Artalk.cz

Mají Pardubice právo na své prázdno?

Galerie města Pardubic (GAMPA) se v rámci svého celoročního výstavního programu zaměřuje na pojem resilience – schopnost společnosti, jedince nebo ekosystému vyrovnat se s nastalou krizí. Po již proběhlých výstavách, na kterých se současní umělci a umělkyně věnovali problematice plastů a znečišťování oceánů (Plastic Heart) a poté umění jednotlivce koncentrovat se ve světě zahlceném vjemy (Ředění soust), se aktuální výstavní projekt PRÁZDNO x NAPLNĚNÍ obrací na téma městské prázdnoty. Kurátoři Ondřej Teplý a Šárka Zahálková využili konkrétní situace ve městě – přítomnosti „prázdného“ prostoru po bývalé továrně Josefa Prokopa – a spolu s vystavujícími otevřeli „diskuzi o významu míst, která jsou – ať už na periferii, nebo v centru městského organismu – lidmi přehlížená, opomíjená a nevyužívaná. Mají tedy nějaký smysl?“ ptá se v recenzi Alžběta Cibulková.

Mají Pardubice právo na své prázdno?

Pokud půjdete z hlavního nádraží v Pardubicích pěšky do Galerie města Pardubic, strávíte v první části cesty poměrně dlouhou dobu chůzí podél zdi, za níž lze vidět pouze přečuhující zeleň, křoví a náletové rostliny. V kontrastu s rušnou Palackého třídou je za zdí ticho a zdá se, že tam „nic není“. Přitom zde se dříve nacházel areál tzv. Prokopky – továrny založené roku 1860 Josefem Prokopem, která byla před osmi lety srovnána se zemí a v centru města tak vzniklo rozsáhlé nijak nevyužívané území, prázdné místo. K areálu Prokopky se nyní vztahuje také aktuální výstava, kterou připravili kurátoři Ondřej Teplý a Šárka Zahálková využívající tuto konkrétní situaci ve městě k širšímu rozvedení tématu městské prázdnoty a k diskuzi o významu míst, která jsou  ať už na periferii nebo v centru městského organismu  lidmi přehlížená, opomíjená a nevyužívaná. Mají tedy nějaký smysl? Mají nějaký smysl pro člověka, kterému je město určené? A je vlastně město určené pouze jemu?

Při vstupu do galerie si zouvám boty a užívám si chlad z podlahy, která je, jak se později dozvídám, důležitou součástí instalace – sochou, kterou vytvořili ve spolupráci s dalšími vystavujícími architekti Jan a Kristýna Magasanikovi. Je tvořená tenkou vrstvou s jemným povrchem, na kterém zanecháváme stopy, porůznu praská a časem se proměňuje. Svou podstatou také koresponduje s myšlenkou toho, že i v prázdném prostoru může existovat něco (v tomto případě socha), čehož si při letmém pohledu nemusíme vůbec všimnout. Také díky malému počtu nebo nenápadnosti děl výstava opravdu evokuje dojem prázdna, ve kterém se pomalu rozhlížíme a nacházíme postupně různé podněty. Nejvýraznějším z nich je konstrukce s policemi podobná těm z Ikey, na které jsou vystavené různé předměty jako kusy zrezivělého železa, kameny, větvičky nebo také herbář s rostlinami, jež umělkyně Marta Fišerová Cwiklinski nacházela právě na místě bývalé Prokopky, mnohdy překvapená, čemu může taková městská divočina, kde nic není, prospívat. Přenesla tedy střípky místa s jeho průmyslovou minulostí i zarostlou současností a povýšila tak běžně přehlížené předměty a rostliny na „kabinet kuriozit“, který si nyní se zájmem můžeme prohlédnout.

V Prázdnu slyšíme z reproduktorů tlumené zvuky, městský ruch a hlasy kolemjdoucích, obyvatel Pardubic od dětí po pamětníky staré továrny. Ti všichni se vyjadřují k areálu Prokopky. Jde o zvukovou stopu vytvořenou Radiem Vérité (Martin Ožvold a Johana Ožvold) a Václavem Janoščíkem, který v úvodu přímo z místa areálu popisuje, co můžeme slyšet a vidět. Nejčastěji opakovanou větou je „tady nic není“, ale zajímavé jsou i další postřehy místních. Ze všech hlasů a názorů si pak můžeme asi nejlépe poskládat svůj vlastní obraz o tom, jak lze přistupovat k areálu Prokopky. Jedním z dotazovaných je také architekt, pro kterého je prázdno „do jisté míry příjemné, ale otázkou je, jestli je to zdravé“. O zdravém a živém městě se můžeme dočíst ve známé knize Jana Gehla Města pro lidi: „Živé město vysílá přátelské signály s příslibem sociálních interakcí. Sama přítomnost jiných lidí signalizuje, která místa stojí za to.“[1] Autor také dodává postřeh z architektonických výkresů, na kterých vidíme skupinu „šťastných lidí mezi budovami“. Nejdůležitější ale zůstává smysluplnost místa, kterou však každý vnímá odlišně. Pro někoho by zde mohla být skvělá propojující zkratka, další by zde rád bytovou zástavbu nebo „park, kde může člověk relaxovat a koukat se na mraky“, jak by si například přálo jedno z dotázaných dětí.

Důležitým aspektem je u Prokopky ohrazení linoucí se podél celého areálu, a tedy i nepřístupnost místa. Možná, že zeď zapříčiňuje nejvíce pocit prázdna a toho, že tam nic není. Kdyby neexistovala, snad by se na nevyužívaném, neproduktivním a nesmyslném místě uprostřed města začalo něco dít, možná by bylo úkrytem pro zvířata, místem pro lidi bez domova, možná divočinou a neprodyšným porostem, kam lidi prostě nechodí, snad by mohlo být i „tajným místem“ plným cestiček, kde se schází děti a staví si bunkry. Nebo všechno dohromady. Snesli bychom ale vůbec takový prostor uprostřed města? Nezačalo by to okamžitě někomu vadit a zdát se nebezpečné?

Otázce prázdna v souvislosti s uzavřením a otevřením se dotýká také poslední práce, kterou můžeme v galerii vidět. Povrch podlahy je narušen výřezem, který zčásti odkrývá štos plakátů – map s nákresem projektu Martina Vongreje. Opět se zde objevuje kruh jako výchozí bod v umělcově uvažování, který zde určuje pomyslnou hranici mezi tím, kde je vně a uvnitř, ale také otevírá otázku, na které straně kružnice se prázdno může nacházet. Prázdno je tam, kde nejsme přítomni. V představách lidí byla v minulosti Země krajinou, za jejímž horizontem – na konci světa, byla prázdnota, do které člověk mohl spadnout. Prázdno tedy možná vnímáme jako něco, co je za hranicí, za okrajem nebo za zdí, kam nemáme přístup a nedovedeme si tudíž představit, co se tam odehrává (z našeho pohledu nic).

Na mapě se díváme na kružnici protínající Prokopku a galerii, která měla být ve spolupráci s dalšími umělci reálně nakreslena přímo ve městě. To se, i přes snahy a vyjednávání podmínek s úřady, které kresbu kruhu za určitých podmínek povolily, nakonec nepodařilo dokončit (více zde). Celá akce nicméně vzbudila pozornost široké veřejnosti, ať už přímo na místě činu, v médiích, nebo na sociálních sítích, a začala se tak rozvíjet diskuze o užívání a možnostech umění ve veřejném prostoru, což byl ostatně také jeden z hlavních cílů celého výstavního projektu. Ten se pak neomezuje pouze na prostor galerie, ale také mimo její stěny: několik uměleckých intervencí a objektů se podařilo zrealizovat v bývalém vojenském areálu podél břehu řeky Chrudimky. Můžeme tak narazit na objekt Elišky Perglerové usazený na řece, který je uměleckým objektem, altánem, ale stejně dobře poslouží i jako převlékací kabinka před vstupem do vody. Dále proti proudu se Artur Magrot obrací na paměť místa bývalého vojenského cvičiště a obaluje most ve stylu umělce Christa bílou vojenskou sítí. A po chvíli hledání můžeme pomalu projít zarůstajícím tunelem v divokém porostu až ke břehu řeky. Vysekal jej Martin Dašek, který tak řezem narušil jinak ničím nerušenou městskou divočinu, která se ale brzy vrátí zpět do původní podoby.

Název celého projektu, který v galerii běží přes celé léto, zní PRÁZDNO x NAPLNĚNÍ. Téma se pak zrcadlí nejen v uměleckých intervencích do veřejného prostoru, ale taky v doprovodném programu plném procházek nebo cyklo-vyjížděk po městě a hlavně v jednotlivých dílech, filmových promítání, piknicích nebo například (z mé zkušenosti) v setkání v přenosném čajovém domku rakouského architekta Gerharda Feldbachera u bývalé vojenské plovárny u řeky. Mobilní teahouse se pak přesunul také do areálu Prokopky, kde se na jedné z akcí podával čaj z bylin nasbíraných přímo na místě výše zmíněnou Martou Fišerovou Cwiklinski. Zdá se, že vydařenost celého projektu spočívá v propojení na více úrovních­ – propojení jednotlivých děl, která na sebe reagují, doplňují se a mnohdy vznikají dohromady, dále spojení a splývání architektury s volným uměním, kdy díla neslouží pouze k prohlížení, ale můžeme je také užívat, procházet se po nich nebo v nich pobýt, propojení vnitřního galerijního a venkovního veřejného prostoru, kdy se díla dotýkají místního kontextu a překračují hranice galerie, tak ale i skrze doprovodný program, kdy si například můžete přijít zahrát noční „bojovku“ a baterkou nacházet intervence v krajině Richarda Loskota, které za denního světla neuvidíte. Určitě stojí za zmínku také sociální propojení, kdy se svět umění otevřel široké veřejnosti a hlasy i přítomnost místních obyvatel se staly nedílnou součástí celého projektu. Poslední a důležitý motiv je pak propojení globálního s lokálním. Téma městské divočiny a vůbec otázka změny přístupu k městskému prostředí, jež se týká všech větších i menších měst, je zde zkoumána na příkladu konkrétního místa v lokálním kontextu.

Ať už je odpověď na otázku, zda má město právo na své „prázdno“, jakákoliv, pardubický areál Prokopky čeká nová etapa. Brzy zde vyroste nové sídlo Pojišťovny ČSOB, a jak se dočteme v médiích, „v prvé řadě konečně zmizí nevyužitá a rychle zarůstající plocha (…)“. Zdá se, že pro někoho může být zarůstající prostor přímo noční můrou. Projekt PRÁZDNO x NAPLNĚNÍ nedává klíč k řešení, ale spíše nabízí otevřenou diskuzi na dané téma a skrze jednotlivé intervence vybízí k zamyšlení, zda bychom neměli přehodnotit dosavadní pohled na zdravé město, jehož naplnění pak nemusí mít jen podobu „šťastných lidí mezi budovami“.

[1] Jan Gehl, Města pro lidi. Brno: Partnerství o.p.s., 2012, s. 63.


Marta Fišerová Cwiklinski, Václav Janoščík, Jan a Kristina Magasanikovi, Radio Vérité, Martin Vongrej / Prázdno / kurátoři: Ondřej Teplý, Šárka Zahálková / Galerie města Pardubic / Pardubice / 16. 7. – 29. 9. 2019

Foto: Marie Sieberová (celý Fotoreport si můžete prohlédnout zde)