Artalk.cz

Jak designovat mezilidské vztahy?

V dalším příspěvku o možnostech současného designu se Klára Peloušková zaměřila na designování sociálních struktur a na praxi provázanou s přechodem na udržitelnější formu společenského uspořádání. „Kvalitní mezilidské vztahy považuje za předpoklad odolnosti a udržitelnosti jakéhokoli společenství také sociolog Eric Klinenberg, podle kterého jsou vytváření a starost o sociální infrastruktury přinejmenším stejně důležité jako budování materiálního prostředí měst či dopravních, energetických a komunikačních sítí,“ píše Peloušková, která dále v textu popisuje konkrétní příklady projektů a infrastruktur budovaných s ohledem na sociální i environmentální udržitelnost.

Jak designovat mezilidské vztahy?

Když jsem asi před půl rokem publikovala na Artalku text o udržitelnosti v designu, bylo mi jasné, že na něj budu muset navázat a nabídnout nějaké východisko ze situace, která se může zdát jako neřešitelná. O určitý prolog jsem se pokusila v textu věnovaném Arturu Escobarovi a jeho knize Designs for the Pluriverse, v němž jsem nastínila možnosti uvažování o designu jako praxi provázané s přechodem k jiné – udržitelnější – formě společenského uspořádání. Význam sociálních vazeb přitom v rámci designu sahá daleko za hranice pouhého „kontextu“ – ve skutečnosti jsou integrální součástí procesu designování produktů, služeb, organizací či systémů, propůjčují jim relevanci a utvářejí jejich smysl. Právě pozornost vůči jeho kulturnímu a sociálnímu rozměru je pro „udržitelnost“ designu rozhodující. Snad nám tedy několik konkrétních příkladů komunitně orientovaných projektů pomůže nastínit potenciálně přínosné a pro budoucnost relevantní pojetí designu jako transformativní a inkluzivní praxe s otevřeným koncem. Je-li ovšem řeč o participativních přístupech a mezilidských vztazích, takřka nevyhnutelně přijde řada také na střízlivě zpochybňující, který rozčeří romantický příslib dokonalé harmonie a postaví takto postupy tohoto typu do světla nesnadného politického vyjednávání.

O designu ve smyslu bytostně kolaborativní činnosti úzce související se sociálními inovacemi mluví například ve své knize Design, When Everybody Designs z roku 2015 italský designér a teoretik Ezio Manzini. Podle Manziniho nelze design definovat pouze jako „řešení problémů“, obzvlášť pak v době, kdy problémy dosahují takové úrovně komplexity, že se řešení nabízí celá řada, aniž by jedno bylo zřetelně lepší než druhé. Nezbývá proto než odůvodněně volit z mnoha možností, přičemž výběr vždy podléhá určitému hodnotově motivovanému úsudku s politickými a společenskými konotacemi či přímo důsledky. Aby byla designérská praxe skutečně udržitelná, musí se podle Manziniho odvíjet od vztahů v rámci lokálního prostředí a měla by být tedy pevně spjata s potřebami a přáními místní komunity, v jejímž zájmu je zároveň péče o kvalitu daného ekosystému. Manzini je přesvědčen, že designovat je schopen každý a každý to do určité míry dělá už tím, že dává tvar a směr svému „životnímu projektu“. Nicméně, přestože všichni (zdraví) lidé umí běhat, jen někteří uběhnou maraton, a stejně tak jen málokdo rozvine v rámci svého vzdělání schopnost „designovat“ do té míry, že se stane profesionálním designérem. Právě ti však mohou pomoci designové procesy koordinovat, jejich výsledky vizualizovat či zhmotňovat a zároveň prohlubovat a kultivovat významovou rovinu konkrétních projektů.[1]

Kvalitní mezilidské vztahy považuje za předpoklad odolnosti a udržitelnosti jakéhokoli společenství také sociolog Eric Klinenberg, podle kterého jsou vytváření a starost o sociální infrastruktury přinejmenším stejně důležité jako budování materiálního prostředí měst či dopravních, energetických a komunikačních sítí. O významu sociálních infrastruktur začal Klinenberg uvažovat v polovině 90. let, kdy analyzoval důsledky vlny veder, jež tehdy zasáhla Chicago a během níž přišlo o život kolem 700 lidí. Že mělo extrémní počasí mnohem tvrdší dopad na chudé a segregované komunity, zřejmě není příliš překvapivé. Klinenberg nicméně rovněž zjistil, že vybrané dělnické čtvrti se se situací vypořádaly výjimečně dobře, dokonce lépe než některé značně bohatší části města. Výrazné rozdíly pak nacházel dokonce i mezi sousedícími oblastmi s velmi podobnou demografickou strukturou, přičemž jako rozhodující faktor identifikoval právě kvalitu sociálních infrastrutkur a hustotu jednotlivých hmotných a institucionálních uzlů, které je spoluvytváří. Přesvědčivě ukázal, že pro schopnost místních komunit vzájemně si vypomoci a vyrovnat se tak s nenadálými krizovými událostmi je klíčové investovat peníze, čas a energii do výstavby a provozu parků, škol, knihoven, hřišť či lokálních prodejen, restaurací a kaváren, bez nichž je sociální soudržnost – a tedy odolnost a udržitelnost daného místa – nemyslitelná.[2]

Několik let na to pracoval Klinenberg v New Yorku s designéry, kteří se rozhodli projektem takzvaných „center odolnosti“ (resilience centres) reagovat na situaci, v níž se město ocitlo poté, co se jím prohnal hurikán Sandy. Skupina designérů chtěla tehdy vybudovat speciální komunitní huby, které by svou kulturní dramaturgií, nabídkou služeb i prostoru k setkávání umožňovala právě rozvoj sociální infrastruktury konkrétní městské čtvrti. Co však podle Klinenberga těmto designérům uniklo, je skutečnost, že velmi rozvětvená síť takových „center odolnosti“ už dávno existuje a že přesně takto mohou fungovat veřejné knihovny: nemusí půjčovat pouze knihy, ale klidně i nářadí, outdoorové vybavení nebo oblečení na pracovní pohovory. Zároveň mohou organizovat vlastní kulturní akce, kroužky pro děti nebo jazykové kurzy – záleží jen na iniciativě a vůli místní samosprávy něco takového podpořit. Klinenberg tak poukázal na určitý aspekt profesní deformace designérů z povolání, kteří se až příliš často soustředí na tvorbu nového místo toho, aby zvážili možnost pouze „přeprogramovat“ či zdokonalit software již existujícího a v zásadě vyhovujícího hardwaru.[3]

Redesign stávající infrastruktury motivovaný potřebou přechodu k trvale udržitelným formám společenského uspořádání, které by byly v souladu s lokálním a v důsledku i globálním ekosystémem, je rovněž podstatou projektu transformace kanadské poštovní sítě, který ve své knize Ne nestačí. Jak se bránit Trumpově šokové politice a vydobýt si svět, jaký potřebujeme z roku 2017 zmiňuje aktivistka a publicistka Naomi Klein. Jedním z hlavních principů programu politického vzdoru vůči šokovým strategiím mocenských elit, který autorka předkládá, je nutnost provázat různá hnutí usilující o sociální spravedlnost (v ekonomickém i kulturním smyslu) s ekologickými iniciativami bojujícími za „zelenou“ energetiku a průmysl. Zároveň musí dojít k úplnému přehodnocení pojmu „hodnoty“: ekonomická hodnota nadále nemůže být chápána jako absolutní a musí být vyvažována hodnotou mezilidských vztahů a citových prožitků.

Projekt Delivering Community Power, který přichází s návrhem hluboké proměny a důmyslné inovace státní pošty, podle Naomi Klein tyto potřeby důsledně reflektuje – pošta je v něm chápána jako služba, jejíž hodnotu nelze jednoduše vyčíslit, protože přináší neměřitelné benefity místním komunitám. Ne náhodou přitom unie pracovníků kanadské pošty přišla s myšlenkou poštovní systém restrukturalizovat ve chvíli, kdy hrozil jeho prodej FedExu a s tím i omezení dostupnosti poskytovaných služeb. Jejich návrh spočíval nejen v jejich zachování, ale také v rozšíření o nabídku solární energie produkované vlastními fotovoltaickými elektrárnami či doručovací služby přesahující běžné poštovní „portfolio“ – například rozvoz léků a potravin seniorům či nemocným. Vedle toho měla pošta poskytovat inkluzivní finanční služby jednotlivcům či skupinám, které standardní banky mnohdy kvůli nedostatečné rentabilitě či přílišné rizikovosti odmítají – tedy neziskovým organizacím či sezónním pracovníkům a jinak prekarizovaným osobám. Kanadská poštovní unie tak současně chtěla vytvořit množství stabilních pracovních pozic a přispět ke spravedlivému přechodu (just transition) na bezuhlíkovou ekonomiku. Navrhovateli této transformace nebyli designéři, a přece lze jejich projekt považovat za „designový“. Design v jejich pojetí lze přitom charakterizovat jako koncipování vrstevnatého souboru materiálních objektů či sítí, jež spoluvytváří sociální infrastrukturu odpovídající podmínkám širšího ekosystému. Jde o proces, který sahá daleko za hranice „řešení problémů“: jednotlivé jeho prvky a aspekty pojí dohromady všeobecná vize budoucí společnosti vycházející z explicitně formulovaných politických pozic.[4]

Projekty, jako je Delivering Community Power, reflektují rizika, jež s sebou nese potenciální privatizace veřejných služeb a přírodních zdrojů. Britský dokumentarista Ken Loach natočil v roce 2013 snímek The Spirit of ’45 věnovaný zestátnění klíčových průmyslových odvětví, energetické či dopravní infrastruktury a systému zdravotní a sociální péče, k němuž ve Velké Británii postupně docházelo v letech bezprostředně následujících po konci druhé světové války. Opatření labouristické vlády byla tehdy motivována především potřebou snížit nezaměstnanost a zajistit důstojné životní podmínky všem vrstvám společnosti: za základní předpoklad úspěchu všech sociálně orientovaných politických strategií bylo přitom považováno právě centrální řízení klíčových podniků a institucí. Loachův film je vášnivou obhajobou systému sociálního státu a zároveň obžalobou neoliberální politiky Margaret Thatcher, jež vedla k privatizaci většiny z toho, co bylo od druhé poloviny 40. let v rukou státu. 80. a 90. léta Loach líčí jako dobu temna, která pro mnoho lidí znamenala ztrátu zaměstnání, sociálních jistot, důstojnosti, i pocitu vzájemné sounáležitosti.

Ačkoli privatizaci ve smyslu redukce společenství na soubor kvantifikovatelných jednotek opatřených příslušnými cenovkami lze bezesporu chápat jako cynickou rezignaci na jakékoli kolektivní ideály, o efektivitě a všeobecné prospěšnosti centrálního řízení by se jistě dalo pochybovat. Koncepce sociálního státu, tak jak se v druhé polovině 20. století uplatňovala v mnoha západoevropských zemích, vzešla z úvah Williama Beveridge, který byl v poválečných letech pověřen analýzou základních problémů britské společnosti, mezi něž zařadil nouzi, netečnost, nevědomost, nemoci či nečistotu. Už sám Beveridge se obával toho, aby se lidé v jím navrženém systému sociálních institucí nestali pouhými pasivními administrativními jednotkami bez možnosti tento systém aktivně utvářet, vyjadřovat své individuální aspirace a skutečně realizovat své vlastní „životní projekty“. Všeobjímající, autoritativní a ve své podstatě anonymní sociální struktura, která neposkytuje prostor pro iniciativu a invenci jednotlivců či dílčích komunit, může jen těžko fungovat dostatečně flexibilně a přizpůsobovat se aktuálním potřebám konkétního prostředí.

Na tuto skutečnost reagovala svými projekty v letech 2005 ař 2015 britská agentura Participle založená socioložkou Hilary Cottam. Ať už se její organizace zabývala problematikou péče o seniory, vězeňství, vzdělávání, nebo nezaměstnanosti, pokoušela se na základě designérských metod navrhovat alternativní modely sociálních institucí, jejichž praxe by se odvíjela od principu vztahovosti: podstatné nebyly v rámci těchto projektů abstraktní kategorie, ale především specifické zkušenosti, ambice a přání (tedy nikoli primárně problémy) jednotlivců, stejně jako jejich osobní vztahy, včetně těch, jež navazovali se samotnými sociálními pracovníky. Služby, které Participle poskytoval, byly založené na důkladném průzkumu mezi konkrétními lidmi, na adresné komunikaci a na vytváření dlouhodobě udržitelných vazeb v rámci decentralizovaných sítí. Jako příklad lze uvést projekt Circle zaměřený na podporu seniorů. V počáteční fázi projektu tým Hilary Cottam identifikoval základní potřeby a přání starších obyvatel Southwarku v jižním Londýně: šlo jednak o potřebu praktické pomoci v každodenních situacích, jako je výměna žárovky, nastavení televize nebo asistence po příchodu z nemocnice, a jednak o touhu navazovat nová přátelství a žít život bohatý na kulturní zážitky a sociální interakce. V odpovědi na tato zjištění byl tedy Circle koncipován jako organizace nabízející potřebnou výpomoc a zároveň množství společenských akcí, jež umožňovaly utváření nových vztahů. Záměrem bylo přitom dosáhnout stavu, kdy budou mezilidské vazby natolik silné a funkční, že intervence sociálních pracovníků, pokud jde o běžné „provozní“ záležitosti, už nebudou potřeba: senioři a jejich rodiny si zkrátka pomohou navzájem.

Design zaměřený na budování demokratických sociálních infrastruktur, jež jsou adaptabilní a otevřené aktivním vstupům všech zúčastněných, má v kontextu vytváření alternativní společnosti zítřka bezesporu své místo. Toto designování se přitom zdaleka neodvíjí jen na rovině nehmotných služeb, institucí a vztahů – všechny myslitelné sociálně inovativní projekty jsou hluboce provázané s (uměle vytvářeným) materiálním prostředím. Nejde tedy o to, že by se designéři měli přestat zabývat fyzickým, trojrozměrným světem a objekty, z nichž sestává. Naopak, jak píše sociolog Damian White, „přechody (transitions) vyžadují materiální politiku“.[5] White zároveň akcentuje význam specificky designérských metod v tomto procesu: „Udržitelná budoucnost a udržitelný přechod budou průběžné a iterativní. Žijeme v neklidném, turbulentním a oteplujícím se světě, v němž bude neustále třeba využívat strategií opakování, experimentace, prototypování, selhávání a opětovných začátků – jinak nepřežijeme.“[6]

Podle téhož autora je nicméně v radikálních teoriích designu, mezi něž řadí i výše zmiňovanou koncepci Ezia Manziniho, věnováno příliš málo pozornosti působení designu v měřítku států a nadnárodních organizací. Designování s ohledem na každodenní potřeby a lokální prostředí není podle Whitea samospásné a stejně tak nedostatečné je z jeho perspektivy výhradní soustředění se na občanskou společnost – je nezbytné zabývat se rovněž organizací práce, veřejnými institucemi a zelenou makro politikou. Jinak totiž hrozí, že všechny komunitní (designérské) iniciativy na poli ekologie a sociálních služeb spolkne stávající neoliberální systém a že nakonec poslouží jako argument k zeštíhlování veřejné infrastruktury a zmenšování role státu, bez nějž se ovšem politika přechodu k jinému společenskému řádu pravděpodobně neobejde. Klíčový význam má proto v rámci designu vyvažování dynamiky mezi potřebami a účastí jednotlivců či komunit na jedné straně a univerzálními principy a politikami na straně druhé. Designování „smyslu“ a hmotných i nehmotných prvků sociálních infrastruktur tak zdaleka není jen záležitostí idylického nacházení vzájemného porozumění, ale rovněž konfliktním procesem politického vyjednávání, v němž nejde zrovna o málo.

[1] Ezio Manzini, Design, When Everybody Designs. An Introduction to Design for Social Innovation, Cambridge (MA) – London 2015.

[2] Roman Mars, Palaces for the People, 99percentinvisible.org, 19. 3. 2019, https://99percentinvisible.org/episode/palaces-for-the-people/, vyhledáno 27. 11. 2019.

[3] Eric Klinenberg, Palaces for the People. How Social Infrastructure Can Help Fight Inequality, Polarization, and the Decline of Civic Life, New York 2018.

[4] Naomi Klein, Ne nestačí. Jak se bránit Trumpově šokové politice a vydobýt si svět, jaký potřebujeme, Praha 2019.

[5] Damian F. White, Ecological Democracy, Just Transitions and a Political Ecology of Design, Environmental Values 28, 2019, č. 1, s. 13.

[6] Ibidem, s. 13–14.


Foto: Marie Lukáčová a Jakub Roček, AREnA (záběry z videa), 2016

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *