TZ: David Bartoš

30. 10. 2019Artalk Infoservis

David Bartoš / Portrét rodiny / Pragovka Gallery Pop-up / Praha / 23. 10. - 22. 11. 2019

Výstava Portrét rodiny je metaforou pro nenápadná úskalí každodenní komunikace, která však mohou mít významný dopad na naši vlastní budoucnost. David Bartoš ve svém filmu prezentuje fiktivní příběhy sedmi osob skrze hlas vypravěče ve stylu muzejního průvodce. Po vzoru klasicistních portrétů členů společensky vážených rodin zároveň zobrazuje dnešního člověka s jeho současnými atributy. Tentokrát však bez okrašlujících kulis a luxusních oděvů, ale v jeho přirozeném prostředí, které nás podvědomě přibližuje k tíze dennodenní reality.

Autor se zamýšlí nad dvěma základními tématy. Jedním je samotná definice rodiny, a druhým pojem lži - jak v rámci rodinné jednotky, tak v obecnějším fenomenologickém smyslu, kdy se snaží zkoumat její významové hranice (vychází mj. z výzkumu, kdy dotazoval 150 respondentů na jejich pohled na lhaní a lež). Rodina, ať už si pod ní představíme cokoli, je ze své podstaty založená na důvěře. Zcela se spoléháme na to, že nám naši nejbližší říkají pravdu. Zato mezi lidmi mimo tento bezpečný okruh, jsme ostražitější a možná i sami používáme různé kličky a výmluvy, malé či větší lži. Dá se říci, že se často pohybujeme na rovině společenského úzu, a tak si ani nevinné zapření pravdy nijak nevyčítáme. Odkud ale tato tendence pochází? Na světě asi není moc lidí, kteří by nikdy, ani nevědomky, nezalhali. Pokud tedy lžeme všichni, je na tom něco špatného? Často jde jen o přirozenou obranu či snahu vyhnout se konfliktu. Je pochopitelné, že když na nás nastoupí neodbytný prodejce parfémů, radši na něj vychrlíme rychlou výmluvu, jen aby nás nechal jít po svém. Je za tím vším tedy strach z nepříjemné reakce? Nebo jen neochota vynakládat mentální energii k obhajování pravdy? Možná oboje, a možná jsme si tuto schopnost, kterou velmi dobře všichni ovládáme, přinesli už z dětství. Není totiž lehké přiznat rodičům - mnohdy ani v dospělosti - své nedostatky a přešlapy. Původ problému asi tušíme. Děti se velmi dobře učí nápodobou a málo co z mezilidské komunikace pochází přímo od nich. Sledují tak nejen to, jak dospělí kličkují mezi sebou, ale i to, jak zaobalují pravdivé skutečnosti jim. Nelze se asi divit, když se začnou chovat stejně. Všichni jsme tedy víceméně uzavřeni ve smyčce komunikačních a společenských pravidel, které předáváme dál. Můžeme se jen domýšlet, jaké důsledky má v tomto smyslu naše jednání. Třeba se jen díky hranicím vlastní fantazie držíme představy o jedné životní cestě, a ona se přitom na základě každodenních rozhodnutí větví do mnoha paralelních vesmírů.

David Bartoš bez jakýchkoli morálních soudů promítá tato a další zákoutí pojmu lži do narativu svého videa. Příběhy jednotlivých postav přetínají právě momenty větších či menších lží a určují jejich další směřování jako pomyslná výhybka. Vzniká tak spletenec souběžných realit, kdy není jasné, která je ta „pravdivá“.