Na kolokviu v polovině letošního dubna představila Národní galerie Praha středověký deskový obraz s námětem Zvěstování Panně Marii, který byl objeven nedávno. Obraz pocházející s největší pravděpodobností z dílny Mistra Vyšebrodského oltáře vlastní soukromý nadační fond, který jej nabízí Národní galerii za 65 milionů korun. Kde se vzala tak vysoká částka? A jakto, že ještě před dvěma lety byla cena obrazu pouhých 2,8 milionů korun? O vývoji sporů o koupi obrazu i o vztazích v pozadí akvizice, o níž Národní galerie usiluje, píše v komentáři Martin Vaněk, který se v textu dále zabývá i rozborem samotného obrazu a posudky, které mají sloužit k jeho ocenění.

Národní galerie a nákup století

Národní galerie Praha (NGP) chystá akvizici, která již nejméně půl roku v médiích vzbuzuje silné pochybnosti ohledně korektnosti její přípravy a případného získání. Jedná se o do této doby neznámou desku s výjevem Zvěstování Panně Marii, jež se objevila v roce 2017 v aukčním domě Döbritz ve Frankfurtu nad Mohanem za vyvolávací cenu 110 000 eur, tedy v přepočtu za přibližně 2,8 mil. českých korun. Dílo nebylo vydraženo, ale nedlouho poté jej Národní galerii nabídl nový vlastník (Nadační fond Richarda Fuxy) za astronomickou sumu 65 mil. korun. Stav díla je však, podle všech dostupných zdrojů, doslova žalostný a jediný důvod, proč na získání této desky Národní galerie nadále – i po odchodu generálního ředitele Jiřího Fajta, jenž celý proces inicioval – trvá, je fakt, že se jedná o variantu díla Zvěstování Panně Marii ze souboru desek tzv. Vyšebrodského cyklu, jenž je datován do let 1346 a 1347. Česká republika je tak na mapě potenciálních zájemců a vzhledem k neúspěchu aukčního lotu, jenž měl být ve Frankfurtu událostí dražby, nyní v podstatě jediný možný kupec, jenž má velký prostor pro jednání ohledně ceny díla. Tento prostor dosud nebyl – a zřejmě ani původně neměl být – využit. Kauza je výjimečná nejen výší požadované ceny, ale i tím, že do ní byly postupně zapojeny téměř všechny ústavy podílející se na institucionálním chodu světa umění v naší zemi a v praxi tak odhalila úskalí oboru dějin umění.

Vyšebrodský cyklus byl roku 2014 navrácen cisterciáckému opatství ve Vyšším Brodě, fakticky však zůstává ve stálé expozici v Anežském klášteře NGP jako stálá zápůjčka. Jde o christologický cyklus s výjevy Zvěstování Panně Marii, Narození Páně, Klanění Tří králů, Olivetské hory, Ukřižování, Snímání z kříže, Zmrtvýchvstání Krista, Nanebevstoupení Krista a Seslání Ducha svatého. Jeho objednavatelem, zobrazeným v kleče s rožmberským erbem u nohou a v bohatém reprezentativním oděvu na desce Narození Páně, byl nepochybně Petr I. z Rožmberka, významná osobnost dvora Karla IV. Stejně jako donátor je jistá i původní provenience cyklu, jímž je Vyšší Brod, cisterciácký klášter a rožmberské pohřebiště, ale též Petrovo útočiště na sklonku života. Otazník se vznáší nad funkcí obrazů. Původně se předpokládalo, že jde o výjevy z hlavního oltáře klášterního kostela. Vzhledem k jejich charakteru lze však uvažovat i o jejich umístění v řadě za sebou na chórové přepážce nebo na chórových lavicích navazujících na ni. Tato část vybavení, která bývala běžnou součástí středověkých klášterních, ale i farních kostelů, jež oddělovala laiky od kněží, byla po Tridentském koncilu odstraňována.

Na základě zmíněných obrazů byl v odborné literatuře zkonstruován tzv. Mistr Vyšebrodského oltáře (nebo cyklu). Termín „mistr“ sice odkazuje k jednomu originálnímu tvůrci, ve skutečnosti se však jednalo o početnou uměleckou dílnu, jejíž díla – tedy obrazy či oltáře – je třeba chápat jako výsledky kolektivní řemeslné práce. Dosavadní odborná literatura se shoduje v názoru, že dílna, jež pracovala na zakázce pro Vyšší Brod, sídlila v Praze a byla obeznámena zejména s aktuální italskou produkcí. K tomu vedou mnohé detaily malby, zejména malovaná architektura a byzantinizující motivy. Vyšebrodský cyklus se též stal předmětem uměleckohistorických nacionalistických sporů, v nichž hrálo zásadní roli to, zda syntéza západních a jižních vlivů byla výsledkem působení rakouského prostředí, nebo zda se jedná o autentický a specificky český projev. Určující vliv při interpretaci Mistra Vyšebrodského cyklu měla práce Jaroslava Pešiny, jenž v závěru své pozdější studie uvádí: „/…/ Mistr Vyšebrodského oltáře se nám dnes jeví nikoliv jako opožděný, eklektický, téměř zaostalý malíř, za jakého byl prohlášen ještě zcela nedávno, ale naopak jako umělec opravdu evropských rozměrů. /…/ Daleko a dlouho znící rezonanci mělo jeho vystoupení i mimo vlastní české země, tam, kde byla tradiční ochota k recepci českých podnětů, i tam, kam tyto podněty dosud nepronikly. /…/ činnost Mistra vyšebrodského se stala základem české výtvarné tradice a východiskem dalšího vývoje českého umění, které se pak k němu vždy vracelo ve chvílích pochyb a nejistot jako k bezpečnému ukazateli a k pevné opoře.“[1] Stejně jako desky tzv. Mistra Třeboňského oltáře, jenž (nebo spíše jeho dílna) působil o něco později, se tak Mistr vyšebrodský stal jedním z úhelných kamenů českého umění středověku, o který se přely generace meziválečných a zejména poválečných historiků a historiček umění v opozici vůči tehdy převládajícímu germanocentrickému výkladu. V tomto boji o českost umění v našich sbírkách pak jistě hrála roli i skutečnost, že Vyšebrodský cyklus, jenž byl cisterciáky zapůjčen do státních sbírek již před druhou světovou válkou, měl být tehdy dokonce státem odkoupen za 10 milionů korun (společně s deskou Ukřižování od Mistra Třeboňského oltáře). Tento záměr byl zmařen, když byl cyklus odvezen nacisty. Po válce byl americkou armádou nalezen v proslulých solných dolech v Bad-Aussee a navrácen rovnou do budoucí Národní galerie (tehdy snad ještě platil protektorátní název Českomoravská zemská galerie) v roce 1947. I přes snahy zapojit tyto obrazy do první vlny restitucí proběhlých v devadesátých letech minulého století, byly obrazy navráceny původnímu majiteli, jak bylo výše uvedeno, až v nedávných letech. Kromě Vyšebrodského cyklu byla mimo jiné církvi navrácena i Madona z Veveří, která figuruje v oeuvre Mistra Vyšebrodského cyklu jako jeho vlastnoruční dílo. V tomto případě byla deska z Národní galerie odvezena a vystavena v brněnském diecézním muzeu na Petrově. Národní galerie tak, ačkoliv stěžejní obrazy zůstávají na místě, fakticky přišla o všechna díla tohoto fiktivního umělce, téměř národního hrdiny.

Historie nákupu

Domnívám se, že právě autoritativní výklad díla Mistra vyšebrodského z pera Jaroslava Pešiny, jednoho z nejvlivnějších historiků umění druhé poloviny 20. století, a zmíněné osudy obrazů jsou zcela klíčové k pochopení dění kolem nově plánované akvizice, ačkoliv její provenience není známá. Vypadá to, že v protikladu k dražbě v roce 2017, kdy byl obraz bez zájemce, se nyní stala situace poněkud dramatičtější. Jedná se sice prozatím o spekulaci, ale zřejmě záhy po aukci jej totiž zakoupil podnikatel a galerista Jan Třeštík, jak píše Deník N. Třeštík se jako bývalý ředitel Galerie Středočeského kraje (GASK) osobně a aktivně účastnil dražby vzácné pozdně středověké tzv. Kutnohorské iluminace. Stalo se tak v londýnské aukční síni Sotheby’s v prosinci roku 2009. Ředitel doprovázel tehdejšího hejtmana Davida Ratha. Dílo se jim podařilo získat za 510 tisíc britských liber (dle tehdejšího kurzu za necelých 15 mil. Kč). Právě tato událost v mnohých detailech připomíná dnešní situaci. Stejně jako Kutnohorská iluminace, i dílo Mistra vyšebrodského vyvolává touhy získat jej jako nesporné bohemikum do české sbírky. Stejně jako dnes, i tehdy však byli aktéři kritizováni za plýtvání prostředky, byť v případě deset let starém se jednalo o finance Středočeského kraje. Kutnohorská iluminace je ale jednoznačně kvalitní dílo, jehož význam a záhy po jejím nabytí také jeho využitelnost coby jednoho z hlavních a nejdůležitějších highlightů galerie s jasnou vazbou na lokalitu, s nímž chytře pracovala i PR strategie GASKu, se jasně prokázal v praxi. Postup galerie a jejích představitelů byl tehdy nesporně transparentnější, než je tomu dnes v případě NGP. Ačkoliv neměli možnost provést náležité technologické průzkumy a jiné rozbory, zúčastnili se aukce, v níž dílo získali.

V případě Sotheby’s je možné spoléhat se na renomé významného aukčního domu, což platí i pro Döbritz. Proto stále nad postupem Národní galerie visí otazník. Jiří Fajt totiž potvrdil, že NGP o nabídce v aukci věděla, avšak jako dobrý hospodář údajně nemohl hned reagovat, jelikož neměl k dispozici podrobné informace o díle – jeho původu a stavu. Toto tvrzení je ale nutné rozporovat, každá kvalitní aukční síň umožní potenciálnímu zájemci prohlídku díla buďto v rámci výstavy před dražbou, nebo individuálně, což v tomto případě určitě bylo možné. K dílu existovala též technologická expertiza z roku 1976, kterou měla aukční síň k dispozici a jež prokazovala původ díla ze 14. století. Třeštík dílo údajně zakoupil za 1,8 mil. Kč, tedy za ještě menší sumu, než za jakou bylo nabízeno v aukci. Nyní je Zvěstování Panně Marii v majetku Nadačního fondu Richarda Fuxy, kde je Třeštík členem správní rady, který jej Národní galerii nabízí za již zmíněnou částku mnohonásobně převyšující nejen vyvolávací, ale i pořizovací cenu. Nutno dodat, že Jan Třeštík figuroval jako člověk blízký bývalému ministru kultury Antonínu Staňkovi, ale i bývalému generálnímu řediteli Fajtovi. Překvapivě se například objevil v delegaci doprovázející francouzského prezidenta Emmanuela Macrona na návštěvě Veletržního paláce. Do delegace se nedostali ani vlastní kurátoři NGP – a to ani ti, kteří bravurně vládnou francouzským jazykem a jsou experty na francouzské umění, jež bylo Macronovi ve Veletržním paláci zejména prezentováno. O zájmech a praktikách Jana Třeštíka svědčí i jeho neoprávněný pokus o vyvezení díla Pabla Picassa za hranice, jenž skončil u soudu, kde byla uznána jeho vina, či jeho současné angažmá v čele Hauch Gallery, jež Třeštíkovi pomáhá udržovat si dobré „vztahy s ekonomicko-politickou garniturou“, jak píše Jiří Ptáček pro ArtZónu.

Nabízený obraz Zvěstování Panně Marii je o něco málo menší než jeho starší předobraz (zdroje uvádí rozměr 91,8 x 79,5 cm), a to z důvodu druhotného seříznutí jak po stranách, tak i ztenčení desky po celé ploše. Co se týče podobnosti s deskou z Vyšebrodského cyklu, jedná se doslova o hru „najdi deset rozdílů“. Ty jsou podstatné zejména v detailech ikonografie a v uměleckém provedení obrazu, přičemž nově objevené dílo má mnohem více sumarizující a méně minuciózní charakter. Historik umění Jan Klípa ve svém posudku, který si objednalo Ministerstvo kultury ČR (MK ČR), však dochází k jednoznačnému závěru, že míra shody těchto děl vylučuje předpoklad, že by tvůrci této varianty nepracovali s obrazem z Vyšebrodského cyklu jako předlohou. Podstatné jsou pro Klípu rozdíly v technologii malby (zejména použití dubové desky jako podložky), a vznik obrazu tak klade až za rok 1350. Naprosto alarmující a zarážející však je, v jakém fyzickém stavu je malba a podložka. Obraz musel být v minulosti velmi silně poškozen a navíc je dnes výrazně prohnutý. Na mnoha místech je proto původní malba destruovaná. Čárkové i plošné retuše prozrazují sporný restaurátorský zásah, jenž nejenže vedl k vytvoření novotvarů (levá ruka Panny Marie), ale také ne zcela kvalitně upevnil zbytky původní malby. Klípa tak po studiu technologických průzkumů konstatoval, že původní barevná vrstva je zachována z pouhých šedesáti procent, přičemž i ta je dále destruována. Po shrnutí základních údajů o desce a jejím stavu, je zcela zřejmé, že dílo vyžaduje velmi zdlouhavou a finančně náročnou restaurátorskou péči, aby mohlo být vůbec dlouhodobě vystaveno. Výsledek však nebude ani poté zcela esteticky uspokojivý. Jako takové může dílo sloužit pouze jako studijní materiál, jenž svědčí o běžné, avšak prozatím málo doložené, dílenské praxi šíření obrazových kompozic ve více provedeních a variantách, přičemž v této míře se jedná o raritní příklad dochování.

Není posudek jako posudek

Jednání o nákupu do sbírky Národní galerie započalo někdy na jaře minulého roku. Následně byla nabídka předložena poradnímu sboru NGP pro akviziční činnost, jenž zasedal na konci června 2018. Protokol z jednání nákupní komise nemá redakce Artalku k dispozici, z mediálně známých informací však vyplývá, že komise nákup doporučila. Následovala jednání s MK ČR a žádost o mimořádnou finanční podporu této akvizice, přičemž právě zde Komise pro posuzování žádostí o poskytnutí dotací na výkupy předmětů kulturní hodnoty mimořádného významu (ISO) zafungovala jako pojistka. Národní galerie po předchozí žádosti MK ČR předem předložila veškerou dokumentaci včetně restaurátorské expertizy Adama Pokorného a znaleckého posudku Mariuse Winzelera, jenž bohužel hraje v celé záležitosti značně pochybnou roli. Úskalím postupu bylo, že Národní galerie nezajistila nezávislý posudek, nýbrž jej nechala vypracovat ředitelem Sbírky starého umění NGP, který při stanovení ceny díla opomenul přihlédnout k frankfurtské aukci a na základě porovnání s nákupy děl italského trecenta po celém světě došel přesně k téže sumě, za níž Nadace Richarda Fuxy obraz nabídla. Za tento postup také byla NGP zřizovatelem napomenuta. Jednak podle zmíněné komise ISO posudek Mariuse Winzelera neprokázal oprávněnost požadavku na nákup a také zejména proto, že tím byl porušen nejen etický kodex muzeí a galerií podle mezinárodní organizace ICOM, ale také zákon o znalcích a tlumočnících z roku 1967.

V interním dokumentu ministerstva kultury ze dne 14. ledna 2019 (Záznam odboru muzeí ve věci mimořádného nákupu pro Národní galerii v Praze) se v závěru uvádí, že pokud NGP nadále trvá na této akvizici, musí zajistit nový nezávislý posudek a jednat se stávajícím majitelem díla o významném snížení jeho ceny. Výkup díla za stanovenou cenu podle tohoto dokumentu, jenž je podepsán ředitelem odboru muzeí MK ČR Pavlem Hlubučkem, nelze doporučit. Mezitím se strhla doslova lavina reakcí. Poslanec Martin Baxa interpeloval v této záležitosti ministra kultury Staňka. Někteří členové komise ISO, jmenovitě Nikolaj Savický a Vít Vlnas, začali otevřeně vystupovat proti stanovené ceně této akvizice. Naproti tomu jiní – Jan Royt, Ivo Hlobil a Jiří Kuthan – iniciativně napsali dopis přímo premiéru Babišovi, kde vyzdvihují důležitost nové akvizice i za stanovenou cenu a požadují její realizaci. Neznámou osobou bylo též podáno trestní oznámení s podezřením na podvod ve stádiu pokusu, který Policie ČR šetřila a následně odložila, jelikož se toto podezření podle jejích slov nepotvrdilo. Byl také podán podnět na zapsání desky do seznamu kulturních památek ČR.

Média, především Deník N, ale i Blesk, Právo a jiná, si této kauzy začala všímat zejména od dubna tohoto roku, kdy Národní galerie uspořádala jednodenní kolokvium a vydala tiskovou zprávu, v níž NGP stále obhajuje hodnotu díla za 65 mil. korun a cituje kromě Mariuse Winzelera i profesora Ingo Sandnera, jenž označil desku za důležitý časový dokument. Tisková zpráva též uvádí, že poradní sbor pro akviziční činnost NGP jednomyslně doporučil dílo zakoupit. V polovině dubna tohoto roku byl generální ředitel NGP Jiří Fajt odvolán ze své funkce, a tak kauzu na nějaký čas přehlušily jiné události. Ještě před svým odvoláním však stačil podat podnět pro obměnu komise ISO, díky čemuž byli vyměněni Vlnas i Savický – jeho stálí oponenti – a Radomíra Sedláková. Oficiálním důvodem bylo uplynutí jejich tříletého mandátu. Ministerstvo kultury však podnikalo dále kroky a požádalo Ústav dějin umění AV ČR o objektivní znalecký posudek, jenž vypracoval přední odborník na středověkou deskovou malbu Jan Klípa. Z tohoto posudku, který Artalku poskytlo MK ČR, jsem také čerpal mnohé detailní informace, jež jsou uvedené výše. Klípův posudek obsahuje velice kvalitní a podrobný rozbor díla, jeho vazeb k českému umění a k tzv. Mistru Vyšebrodského cyklu a především rozporuje stanovenou cenu 65 mil. korun. Na základě komparací s aukčními výsledky bohemikálních děl po celém světě a s přihlédnutím ke stavu nabízeného obrazu stanovuje cenu v rozmezí 10–12 mil. Kč, přičemž obraz doporučuje k nákupu coby významný studijní materiál.

Národní galerie Praha však i poté prostřednictvím tiskové mluvčí Terezy Ježkové zaslala v e-mailu datovaném 22. srpna toto vyjádření generálního ředitele pověřeného řízením NGP Ivana Morávka: „Národní galerie Praha má, s ohledem na jednoznačné stanovisko akviziční komise, i nadále zájem o zakoupení obrazu do sbírek. Předchozí posudky, včetně posudku soudního znalce na objednávku Policie ČR, potvrdily majitelem požadovanou cenu 60–70 milionů Kč, s níž akviziční komise NGP jednohlasně souhlasila.“ V této chvíli lze očekávat další vývoj až poté, co se nový ministr kultury Lubomír Zaorálek seznámí s celou kauzou a rozhodne o dalším postupu v souvislosti s posudkem Jana Klípy, jenž podle slov odcházející tiskové mluvčí MK ČR Marthy Häckl považuje za relevantní pro svůj postup v dalším jednání o akvizici.

Kauza akvizice Zvěstování Panně Marii z okruhu dílny Mistra Vyšebrodského cyklu se bezesporu stává důležitým a nesporným precedentem do budoucna, ať již dopadne jakkoliv. Nepamatuji si, že by kdy v minulosti nějaká podobná koupě vyvolala tolik rozporuplných reakcí a komentářů. Celá věc se tak stává záležitostí politického a zejména mocenského boje. Jiří Fajt celou záležitost podává jako věc národní hrdosti – obraz má, čteno mezi řádky, punc mimořádného dědictví národa, o nějž nemůžeme přijít (tak jako se to v minulosti stalo s jinými díly). Nechtěně zde proti sobě stojí erudovaní historici umění, kteří užívají totožný aparát oboru dějin jednou k tomu, aby cenu díla vyšroubovali neúměrně nahoru, a podruhé, aby prokázali, že tato cena je výrazně nižší. Základní otázka proto zní – a zde se vracím k úvodu svého poněkud obsáhlejšího pojednání –, z jakého důvodu Národní galerie trvá na odkupu díla za cenu, kterou požaduje nynější majitel? Kdo má z této transakce profitovat? Národní galerie by se, jako státem zřizovaná instituce, měla chovat jako dobrý hospodář a ve chvíli, kdy existují jakékoliv pochybnosti o ceně daného díla, se pokusit využít svých možností a o částce s majitelem jednat. Doposud se tak, zcela evidentně, nestalo, ba naopak, centrální muzeum umění v této chvíli nehájí své vlastní zájmy, nýbrž zájmy soukromého subjektu. Nutno také dodat, že celá kauza nevyznívá příliš lichotivě pro vlastní obor dějin umění a institucionální chod, podporuje manipulativní snahy a nahrává spekulacím. Velice důležitou roli proto v této chvíli sehraje zřizovatel, jenž by měl podle mého názoru postupovat zcela transparentně a reagovat na pochybnosti, které se vyskytly. Nedomnívám se totiž, že by obraz, o nějž zde jde, byl natolik významný, aby stál za ztrátu posledních zbytků důvěry v naše kulturní instituce.

[1] Jarolav Pešina, Mistr Vyšebrodského cyklu, Praha 1982, s. 81. Úvod studie je datován 1979.