Artalk.cz

Jak nově promýšlet umělecké a kulturní instituce, 1. část

Společně s tím, jak se do médií dostává čím dál více informací o globální změně klimatu a jak sami na sobě začínáme pociťovat její dopady, tak se i umělci, teoretičky a teoretici, kurátorky a pedagogové na umělecké scéně začínají čím dál intenzivněji ptát, jak by umění mělo na tuto situaci reagovat. Následující komentář od Anny Remešové se však záměrně nezaměřuje na samotná umělecká díla a jejich možné přístupy, ale na chování a fungování uměleckých a kulturních institucí a jejich možnosti politické participace. Výsledkem by podle autorky měla být kromě promýšlení o programu také „proměna samotných hodnot, dnes určovaných převážně skrze perspektivu produktivity a výlučnosti“, a především důraz na uvažování o kultuře jako obecně sdíleném statku (commons).

Jak nově promýšlet umělecké a kulturní instituce, 1. část

Jak se mění svět kolem nás – a především životní podmínky, které ještě stále považujeme za samozřejmé –, slyším ze všech stran umělecké scény čím dál intenzivněji kladené otázky týkající se role vizuálního umění a uměleckých institucí v době, která nenabízí nijak optimistické vyhlídky do budoucnosti. Jak by ale taková proměna umění a uměleckých institucí měla vypadat? Mají se snad všechna umělecká díla začít věnovat otázkám klimatické změny? Mají instituce pořádat přednášky vědkyň a vědců zabývajících se ekologií? Do jaké míry má umělecká tvorba zohledňovat odpad a produkci emisí? To jsou všechno určitě důležité otázky, které by měly vést k chování co nejšetrnějšímu k životnímu prostředí, ale zároveň také k chování, které i nadále umožní umělcům a umělkyním pracovat svobodně a imaginativně. Proto svůj pohled obracím převážně směrem k uměleckým a kulturním institucím a pokusím se o formulování nového typu institucionální kritiky.

V současné situaci hraje totiž čím dál podstatnější roli naše snaha uvažovat o proměnách umění a uměleckých institucí v širokém kontextu umělecké scény a o jejich úloze jako součásti sociálně-politických vztahů. Tíha zodpovědnosti by neměla dopadat na individuální autory, pedagožky nebo na jednotlivé pracující v galeriích a muzeích. Zodpovědnost v rozhodnutí, která mohou vést ke zmírnění dopadu klimatické změny, leží v současné době v politice států, její schopnosti jednat na nadnárodní úrovni a korigovat vliv velkých korporátních společností hlavně v oblasti zemědělství, energetiky a spalování fosilních paliv. Jakkoliv mohou tyto oblasti vypadat jako vzdálené tomu, co považujeme za umění, nelze je od sebe oddělit. Už kvůli tomu, že umění prezentované v rámci institucí vyžaduje určitý finanční kapitál, zázemí v podobě přístupu k elektřině a internetu, stejně tak jako příznivé politické prostředí, které necenzuruje výstavy a sbírky. Taky potřebuje materiál, vodu, potřebuje funkční fyzické místo a publikum – tedy vše, na co jsme dnes jaksi samozřejmě zvyklí, ale co může být v budoucnu ohroženo.

To všechno jsou podmínky, které se rapidně mění, přičemž dopady těchto změn nezmírníme z vlastní individuální iniciativy, ale jedině společně a s vědomím svých vlastních politických možností. Proto například vzniklo Prohlášení pražských kulturních institucí k vyhlášení stavu klimatické nouze, které si mohli zastupitelé a zastupitelky hlavního města Prahy vyslechnout na zasedání na pražském magistrátě na konci dubna a jež inspirovalo velmi podobnou výzvu brněnských kulturních institucí. V obou městech v současné době probíhají jednání mezi zástupci a zástupkyněmi kulturní obce a radními pro kulturu a životní prostředí a diskutují se konkrétní kroky, které by mohly vyhlášení stavu klimatické nouze následovat.

Vyhlášení stavu klimatické nouze nemá být samozřejmě jen pouhým gestem, ale jedná se o snahu vypracovat (na úrovni institucí, měst, států a mezinárodních spoluprací) strategický plán do budoucna a konkrétně třeba transformovat podmínky dotačních řízení a fungování příspěvkových organizací města nebo ministerstva kultury. Jde například o přechod na elektřinu z obnovitelných zdrojů (příspěvkové organizace města nebo ministerstva kultury takové rozhodnutí samy udělat nemohou), o snahu informovat veřejnost o tom, co změna klimatu znamená (a že se opravdu děje), o zavedení bezplastového a vegetariánského/veganského občerstvení na kulturních akcích, o redukci produkování emisí (například omezením letecké dopravy), o snižování samotné kulturní produkce, která je obzvláště v Praze – co se týče přednášek, konferencí, výstav, performancí a jiných kulturních vystoupení – často až nezvladatelná. Zpomalování v produkci a generování programu navíc není jen výsledkem ekologického apelu, ale objevuje se často v různých obdobách jako reakce na akcelerovanou konzumaci výtvarného umění charakteristickou pro mezinárodní uměleckou scénu již od šedesátých let minulého století. Jak ale všichni dobře víme, alespoň na lokální umělecké scéně panuje přesvědčení, že grantové komise na magistrátech nebo na ministerstvu spíše slyší na množství akcí, přednášek a návštěvníků v institucích než na kvalitu programu. Proto je třeba na jednu stranu snižovat počet akcí, na druhou stranu ale zároveň vést dialog s veřejností i státními a městskými institucemi, které dotační řízení vypisují.

I samotné konkrétní kroky by v ideálním případě měly podléhat společné diskuzi a přizpůsobovat se specifickým situacím jednotlivých institucí, ale manuál (sepsaný členkami a členy sítě feministických institucí), který při této příležitosti vznikl, může sloužit jako inspirace všem, kdo uvažují o proměně stávající situace uměleckých a kulturních institucí. Manuál má kromě praktických rad ale také svou druhou stranu, a tou je snaha promýšlet kulturu a uměleckou scénu jinak. Promýšlet ji společně a promýšlet ji tak, aby do tohoto procesu mohlo být zapojeno co nejvíce lidí. V základu prohlášení i manuálu proto stojí feministické principy chování, které nejsou založeny na soutěžení mezi jednotlivými institucemi nebo na vytváření exkluzivního prostředí, jaké vzniká v komerční sféře.

Feministické a ekologicky smýšlející instituce totiž pracují s kulturou jako s obecně sdíleným statkem (commons), jako s prostředkem sdílení, poznávání a zprostředkovávání, které je dostupné co nejširší veřejnosti, nejlépe zdarma, a které usiluje o vytváření společnosti, kde převládá etika péče a starostlivosti nad etikou zisku a představou nekonečného (ekonomického) růstu. Proto by také součástí přemýšlení o programu takových institucí měla být proměna samotných hodnot, dnes určovaných převážně skrze perspektivu produktivity a výlučnosti. Feministické a ekologicky smýšlející instituce zpomalují, pečují o sebe navzájem a své publikum, finančně ohodnocují všechny, kdo se na programu podílí, sdílí hosty a hostky zvané ze zahraničí, potkávají se nad možnými způsoby kolektivní angažovanosti a vytváření takové sdílené imaginace, jež „novými a kreativními způsoby artikuluje formy žití v době antropocénu“.

Právě důraz na kulturu jako obecně sdílený statek dává v současnosti smysl především kvůli tomu, jak se postupně a nenápadně proměňuje umělecká scéna s příchodem nových soukromých subjektů typu Kunsthalle Praha nebo plánovaného kulturního centra, které chce v Olomouci postavit sběratel a šéf Exekutorského úřadu v Přerově Robert Runták. Tyto instituce se na mapu české umělecké scény brzy zapíšou, vystavovat v nich budou jistě skvělí zahraniční umělci, program bude určitě zajímavý a sbíraná díla současná a progresivní. Postupně si na jejich přítomnost zvykneme, jejich pozice se znormalizuje, možná bude nějaká hala v Národní galerii pojmenovaná po Pudilovi nebo Runtákovi (již teď je tato státní instituce štědře dotována od The Pudil Family Foundation), jejich viditelnost bude veliká, protože na to jednoduše budou mít peníze. Malé galerie, které si říkají „nezávislé“, ale jsou zcela závislé na dotacích od města či ministerstva kultury, to budou mít s nastupujícími pravicově nacionalistickými politickými režimy (viz situace v Maďarsku či Polsku) s rozpočty stále napnutější, jejich místa budou postupně zabírat malé privátní prostory, jako se tomu již děje v Praze dnes. Otázkou Kunsthalle Praha, jejíž problematickou finanční stránku pregnantně popsal publicista Václav Drozd na Artyčoku, tak není jen netransparentní financování, ale především onen symbolický vzkaz, který vysílá: kultura postupně přechází do rukou lidí, kteří mají peníze (hodně peněz), ostatní zůstanou neviditelní nebo bez finančních prostředků.

Proces neonormalizace, který je upevňován již od devadesátých let zbožštělým étosem privatizace, se projevuje i tím, že na některé platí jiné zákony než na ostatní. Tak můžete například vykotlat kulturní památku až k základům, vystavět novou a sterilně vyčištěnou fasádu, která sice má odpovídat historické podobě, ale samotný půdorys stavby už vůbec původní funkcionalistickou stavbu kopírovat nemusí. Vypreparovaná budova pak skvěle funguje jako metafora pro „vypreparované kritické umění“, které bude Kunsthalle Praha prezentovat: aktuálním příkladem může být účast litevské hudební umělkyně Liny Lapelytė na akci Living Kunsthalle v Národním divadle (na níž stojí vstupenka 400 Kč), která mimo jiné společně s dalšími dvěma výtvarnicemi připravila operní performanci pro Litevský pavilon na letošním Benátském bienále, přičemž se tato performance nazvaná Sun & Sea (Marina) velmi přímočaře a kriticky vyjadřuje k současné celospolečenské apatii ve vztahu k měnícímu se globálnímu klimatu. Není ale trochu paradoxní stýskat si nad tajícími ledovci za peníze z uhelného businessu (Petr Pudil byl dříve generálním ředitelem společnosti Czech Coal)? Privatizační charakter českého umění, který s Kunsthalle Praha přichází, proto dostává úplně nový kabát a je dobré o něm diskutovat a připravovat se na něj, protože v lokálním prostředí nejsme zatím na aktivistickou institucionální kritiku, s jakou pracuje třeba iniciativa Fossil Free Culture nebo jiné kolektivy upozorňující na sponzorování kulturních institucí ropnými a uhelnými společnostmi v Nizozemí, Velké Británii či v USA, tolik zvyklí.

Aktivizace umělecké scény je jedna věc, druhá je vlastní diskuze uvnitř institucí a mezi nimi, a hledání takových řešení, která budou jednak ekologicky zodpovědná, ale nebudou zapomínat ani na sociální rozměr kultury a na její možné způsoby intervence do současného politického diskurzu – tak jak o to například usilovaly iniciativy za vyhlášení stavu klimatické nouze na území Prahy či Brna nebo protesty na brněnském magistrátu a otevřený dopis zastupitelstvu města Brna ve věci pozastavení programů na ukončování bezdomovectví. Tedy jde především o hledání různých možností zasahování do politických rozhodování o tom, jak budeme v budoucnosti žít. Na otázky, jak v současné době tvořit (ekologické) umění, které si stejně tak jako tak půjde svou cestou (a je to dobře), proto odpovídám, že je třeba se spíše ptát na to, jak vytvářet takový kontext a institucionální podmínky, které vůbec vznik a prezentaci uměleckých děl umožní.

Jak jsem již ale psala na začátku, situace, ve které se ocitáme, přináší do stávajícího stavu příval nové imaginace, a proto je dobré toho využít a začít přemýšlet nad kroky k pozitivním proměnám uměleckých a kulturních institucí, které již těžko mohou dnes fungovat s podobnými cíli jako před stovkami let, kdy se začala zakládat první muzea a galerie. Navíc existují iniciativy, které takové nové formy promýšlí a realizují – ať už jde o umělecké intervence, studentské aktivity (např. Umprum ve stavu klimatické nouze), institucionální spolupráce nebo o vytváření nových platforem pro kritickou a politickou diskuzi, o což třeba usiluje stále probíhající Biennale Warszawa. A právě o tom bude druhý díl tohoto komentáře.


Za veškeré diskuze a komentáře k tématu děkuje autorka Anežce Bartlové, Tereze Stejskalové a Václavu Drozdovi.


Ilustrační fotografie: snímky pocházejí z akce Umění pro klima, 25. 4. 2019, foto: LUNCHMEAT STUDIO


Poznámka redakce: Původní text od Václava Drozda, který je v komentáři zmíněn, byl na žádost The Pudil Family Foundation z webových stránek Artyčok.TV stažen, a redakce se nadaci omluvila za některá zavádějící tvrzení v něm obsažená. Aktualizovanou verzi článku konzultuje spolek Artyčok.TV s právníkem a měl by být v nejbližších dnech publikován znovu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *