Artalk.cz

Som svetobežníkom, pôvodom zo Země

Výstavní projekt Jaké hranice?, který je právě k vidění v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě, se zaměřil na téma migrace. A to jak z pohledu současné situace – skrze spolupráci dvojic umělců a lidí se zkušeností migrace, tak také z pohledu překračování geografických i sociálních hranic v minulém století – skrze umělecká díla zapůjčená z českých i slovenských galerií a muzeí. Alžběta Cibulková ve své recenzi jednak přibližuje samotnou výstavu, jednak také zkoumá, jak se tyto dva směry či pohledy doplňují.

Som svetobežníkom, pôvodom zo Země

Umělci a umělkyně vždy odjížděli za hranice: studovat, pobýt v jiných kulturních centrech, seznámit se s tamními autory a uměleckou scénou, poznat novou krajinu a načerpat zkušenost z „jiné reality“, která pro ně byla velmi často inspirativní a znamenala další vývoj v jejich práci. Obohacující aspekt překračování hranic je na výstavě Jaké hranice? v Oblastní galerii v Jihlavě kladen do souvislosti s migrační krizí, což může být pro návštěvníka zpočátku poněkud matoucí, protože vystavená díla se k těmto událostem nijak explicitně nevyjadřují. V textu jednoho z kurátorů a hlavních iniciátorů Ondřeje Horáka se ale dozvídáme, že právě tyto události a především jejich mediální obraz vyvolávající hysterii vrcholící v roce 2017 byly hlavním impulzem pro vznik projektu Praha – hranice. Ten zaštítilo Centrum pro integraci cizinců v Praze a vzhledem k tomu, že se jedná o sociální projekt, ve kterém je umění spíše prostředkem nebo nástrojem propojení a spolupráce, je jihlavská výstava jeho dílčím výstupem. To nejdůležitější se totiž odehrálo přímo při procesu a práci na jednotlivých dílech, na kterých spolupracovaly vybrané dvojice skládající se z umělců a umělkyň a samostatně přihlášených ne-umělců, resp. neumělkyň, kteří a které pocházejí například z Vietnamu, Mexika, Ruska, Ukrajiny nebo Venezuely, ale dlouhodobě pobývají v Čechách.

Účastníci se k projektu přihlásili dobrovolně na základě výzvy a působili v něm bez finančního ohodnocení, někteří jej v průběhu času opustili, jiní zůstali, pravidelně se setkávali a postupně přicházeli na to, co mají společného a kde se jejich příběhy potkávají, což se odráželo nebo vykrystalizovalo v práci na výsledném díle. Nejvýraznější kurátorský zásah byl v tomto ohledu vytvoření dvojic a určení, kdo s kým bude spolupracovat. Klíč k tomuto výběru a přiřazení jednoho k druhému zde ale není nijak více objasněn. Podle informací, které se můžeme dočíst jak v textu k výstavě, tak i v galerijních novinách, které jsou také součástí instalace, se v průběhu projektu mohlo vše proměnit. Vznikla tak například spolupráce dvou umělců, kteří „o sobě ví všechno“ (Ondřej Brody, Kristofer Paetau), nebo dvojice, kdy jednu z účastnic později zastoupila její dcera. Veronika Leová a Hiep Duong Chi se vztáhli ke konkrétnějšímu tématu souvisejícímu s životem a přijetím cizinců v Čechách (střet vietnamské a české kultury a předsudky s ním spojené), další kritizovali českou xenofobii a nacionalismus (video již zmíněných Ondřeje Brodyho a Kristofera Paetaua), jiní vyšli přímo z činnosti, které se ve svém životě věnují, nebo ze vztahu a průběhu poznávání sebe sama. Vedle maleb Petra Philippova vidíme pletené svetry se stejným námětem od Larisy Gladysh, instalace se stolkem, na němž leží osobní věci Anastasii Miasnikové a Inny Papshevy, která je výsledkem jejich společné komunikace. „Vzniká mezi námi něco mimo předmětný a časový svět, a tehdy věk nebo národnost nejsou důležité,“ popsala autorka stav a pocit sounáležitosti, kdy hranice mizí a nezáleží na nich, čemuž je také blízká samotná umělecká tvorba a spolupráce.

Někdo by si mohl pomyslet, že z takových výstupů nemůže na výstavě vzniknout nic než nesourodý mix různých artefaktů, jazyků a věcí, což je svým způsobem také pravda. V tomto případě a vzhledem k podstatě projektu mi však tento mišmaš přijde přirozený. Je to dané také tím, že se výstava nijak nesnaží o opak a tento aspekt je zde přiznaný. Sjednocujícími prvky mohou být zmíněné texty, které jsou někdy psané v rodném jazyce, jindy v češtině, a dále i to, že zde převládají textilní díla, ať už jde o ruční práce, jako je pletení, šití nebo vyšívání, nebo například o prostorovou instalaci z textilních vláken Sujana Villafane-Boháče a Aleksandriny Yordanové. Za zmínku také stojí velký pletený šál visící ve vysokém prostoru schodiště od zmíněné „ne-umělkyně“ Larisy Gladysh, který by velmi dobře zapadl do současné trendy umělecké produkce. Hranice se zde tedy v některých případech potlačují i v umění samotném. Svobodná tvořivost bez přílišných nároků umělecky obstát a zkušenost takové spolupráce byla určitě obohacující i pro profesionální umělce. To, co je ale možná nejvíce protknuto celou výstavou, je téma ztraceného domova a hledání nové identity na prozatím cizím místě. „Kdo jsem v Česku?“, čteme na vyšívané plátěnce. Vedle ní pak na videu pozorujeme bulharského umělce Nickyho Shushulova převážejícího v tašce hlínu ze svého domova do Prahy, kterou uložil do vykopané díry na anonymním veřejném místě. Svou rodnou půdu si přímo do galerie přivezla taky Mira Gáberová a použila ji v performance Kořeny, jejíž pozůstatky včetně bot vidíme na zemi „Cítit rodnou zem v nových botách“ stojí na popisku. Kořeny jsou důležité, ale můžeme si je převézt s sebou? Můžeme emigrovat do jiné země, aniž bychom při tom neztratili svou identitu?

S autory se pak můžeme trochu více seznámit ve videu Evy Jiřičky, které zachycuje rozhovory jednotlivých dvojic. Baví se zde ale především o průběhu své spolupráce nebo o vzniku projektů, takže o jejich osobním životě a o tom, co je přivedlo k pobytu v Čechách (zda odjeli za partnerem, spolu s rodinou, hledají práci, utekli z politických důvodů nebo před válečným konfliktem), se zde mnoho nedozvíme. Jsou to lidé různého věku, povolání a původu a je zajímavé sledovat, jak si k sobě i přes generační, sociální nebo jiný rozdíl nacházeli cestu. Nesledujeme zde tedy osudy jednotlivých účastníků, ale spíše nově vznikající příběhy spolupracujících dvojic.

Druhá část výstavy je naproti tomu postavena na osudech a životech konkrétních osobností, které opět spojuje odchod a pobývání v zahraničí, čímž se vracíme obloukem k úvodu tohoto textu. Ondřej Horák a Nina Jassingerová vybrali díla ze sbírek českých a slovenských galerií, přičemž se zaměřili na významné umělce a umělkyně převážně 1. poloviny minulého století, jež pokládáme za „své“, ale kteří prožili značnou část svého života v zahraničí (ať už dobrovolně, nebo nuceně), ze kterého se někdy ani nevrátili. Mnohdy se narodili ještě v Rakousko-Uhersku a byl pro ně přirozený kosmopolitní styl života. Odjížděli za vzděláním do tehdejších kulturních center, což byla hlavně Paříž, nebo také Vídeň, kde mnoho z nich absolvovalo uměleckou školu. Mezi třinácti autory najdeme zvučná jména, jako František Kupka, Alfons Mucha, Jindřich Štyrský a Toyen, Bohuslav Reynek nebo Josef Šíma, a snad nejvíce zastoupená je zde malířka Marie Galimberti-Provázková, která studovala ve Vídni, Mnichově, v Nagybányi, v Paříži, pobývala také v Itálii a ve Španělsku a po návratu do Čech založila spolu s Josefem Váchalem sdružení Tvorba. Tato donedávna pozapomenutá umělkyně pak také, stejně tak jako druhá zastoupená umělkyně Toyen, bojovala s hranicemi rodovými. To, že nebyla obecně přijímána, dokládá také fakt, že k její rehabilitaci a kritickému zhodnocení došlo díky historičce umění a kurátorce Martině Pachmanové zabývající se dlouhodobě genderovými tématy. Za zmínku pak stojí určitě také zajímavý příběh Kolomana Sokola, který se po studiích v Košicích, Bratislavě a Praze odebral na studijní pobyt do Paříže. Na pozvání mexické vlády pak odjel do Mexico City, aby založil obor grafiky na tamní akademii. Po válce se vrátil do Bratislavy, ale po roce 1948 znovu odešel a zbytek života prožil v Pensylvánii a Arizoně v USA. „Som svetobežníkom, pôvodom zo Zeme, a preto moja práca na Zemi sa nestratí,“ řekl o sobě Sokol – jak se můžeme na výstavě dočíst –, přičemž ale zároveň pociťoval nostalgii po domově. Kosmopolitismus, kritický pohled na „malost“ české a československé umělecké scény a zároveň stesk po domově nebo nostalgie a úcta ke svému rodnému kraji se promítá v celé této části výstavy.

Obě dvě části se na téma překračování hranic a emigrace dívají z jiného pohledu, avšak nijak více kriticky je nerozvádí. V prvním patře se ocitáme v živé a lehké instalaci, v druhém na výstavě klasicky instalovaných děl od známých umělců, tak jak je vídáme ve většině stálých expozicích našich muzeí a galerií. Projekt a jeho cíle napomoct k integraci cizincům žijícím v Čechách určitě dávají smysl a pokus propojit tyto snahy s uměleckou tvorbou je podnětný včetně jednotlivých děl vzniklých ze spolupráce dvojic. Návštěvníkovi výstavy však nenabízí žádný nový pohled na dané téma. Druhá část nám pak může připomenout uměleckohistorický projekt a výstavu Marie Klimešové, Hany Rousové a Zbyňka Baladrána Tenkrát v Evropě. Čeští umělci v totalitních režimech 1938–1953 (v Masných krámech v Plzni, 2017–2018), která však téma migrace lidí pod tlakem dramatických historických událostí rozvedla za pomoci dobových fotografií a uměleckých děl více do hloubky a udala komplexnější vhled a přesvědčivější srovnání se současnou situací.

Je tedy trochu škoda, že dvě patra galerie nejsou více formálně nebo architektonicky provázána, ale i přesto, že se tak jedná spíše o dvě oddělené výstavy, propojuje obě části vyzdvižení potenciálu umění, které možná vede k citlivějšímu pohledu na svět a jež umí násilně nebo uměle vytvořené hranice překračovat a naopak těžit z objevování a poznávání nových přírodních, kulturních a sociálních krajin. A také to, že překračování a otevírání duchovních, rodových nebo politických hranic s sebou přináší nesnáze a traumata v různých podobách, ale také poznání a obohacení.


Emily Brandi + Elif Kalayci Flak, Mariana Kuryliak + Alena Mileva, Anastasia Miasnikova + Papševa Inna, Mira Gáberová + Ruta Putramentaite, Jana Radevic + Ginatullina Lily + Nicky Shushulov, Ondřej Brody + Kristofer Paetau, Isrohan Alvarez + Anna Radeva, Petr Philippov + Larisa Gladysh, Veronika Leová + Hiep Duong Chi, Sujana Villafañe-Boháč + Aleksandrina Yordanova, Marie Galimberti-Provázková, Otto Gutfreund, Václav Hejna, Luděk Holub, Jan Kotík, František Kupka, Alfons Mucha, Bohuslav Reynek, Koloman Sokol, Josef Šíma, Jindřich Štyrský, František Tichý, Toyen / Jaké hranice? / kurátoři: Ondřej Horák, Nina Jassingerová, Ilona Staňková / Oblastní galerie Vysočiny / Jihlava / 6. 6. – 13. 10. 2019

Foto: archiv OGV

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *