Artalk.cz

Boudník v nových souvislostech

Výstava s pragmatickým názvem Boudník, kterou do prostor Pražákova paláce spadajícího pod Moravskou galerii v Brně připravili kurátoři Ondřej Chrobák a Petr Ingerle, usiluje o aktualizaci umělcova díla formou analogií na současné umění. Jak píše ve své recenzi umělkyně a pedagožka Barbora Klímová, Boudníkovo dílo je velmi dobře známé, proto jej není třeba představovat do detailů, přesto by si některé polohy jeho činnosti zasloužily podrobnější přístup. Vystavená díla současného umění totiž do velké míry odkazují především k tématu stroje a výrobního prostředí, opomíjí však Boudníkovy politické a společensky angažované aktivity.

Boudník v nových souvislostech

Jméno Vladimíra Boudníka zná, mj. i díky literárnímu a filmovému zpracování jeho životopisu, téměř každý. Kdo by ale v Pražákově paláci čekal retrospektivu nebo výběr z díla tohoto autora, bude možná překvapen. Výstava rozvíjí téma odkazu Vladimíra Boudníka ve 20. a 21. století a je koncipována na principu asociativního řetězení různorodých odkazů a souvislostí. V úvodním textu, psaném formou dopisu, se Moravská galerie po vzoru Boudníka apelativně obrací k širokým vrstvám veřejnosti. Text zdůrazňuje, že nové umění, které umělec aktivně prosazoval, programově přejímalo formy a obsahy těžko odlišitelné od běžného života. Zmiňuje rovněž, že i když byla jeho tvorba v průběhu let, které uplynuly od jeho smrti, doceněna, podobné předsudky, jaké provázely Vladimíra Boudníka, jsou spojené se současným uměním a umělci dodnes. Leitmotivem výstavy má být otevírání pohledů diváků na současné podoby umění. A značnou otevřenost od návštěvníka výstavy vyžaduje i samotný kurátorský koncept Ondřeje Chrobáka a Petra Ingerleho.

Výstava je rozdělena do kapitol-lokací: „ulice“, „továrna“ a „psychiatrie“, které obsahují nejen ukázky umělcových děl, ale také různě související díla současnějších autorů. K již zmíněným kapitolám kurátoři přiřadili ještě Brno, kde v roce 1967 Jiří Valoch (tehdy ještě student filosofické fakulty a člen spolku Mladých přátel výtvarného umění) díky podpoře osvíceného ředitele Domu umění Adolfa Kroupy uspořádal první výstavu Vladimíra Boudníka v tomto městě. Tato podle kurátorů klíčová událost propojila zázemí rozvíjející se místní experimentální tvorby, na výstavě reprezentované Václavem Zykmundem a Milošem Korečkem s nastupující generací konceptualistů. Vedle dnes už zcela známých konceptuálních umělců – Jiřího Valocha, Dalibora Chatrného nebo J. H. Kocmana – výstava staví další specifický fenomén 60. let, tzv. skupinu „brněnská bohéma“.

Lokace jsou trefně popsány v průvodních textech, kde nechybí ani zásadní biografické údaje Vladimíra Boudníka. Jeho tvorba je do jednotlivých kapitol doplněna spíše stručnými ukázkami emblematických děl, respektive grafiky jsou většinou prezentovány formou matric, někde doplněných i o tisky. Je zřejmé, že kurátorům nešlo o poukázání na vývoj a souvztažnosti v rámci Boudníkova díla. Předpokládají, že jeho práci všichni dobře znají, což je samozřejmě legitimní. Zdá se tedy, že je především zajímá hledání nových souvislostí. A tak místnosti doplňují ukázkami děl současnějších, žijících autorů především střední generace. Tato díla byla do výstavy zařazena proto, že podle kurátorů zpracovávají analogická témata, jaká ve své práci řešil Boudník. Přitom se ale soustředí především na „vztah člověka a stroje, nahrazení umělecké subjektivity strojem, duchovní rozměr výrobního prostředí, uměleckou recyklaci stroje“. Tento výběr pak opomíjí publikační a sociální činnost, pacifistické, respektive politické aktivity, psychologické a psychiatrické konotace umělcovy tvorby. Boudník totiž ještě před tím, než formuloval známější manifesty explosionalismu, od roku 1947 psal a distribuoval protiválečné apely a dopisy, kterými se obracel na své spoluobčany nebo přímo na světové politické organizace a média.

Tak například v místnosti věnované umělcovým veřejným iniciativám – především na ulici – najdeme Particip č. 18 Tomáše Vaňka z roku 2001. Toto dílo spočívalo v rozebrání vlastního automobilu Škoda 120 na jednotlivé součástky, jejich rozložení na připravenou plochu, papír 6 x 3,15 m, a přestříkání sprejem, kdy vznikly stopy po těchto dílech. Autor tak vytvořil dva velké formáty papíru s otisky vnějších a vnitřních dílů automobilu. Ty jsou nainstalovány tak, že spojují dvě části výstavy, případně propojují výstavní prostor, který se otevírá na dvě strany od vchodu do galerie. Vaňkova práce jakoby parafrázuje „Boudníkův sen ‚otisknout jako aktivní grafický list celou továrnu‘ se vším, co se v ní děje.“[1] Možná ji lze číst i z ekologické perspektivy, ale podle mě postrádá souvislost s mírovými manifesty a aspekt apelativnosti. Jak uvádí Tomáš Pospiszyl: „Explosionalismus můžeme jen těžko omezit na pouhou tvůrčí metodu nebo umělecký směr. Získal a udržel si podobu životního názoru, učení s celospolečenským dopadem, ve kterém důležitou roli hrál právě boj za mír a lidskou a tvůrčí svobodu.“[2]

Megalomanský aspekt, který byl jistě vlastní aktivitám Vladimíra Boudníka, dominuje také v práci Jiřího Černického z roku 1991 Největší grafika na světě. Vznikla v místech povrchového dolu Předlice v době, kdy autor pracoval na šachtě jako mazač. „S boudníkovským nadšením dokázal přesvědčit chlapy na rypadle, aby s ním podstoupili tento šílený piece. (…) Černický se svým kamarádem museli být pod nohou rypadla a ručně natírat tiskovou plochu barvou, což muselo být stejně namáhavé jako nebezpečné. O to více je práce dojemná, když sledujeme, jak se použitý papír trhá a lepí a jak působí tato mamutí technika neohrabaně v neoliberální době s jejími technologiemi.“[3]

Právě s motivem nostalgie, související s dobou postindustriální, se kurátoři na výstavě ztotožňují asi nejvýrazněji. Obecně podle mě výběr děl současníků reprezentuje především intelektualizované, estetizované otázky post-průmyslu. Jedná se o díla, která od svého vzniku mířila do světa institucionalizovaného umění a v dějinách novodobého umění se už etablovala. Svědčí o tom mimo jiné četnost jejich vystavení. V tomto ohledu si říkám, zda kurátoři skutečně probádali otázku odkazu Vladimíra Boudníka v současném umění. Zda by úlohou podobné instituce neměla být nejen osvěta široké veřejnosti, ale – a to zvláště v souvislosti s umělcovým dílem – také vyhledávání krajních poloh umění, které se uměleckým institucím i v současnosti vymykají.

Zacílení jedné z kapitol výstavy na Brno, resp. na výstavu kurátorovanou Jiřím Valochem, je mi samozřejmě sympatické. Valoch se díky nedávnému věnování svého archivu do sbírek Moravské galerie stal jakýmsi maskotem této instituce a kapitola, založená na momentu jím kurátorované výstavy, minimálně brněnské návštěvníky nepřekvapí. V jistém ohledu mně ale přijde nedostatečná pouhá zmínka o výstavě. Text věnovaný památce Vladimíra Boudníka, který Valoch napsal v roce 1969, je sice ukázkou obdivu a úcty, kterou k tomuto umělci choval, o podobě výstavy (průběhu besedy s Vladimírem Boudníkem, která měla proběhnout po vernisáži výstavy 6. 1. 1967) a o skutečných vlivech na brněnské umělce ale nedokládá mnoho. Detailní záběr je věnován korespondenci Vladimíra Boudníka s blízkým přítelem Jiřího Valocha J. H. Kocmanem, kterému Boudník radí, jak si postavit grafický lis. Dokumenty jsou pak doplněny o malou ukázku jeho grafik. Následně pak místnost zahrnuje práce s kovovými šponami Dalibora Chatrného, k nimž dospěl v rámci experimentální tvorby dříve než Vladimír Boudník. Spojitost Boudníkova díla a současnějších brněnských autorů výstava nereflektuje. (Není přitom bez zajímavosti, že například o patro výš ve stálé expozici druhé poloviny 20. století visí jeden z dokumentačních panelů Blahoslava Rozbořila Aktivní grafika z let 1983–1986, který v té době trpěl ataky vředové choroby žaludku, doprovázené zvracením na lačno. Žaludeční šťávy přitom používal k leptání zinkové desky. Odkaz na tzv. aktivní grafiku, kterou kolem 1954 vytvářel Vladimír Boudník, je patrný také v popisu práce Linořyť.)

Spojitost Boudníkových aktivit s brněnskou bohémou ve výstavě skutečně naznačuje „meze institucionální narace dějin umění“, jak tomu stojí v doprovodném textu k výstavě. Tomuto volnému uskupení umělců a literátů nebyla dosud v kontextu umění věnována pozornost. Souvislost s postupy Vladimíra Boudníka je možné hledat jednak ve skutečnosti, že řada členů brněnské bohémy zastávala v 60. letech 20. století vedle svých tvůrčích aktivit i dělnickou profesi. „Demiurg“ Jan Novák, kterého si toto recesistické uskupení záměrně vybralo do svého středu, své dělnictví – podobně jako Boudník – zdůrazňoval. Příbuzná je mu i posedlost věcí na hraně psychopatologie. Sám Jan Novák i další členové tohoto společenství se vyjadřovali formou veřejných akcí. Ale i když jsou doložitelné přímé vazby brněnské bohémy na Vladimíra Boudníka u několika členů uskupení (u J. H. Kocmana, ale také například u Arnošta Goldflama), souvislost je podle mě nutné vnímat spíše obecně, a to v kontextu společenské situace a dobového klimatu. Většina členů se ve vlastní tvorbě hlásila k surrealismu. A samotný Jan Novák projevoval odpor k tzv. novým formám umění. Jeho vztah k aktuálním uměleckým tendencím vykresluje ukázka z románu Hvězdy kvelbu, popisující večer nové poesie, který v divadle hudby připravoval Miloš Štědroň. Novák zde měl pronést:

„Nepřítele tu máme v ideologii a v takzvaných výtvarných a literárních ‚směrech‘. Kdo není absolutně pro pokrok, je pro nepřítele. Nahrává nepříteli, kdo ‚neuznává‘ odsouzení darebáka. Koho láká ‚uhlazené slovo‘, koho láká formalismus a nevidí, oč se jedná, ten svojí omezeností patří nepříteli. Ano, vážení, tak je to. Už jsem o přestávce říkal panu dr. Štěpounovi, aby do toho divadla neprosazoval konkretistické kuňky Jiřího Tvaroha (myšleno Jiřího Valocha), nebo dokonce fónickou poezii jistého Ladislava Horáka (myšleno Ladislava Novák) z Třebíče. Ty třebíčské fantasmagorie – to už byl vrchol! Jak jsem se už vyjádřil dr. Štěpounovi o Tvarohovi – nakopat, nasrat, psací stroj sebrat…! Toto divadlo by mělo být dáno mně k dispozici k uvádění mé zdravé, skutečně realistické poesie.“[4] Obdiv okruhu brněnské bohémy k této figuře stál na principu grotesky, absurdního dramatu, s nímž Vladimír Boudník asi neměl tolik společného. A nejsem si jistá, jestli tuto skutečnost výstava laickému diváku vysvětluje.

Vlivům Boudníkovy tvorby se ve svých textech věnoval také Jiří Valoch, který v příspěvku do katalogu k jeho výstavě v roce 1984 napsal: Dílo Vladimíra Boudníka nemohlo mít skutečné následovníky, a to nejen proto, že kombinace autorových psychických a tvůrčích dispozic byla zcela jedinečná, ale také proto, že dokázal své velké objevy, které podstatně změnily tvář české grafiky (…), dovést k nejautentičtějším, obecně platným výsledkům, nepodléhajícím ani vlivům dobových mód, ani objektivních vývojových proměn.“[5] V dalších textech pak Valoch upozorňuje také na jeho vliv na generaci absolventů pražské Akademie z konce padesátých let nebo na umělce z okruhu pražských ,konfrontací‘.[6]

V otázce vlivů by jistě bylo na místě prozkoumat paralely mezi ranými přáteli Vladimíra Boudníka (Hanese Reegen, Zdeněk Bouše nebo Jaroslav Rotbauer), s nimiž ho pojila válečná zkušenost, kterou pak převedl nejen do privátní umělecké tvorby, ale i do veřejně distribuovaných manifestů a provolání. Výstava v Moravské galerii se tedy zaměřila převážně na konkrétní paralely k současnému umění, a v rámci lokálního kontextu města Brna. Do hloubky je ale podle mě nerozebírá, naznačené paralely k současnému umění jsou podle mě spíše fragmentární. Kurátoři sice na zahájení deklarovali, že jim jde především o určitou poctu Vladimíru Boudníkovi, ale myslím si, že by si tato instituce zasloužila vědečtější přístup.

[1] Jiří Valoch, Vladimír Boudník, Výstava k nedožitým šedesátinám. Katalog výstavy. Brno: Dům umění města Brna, 1984.

[2] Tomáš Pospiszyl, Paxisté, explosionalisté a aktuálové v boji za mír, In: Srovnávací studie, Praha: Agite/Fra, 2005, str. 61–95.

[3] Edith Jeřábková, Průvodce výstavou Jiří Černický S drakem v zádech, Praha: Futura, 2018/2019.

[4] Pavel Řezníček, Hvězdy kvelbu, Brno: Host, 1991, str. 136.

[5] Jiří Valoch, Vladimír Boudník. Výstava k nedožitým šedesátinám, in Vladimír Boudník. Grafika, Brno: Dům umění města Brna, 1984, s. 1.

[6] Viz Jiří Valoch, Pocta Vladimíru Boudníkovi. Katalog výstavy. Brno: Dům umění města Brna / Klubovna MPVU, 1973, s. 1.


Vladimír Boudník / BOUDNÍK / kurátoři: Ondřej Chrobák, Petr Ingerle / Moravská galerie v Brně: Pražákův palác / Brno / 12. 4. – 11. 8. 2019

Foto: archiv MG

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *