Artalk.cz

Není karafiát jako samet

Kurátorský projekt Karafiáty a samet / Umění a revoluce v Portugalsku a Československu, který pro prostory Městské knihovny v Praze připravily kurátorky Sandra Baborovská (Galerie hlavního města Prahy) a Adelaide Ginga (Národní muzeum pro současné umění v Lisabonu), se zabývá historicko-politickými vztahy mezi Českou republikou a Portugalskem a propojuje vizuální umění z obou zemí vzniklé od 60. let minulého století do současnosti. Jaké existují podobnosti a odlišnosti mezi karafiátovou revolucí v Portugalsku (1974) a sametovou revolucí v Československu (1989)? A jaká podobná témata se objevují v dílech od umělců reagujících v obou zemích na dané politické režimy? Na tyto i další otázky odpovídá následující recenze od Alžběty Cibulkové.

Není karafiát jako samet

K tématu česko-portugalských vztahů a karafiátové revoluce mě pojí několik osobních vzpomínek. Když jsem byla v Lisabonu na absolventské stáži a ptala jsem se na ulici na cestu, víckrát mě zarazily sympatie většinou starších Portugalců: „Češka! No my máme s Českem mnoho společného!“ Moc jsem tehdy nechápala, co mají na mysli. Vedle toho jsem si také nečekaně prožila dubnové oslavy výročí karafiátové revoluce. Vracela jsem se kolem půlnoci domů a na náměstíčku, kde jsem bydlela, mě překvapil dav lidí se svíčkami a karafiáty, kteří společně s velmi vážnými výrazy v obličeji zpívali, celá situace budila sváteční, až náboženskou atmosféru. Na slova té písně si vzpomínám jen matně, ale je jisté, že se jednalo o Grândola, Vila Morena od režimem zakázaného autora Zeca Afonze, po jejímž poslechu v rozhlase začali lidé v roce 1974 vycházet do ulic a mísit se s vojenskými složkami tehdejšího fašistického režimu. Započala tak poklidná revoluce, jejímiž ideologickými směry byly socialismus a komunismus, jedním z hlavních symbolů pak rudý karafiát kladený do hlavně zbraní.

Galerie hlavního města Prahy ve svých prostorách v Městské knihovně představuje výsledek čtyřletého projektu dvou kurátorek Sandry Baborovské a Adelaide Ginga z portugalského Museu Nacional de Arte Contemporânea, který nás seznamuje s ne příliš známými vztahy a souvislostmi mezi Českou republikou a Portugalskem, tedy konkrétně mezi českou sametovou (1989) a portugalskou karafiátovou revolucí (1974), jež se také obě promítly do umělecké produkce. Výstava, na kterou je potřeba si vymezit nejméně jedno odpoledne, nám skrze množství archivních materiálů, dokumentů a filmů v úvodním prostoru ukazuje především historické srovnání a propojení těchto událostí, které pak dále rozvádí na příkladech dobových, ale nakonec i současných uměleckých děl. Vstupní časová osa od roku 1928 do 1995, jež je společným dílem kurátorek a česko-portugalské umělkyně Any de Almeidy, prezentuje dobové dokumenty, články v novinách, publikace, letáky, plakáty a další materiály doplněné de Almeidou o vizuální symboly, jako je karafiát, revoluční gesto vítězství (tzv. véčko) nebo například tank, který měl v případě obou revolucí odlišný, opačně vyznívající význam – v Portugalsku byl vnímán jako symbol vítězství (protirežimní vojenské hnutí), kdežto u nás byl samozřejmě vztahován k okupaci ruskými vojsky v srpnu 1968. S dvojznačností gest a symbolů napříč historií, jakým byl ještě například zmíněný karafiát, jenž u nás doprovázel většinu režimních oslav a ceremonií, se potkáváme celou přehledovou část výstavy a tyto symboly se pak objevují také například i v produkci vybraných současných umělců, kteří na tehdejší politické a revoluční události reagují.

Hned při vstupu dostanete do rukou arch papírů se seznamem popisků k jednotlivým bodům na časové ose. Množství vystavených archivních dokumentů a filmů, které jsou ke zhlédnutí na stolcích, v kombinaci s uměleckými díly na protější stěně je poněkud vyčerpávající. A i přes zajímavé souvislosti nastiňující česko-portugalské historické a kulturní kontakty, jsme tímto množstvím informací po chvíli zahlceni. Je jasné, že dlouhodobé bádání a rešerše přinesly skvělé výsledky, pro samotnou výstavu by ale bylo vhodnější udělat možná ještě větší kurátorský výběr, zúžit jej a dát jednotlivým momentům větší prostor. Za nejpodnětnější pokládám ukázky toho, jakým způsobem reagovala na dění v Česku nebo Portugalsku ta která propaganda, co a s jakým vyzněním se dostávalo „k nám o nich a k nim o nás“. To je podníceno jistě také „ideologickým nesouladem“, kdy byli odpůrci Salazarova režimu často členy komunistického hnutí, kteří u nás také mnohdy nalézali azyl, čehož československá komunistická propaganda samozřejmě využívala ve svůj prospěch. Tyto a další aspekty pak ukazují na nejednoznačnost a komplikovanost našich politických vztahů a jejich promítání do dobových médií. Okupace Československa v roce 1968 byla Salazarovým fašistickým režimem samozřejmě odmítnuta, a naopak ji podpořili někteří z portugalských komunistických revolucionářů, jakým byl například Álvaro Cunhal, který Prahu v sedmdesátých letech navštívil a na výstavě lze z tohoto pobytu a ze setkání s Gustávem Husákem vidět rozhovor a reportáž.

Vedle tištěných médií zde ale mají slovo také pamětníci a pamětnice, jako například Cándida Ventura, která v Československu zastupovala portugalskou komunistickou stranu a ve videu vzniklém přímo pro výstavu vzpomíná na pražské jaro, setkání s Alexandrem Dubčekem a na zklamání z následných srpnových událostí. O tom, jak byla okupace Československa vnímána v Portugalsku, se pak zaměřuje také práce zmíněné Any de Almeidy, která pracuje s němou dobovou reportáží z ulic Lisabonu, přičemž odezírá dotázaným z úst jejich vyhýbavé a ustrašené reakce na tuto událost. Umělkyně jim tak svým způsobem opět dává slovo a zprostředkovává tehdejší pocit nejistoty a strachu vyjádřit svůj názor na politické dění.

Dílčích témat se zde otevírá opravdu mnoho, avšak návštěvník má šanci do nich pouze letmo nahlédnout, protože nejsou rozvedena příliš do hloubky. Jde spíše o nekoordinovaný intuitivní vhled do kulturního a politického vývoje česko-portugalských vztahů, jehož vrcholem je video promítnuté na zeď zachycující „Předávání růží na Národní třídě“ 9. prosince 1989. Portugalští vyslanci tehdy přijeli jako první oficiální podpora ze Západu rozdat padesát tisíc růží do ulic revoluční Prahy, které, jak jsem se později dozvěděla, měly být paradoxně původně karafiáty. Členové této portugalské výpravy byli také při příležitosti výstavy pozváni opět do Prahy a proběhla s nimi diskuze v Knihovně Václava Havla, kde nostalgicky vzpomínali na setkání s českými disidenty a Václavem Havlem, kterému zprostředkovali telefonický rozhovor s tehdejším portugalským prezidentem Máriem Soaresem, a ten pak později poslal automobil značky Renault, kterým Václav Havel přijel na inauguraci na Pražský hrad. Zdá se, že připomenutí a revitalizace této události byla také jednou z hlavních motivací celého projektu.

Po poněkud náročném edukativním úvodu se konečně dostáváme do „umělecké“ části výstavy, která je rozdělená do několika sekcí a představuje česká a portugalská umělecká díla, jež různým způsobem odrážela život v totalitním zřízení nebo na něj přímo reagovala. První část je celá věnovaná umělkyním, v jejichž tvorbě se odrážela tíha doby v nedoslovném existencionálním duchu. Můžeme zde vidět tvorbu Adrieny Šimotové, Evy Kmentové nebo sester Jitky a Květy Válových a vedle toho pak portugalských umělkyň Heleny Almeidy nebo Any Vieiry. I přes odlišné způsoby práce, kterou zde zastupují kresba, fotografická koláž, textilní objekt nebo socha, spojuje všechny umělkyně zmíněné existencionální napětí často doprovázené pocitem uvěznění a důrazem na tělesnost a figuru. Díky povedené instalaci, kdy na sebe jednotlivá díla reagují a nacházíme zde mnoho paralel, by tato část obstála i jako samostatná výstava. Když ale procházím dále, napadá mě také, že bychom takto vyznívající umění mohli naleznout nejen v českém a portugalském kontextu, mimo zaměření tohoto konkrétního projektu.

V podobném duchu propojování portugalského a československého umění se odehrávají i další části výstavy, například ta, kde jsou zastoupena díla akčního umění, happeningů a performance 70. a 80. let. Zde už takovou celistvost jako u předchozí místnosti nenacházím, což je možná také tím, že je zde dán větší prostor československým umělcům. Jsou zde vystaveny záznamy happeningů Milana Knížáka, městských performance Jiřího Kovandy, který tu má ještě rekonstruovanou neviditelnou instalaci se skleněnou tabulí v rohu vystavenou na stejném místě jako poprvé v 70. letech, nebo také záznamy akcí Petra Štembery, Karla Milera a Jana Mlčocha. Vedle toho zde vidíme záznam performance s příznačným názvem Destrukce (1975) portugalského umělce Fernanda Calhau nebo také práci portugalského konceptualisty a filmaře Ernesta de Sousy propojující fotografii a báseň Revolution my Body Nr. 1 (1977). Všichni tito umělci opět reagovali na život v totalitě a absurditu doby, v tomto případě často používali jako nástroj sebe samé a svá těla, mířili a útočili na společnost, vymezovali se vůči ní radikálními způsoby, v některých případech s použitím humoru, jindy zase s naprostou vážností. Opět se zde ale dají najít určité paralely, což je dáno tehdejšími uměleckými proudy, ale zároveň také poukazují na podobné umělecké principy při vypořádávání se s nesvobodou.

Spíše než o vztahování se k „převratným událostem Portugalska a Československa“ se tedy zatím jednalo o tvorbu, která různými způsoby reagovala na všední život v totalitě. Jinak je tomu v následujících kójích, které se soustředí na konceptuální a textové umění, jež se v mnohých případech vztahuje přímo k události revoluce nebo politickému režimu. Vidíme zde například video zpracovávající spontánní pouliční reakce na dění v podobě plakátů, nápisů a kreseb na městských zdech od Any Hatherly nebo práci Alberta Carneira, která se svým provedením (pruh tištěného textu v prostoru) velmi podobá pozdějšímu dílu Jána Mančušky. Nejvýstižněji však výše zmíněnou ideologickou ambivalenci mezi komunismem, socialismem a kapitalismem v souvislosti s vývojem obou států vystihují kresby-grafy Júliuse Kollera – například U.F. ODHALENÍ (IDEOLOGIE), (Demokratický socialismus) nebo abstraktnější a úhlednější barevné podání Silvestra Pestana, obojí na milimetrovém papíře. Vidíme zde v poměrně malém prostoru mnoho různorodých prací a technik a opět se dostavuje pocit naprostého zahlcení, při kterém už není možné se plně soustředit a vnímat pozorněji jednotlivá díla, natož pak možné souvislosti a srovnání mezi tím či oním uměleckým přístupem. A znovu mě přepadají pochyby nad tím, zda není spojení portugalského a českého umění na této výstavě příliš vykonstruované a nemohli bychom jej zařadit do širšího celku tehdejší evropské umělecké produkce.

I přesto, že je zde poprvé v Česku v nějaké ucelené podobě prezentováno portugalské umění z 2. poloviny 20. století, což pokládám za velmi přínosné, nevím, zda není koncept výstavy přeci jen příliš ambiciózní. Ve snaze propojit dvě historické události, tedy karafiátovou a sametovou revoluci, jež jsou si jistě podobné tím, že byly obě nenásilné a způsobily v obou případech převrat od totalitního režimu k demokracii, opomíjí mnohé důležité odlišnosti – například v tom smyslu, že byl portugalský převrat spojen také s koloniálními válkami v jižní Africe a o násilí odehrávajícím se spíše mimo Portugalsko se dozvídáme jen letmo, ale zásadní rozdíl spočíval také v tom, že portugalský převrat byl spojen s nástupem socialistické demokracie a revoluce v Československu přinesla především přerod v neoliberalismus. A tak se například v jedné zemi začaly po revoluci stavět sociální bydlení a kolektivní domy (Portugalsko) a v druhé se divoce privatizovalo (Československo). Tyto rozdíly, které celou situaci i jednoduché vnímání česko-portugalských vztahů výrazně komplikují, již na výstavě nijak zdůrazněné nejsou.

Na druhou stranu jsou zde ve zhuštěné podobě představena česko-portugalská politická a kulturní napojení v historii druhé poloviny 20. století, která jsou překvapivá a veřejnosti mnohdy neznámá. Co se týče umění, propojení se nejvíce povedlo na zmíněné „existenciální“ prezentaci umělkyň a potom také v poslední striktně oddělené části, kde dostali prostor současní umělci, kteří se ve své tvorbě věnují danému tématu buď soustavně, nebo na něj reagují přímo v souvislosti s výstavou, a velmi často pracují s reinterpretací archivního materiálu. Vedle již zmíněné Any de Almeidy zde vidíme například instalaci Carly Filipe pracující se zpracováním revolučních nebo politických symbolů, videoesej Zbyňka Baladrána rozvádějící pojem revoluce nebo jeho dřívější práci s nalezenou sekvencí fotografií z archivu amatérského fotografa Willyho Najvara zobrazující každodenní život manželského páru z let 1969–1989. Poetikou naplněná kreslená animace Jana Pfeiffera zobrazující mimo jiné podobnosti v provedení lisabonského Památníku objevitelů z roku 1960 a Stalinova pomníku na Letné byla vytvořena přímo pro výstavu a svým způsobem vystihuje můj celkový dojem z celého projektu – podobná konstrukce a princip, které však pojí trochu jiný příběh, a otázkou je, co z jejich porovnávání vlastně nakonec vyčteme.


Karafiáty a samet / Umění a revoluce v Portugalsku a Československu 1968–1974–1989 / kurátorky: Sandra Baborovská, Adelaide Ginga (MNAC, Lisabon) / Galerie hlavního města Prahy / 30. 4. – 29. 9. 2019

Foto: Tomáš Souček, Galerie hlavního města Prahy

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *