Artalk.cz

Všechno se musí změnit

V dalším příspěvku ze série textů o současném designu představuje Klára Peloušková knihu amerického antropologa Artura Escobara a jeho široké pojetí designu, který je podle něj potřeba od základu změnit. Design by se měl stát jedním z hlavních hybatelů přechodu k novému uspořádání světa. „Do designu budov, věcí, měst, nástrojů, institucí, zákonů i celých politických strategií musíme (nejen) podle Escobara kódovat nové vzorce chování, které nás budou vést k péči o přírodu i o druhé.“

Arturo Escobar: Všechno se musí změnit

Ve svém posledním textu jsem naznačila, že aby byl způsob našeho pobývání ve světě a soužití s planetárním ekosystémem skutečně udržitelný, bude nám zapotřebí mnohem radikálnějších idejí, než je etablovaný koncept „udržitelného rozvoje“. V posledních deseti letech se v mezinárodním prostředí vynořila spousta úvah, jak v bezprecedentně tíživých a dramatických podmínkách současnosti přistupovat k designu, v očích mnohých praktiků i teoretiků kompromitovanému ochotou sloužit statu quo. Především v posledních asi pěti letech pak narůstá intenzita kritiky stávajícího stavu oboru a s tím i nároky, které jsou na něj kladeny. Mnohé z těchto představ mohou působit jako příliš ambiciózní, odvážné, nebo dokonce „nerealistické“, jdou nicméně ruku v ruce se zjištěním, že pro přežití lidstva a vytvoření spravedlivějších a životaschopnějších forem společenské organizace „je třeba všechno změnit“.[1]

S tímto tvrzením a zároveň požadavkem přichází hned v úvodu své knihy Designs for the Pluriverse. Radical Interdependence, Autonomy, and Making of Worlds (2018) americký antropolog Arturo Escobar. Escobarova vědecká dráha, v níž se za posledních více než čtyřicet let protnuly biologie a chemické inženýrství s politickou ekologií, antropologií rozvoje, filozofií a aktivismem, je z mého pohledu dobrou ukázkou naplnění potenciálu transdisciplinárního výzkumu – přičemž je symptomatické, že lepidlem, které mnohé z těchto disciplín podle Escobara spojuje, je design ve smyslu navrhování doslova všeho umělého. Právě design by tak měl být z jeho pohledu považován za hlavního hybatele „přechodu“ (transition) k novému společenskému, politickému a ekonomickému uspořádání: „Rozvíjet ‚přechodový‘ potenciál designu nicméně vyžaduje jeho podstatné přesměrování od funkcionalistické, racionalistické a industriální tradice, z níž vzešel a v níž stále bez obtíží funguje, směrem k určitému druhu racionality a souboru praxí, které jsou v souladu se ‚vztahovým‘ rozměrem života. Proto stavím na ontologickém přístupu. Design je ontologický v tom smyslu, že designované objekty, nástroje, nebo i služby s sebou přináší specifické způsoby bytí, vědění a dělání.“[2]

Stručně řečeno, design podle Escobara (a samozřejmě podle mnohých dalších) vytváří podmínky naší existence. Byť je přitom velmi důležité vnímat jeho rozvoj od 18. století v úzké provázanosti s kapitalismem, je třeba všímat si i toho, že byly ve stejné době v návaznosti na osvícenský racionalismus designovány také významné společenské instituce, které na oplátku spolu s technologiemi a dalšími artefakty či systémy designují nás. Běžné činnosti jako výchova či péče o druhé byly najednou řízeny shora, zatímco možnost sociální i politické samoorganizace uvnitř konkrétních komunit byla přehlížena a omezována. Aniž bychom si uvědomili nesamozřejmost a specifičnost tohoto tvarování reality a mocenských vztahů v rámci (západní) společnosti, nemůžeme podle Escobara pochopit význam designu a potenciál jeho transformace.

Plodné by v tomto smyslu mohlo být propojení designu s poznatky a metodami kulturní či sociální antropologie, která už mnohokrát přesvědčivě poukázala na určující roli, již v západní filozofické tradici hrají ontologické dualismy: příroda vs. kultura, my vs. oni, subjekt vs. objekt. Abychom byli schopni redesignovat design, nezbude nám, než jít na to od podlahy a v první řadě se vypořádat s patriarchálním principem dominance jedné poloviny binární dvojice nad druhou. Chceme-li zmírnit klimatické změny a jejich dopady, musíme překonat jak chorobný individualismus, tak představu objektivní vnější reality, a nahradit tyto koncepty „vztahovými ontologiemi“.[3] Podle Escobara je na místě představovat si svět jako klubko nití, které jsou vzájemně provázané, ale spojují přitom svébytné, mnohdy velice rozdílné celky, mezi nimiž nelze vytvářet umělé hierarchie. Žádná z těchto jednotlivostí však zároveň nemůže existovat zcela nezávisle: „Obecným principem vztahové ontologie je, že nic neexistuje dříve než vztahy, které to utváří.“[4] Poslední vývoj v sociálních vědách nicméně také ukazuje, že dekonstrukce a diskurzivní analýzy nestačí a že je třeba pokusit se formulovat pozitivní vize toho, jak svět může fungovat, a tyto vize se pokoušet realizovat. Myšlení a poznání je totiž nutné pojímat jako něco bytostně spjatého s hmotou, tělesnou zkušeností, jednáním a vytvářením, tedy s designem.

Do designu budov, věcí, měst, nástrojů, institucí, zákonů i celých politických strategií musíme (nejen) podle Escobara kódovat nové vzorce chování, které nás budou vést k péči o přírodu i o druhé. To má důsledky i pro postavení designéra, protože postavíme-li do popředí zájmu vztahy a činnosti místo jednotlivců, respektive život místo člověka, musíme rovněž revidovat dominantní pozici autora, jeho individualitu a expertizu. Logicky tak připomíná zřejmě nejvýraznější knižní příspěvek k tématu participace a sociálních inovací v kontextu designu, který v roce 2015 publikoval italský designér a teoretik Ezio Manzini (Design, When Everybody Designs. An Introduction to Design for Social Innovation). Ve své formulaci nového všeobecného pojetí designu však nevychází pouze z myšlenek cirkulujících v designérských kruzích – zcela klíčové je pro něj především předivo transformačních tendencí, které lze shrnout pod pojem „transition discourses“: „Většina diskurzů přechodu sdílí přesvědčení, že pokud chceme skutečně usilovat o svět a praktiky schopné přinést významné změny, musíme vykročit mimo stávající institucionální a epistemické rámce.“[5] Snaha revidovat základní stavební kameny patriarchální, neoliberálně kapitalistické civilizace přitom rezonuje v různých sférách a oborech (ať už jde o umění a kulturu obecně, environmentální studia, náboženství, technologie, nebo sociální vědy) a rozvíjí se napříč globálním Severem i Jihem. Escobar se ve své knize dotýká vybraných „přechodových“ konceptů, jako je např. myšlenka „nerůstu“ vyvěrající v bohatém industrializovaném světě z opozice vůči diktátu ekonomického růstu,[6] velký prostor však věnuje především ideám, životním postojům a politickým strategiím jihoamerických domorodých komunit.

Escobar vychází z alternativní koncepce „rozvoje“, která se vymezuje proti umělému hierarchickému rozdělení světa na první, druhý a třetí, jež bylo jihoamerickým (i jiným) společnostem po dlouhá desetiletí mocenskými a ekonomickými hegemony Severu vnucováno. Toto „postrozvojové“ a striktně dekoloniální pojetí prosperity označované pojmem Buen Vivir „podřizuje ekonomické cíle kritériím lidské důstojnosti, sociální spravedlnosti a ekologie“.[7] Buen Vivir vzešlo z úsilí latinskoamerických rolníků, komunit afrického původu, aktivistů, environmentalistů, žen či studentů ubránit své domovy a krajinu před vnějšími mocenskými a ekonomickými zájmy. Podstatou tohoto hnutí a současně komplexního pohledu na svět, jehož zásady byly formulovány i v ekvádorské a bolivijské ústavě, je právě vztahové vnímání světa, úcta ke všemu ne-lidskému a respekt k pluralitě perspektiv a způsobů poznávání.

Součástí Buen Vivir je mimo jiné ostrá kritika masivní těžby nerostných surovin a extenzivního zemědělství (především produkce sóji, cukrové řepy nebo palmového oleje), jež vedou k drancování půdy a decimování komunit původních obyvatel. Postextraktivistická logika přitom nezavrhuje tento způsob nakládání s přírodním prostředím zcela, ale akcentuje nutnost minimalizovat jeho nežádoucí environmentální a kulturní dopady. „Dobrý život“ je podle Buen Vivir neslučitelný s chudobou a jakoukoli formou destrukce. Jako příklad lokality sužované extraktivismem posledních desetiletí a zároveň možné obrody na základě myšlenek přechodových hnutí uvádí Escobar úrodné údolí řeky Cauca v Kolumbii. Už od 19. století se v této oblasti rozvíjelo pěstování cukrové řepy a chov dobytka, které v 50. letech mimo jiné i za přispění Světové banky narostly do neudržitelných rozměrů a způsobily takřka ekologickou katastrofu v podobě znečištěných a zdevastovaných řek, kopců, lesů a půdy. Údolí bylo podle Escobara po víc než sto let územím „ontologické okupace“ ze strany majetných bělochů evropského původu, řepy, skotu, státu, zemědělských technologů, globálních trhů, chemikálií a samozřejmě i černošských sběračů, bez nichž by obdělávání půdy vůbec nebylo možné a kteří ve skutečnosti cukrovou řepu označují za „zelené monstrum“. Tato část obyvatelstva tvoří zároveň početnou vrstvu chudých, kteří žijí v izolaci od bohatých, ukrývajících se v klimatizovaných bytech a střežených obchodních centrech.

Escobar připouští, že vyřešit sociální a ekologické problémy této oblasti pomocí designu není vůbec snadné, navrhuje nicméně způsob, jak by se na zlepšení situace mohl podílet. Zásadní je podle něj připojení designu jako tvůrčí disciplíny k hnutím přechodu a jeho transformace v dlouhodobou, radikálně kolaborativní praxi s otevřeným koncem, která bude respektovat vztahový charakter místního ekosystému a akcentovat kolektivní přínos všeho, co nově vzniká. „Designérský“ projekt pro údolí řeky Cauca by měl podle Escobara zahrnovat zviditelňování neudržitelných a budoucnost znemožňujících praktik, pozorné naslouchání zájmům, potřebám a přáním všech zúčastněných skupin obyvatel i ne-lidských aktérů, vytváření (digitálních) platforem pro spolupráci a komunikaci, formulování pragmatických i spekulativních scénářů vzájemného soužití, využívání nehierarchických rozhodovacích procesů i tvůrčích metod a pochopitelně navrhování strategií a nástrojů zvyšujících odolnost komunity vůči dopadům klimatické změny. Díky takto orientovanému designérskému procesu by se pak tento region mohl opět stát oblastí s decentralizovanou sítí menších měst a mimořádnou biodiverzitou, jehož půda by byla obhospodařována malými farmami a jehož kultura by odrážela různorodost lokálního obyvatelstva.

„Design přechodu“ (transition design) se zde přitom spojuje s myšlenkou autonomie komplexních systémů, které sami utvářejí svou organizační strukturu, zároveň ale interagují s okolním prostředím a adaptují se na vnější podmínky. Takovými autonomními systémy jsou podle Escobara i lokální společenství, jež sebe sama reprodukují prostřednictvím designu: „[…] namísto státem řízeného rozvoje založeného na domnělých potřebách a tržně orientovaných řešeních, autonomie staví na učení, léčení, bydlení či produkci, které méně podléhají heteronomním nařízením a regulacím.“[8] Escobarova představa autonomie, respektive autonomního designu, je jednoznačně antikapitalistická, ale – jak sám píše – ne nutně socialistická. Předpokládá určitou formu radikální demokracie, která bude překračovat ustálené způsoby delegování zodpovědnosti a moci na volené zástupce a bude se zakládat na horizontálních rozhodovacích strukturách a sdílení povinností. Jeho projekt autonomního designu je tedy projektem bytostně politickým: aby design přestal být destruktivní praxí, musíme být nejdříve ochotni připustit si jeho nezměrnou šíři a nedozírné důsledky. Teprve potom můžeme začít design znova designovat.

Escobarovo pojetí designu jako něčeho naprosto všudypřítomného a všeobjímajícího působí závrať. Jeho představa transformace této disciplíny totiž v podstatě předpokládá její úplné rozpuštění v moři „dělání“ a přimknutí uvolněného potenciálu v podobě rázem plonkové kapacity designérů k úsilí o vytváření spravedlivějších forem společenské organizace, jež budou respektovat limity místního i planetárního ekosystému. V kontextu současné teorie nejsou však Escobarovy závěry až tak radikální, jak by se mohlo zdát. Jsou odvážné, možná naivní nebo nepravděpodobné, ale veskrze nevyhnutelné. Stejně jako mnozí další autoři Escobar zkrátka pořád ještě doufá, že „jiný design je možný“.

[1] Escobar přitom naráží na knihu Naomi Klein This Changes Everything. Capitalism vs. the Climate z roku 2014.

[2] Arturo Escobar, Designs for the Pluriverse. Radical Interdependence, Autonomy, and Making of Worlds, Durham – London 2018, s. x. Ve svém pojetí „ontologického designu“ Escobar nadále do velké míry vychází z teorií Terryho Winograda a Fernanda Florese z 80. let.

[3] Escobar na tomto místě připomíná práci antropologa Tima Ingolda.

[4] Viz Escobar (pozn. 2), s. 101.

[5] Ibidem, s. 139.

[6] Na hnutí (designu) vyrůstající v prostoru globálního Severu přijde řada v některém z mých příštích textů.

[7] Viz Escobar (pozn. 2), s. 148.

[8] Ibidem, s. 181.


Arturo Escobar, Designs for the Pluriverse. Radical Interdependence, Autonomy, and Making of Worlds, Durham – London 2018

Ilustrace: David Přílučík

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *