Artalk.cz

Ostuda ve Veletržním paláci

Pavlína Morganová se ve svém komentáři vyjadřuje k současné situaci stálé expozice umění po roce 1945 ve Veletržním paláci a připomíná absurdní peripetie, které již po několik let provázejí diskuze o její nové podobě. Impulsem k textu jí byl výzkumný projekt evropských historiků a historiček umění, kteří se zabývají dějinami východoevropského umění po roce 1945 a již na konci září navštívili Prahu a diskutovali při této příležitosti o expozicích v Národní galerii.

Ostuda ve Veletržním paláci. Několik poznámek k expozici poválečného umění v Národní galerii v Praze 

Na konci září navštívila Prahu skupina badatelů a badatelek zabývajících se dějinami umění po roce 1945 v bývalém východním bloku. V rámci projektu Getty Foundation Connecting Art Histories byly vytvořeny podmínky, aby tato skupina složená z odborníků z České republiky, Polska, Maďarska, bývalé Jugoslávie, Německa, Španělska, Estonska nebo Litvy navštívila vybraná města regionu a diskutovala otázky spojené se složitou reflexí poválečných dějin umění. Při pražské návštěvě jsme samozřejmě navštívili Národní galerii a tak jako i v jiných zemích diskutovali, jak je poválečné umění prezentováno a jak se v českém kontextu vyrovnáváme s obtížným úkolem představit široké veřejnosti umění, které vznikalo ve specifických podmínkách politických proměn, nesvobody, ale i nebývalé autenticity uměleckého světa. Na závěr návštěvy proběhla na AVU diskuze s názvem Questioning the National Collection: Feminist, Post-socialist and Decolonial Perspectives, jíž se zúčastnili Julia Bailey, Karina Kottová, Daniela Kramerová a Jan Skřivánek. Věřím, že připomenutí hlavních bodů setkání je důležité, a to hlavně proto, že dění v Národní galerii pro vnější pozorovatele zůstává nečitelné.

V rámci vstupních prohlášení kurátorka moderního a současného umění Národní galerie Julia Bailey konstatovala, že s týmem, který se zformoval na začátku tohoto roku a sestává z ředitele sbírky Michala Novotného, bývalého ředitele pražské nezávislé galerie Futura, Bailey, která se do Prahy přestěhovala z Londýna a dříve zastávala pozici assistant curator v mezinárodní sbírce Tate Gallery, a mladé kurátorky Adély Janíčkové, která studovala dějiny umění na New York University, v současnosti diskutují koncepci nové stálé expozice poválečného umění, která by měla být realizována na začátku roku 2021. Daniela Kramerová podrobně vylíčila přípravu koncepce, kterou jí zadala Národní galerie v roce 2017 a k jejíž přípravě vyzvala Marcela Fišera a poté i další historičky a historiky umění. Její původní podoba spočívala na konceptu střední osy čistě prezentované vývojové linie poválečného umění sestávající z pečlivě vybraných děl ze sbírek Národní galerie doplněné menšími expozicemi, koncipovanými odborníky na témata pro období 1938−1989 signifikantní. Měla se zde například objevit malá instalace k Expo 58 a světovým výstavám, místnost věnovaná dokumentaci akčního umění na topografickém principu, slide show ze záběrů výstav v alternativních prostorech v 70. a 80. letech, místnost věnovaná umění socialismu demonstrovaná tématem výstavby přehrad nebo téma internacionalizace českého umění v 60. letech. Propracovaný koncept, na němž se podíleli vedle již zmíněných také Milan Pech, Terezie Nekvindová, Dagmar Svatošová, Jan Wollner, Pavlína Morganová a Iva Knobloch, byl vedením Národní galerie odmítnut s tím, že je příliš náročný. Kramerová s Fišerem tedy připravili druhou zjednodušenou verzi, o jejíž realizaci se diskutovalo a měla být otevřena na podzim 2018. Po jejím představení a následném schválení vedením galerie bylo kurátorům k jejich velkému překvapení oznámeno, že expozice v roce 2018 z časových důvodů nevznikne; kurátoři však byli přesvědčeni, že expozice je již do té míry připravena, že by se to dalo bez problémů stihnout a ve skutečnosti jde spíše o důvody finanční. Souběžně jim byl nastíněn změněný mechanismus odměny za jejich práci, který znamenal značné snížení původního honoráře. Po následném dohadování se Národní galerie rozhodla proplatit dosavadní práci kurátorů a expozici bez dalšího zdůvodnění nerealizovat. Podobně byli „vyplaceni“ spolukurátoři první verze expozice. Já osobně jsem k dopisu, v němž se stručně konstatovalo, že k realizaci expozice nedojde, dostala dohodu o provedení práce na 1700 Kč, které měly pokrýt mou půlroční práci na přípravě koncepce expozice československého akčního umění odevzdané včetně seznamu vystavených děl a jejich případných zapůjčitelů. Tyto absurdní detaily nejsou širší odborné veřejnosti známé, a přestože je trapné o nich otevřeně hovořit, myslím, že je důležité zveřejnit, jak se naše nejdůležitější galerijní instituce chová k odborníkům, které ke své práci potřebuje.

Cyklickou krizi Národní galerie dobře známe, popsal ji například Vít Havránek v článku Budou Češi někdy moderní? Samotného Havránka na podzim 2018 odborná komise v rámci výběrového řízení doporučila na pozici ředitele Sbírky moderního a současného umění, nicméně generálním ředitelem Jiřím Fajtem nikdy nebyl jmenován a tuto pozici poté obsadil Michal Novotný. V tomto rozhodnutí se ostatně zračí porevoluční osud Národní galerie provázený střídáním ředitelů a samotným nestandardním jmenováním Jiřího Fajta. Následující události, kdy byl před Velikonocemi generální ředitel Národní galerie odvolán ministrem kultury ne na základě odborné kritiky, ale na podkladě netransparentních politických důvodů, detailně známe. Odborná obec se ohradila v několika peticích a v úžasu sledovala absurdní peripetie odvolání samotného ministra, rozporovala i kontroverzní vyhlášení konkurzu na nového generálního ředitele Národní galerie, které naštěstí nový ministr kultury zrušil. V současnosti nezbývá než s napětím sledovat další kroky ministra.

Vraťme se ale zpátky do Veletržního paláce a pojďme si zkusit projít druhé patro očima zmíněné mezinárodní skupiny. Návštěvník vchází do expozice, která nemá žádný vstupní panel, její úvod, který dříve logicky rámoval artificialismus a surrealismus a vrcholil unikátními díly Zdeňka Pešánka, je nepochopitelnou skrumáží děl. Vzhledem k tomu, že na AVU přednáším dějiny českého poválečného umění již 15 let a pravidelně vodím studenty a studentky do Veletržního paláce, pamatuji si řadu předchozích expozic. Tu první, kterou vytvořili v souvislosti s otevřením v roce 1995 Vojtěch Lahoda a Karel Srp si vybavuji už jen matně. Její koncept vycházel z prezentace vývoje českého moderního umění od jeho počátku na začátku 20. století a byla rozdělena do dvou částí České umění 1900−1960 a České moderní umění 1960−1995. Dlouho očekávaná expozice se setkala s kritikou, nicméně dnes je možné na ni vzpomínat spíše jako na úspěšný pokus představit vývoj českého umění ve 20. století. Následující velká proměna expozice v Národní galerii přišla v době, kdy byl generálním ředitelem Milan Knížák. Sám sebe pasoval do role autora koncepce nové stálé expozice a na jejím architektonickém řešení spolupracoval se Stanislavem Kolíbalem. I když byla oprávněně kritizována z mnoha pozic, ať už kvůli své nevyrovnanosti, nebo příliš velkému důrazu na průmyslový design, vzhledem k současnému stavu i na ni vzpomínám spíše pozitivně. Dnes jsou ve druhém patře k vidění pouze ruiny této expozice, která původně začínala rokem 1930 a která za posledních více než deset let prošla několika dílčími úpravami. Již několik let vodím studenty do Veletržního paláce s pocitem zoufalství a zahraniční návštěvy se studem. Co si o úrovni českého poválečného umění myslí široká veřejnost se neodvažuji odhadovat. O to víc jsem byla zvědavá na novou koncepci, kterou tým Michala Novotného připravuje. Bohužel v rámci debaty Julia Bailey konstatovala, že jsou teprve na počátku interní diskuze, jak má expozice vůbec vypadat, zdůraznila, že by měla obsahovat více žen, že uvažují i o zúžení takto širokého tématu a probírají různé varianty, jak s materiálem experimentovat. Na otázku, jestli se přiklánějí spíše ke kanonické výstavě, která předkládá vrcholná díla daného období v galerijní chronologické instalaci, nebo směřují spíše k muzeální expozici, která vypráví i postranní příběhy a širší dobový kontext, nedokázala ještě odpovědět. Vyhnula se i odpovědi na otázku, jak se současný tým staví ke koncepci předložené Danielou Kramerovou a Marcelem Fišerem. Následná diskuze ukázala, před jak obtížným úkolem tým Michala Novotného stojí. Nejen, že je složen z osobností, které se s historickým materiálem ve sbírce teprve seznamují, ale zároveň jeho práci předchází komplexní koncepce vypracovaná předními odborníky na dané období v této zemi, navíc konzultovaná se specialisty formátu Marie Klimešové nebo Tomáše Pospiszyla, kteří zasedali ve vědecké radě Národní galerie a Jiří Fajt je vyzval, aby na přípravě expozice spolupracovali.

V diskuzi na AVU se vyjevila i řada dalších problémů. Například Karina Kottová vyzdvihla důležitost inkluze minorit do typicky českého příběhu dějin umění, upozornila například na absenci romských umělců. Jan Skřivánek zase zdůraznil, že Národní galerie selhává nejen ve snaze připravit stálou expozici poválečného umění, ale že se v jejím programu, až na malé výjimky, dlouhodobě neobjevují retrospektivy významných osobností poválečného umění, které považuje za východisko k dalšímu výzkumu tohoto období. Z obecenstva padaly otázky, jak Národní galerie plánuje pracovat se soukromými sběrateli a potenciální možností jejich sbírky prezentovat či začlenit do své stálé expozice. Jestli je představitelné expozici poválečného umění pojmout podobně zajímavým způsobem, jako je představena první republika? Co vlastně od expozice očekává veřejnost? Kolega z Talinu například upozornil, že jedna z nejúspěšnějších expozic, která je dodnes součástí prezentace stálé sbírky v KUMU, je instalace Villu Jaanisoo, kterou vytvořil z téměř stovky sochařských děl pod názvem The Seagull. Padaly samozřejmě i otázky po vztahu Národní galerie v Praze k dílům slovenských umělců a umělkyň, kteří v dané době neodmyslitelně patřili na československou scénu. Jak by mělo být v expozici prezentováno oficiální umění socialistického realismu a jak vůbec představit proměňující se vztahy oficiální a neoficiální scény v 50., 60., 70. a 80. letech? S tím souvisí uvědomění si, jak jsou vlastně dějiny umění politické a jak těžký úkol Národní galerie má. V neposlední řadě je důležitá otázka, jakým způsobem Národní galerie české umění mezinárodně kontextualizuje. Jak vypadá její akviziční politika, která se pak v nových stálých expozicích prezentuje? Po návštěvě Veletržního paláce a stávajících výstav mi někteří zahraniční kolegové říkali, že měli pocit, že navštívili tři různé galerie reprezentované výstavou Giacomettiho a retrospektivou Milana Grygara, expozicí První republika a právě prezentací sbírky poválečného umění. Do takové míry je naše ústřední instituce paralyzována a své poslání se jí daří naplňovat pouze fragmentárně. Po cestě do Bratislavy pak skupina navštívila stálou expozici Moravské galerie v Brně. Není potřeba zdůrazňovat, že skromně pojatá, ale promyšlená koncepce vystavěná v podstatě ze sbírky a archivu Jiřího Valocha působila na mezinárodní odborníky úplně jiným dojmem. Teprve zde bylo možné diskutovat některé otázky spojené s vývojem českého poválečného umění, srovnávat s vývojem v Polsku nebo v Maďarsku, pochopit, jak je tímto děním formována naše přítomnost a jak ji z dnešního pohledu interpretujeme. Chtěla bych tímto zdůraznit, že stálá expozice umění po roce 1945 by měla stát v centru naší pozornosti při debatách o osudech Národní galerie v Praze. Její úlohou je nejen umožnit přímé setkání s klíčovými díly, ukázat bohatství výtvarné kultury v tomto období a definovat její národní specifika, ale především vytvořit platformu, z níž přirozeně vyrůstá současné výtvarné umění.

Komentáře

  1. Nějak se zapomnělo na české Němce, ne ? Možná tady nebyli; a co emigranti za nácků a za bolševiků ?
    A jak budete řešit DEKOLONIZACI ? Bože !

  2. Dobrý den,
    děkuji za článek,

    kolegyně Julia Bailey byla pozvána na diskusi s názvem jak uvádíte „Questioning the National Collection: Feminist, Post-socialist and Decolonial Perspectives“ diskuse se tedy alespoň dle zadání neměla týkat nové stálé expozice ve Veletržním paláci, její otevření zatím nebylo ohlášeno, nebyl oznámen tým, ani obecná koncepce, logicky a profesionálně tedy Julia Bailey nechtěla na tyto otázky odpovídat, neb se jedná o interní informace,
    přijde mi tedy zavádějící uvádět, že na otázky „odpovědět nedokázala“, nebo, že se „vyhnula“ odpovědi,

    koncepce Fišer Kramerová byla zrušena snad více než před rokem a půl, v té době nikdo ze Sbírky moderního a současného umění v NGP nepracoval, je logické, že se k tomu tedy těžko někdo ze současných kurátorů SMSU může nějak vyjadřovat, nevím také proč se to opět řeší nyní a ve spojitosti s námi,
    je standartní, že všechny stálé expozice připravují interní zaměstnanci NGP, stejně tomu bylo u První republiky i u dokončované expozice Dlouhého století,

    to, co nazýváte ostudou, jsou jak správně píšete „ruiny“ expozice otevřené před 19 lety, ta je však v tomto stavu alespoň 3-4 roky, mimo navracení některých zápůjček, převážně užitého umění, vozu Škoda Felicia a motorky Čezeta, které jsme provedli letos jako přípravu na deinstalaci, byla ve stejném stavu, když jste sama na nové koncepci stálé expozice spolupracovala, to co letos tým SMSU provedl, bylo naopak otevření 5 nových kabinetů architektury, instalace díla Oheň a Sklo Libeňského a Brychtové, a instalaci dalších ca. 20 děl z depozitářů, tedy kosmetické úpravy právě proto, aby expozice alespoň na oněch zbývajících 8-10 měsíců nevypadala tak jako předtím, jiné řešení těžko nalézt, mimo naprostého uzavření,

    děkuji

  3. Jen krátký komentář ke komentáři Michala Novotného. Domnívám se, že není a nemělo by být standardem nebo jakýmsi nepsaným pravidlem, aby stálé expozice připravovali pouze interní pracovníci instituce.

    Na První republice jsme autorsky i kurátorsky externě – a dost intenzivně poslední rok před vernisáží – spolupracovaly s Annou Pravdovou na její výzvu já a Hana Rousová, nebyl to jen interní badatelsko-kurátorský výsledek NG (o čemž svědčí i obsah katalogu-průvodce s konkrétními jmény u jednotlivých oddílů výstavy). Michal Novotný tehdy v NG ještě nepracoval.

  4. Dobrý den,
    děkuji, ano, já jsem také nikdy nikde neřekl, ani nenapsal, že na nové expozici budou pracovat jen interní zaměstnanci NGP,
    koncepci obsahovou, i co se týmu týče, představíme, dejte nám prosím na to čas, bez spekulací a dohadů, případně útoků,
    děkuji

  5. Knížákovy a Kolíbalovy expozice zničeny až na torzo expozice českého umění po roce 1945 jak popsáno v článku. Jinak ve Veletržáku zmatečná a nesmyslná První republika a krátkodobé výstavy. Celek připomíná vybydlený chanovský panelák. A nebude to lepší, protože v rozhodujících funkcích se jak apoštolové na orloji střídali a budou i nadále střídat lidé, kterým nešlo, nejde a ani nepůjde o prezentaci českého umění, ale o uplatnění svého uprděného ega. Takže nás čekají kurátorské „nápadíky“ formátu První republiky a možná ještě horší. Škoda. Rád jsem do Veletržáku i ostatních expozic NG chodil.

  6. Vyrůstal jsem s „Knížákovou“ Národní galerií a mám na expozice, které připravoval se Stanislavem Kolíbalem, hezké vzpomínky. Expozice o první republice, která nyní ve Veletržním paláci je, se mi od počátku nelíbila. Připomíná mi hokynářství, kde je skrumáž všeho možného, páté přes deváté, bez ladu a skladu. Chybí řád.

    Expozici Alberta Giacomettiho bych chtěl pochválit. Na takové výstavy jsem jezdil uplynulých patnáct let do Vídně, Paříže, Švýcarska. V Praze chyběly. Jsem velmi rád, že taková výstava na evropské úrovni je v Praze k vidění a že už za ní nemusím do Albertiny do Vídně. Velmi bych si přál, aby i s odchodem Jiřího Fajta taková výstavní politika pokračovala.

    Je dobré, že ve Veletržním paláci je nyní křeslo a stůl, kde si člověk může pohodlně sednout, číst knihu, odpočívat, obdivovat architekturu. To mi ve spartánské Knížákově galerii chybělo.

    Výstavu pana Grygara hodnotím rovněž spíše pozitivně.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *