Artalk.cz

Budou Češi někdy moderní?

V následujícím příspěvku komentuje Vít Havránek nejen nastalou situaci kolem odvolaných ředitelů Národní galerie Praha (NGP) a Muzea umění Olomouc, ale také netransparentní a autoritářský vztah zřizovatele (Ministerstvo kultury ČR) k samotným institucím. V textu se autor navrací ke jmenování Jiřího Fajta a jmenuje problémy související s manažerskou pozicí, kterou ministerstvo ke kultuře zaujímá, v posledku se pak zabývá možnými cestami řešení, které by mohly vyvést NGP z dlouholeté krize.

Budou Češi někdy moderní? Poznámky na okraj institucionální krize Národní galerie Praha

Podle novináře Daniela Konráda odborníci tvrdí, že „vypadáme jako banánová republika“, poněvadž ministr kultury Antonín Staněk odvolal ředitele dvou příspěvkových organizací kvůli nesrovnalostem v hospodaření. I když patřím mezi „odborníky“, takto zjednodušující názor nesdílím. Už z toho prostého důvodu, že co odlišuje onen rasistický obrázek „banánové republiky“ od fungování zastupitelské demokracie, je právě princip odvolatelnosti úředníků i politiků, pokud neplní to, k čemu se zavázali nebo k čemu je zavazují pravidla a zákony.

Kritické hlasy zaznívající z kulturní scény upozorňují na to, že málo viditelný, nevýrazný a v kulturní politice země neangažovaný ministr odvolal ředitele, který otevřel dokořán spící a konzervativní muzeum středostavovskému publiku, modernizoval jeho program a zapojil Národní galerii Praha (NGP) do mezinárodní scény. K náhlým odvoláním ve velkých muzeích občas dochází – jde například o nucenou rezignaci ředitele Metropolitního muzea v roce 2017, Reina Sofia Madrid, Weltkulturen Museum Frankfurt nebo o odcházení z funkcí v rámci kritiky #meetoo mezi řediteli muzeí nejen v New York City –, pro mezinárodní obraz české kultury má ale nejhorší dopad to, že současný ředitel úspěšně sanoval mnohaletou předcházející stagnaci (danou konzervativní a izolacionistickou agendou Milana Knížáka), takže zvnějšku působí odvolání Jiřího Fajta jako regres a restaurace konzervativně izolacionistických sil.

Ministr se ovšem velmi úzkostlivě vyhýbá kulturnímu terénu i hodnocení činnosti NGP. Tak jako jeho předchůdci chce být ministrem kulturního managementu, ne ministrem kultury. Na tiskové konferenci předložil třístránkový seznam pochybení, které od roku 2016 audity a kontroly Ministerstva kultury ČR (MK ČR) vytýkaly vedení galerie. Není to úplně detailní zpráva, ale nepůsobí ani jako ryze účelový dokument. Pokud nejsme posedlí apriorní neoliberální anebo extremistickou nedůvěrou v nezávislost státní úřednické kontroly, musíme uznat, že kulturní zásluhy nemohou ospravedlňovat institucionální a ekonomická pochybení ve vedení příspěvkové organizace. Navíc dramaturgie NGP, převážně sledující cíl zpřístupnit vkus kulturně osvícených internacionálních a ekonomických elit masovému divákovi, není v kontroverzi se současnou vládní politikou, spíše ji tiše zrcadlí. Proto se zde nejedná o boj, který by měl pozadí rozdílných politik, je to boj jednotlivců či frakcí o moc v rámci jednoho – liberálně neoliberálního – proudu.

Problém by bylo možné položit i z opačné strany – jaké přívlastky by si vysloužil ministr, který by nejednal v případě, že audit jeho úřadu na závažné prohřešky upozornil? Alarmující je, že jediný, kdo dnes má skutečně relevantní informace, je MK ČR. Nemá je k dispozici vědecká rada NGP (která mlčí), zaměstnanci, novináři, odborníci. To ukazuje na vážný demokratický deficit. Současná krize je výzvou, která vede všechny, jimž osud a poslání NGP není lhostejný, k požadavkům na strukturální změnu.

Přijmout a odvolat

Další výtka spočívá v „brutalitě“ odvolání, které nebylo diskutováno v politických kruzích, se širší ani odbornou veřejností, ale událo se zčistajasna, takříkajíc na hodinu. Jako pamětník se musím vrátit ke jmenování Jiřího Fajta, které bylo předobrazem jeho odvolání. Tehdejší ministryně kultury Alena Hanáková iniciovala výběrové řízení a jmenovala komisi (jíž jsem byl členem), která měla vybrat generálního ředitele ze tří kandidátů předchozího konkurzu. Komise se několikrát sešla a požádala také Jiřího Fajta o aktualizaci programu, se kterým se hlásil do vedení největšího českého muzea umění. Dříve než Jiří Fajt a další kandidáti mohli svůj několik let starý program aktualizovat, byl ministryní ředitel jmenován napřímo, bez vědomí komise. Nutno dodat, že ministryně Hanáková měsíc předtím rezignovala a celá vláda byla v demisi. Protest komise ani dopis bývalých ředitelů NGP novému ministrovi upozorňující na slabou legitimitu procedury neměly žádný účinek. Silový přístup politiků, který ignoruje konsenzus s umělci i odborníky z univerzit, Akademie věd i z neziskového sektoru, již v souhrnu představují silný kulturní kapitál, poznamenal v důsledku všechny zúčastněné. Politici si dlouhodobě budují neodborný, čistě manažerský status, a tím i svoji nepopularitu u vzdělávacích a vědeckých institucí, jež jsou uměle oddělovány od politického i exekutivního aparátu. To vše se nakonec odrazilo i ve způsobu, jak byla samotná NGP vedena.

Nedůvěra (mezi politiky, ale i uměleckými manažery) ve standardní republikánské mechanismy dělby moci, nedůvěra v jejich orgány (správní, vědecké, odborné rady, komise ad.), jež jsou mylně zaměňovány například za návštěvnost a popularitu, mají za následek také to, že zde nejsou běžně využívány konsenzuální procedury či koncepční dokumenty. V případě krize pak nemá debata věcný základ, ale sklouzává do kulturněpolitického kabaretu. Pokud byl ředitel muzea jmenován bez toho, aniž by musel formulovat program, jenž by byl v souladu nebo polemice s kulturní politikou (kéž by byla sepsána), obhájit ho před komisí posuzující relevanci ve vztahu k oboru muzeologických studií, projít sítem rozhovorů s ministerskými úředníky ohledně organizace a ekonomiky řízení, ale šel cestou autoritativního jmenování shora, o co jiného než podporu politka/ů se může opírat? Podle čeho se má posoudit, zda naplnil svou misi nebo úspěšně nastartoval transformaci instituce? Tato situace se netýká jen Jiřího Fajta, ale je pro NGP stavem chronickým (a týkala se také předchozích ředitelů – Jiřího Kotalíka nebo Milana Knížáka). Je to „one-man show“ postavená na osobní politické podpoře, nebo v lepším případě na budování návštěvnické popularity. Přičemž obé se vyhýbá veřejné deklaraci historického úkolu muzea v návaznosti na koncepci státní podpory kultury, kdy křehkost personálního vztahu podmiňuje možnost naplnění institucionálních cílů. Tyto cíle nikdy nerealizuje jeden člověk, ale početný tým zaměstnanců galerie. Nakonec kvalitní výstavy, jako byla retrospektiva Františka Kupky, výstava Marie Lassnig, Manifesto Juliana Rosefeldta, reinstalace stálé sbírky umění z let 1918–1938 nebo Prostor pro pohyblivý obraz a další, vznikly díky historickému bohatství sbírek NGP a díky úsilí kurátorek, kurátorů a řady zaměstnanců galerie, ale navenek se kvůli hierarchii instituce prezentují jako zásluha jednoho muže.

Nebezpečí současné situace, která nás navrací do roku 2011, kdy byl jmenován do jejího čela ekonom Vladimír Rösel, spočívá v tom, že hlavní misí ředitele bude organizační a ekonomická stabilizace. Tu v pozdním období manažerské správy státu bude řešit ekonom spojený s vládní stranou ANO vedenou premiérem obviněným z dotačního podvodu. Kolikátá stabilizace v řadě? Jako by NGP byla odsouzena oscilovat mezi dvěma periodicky se střídajícími stavy – organizačně-ekonomickou stabilizací anebo one-man show uměleckým vedením. Oba tyto stavy ignorují komplexní výzvy, před nimiž stojí muzeum ve vztahu k proměnám společenských a ekonomických podmínek, k evoluci vědění o světě, historii i umění v globálním měřítku.

Politické manipulace s uměním

Proč by měla být Národní galerie namísto „kritického muzea“ pobočkou Centre Pompidou? Z hlediska globálního je známo, že jde o dlouho známou strategii center prosazovat svoji kulturní hegemonii výměnou za turisticky atraktivní značku. Guggenheim Museum v Bilbau, Centre Pompidou Malaga, Louvre v Abu Dhabi… Nikdo nepředložil nejmenší úvahu o smyslu a funkci, jež by měla pražská pobočka plnit s výjimkou staré představy známé z devadesátých let o „dohánění“ Západu a velkých center prostřednictvím nekonfliktního, nedějinného přejímání jejich koncepce a podoby a „estetické kontemplace“ děl kulturně nadřazeného centrálního kánonu. Tak dopadla i expozice Možnosti dialogu v Salmovském paláci, kde vedle mainstreamového západního kánonu podle barevné, žánrové nebo tematické podobnosti byli přiřazeni čeští autoři a autorky. Tímto způsobem zacházení s místním a internacionálním uměním dějinám ani neporozumíme, ani je nezměníme. Vrací se stará známá závislost provinční kultury na bezešvé a neproblematické blyštivosti centra. Jaká lepší vysvětlení ale můžeme očekávat od nového vedení NGP? Nejde v projektu budování pobočky Centre Pompidou o ryze politickou operaci, jejímž cílem je kulturně připojit západní část bývalé východní Evropy k jednomu z center Evropské unie? Takový proevropský záměr by bylo potřeba explicitně formulovat v rovině politické, čímž by mohla konečně vzniknout politicky ambiciózní debata. V rovině kulturní by byl smysluplný pouze za předpokladu, že premiér (a všichni politici) ke kultuře nebudou přistupovat manipulativně, z pozice vlastníka kulturního kapitálu, ale budou respektovat dělbu moci umožňující kulturní autonomii a nezávislost, jež jsou evropským dějinným výdobytkem.

Další otázkou, která by neměla zapadnout, protože se ocitla ve stínu kontroverzí kolem NGP, je odvolání ředitele Muzea umění Olomouc. V tomto případě se zdá být důkazní rovina odvolání opravdu slabá. Ministrovi, bývalému starostovi Olomouce, se nelíbí architektonická podoba projektu Středoevropského fóra (SEFO), který navrhl architekt Jan Šépka. Pro to, aby estetický soud jednoho ministra mohl zpochybnit dlouhodobý plán realizace centra procházející schvalováním v předcházející dekádě, osobní nelibost nestačí. Odborné slabiny SEFO trefně popsal článek Ondřeje Chrobáka, který podle mého názoru spíše volá po opravdu kompetentní středoevropské debatě o cílech a možnostech projektu v roce 2019 než po jeho faktickém pohřbení. Navíc zde vyvstává pochybnost, zda zmíněný prezidentsko-premiérský masterplán Emmanuela Macrona a Andreje Babiše s Centre Pompidou v Praze není v reálném konfliktu s budováním SEFO v Olomouci, respektive zda někdo nedostal nápad prostě přesunout investici z Hané do centra.

Od devadesátých let, kdy probíhala poměrně vzrušená debata o funkcích muzea moderního a současného umění, jsem přesvědčen o tom, že bychom se měli zbavit svazující, centralistické Národní galerie a rozdělit ji na Galerii starého umění, Galerii moderního a současného umění a sbírku mimoevropského umění spojit s Náprstkovým muzeem. Zkušenosti z celého světa ukazují, že takto rozdělená muzea by bylo možné efektivněji, pružněji a odborněji řídit. Ovšemže řešení v institucionální rovině automaticky nepřinese kvalitní misi a program pro žádnou z nově vzniklých částí. K tomu je zapotřebí radikálně posílit odbornost zřizovatele a dále získat odborně i organizačně schopné ředitele. Dokud se ale NGP nerozdělí, je jisté, že institucionální martyrium bude pokračovat – nový ředitel pod heslem stabilizace bude posilovat centralizované řízení a kontrolu. NGP přitom potřebuje přímý opak – decentralizaci a finanční a dramaturgickou autonomii jednotlivých sbírek. A pokud by po ekonomovi nastoupil náhodou odborník, musel by trpět silnou schizofrenií, aby vlastní moc a zodpovědnost za finance s velkými organizačními obtížemi začal dobrovolně předávat svým podřízeným kolegům. Druhým aktuálním krokem by měla být změna pravidel jmenování a odvolání muzejních ředitelů ministrem prostřednictvím správních rad, jejichž členy by byli zástupci zřizovatele a reprezentanti vědeckých, vzdělávacích, neziskových a občanských struktur. Tyto rady, standardně fungující v evropských zemí, by vyvázaly muzea z ryze personální povahy vztahu mezi zřizovatelem a příspěvkovou organizací a mimo jiné by v budoucnosti byly orgánem, jenž musí dostat k dispozici a posoudit informace, které nám dnes v případě odvolání dvou ředitelů chybí.

Pokud chceme vymanit největší muzeum z třicet let trvající cyklické krize a vrátit mu do budoucnosti naději k rozvoji, musí MK ČR reorganizovat vlastní úřad a z ministerstva managementu kultury vytvořit ministerstvo kultury. Musí ve veřejně transparentních orgánech složených z odborníků a zainteresovaných aktérů najít konsenzuální řešení toho, jak reformulovat funkci správních rad, v souladu s nimiž by ředitel byl jmenován i odvoláván, musí NGP rozdělit a posléze upořádat konkurzy na již rozdělená muzea. Různé plány na zřizování poboček Centre Pompidou, Center současného umění pod Stalinem (plán bývalé primátorky Adrieny Krnáčová) a megalomanských přestaveb jsou jen hysterickým zakrýváním nejistoty o smyslu kulturní identity a měly by být pozastaveny, respektive podřízeny koncepčnímu řešení. To vše se musí dít za bedlivé pozornosti všech zúčastněných, aby čeští politici, kteří nedávno postřehli, jaký symbolický a mediální potenciál má kultura pro zisk popularity, nemohli o kultuře rozhodovat podle svých krátkodobých zájmů, využívajíce přitom služeb soukromých kulturních lobbistů.


Ilustrace: Dan Perjovschi

Komentáře

  1. Skvělý článek, konečně někdo, kdo nežije animozitami momentu. Velmi podstatný výhled aspoň kousek kupředu. Článek pootevírá dveře k modernímu pohledu na kulturu, která už nebude jen doplňkem, zákuskem k obědu. Svět je ovšem nejen Evropa, žijeme v celoplanetární civilizaci a po sto letech se stalo nejen vše co předvídali moderní směry v umění a filosofii avandgardy 20.století, ale otevírají se dveře k „nové civilizaci.“ Proč jsou in time chápani jen ekologisté a jejich zkreslené katastrofické vidění? Je potřeba formulovat moderní „estetiku života“, filosofii společnosti, civilizace, která chce pochopit a formovat vždy „nová pojetí“ svého existence. Co je možná pozitivní, že boj NG otevírá otázky a nutí nás formulovat alespoň trochu nové cesty a možnosti společenské reflexe nejen v rámci výtvarného umění.

  2. S mnoha věcmi nejde nesouhlasit, což platí i o článku Ondřeje Chrobáka, na který Vítek odkazuje. One-man show je termín, který mi na působení Jiřího Fajta v NG sedí naprosto přesně. Skvělé výstavy, které v NG proběhly, nebo osobní kontakty na ředitele zahraničních institucí nejsou totéž co budování instituce. A něco podobného platí i o vztahu k ostatním muzeím umění, která si mazal na chleba, protože je při tomto typu dramaturgie nepotřeboval. Což jsou asi přesně ty důvody, proč se za něj téměř nikdo z NG nepostavil a z celé kunsthistorické obce vlastně také jen pár lidí…

  3. O změnách, které Vítek popisuje, se mluví řadu let (rozdělení mogulu na menší celky, jiný statut instituce). Je to paradoxní, ale s tímto cílem jsme kdysi oslovili Milana Knížáka, aby se ujal jako silná osobnost této myšlenky a vahou své osobnosti ji prosadil na MK. Všichni jsme byli svědky toho, jak to dopadlo. A většina z nás, kteří jsme mu důvěřovali nejen v této věci, jsme po jeho krátkém úvodním extempore odešli. Je jen důležité si uvědomit, že účast v peticích proti ministrovi není pouhopouhou podporou obou odvolaných ředitelů, je to reakce na dlouhodobě neúnosnou situaci, jak ji Vít trefně popisuje. To není podpora one-man show, ale protest proti modelu řízení (a chápaní) kultury strukturami a konglomerátem vládní moci.

  4. Dobrý den,
    Děkuji za cenné shrnutí, které umí vysvětlit cestu ven, z výše opakujících se problémů. Prosím, zbývá ještě někde trochu lidské audience, aby se myšlenky uvedené v textu Víta Havránka posunuly k prosazení? Věřím, že většina odborníků ráda posouvání podpoří a postupně i široká veřejnost, když se bude částečně vědět jak. Např. je možné dobrovolné setkání z části výše zmíněné Odborné komise, Správní rady, zástupců NGP, které by tím inicializovalo shodné posouvání? Věřím, že podpora se najde, jak finanční pro náklady s posouváním, tak z nemalé účasti většiny zúčastněných)

    S milým pozdravem
    a přáním dalšího dobrého dne
    JP z NGP

  5. Vynikající a odborný pohled! Racionální! Martin Halata

  6. Myšlenku mezičlánků mezi muzei a zřizovateli (správní rady, muzejní rady apod.) ještě nedávno mnozí ředitelé odmítali, neboť v málo demokratickém českém prostředí věřili spíše průběžnému „leštění klik“ u zřizovatelů, v čem měli mnozí skutečně použitelné výsledky. Dlouhodobé dění jim však nedává za pravdu. Politické útoky na bezbranná muzea se od dob kauzy Středočeské galerie opakují (Galerie Klatovy/Klenová, Muzeum umění a designu Benešov, NGP, Muzeum umění Olomouc – výčet jen těch extrémnějších jen ve sbírkotvorných ústavech) a profesní sdružení s tím nic nezmohou. Zajímavou zkušeností je, že začlenění specifické muzejní rady složené nejen z odborníků, ale i z osobností veřejného života do oficiálního statutu pomáhalo muzeu umění v Benešově po 25 let úspěšně odrážet mnohé útoky, ale proti pozdější sofistikované zvůli politiků nepomohlo, protože nemělo návaznost na českou legislativu.
    Problematika se ovšem týká nejen legislativy, ale i profesní etiky. V nynějším sporu je důležitý moment, že zástupce petentů, architekt Pleskot správně prohlásil, že pokud nebude chybující ministr kultury odvolán, nemá morální právo se podílet na výběru nových ředitelů. Efekt tohoto zásadového postoje bohužel může narušit mediálně prezentovaná aktivita „mladých teoretiků umění“, kteří se přesto chtějí s ministrem sejít. Psychologicky je to bohužel čitelné. Mladí oplývají tekutou inteligencí, starší inteligencí krystalickou, v níž může být přítomna lety zkušeností krystalizující moudrost preferující etiku. Tekutá inteligence představuje rychlou adaptabilitu, která je možná užitečná pro materiální existenci, ale té kulturní může být velmi na škodu.

  7. K tomuto pronikavému komentáři jsem se dostal relativně pozdě na doporučení některých kolegů, neboť jsem byl natolik znechucený dosavadním jednostranným referováním novinářů a publicistů, že jsem v rámci duševní hygieny přestal kauzu úplně sledovat. Vít Havránek podal naprosto brilantní analýzu nejen situace v NG, ale částečně i v celé české kulturní sféře. Také jeho doporučení, jak řešit současný zablokovaný stav, se zdají být natolik nosná, že by se s nimi ministr kultury – ať již jím bude po odstoupivším Antonínu Staňkovi kdokoli – a jeho náměstci měli ve vlastním zájmu (a v zájmu české kultury) seznámit a pokusit se je alespoň zčásti uvést do praxe.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *