Artalk.cz

O mytologiích a vypařování historie

Skupinová výstava Ikony a mytologie: touha po změně v Galerii AMU, kterou připravila historička umění Fabienne Bideaud, se pozastavuje nad vzpomínáním na revoluce, významné historické události nebo osobnosti. Téma vzpomínání, paměti a historie zkoumá skrze fenomény mytologie a ikony, což vedlo recenzentku výstavy Evu Skopalovou k zamyšlení nad tím, jak lze tyto pojmy chápat, z čeho vycházejí a k čemu přesně odkazují. Kromě kurátorského konceptu se pak autorka textu dále zabývá jednotlivými vystavenými díly, které přistupují různým způsobem a kriticky jak k minulým událostem, tak i k motivům (mytologiím) současnosti.

O mytologiích a vypařování historie

V rámci letošního Fotograf Festivalu, jehož titul zní Archeologie euforie: 1985–1995, představila v galerii AMU Fabienne Bideaud ve spolupráci s Bubahof výstavu Ikony a mytologie: touha po změně. Jak festival, tak výstava reflektuje téma revoluce – a to nejen sametové. Výstava je komorním souborem osmi uměleckých děl od sedmi umělců. Nežli však vstoupíme do samotné výstavy a významů, které otevírá, je třeba se pozastavit u dvou základních pojmů, mytologie a ikony, které kurátorka výstavy postavila do juxtapozice. Fabienne Bideaud jejich vzájemný vztah vysvětluje slovy: „Na jedné straně jde o otázku přivlastnění reality, v níž se stírá hranice mezi narací a fabulací, reálným a figurativním, a vzniká prostor pro formování významu – mytologie. Na druhé straně jde o otázku víry, kdy osoba a/nebo předmět ztělesňují veřejný nesouhlas, odpor či souboj – ikonu.“

Co je to mýtus? Je to pověst, diskurz, promluva. Je to příběh, který je odpovědí na tragédii, heroický čin – je legendou, která se staví oproti logu, rozumu. Mýtus snad vypovídá o jiné skutečnosti, ale nikoli méně pravdivé. Mýtus je metaforou, je rozhraním, kde se střetává představa a racionální úvaha. Logos a mythos tak snad nejsou dvě přesná opozita, ale spíše dvě přes sebe jdoucí vrstvy s rozdílnou viskozitou, jež se vzájemně dotýkají – mnohdy dokonce prostupují až tak, že mythos vyvře na povrch logu, který naopak spadne do hlubin mythu, a tak stále chaoticky znovu a vice versa. Georges Dumézil vymezil základní charakteristiku mýtu, prohlásil, že jejich funkce je: „dramaticky vyjádřit ideologii, ve které společnost žije, udržovat ve vědomí nejenom hodnoty, které uznává, a ideály předávané z generace na generaci, ale především své bytí a samotnou svoji strukturu, prvky, návaznosti [liaisons], vyváženosti, pnutí, která ji konstituují, a nakonec ospravedlnit tradiční pravidla a praktiky, bez kterých by se v ní všechno rozpadlo.“[1]

Asi nejzásadnější příspěvek k mytologii byl vydán v roce 1957 a i dnes jsou Mytologie Rolanda Barthese stále aktuální. V jeho pojetí je mýtus promluvou, spojením smyslu a formy, je spojený s předměty, o kterých promlouvá využívaje metajazyk mýtu. Protože mýtus oddaluje smysl, není na něj kladen imperativ pravdy (jako v případě logu). Mýtus nic neskrývá a nic neodhaluje – mýtus deformuje, „není lží ani přiznáním: je inflexí.“[2] Co ale znamená stávat se mýtem – a jak vůbec probíhá proces mytologizace? Je to dějinný proces vzdalování se historické skutečnosti, inflexí neboli ohýbáním. „Mýtus zbavuje předmět, o kterém mluví, veškerých dějin. Dějiny se v mýtu odpařují; mýtus je jakousi ideální služkou: přichystá, přinese, prostře, a když přijde pán, nehlučně zmizí, a stačí si již jen užívat, aniž si člověk kdy položí otázku, odkud se ta pěkná věc vzala. Či lépe: nemůže přicházet odjinud než z věčnosti: odjakživa byla vytvářena pro buržoazního člověka, Španělsko z turistického průvodce Guide bleu bylo odjakživa vytvořeno pro turistu, ‚primitivní národy‘ odjakživa připravovaly své tance s ohledem na nějaké exotické představení. Vidíme, co všechno je této šťastné figuře na obtíž a co nechává zmizet: současně determinismus i svobodu. Nic není produkováno, nic není zvoleno: tyto nové předměty, u nichž byla odstraněna jakákoli znečišťující stopa původu či volby, již zbývá pouze vlastnit. Toto zázračné vypařování historie je jinou podobou pojmu, který je společný většině buržoazních mýtů, totiž lidské nezodpovědnosti.“[3] Mýtus vytrhává událost/předmět z dějin a de-politizuje ji/jej, vytrhává ji/jej totiž ze sítě mezilidských vztahů, ze sociální struktury,[4] vyprazdňuje její/jeho smysl a připravuje formu k opětovnému zaplnění.

Nyní je ta pravá chvíle k pozastavení se nad druhým pojmem výstavy – co je to ikona? V triadickém systému sémiotiky Charlese Sanderse Peirce je ikon znakem, který popisuje vztah mezi označujícím a označovaným na základě formální podobnosti. Klasickými příklady ikonů jsou piktogramy. Ikony se shodují s označovaným co do formy. Řecké εἰκών znamená obraz, tedy vizuální formu nesoucí význam.[5] Pokud je tedy v Barthesově pojetí mýtus spojením smyslu a formy, touto formou je ve výstavě snad ikon. Ikona v popkultuře je ztělesněním nedosažitelného, ideál, jako byzantské ikony představující metafyzické svaté. Ikon ve spojení s mýtem je však acheiropoieton, „obraz nevytvořený rukou“, obrazy, o něž se nikdo neprosil (nikdo nezadal zakázku, nikdo je nekoupil), obrazy, které tu jsou, abychom je měli v úctě. U některých je jejich lidský původ pravděpodobně dobře skryt, jiné jsou pareidolie, obrazy dotvářené fantazií z nezřetelných/neurčitých vizuálních podnětů.

Skrze tento agregát pojmů vstupme do výstavy Ikony a mytologie: do vortexu, v němž bychom rádi uskutečňovali archeologické vykopávky. Archeologie je věda, jejímž cílem je vyzdvihnout na povrch minulost, která je fyzicky překrytá nánosy času. Cílem letošního Fotograf Festivalu je hledat euforii, která v česko(slovenském) prostředí panovala bezprostředně po roce 1989. Naznačuje však také, že již není aktuálně přítomna a je třeba ji znovu vyzdvihnout na povrch. Historička umění Fabienne Bideaud ve spolupráci s uměleckým spolkem Bubahof snad měla na mysli právě takový druh vykopávek, během kterých sice nalezneme, co hledáme (euforii), ale nedějinnou, de-politizovanou, vytrženou z jejích původních sociálních vazeb, tedy v podobě mýtu. Postrádaje svůj původní smysl, skrze svou formu, ikon, mýtus je připraven přijmout nový.

Mýtus specifickým způsobem zachází s pamětí – na jednu stranu se z ní vymaňuje, na druhou je k ní poután, jelikož jej ustavuje. Zbyněk Baladrán na výstavě představil video Jeden krok kupředu, dva kroky zpět (2019) pohrávající si s kolektivní pamětí, již představuje obchodní dům IKEA. Baladrán ve svém videu aktualizoval antické umění paměti, jež není pouhou mnemotechnickou pomůckou, ale jedná se o třídění a uspořádávání informací tak, aby je řečník procházeje imaginárním palácem informací uměl ve správném pořadí předat posluchači.[6] Baladrán skrze postavu Angely Davis cestující po socialistických zemích a Jiřího Pelikána prochází tento palác paměti v podobě kapitalistického obchodního domu, kde jediná ontologická jistota je simulakrum – jako umělá květina Fejka (koupit lze zde). Baladránovo palazzo di mitologia se nám však před očima neustále rozpadá na pixely.

Jiným způsobem pracuje zpřítomněné dílo Zorky Ságlové, Kladení plín u Sudoměře z roku 1970. Na zvětšených fotografiích vidíme záznam performance, během které autorka kladla dětské pleny na (bitevní) pole, kde roku 1420 proběhla husitská bitva. Pracovala s mýtem bitvy a rolí žen, které přispěly k vítězství nad katolickou římskou jízdou. Violaine Lochu doplnila (či dokonce apropriovala?) zpřítomněnou performance Zorky Ságlové svým dílem Unchorous (2019), zvukovou instalací, která využívá audio estetiku sboru a revoluce v kontextu sounáležitosti a rozdělení, snad jako příspěvek ke globální dynamice současnosti (např. Brexit a rostoucí propast mezi jednotlivými názorovými skupinami).

Mytologie osob představuje výstava dvojím způsobem: skrze symbolické postavy a sebemytologizaci. Druhý případ je zpřítomněn videem The Sun Ras Reparation Project (2009) od Kapwani Kiwangy, kdy hudebník Sun Ra, jenž si vytvořil mytologii sebe sama, bude navrácen na Saturn, odkud dle své mytologie pochází. Na druhé straně představil Martin Zet skutečnou postavu, která se stala symbolickou, mytickou a jejíž význam skrze čas mizí. Představil Patrice Lulumbu, politika, vůdce konžského osvobozeneckého hnutí a později předsedy vlády Belgického Konga. Jak řekl Pierre Vergniaud, revoluce požírá své vlastní děti – Patrice Lulumba přivedl zemi k nezávislosti a následně byl zavražděn. Martin Zet pracoval s mytologií jeho osobnosti v hypertextu, kde je rekonstruován původní systém sociálních vazeb, respektive informace o významu osobnosti (heslo na Wikipedia), jenž se liší podle jazykového kódu (srov. anglicky, francouzsky, česky). Což asi není s podivem u konžského politika, ale je to příznačné i pro Google, kde jsou informace vyhledávány nikoli na základě relevance, ale ideologie (kapitalismu). Google je jako jakési palazzo della memoria a je v tomto ohledu vskutku Barthesovskou mytologií.

Poslední mytologií výstavy je video Lucie Rosenfeldové a Matěje Pavlíka Letáky a soucity (2019), které analyzuje mytologie skrze ikony. Umělci se totiž zaměřili na mediální obrazy a distribuci informací skrze ně. Jádrem jejich zkoumání je obraz, forma, skrze níž se informace prezentuje, a také její výběr. Zaujali tak podobnou strategii jako Harun Farocki v díle Ihre Zeitungen (1998), v němž autor sledoval, jak v roce 1968 populární média kontrolují názor společnosti. Lucie Rosenfeldová s Matějem Pavlíkem tak v rámci své video-básně zaujali podobnou strategii a analyzovali záběry, které vytvořili studenti na Mostecku jako proti-informaci, aby v době sametové revoluce informovali o událostech, kterým se oficiální média nevěnovala. V tomto případě, jako by archeologie euforie byla spíše její exhumací.

Barthes upozornil na to, že proces mytologizace jako zázračné vypařování historie je jinou podobou lidské nezodpovědnosti.[7] Mytolog, aby mohl mytologie studovat, musí vystoupit ze společnosti, ze sociálních vazeb, do kterých člověk nutně vstupuje – jinými slovy uzávorkovat sebe sama. Studovat mytologie považuji za jedno ze zásadních témat současnosti – upozorňuje totiž na to, na co jsme zapomněli, co jsme vyprázdnili. Je to varovný systém proti zapomnění, kterou Barthes mírně označuje jako nezodpovědnost. V roce 2019 slavíme 30 let od sametové revoluce, která se stala mýtem, acheiropoietem, ale známe logos? Výzkum období devadesátých let je na počátku, je jednodušší studovat politickou situaci v roce 1848 nežli události před třiceti lety. Je paradoxem, že mluvíme o současných dějinách jako o mýtu, který tradičně chápeme jako předchůdce historie, tedy logu. Mýtus je dnes mladší než historie. Výstava Ikony a mytologie v kontextu festivalu s motem archeologie euforie je poetickým pozastavením se nad současnou – nejen česko(slovenskou) – situací, která nás snad přiměje k logu. Poetizace vypařené historie zde přesahuje lokální význam a ukazuje, že se jedná o sdílené téma naší společnosti (v širokém smyslu).

[1] Georges Dumézil, Heur et malheur du guerrier, Paris: Flammarion, 1996, s. 15.

[2] Roland Bartes, Mythologies, Paris: Éditions du Seuil, 1970, s. 215.

[3] Ibidem, s. 239.

[4] Ibidem, s. 230.

[5] Čtenáře patrně napadne na tomto místě i ikonografie, jež je odvětvím dějin umění, které se zabývá způsobem vyobrazení a jeho smyslem. Ikonografie však v peirceovském systému pracuje se symboly (vztah mezi označujícím a označovaným je na základě konvence – např. páv znamenající nesmrtelnost) a s ikony často spíše okrajově (například donátor držící v rukou klášter na jehož stavbu dal peníze – třeba Petr I. z Rožmberka na desce Narození PáněVyšebrodského cyklu, cca. 1345–1350).

[6] Viz Frances Yates, The Art of Memory, London: Routledge, 1999, s. 4.

[7] Roland Bartes, Mythologies, Paris: Éditions du Seuil, 1970, s. 239.


Zbyněk Baladrán, Kapwani Kiwanga, Violaine Lochu, Zorka Ságlová, Martin Zet, Lucie Rosenfeldová a Matěj Pavlík / Ikony a mytologie: touha po změně / kurátorka: Fabienne Bideaud ve spolupráci s Bubahof / Galerie AMU / Praha / 8. 10. – 10. 11. 2019

Foto: Max Vajt