Tak pravil Zaorálek aneb: Národní galerie z bláta do louže?

V komentáři, který historik umění Nikolaj Savický zaslal redakci, se autor vyjadřuje k současné zapeklité situaci Národní galerie a zpochybňuje složení garanční rady, které na konci září oznámil ministr kultury Lubomír Zaorálek. „Kvalifikovaná garanční rada by pro Národní galerii v této chvíli nepochybně představovala krok správným směrem. Aby mohla úspěšně sehrát svou roli, musela by ovšem být zcela jinak složena. V její současné sestavě bohužel až na Jiřího Jůzu, ředitele Galerie výtvarného umění v Ostravě a dlouholetého předsedu Rady galerií České republiky, odborníky s potřebnou kvalifikací nenajdeme," píše Savický.

Národní galerie Praha – Veletržní palác. Foto: archiv NGP

Tak pravil Zaorálek aneb: Národní galerie z bláta do louže?

„Garanční rada by měla také odpovědět na otázku, co by vlastně NG měla být, a tím i upřesnit zadání pro uchazeče. Koho hledáme, co hledáme, co je smyslem a obsahem NG a jejím směřováním,“ vyjádřil se minulý čtvrtek ministr kultury České republiky Lubomír Zaorálek. Na to nemusel jmenovat žádnou radu. Úplně by stačilo, aby si přečetl, co říká o Národní galerii v Praze zákon a příslušné prováděcí předpisy. „Národní galerie v Praze je státní ústav, jehož úkolem je odborně shromažďovati a spravovati malířská, sochařská a grafická díla domácího i cizího umění, o nich vědecky bádati a činiti je přístupnými veřejnosti,“ zní první věta zákona č. 148/1949 Sb., o Národní galerii v Praze, která vyjadřuje vše podstatné.

Platný Statut Národní galerie v Praze z 15. července 2015 toto poslání podrobně rozepisuje na dvou stranách textu. Prvním bodem její hlavní činnosti je podle Statutu tvorba sbírky výtvarného umění a architektury, druhým bodem je základní a aplikovaný výzkum, třetím správa specializované knihovny a archivu – v tomto pořadí. Zákon i Statut Národní galerie v Praze kladou důraz především na tvorbu sbírek, na péči o ně a na jejich odborné zpracování. Vlastní sbírky má Národní galerie v Praze spolu s dokumentací a vědeckými poznatky zpřístupňovat veřejnosti „zejména prostřednictvím stálých expozic a krátkodobých výstav v České republice i v zahraničí“. Tuto povinnost jí ukládá Statut. Výčet jejích činností ve Statutu je sice obsažný, ale kupodivu nezahrnuje položku „pořádá výstavy nijak nesouvisející s jejími sbírkami, na nichž se odborně nepodílí a které si pronajímá v zahraničí za finanční úhradu na klíč“. Přitom právě to se stalo v posledních letech v Národní galerii v Praze v příkrém rozporu s jejím posláním běžnou praxí.

Ministrova představa o řízení a směřování Národní galerie je urážlivá vůči jejím zaměstnancům, kteří toho v nedávné minulosti museli vydržet opravdu hodně, vůči historikům umění jako představitelům odborné profese, i vůči osobnostem, které v uplynulých desetiletích stály v čele této instituce. Zdůvodnit pověření zastupující ředitelky tím, že její manžel je dlouholetým ředitelem galerie (pomiňme, že pan ministr nevidí zásadní rozdíl mezi kunsthalle a muzeem umění) a proto přece musí jeho žena problematice rozumět, je v civilizovaném světě naprosto šokující, ať už jsou osobní kvality paní Anne-Marie Nedoma jakékoliv. Ohlášené složení desetičlenné garanční rady pak svědčí o tom, že současný ministr kultury nemá o Národní galerii, o její historii a o smyslu její existence žádnou znalostmi podloženou představu.

Trocha historie nikoho nezabije

Dokonce i ministr kultury by mohl vědět, že Národní galerie v Praze je centrálním státním muzeem umění v České republice s více než dvousetletou historií. Vznikla spojením dvou institucí, Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, založené roku 1796, a Moderní galerie Království českého (později jen Moderní galerie), která existovala v letech 1902 až 1942. Po vzniku první Československé republiky získala Obrazárna, formálně stále soukromá, jako centrální umělecká sbírka neoficiální statut neodmyslitelného atributu moderního samostatného státu. Právě proto činila tehdejší politická reprezentace postupné kroky k jejímu postátnění.

Ve 30. letech minulého století byla Obrazárna postupně postátněna a za nacistické okupace rozhodnutím říšského protektora z podzimu 1942 zdědila i sbírky Moderní galerie. Za války fungovala jako Českomoravská zemská galerie a po osvobození se začala prezentovat pod svým dnešním jménem, užívaným v dobové publicistice již na sklonku 30. let minulého století. Zřizovacím zákonem z roku 1949 získala i některé další sbírky, např. Hollareum. Eticky problematického dědictví v podobě nacistických a komunistických konfiskátů se zbavila v průběhu restitucí v 90. letech minulého století, ale díla, která nutně potřebovala ke kompletaci svých sbírek, následně z velké části vykoupila od restituentů zpět. Svým sbírkovým fondem dnes Národní galerie představuje zdaleka nejvýznamnější muzeum umění v České republice.

V čele Národní galerie (tento název použil poprvé v roce 1844 sběratel a mecenáš Josef Hoser, který jí své sbírky věnoval) a jejích předchůdkyň stála v minulosti řada vynikajících osobností velmi rozdílného odborného zaměření. Byli to mimo jiné Viktor Barvitius, Vincenc Kramář, Vojtěch Volavka či Josef Cibulka. Národní galerie v Praze měla štěstí v tom, že ji od konce 60. let minulého století až do roku 1990 řídil Jiří Kotalík, který ji uchránil před nejhoršími následky normalizace a dokázal ji za všech okolností udržet v živém kontaktu se světovým děním. Právě on ji ve stopách Vincence Kramáře a Josefa Cibulky vtiskl podobu, kterou má do velké míry dodnes – včetně toho, že pro ni získal Veletržní palác. Vzhledem k neujasněnosti kulturní politiky České republiky kolem poloviny 90. let minulého století, která se časově prolnula s dokončováním nákladné renovace vyhořelého Veletržního paláce, prošla Národní galerie v letech 1997 až 1999 závažnou finanční krizí, jejíž důsledky se podařilo eliminovat až roku 2005. Při všech provozních omezeních Národní galerie vždy dodržovala vysoké mezinárodní muzejní standardy a účinně spolupracovala s českými i zahraničními partnery na realizaci velkých i menších výstavních projektů.

Vykolejená instituce

V letech 2014 až 2019 stanul poprvé za celou dobu její existence v čele Národní galerie člověk, jemuž byly její sbírky lhostejné a pokud jej zajímaly, pak pouze jako výhodný artikl pro nekoncepční zahraniční zápůjčky. Jiří Fajt v praxi ignoroval potřeby stálých expozic a podstatně oslabil úlohu Národní galerie jako odborného pracoviště. Nezodpovědným přístupem zkomplikoval realizaci mnoha výstavních projektů regionálních galerií v České republice, mnohdy závislých na výpůjčkách z Národní galerie. Zcela přitom pominul skutečnost, že budování sbírkových fondů Národní galerie bylo déle než půl století systematicky zaměřeno mimo jiné také na podporu projektů regionálních galerií. Instituci, kterou řídil, pak využíval k pořádání často extrémně nákladných efemérních výstav, které nijak nesouvisely s jejím posláním, sbírkami či odbornou činností. Tyto spektakulární akce podnikal na podporu své osobní reputace a svých soukromých vazeb v zahraničí, nikoliv ve prospěch instituce, kterou řídil.

Výše uvedené důvody měly samy o sobě bohatě stačit k jeho odvolání mnohem dříve než v dubnu 2019. Nešlo o nic nepředvídatelného: proti Fajtovu jmenování do funkce bez výběrového řízení protestovala v letech 2013 a 2014 Uměleckohistorická společnost, čtyři bývalí ředitelé Národní galerie, odborová organizace i management Národní galerie a dokonce i členové výběrové komise, kterou ministryně kultury Alena Hanáková po odvolání předcházejícího ředitele Vladimíra Rösela nejprve jmenovala a pak její názor ignorovala. Nejednalo se o bezdůvodné obavy. Jiří Fajt byl v letech 1995 až 1998 zplnomocněným zástupcem generálního ředitele Národní galerie a podílel se na rozhodnutích, jejichž důsledkem byl na jaře 1998 dluh více než 68 milionů Kč. Politické tlaky na Fajtovo jmenování však byly natolik silné, že byl navzdory výše uvedeným protestům do Národní galerie dosazen.

Obavy velké části odborné veřejnosti Jiří Fajt vrchovatě naplnil. Drobná přilepšení v podobě milionových odměn, kterých se dožadoval a které si dopřával, občas patrně v rozporu se zákonem, jsou z hlediska osudů Národní galerie pouze třešničkou na dortu, stejně jako jeho pokus o mnohonásobně předražený nákup těžce poškozené gotické deskové malby české provenience, Zvěstování P. Marii, připisovaného dílně Mistra Vyšebrodského oltáře. Nejtíživějším následkem Fajtovy dlouholeté a nakonec úspěšné snahy získat post ředitele Národní galerie v Praze bylo znejasnění smyslu existence této instituce v očích veřejnosti a potlačení její role jako jedné z důležitých nositelek národní kulturní identity. To se projevilo i změnou loga, z něhož v roce 2018 „vypadl“ heraldický český lev, který byl jeho součástí déle než pětapadesát let. Důsledky této devastace nechtě doložil ve svých veřejných vystoupeních i ministr kultury, který ukázal, že mu pro kompetentní rozhodování o budoucnosti Národní galerie chybí základní znalost této instituce.

V této chvíli Národní galerie potřebuje především důsledné respektování zákonného rámce své činnosti (ten je dán nejen výše citovaným zákonem č. 148/1949 Sb., ale také zákonem č. 122/2000 Sb. o ochraně sbírek muzejní povahy, pod který jako muzeum výtvarného umění spadá, a jeho prováděcí vyhlášky) a platného Statutu. Hlavním úkolem nového ředitele musí být obnova a modernizace stálých expozic umění v Čechách od gotiky po 20. století tak, aby byla Národní galerie schopna plnit své hlavní poslání. Má-li se opět stát plnohodnotnou součástí světového kulturního dění, musí se vrátit také k někdejšímu rozsahu odborné činnosti. Na velkých mezinárodních projektech by se měla opět začít podílet jako respektovaný partner a nikoliv jako laciná půjčovna unikátních exponátů. To vyžaduje kvalifikované řízení, nikoliv hochštaplera, který si nekoncepčním zapůjčováním nejcennějších sbírkových předmětů bude vytvářet osobní přátele ve světě. Může nová Garanční rada Národní galerie tomuto cíli napomoci? Těžko.

Garanční rada jako fíkový list

Kvalifikovaná garanční rada by pro Národní galerii v této chvíli nepochybně představovala krok správným směrem. Aby mohla úspěšně sehrát svou roli, musela by ovšem být zcela jinak složena. V její současné sestavě bohužel až na Jiřího Jůzu, ředitele Galerie výtvarného umění v Ostravě a dlouholetého předsedu Rady galerií České republiky, odborníky s potřebnou kvalifikací nenajdeme. Nutno zdůraznit, že problémem této rady přitom ve většině případů není osobní pověst jednotlivých členů, protože její velkou část tvoří lidé nesporně schopní a úctyhodní. Chybějí však odborníci, kteří by mohli o budoucím směřování Národní galerie kvalifikovaně rozhodovat na základě vlastní profesní zkušenosti.

Podobných grémií figuruje ve veřejném životě, a to nejen v České republice, víc než dost. Pokud se taková rada sejde jednou nebo dvakrát do roka, aby moudře pokývala hlavami nad výroční zprávou kompetentně řízené instituce, pochválila její ředitelku nebo ředitele a svými podpisy stvrdila, že je vše v pořádku, pak stačí, aby byla složena z lidí osobně bezúhonných a veřejností respektovaných. V přelomovém okamžiku, kdy je taková organizace těžce oslabena, však situace vyžaduje od podobného grémia rozhodování řádově jiného typu, které se neobejde bez detailních znalostí a dokonalého pochopení situace. Garanční rada Národní galerie ve svém současném složení nemůže podobné očekávání naplnit.

Těžiště sbírek Národní galerie a jejích stálých expozic tvoří umění vzniklé v Čechách od 14. do 20. století. Jde o díla reprezentující gotiku, renesanci a manýrismus, baroko, umění 19. a 20. století v Čechách. Kromě toho spravuje Národní galerie několik unikátních souborů zahraniční provenience, např. konvolut italské malby 14. a počátků 15. století, holandské malířství 17. a 18. století, světoznámou sbírku francouzského umění od impresionismu po kubismus, a abychom nezůstávali jen v Evropě, také znamenitou kolekci čínské tušové malby první poloviny 20. století. Proto je Národní galerie muzeem umění v nejvlastnějším slova smyslu. Mezi členy garanční rady, která bude rozhodovat ministrovými slovy „co je smyslem a obsahem NG a jejím směřováním,“ by tedy logicky měli převažovat praktikující historici umění, znalci jejích sbírek a lidé soustředění na plnění jejího Statutem stanoveného poslání. Odborník, který by se důsledně zabýval uměním v Čechách před rokem 1900, však mezi nimi paradoxně není ani jeden.

Představme si, že si nějaká významná nemocnice ve státní správě najme pro řešení interiérů špičkového architekta. S jeho dílem jsou všichni spokojeni, a tak jej jmenují – předsedou lékařského konsilia. Že je to pitomost? Předsedou Garanční rady Národní galerie jmenoval ministr kultury architekta Josefa Pleskota. Jeho úvodní výrok v této funkci by měl být tesán do kamene: „Jako předseda Garanční rady se budu snažit být stavitelem toho, aby se Národní galerie ustavila v pozici české kulturní politiky daleko pevněji, než doposavad stojí, a to jak ve vztahu dovnitř, tak ven.“ Snad už měl jen dodat: „A k tomu mi dopomáhej Bůh!“ Předseda Garanční rady Národní galerie v Praze Josef Pleskot realizuje pro tuto instituci významné zakázky, a tak je od samého počátku v zjevném střetu zájmů.

V Garanční radě překvapivě chybějí zahraniční specialisté na umění české provenience. Přitom existují světoví odborníci, kteří by nesporně mohli být plnohodnotnými členy takové rady. Budeme-li trvat na světovém renomé, pak mohl pan ministr oslovit třeba takového Thomase DaCosta Kaufmanna z Princeton University, špičkového znalce umění na dvoře císaře Rudolfa II., nebo Nicholase Sawickiho (pro pořádek podotýkám, že nejsme příbuzní) z University of Pennsylvania, vynikajícího specialistu na expresionismus a kubismus v Čechách. Oba se v českém prostředí dobře orientují a oba znají, každý ze svého hlediska, sbírky Národní galerie v Praze. Další adepti by se našli třeba v Paříži nebo ve Vídni. Pan ministr však spolehlivě zůstal na domácím písečku.

Statisticky vzato, z deseti členů Garanční rady Národní galerie většinu představují kurátoři výstav moderního a současného umění s velkým důrazem na umění posledních desetiletí. Platí to především o Richardu F. Drurym, Jiřím Machalickém, Michalu Škodovi a Leoši Válkovi. Jako kurátoři výstav moderního a současného umění se prezentovali také Jiří Jůza a Pavel Zatloukal, kteří však pro členství v Garanční radě Národní galerie mají i další kvalifikaci. Přitom výstavy současného umění do Národní galerie v Praze pronikly vlastně až po roce 1995, kdy byl po mnohaleté rekonstrukci otevřen Veletržní palác. Prezentace současného umění do Veletržního paláce neodmyslitelně patří, ale zůstává sporné, zda má odpovědnost za její dramaturgii ve větší míře nést přímo centrální státní muzeum umění.

Mnohem vhodnější formou se v tomto případě jeví konsensus, kdy tuto odpovědnost částečně přejímají jednak umělecké vysoké školy formou absolventských výstav, jednak specializované instituce, např. Společnost Jindřicha Chalupeckého nebo Nadace pro současné umění. Sama Národní galerie pak může participovat zejména celoživotními retrospektivami nejvýznamnějších žijících umělců, přičemž je žádoucí, aby takové výstavy spojila s akvizicemi reprezentativních ukázek děl těchto tvůrců. V praxi se tento model v posledních desetiletích docela dobře ujal. Bylo by jen záhodno jej propracovat a formálně ustálit. Tato činnost ovšem představuje pouze zlomek aktivit Národní galerie.

Během uplynulého čtvrtstoletí se Veletržní palác stal ikonickou budovou Národní galerie, a tak se často zapomíná, že k ní patří také tři paláce na Hradčanech, palác Kinských na Staroměstském náměstí či klášter sv. Anežky České. Proto není na škodu, že do Garanční rady Národní galerie byli jmenováni hned dva – a nutno říci, že vynikající – památkáři: ředitelka Národního památkového ústavu Naděžda Goryczková a ředitel Národního technického muzea Karel Ksandr. Jiný důvod, proč se ocitli v této sestavě, by byl těžko pochopitelný. K nim se řadí rovněž vynikající historik architektury Pavel Zatloukal, který se sice uplatnil také jako kurátor výstav současného umění, ale jeho odbornou specializací je moravská architektura 19. a především 20. století.

Garanční radě Národní galerie předsedá činný architekt. Tvoří ji dále dva historici moderní architektury a jedna architektka, všichni tři památkáři, specialisté na stavby 19. a 20. století a teorii památkové péče. Kromě nich v ní usedlo pět kurátorů výstav moderního a současného umění. Jen tři přitom mají zkušenost s chodem veřejné sbírkotvorné instituce, přičemž Jiří Machalický zkušenost časově již velmi vzdálenou. Pouze jediný člen této rady, ředitel Sbírky starého umění Národní galerie Marius Winzeler, se odborně zabývá starším uměním, ale jeho příspěvky k dějinám umění české provenience jsou víc než skromné. Dva členové rady jsou navíc v evidentním střetu zájmů: Josef Pleskot jako architekt, který v Národní galerii realizuje novou expozici, a Marius Winzeler, který je členem jejího managementu. Právě Winzeler je přitom také eticky nejproblematičtějším členem této rady kvůli těžkému profesnímu selhání v kauze nákupu výše zmíněné středověké desky z dílny Mistra Vyšebrodského oltáře. Takto složená rada nemůže ani při nejlepší vůli kvalifikovaně rozhodovat o budoucím směřování Národní galerie. Může však dobře posloužit jako fíkový list, zakrývající a formálně legitimující rozhodnutí, přijatá ve skutečnosti někde úplně jinde.

Kauza „Garanční rada“ jako prubířský kámen

Za složením Garanční rady Národní galerie není nezbytně nutné hledat nějaký ministrův temný úmysl. Její personální sestava mohla dost dobře vzniknout pouze v důsledku poněkud zbrklé snahy rychle a viditelně řešit problémy, které mají mnohem hlubší kořeny, než je patrné na první pohled. Přesto představuje doslova facku těm, kteří posledních třicet let udržovali Národní galerii v chodu, profesionálně plnili veškeré požadavky mezinárodních muzejních standardů a bez ohledu na často velmi obtížné okolnosti po celou dobu umožňovali úspěšnou činnost této instituce. Aktuální složení této rady představuje totální zpochybnění úlohy a kvalifikace historiků umění, znevěrohodnění role akademických pracovišť a profesních organizací. Stalo se také – možná nechtěným – výsměchem lidem, kteří po léta naplňují příslušné speciální zákony a Statut Národní galerie v Praze a dbají na to, aby tato instituce plnila své poslání jako službu veřejnosti. Přinejmenším jednu věc tak ministr učinil, ačkoliv to určitě neměl v úmyslu: stvořil prubířský kámen, který vyzkouší akceschopnost českých historiků umění. V Čechách se historie umění jako moderní akademická disciplína emancipovala před více než sto lety. Odhodlání historiků umění vzdorovat nekvalifikovaným zásahům do dalších osudů jedné z nejdůležitějších národních kulturních institucí v České republice prověří následující týdny a měsíce.

Nikolaj Savický

Autor je historik a historik umění, v letech 2011 až 2014 byl náměstkem generálního ředitele Národní galerie v Praze.