Listovat výstavou

Kolik slov je ještě akorát a kdy už je to příliš? A jak kreslit s empatií k prostoru? Podobné otázky kladou podle Barbory Klímové výstavy Lenky Vítkové a Inge Koskové v brněnské Fait Gallery. Obě akce spolu úzce souvisí, a přesto jsou autonomní: Lenka Vítková se totiž stala (spolu)kurátorkou výstavy své starší kolegyně.

Listovat výstavou

„Připadá mi, že změna a adaptace na změnu jsou základní požadavky duše.“

(Přečteno 5. 3. 2022 na výstavě Lenky Vítkové První kniha emblémů.)

Sousedství výstav Lenky Vítkové První kniha emblémů a Inge Koskové Proud v brněnské Fait Gallery není náhodné. Potkaly se už v době Lenčiných studií, především díky její diplomové práci na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Pojí je nejen některé aspekty práce, ale také přátelství. Hned v prvním roce fungování Galerie 36, kterou Lenka Vítková organizovala v jednom ze stánků na olomouckém výstavišti sloužícím převážně pro výstavy květin Flora Olomouc, proběhla v roce 2006 výstava Inge Koskové Modlitba za stromy. Na její místně specifickou kresbu pak ve stejném roce navázal Tomáš Vaněk výstavou Particip č. 56 (napojení se na modlitbu Inge Koskové pomocí bílé).

Zmíněné výstavy byly vedle dalších prezentací Inge Koskové v posledních desetiletích důležité pro to, aby byla tato autorka povšimnuta nejmladší generací lidí, kteří se současným uměním zabývají. O tom, že je pro ně její práce inspirativní, že rezonuje se současnou citlivostí, svědčí i současná výstava Proud. Nelze ji také nevnímat v souvislosti s tendencí současného umění upozorňovat na osobnosti, které ve „své době“ – tedy v době, kdy se uměním zabývaly nejintenzivněji – byly spíše upozaděné.

A tohle spojení výstav První kniha emblémů a Proud a kurátorské zpracování tvorby Inge Koskové Marií Štindlovou a Lenkou Vítkovou jsem vyhlížela s velkým očekáváním: Co nového přinese? Na první pohled mě překvapilo, jak moc jsou výstavy oddělené. Nepopírají možné čtení jedné jako hlavní a druhé doprovodné, které může vzniknout v souvislosti s členěním prostor.

Výstava Lenky Vítkové První kniha emblémů stojí na velmi výrazné instalaci obrazů na panelech formou enfilády, již navrhl David Fesl. Panely tak umožňují průhledy, které odhalují spojení obrazů a vrstev, jako bychom procházeli různými stavy mysli nebo třeba opakovaně prohlíželi stránky knihy z jedné a druhé strany. Instalace umocňuje zkušenost stání před obrazy, procházení mezi nimi, intenzivní tělesný zážitek, který vlastně obě autorky svou prací zvýrazňují. Výstava Proud se oproti tomu spoléhá na vymezený prostor a jednoduché instalační řešení. Linie kreseb nás obklopí a vede místností k centrální velkoformátové kresbě. Autorky se soustředily na černobílé kresby Inge Koskové, které jsme v poslední době měli možnost vidět na řadě výstav. Vybavuji si, že to byly právě barevné práce, které mi Lenka Vítková před pár lety zmiňovala v souvislosti s nevyzpytatelností tvorby Inge Koskové.

Výstava tedy pro mnohé znamená prohloubení zkušenosti s kresbami, spíše než že by přinesla něco nového. To je samozřejmě zcela legitimní a vlastně velmi aktuální kurátorský i autorský postoj. Z ohromného množství existujících kreseb autorky vybraly záznamy hudby z nedávné doby, které jsou doplněny několika kresbami s mantrou (vznikaly od roku 1996). Čelní stěnu Kosková pojednala místně specifickou kresbou uvozenou veršem z aramejského otčenáše. Tato velká kresba fixou je příbuzná právě té, kterou umělkyně vytvořila pro Galerii 36 v Olomouci mnohahodinovým chozením zleva doprava a zpět podél galerie. Rozdíl je především v tom, že v roce 2006 kreslila přímo na zeď a myslela při tom na stromy za stěnou, kdežto nyní musíme vnímat kromě kresebného záznamu limity stěny a také materiál a okraje papíru.

Papír jako důležité médium výstavy si divák uvědomí mimo jiné proto, že některé kresby jsou adjustovány pod sklem. To samozřejmě nahlížení komplikuje. Skutečnost že jsou některé kresby pod sklem a jiné ne, ubírá na jednoznačném řešení výstavy, které na sebe jinak nechce strhávat pozornost. Okraje jsou myslím důležité pro všechny vystavené kresby. Přesto, že se například jedná o spontánní záznamy, přepisy hudby udržují boční, horní a spodní okraje a tím možná odkazují ke konvenci tištění textů. Právě vztah verbálního vyjádření a vizuálního vjemu je to, co mají obě výstavy společné a v čem se navzájem doplňují. Názvy řady děl Inge Koskové jsou popisem toho, co se dělo, co autorka zažívala při jejich vzniku.

Také výstava První kniha emblémů obsahuje texty rovnocenné obrazům. Tedy nikoliv výklad, popis či doplnění obrazů, ale krátké inspirativní útvary, které jsou nedílnou součástí vystavovaného. Vjem se utváří v meziprostoru – vnímání obrazu a textu. O emblému či alegorii jako o určitém typu korespondence nebo „mezivyjádření“ mluví například Deleuze, pro kterého jsou příkladem „záhybu“: „Kombinace viditelného a čitelného tvoří emblémy či alegorie, které jsou baroku tak drahé, neustále jsme odkazováni na nový typ korespondence či vzájemného vyjádření, mezivyjádření, záhyb podle záhybu.“[1] Alciatova Emblematum liber (1531), která bývá historiky označována za „první knihu emblémů“ ve smyslu souvisejícím s touto výstavou, nesla didaktická a morální poselství. Skládala se z hádankovitého obrazu s uvozujícím nadpisem a jejich výkladu či komentáře. V Lenčině výstavě, i ve stejnojmenné publikaci, se podobně setkáváme s tajemnými obrazy, uvozenými ne/popisnými názvy (v galerii vytištěnými na doprovodném listu – mapě). Další texty ale nepřináší rozuzlení. Pohybují se na škále od heslovitých přes poetické, obrazotvorné až po ty více dokumentární, odhalující například osobní zkušenost autorky, komentující proces tvoření a podobně. Přiřazení textů k obrazům není jednoznačné. Publikace je obrazy a texty jistým způsobem členěná, ovšem ve výstavě je situace ponechána náhodě, divákovi a jeho rozpoložení či pohybu prostorem. Drobné karty s texty navlečené na provázku, jež dostanou návštěvníci u pokladny, umožňují osobní a flexibilní kontakt s texty v prostředí obrazů. Ve výstavě a v publikaci je tedy s texty a obrazy zacházeno odlišným způsobem, liší se i obsah, v obou případech jde ale o těsný kontakt. Ale právě jemnými odchylkami se obě formy navzájem obohacují.

Názvy obrazů, např. Keř, Vlnité rozhraní, Svah, Brána odkazují k jednoduchým zkušenostem. Není zřejmé, a asi ani důležité, zda byly předlohou, nebo asociací obrazu. Je fascinující, jak se autorce daří jednoduchými formami a technikou malby temperou vzbudit nutnost užaslého zírání na obraz.

Jestliže ve vnímání historických emblemat hrálo roli určité vědění, spolupodílely se na utváření nějakého společenství, současná výstava se opírá spíš o empatii a o důvěru.

A v tomto ohledu se také protíná s výstavou Proud. Autorky v nich, každá po svém, ale přesto společně, oživují tradiční a zdánlivě obyčejné, nebo dokonce podřadné techniky a také obsahy, o kterých by se mohlo zdát, že jsou v umění již vyprázdněné: Zázrak, překvapení, úžas.

„Starý pocit, že ty hodně radikální věci za mě může udělat kdokoli, já jsem tu spíše pro práci s nenápadnými odchylkami od normálu. Spíše divné než divoké.“ (Přečteno 5. 3. 2022 na výstavě Lenky Vítkové První kniha emblémů.)

Lenka Vítková: První kniha emblémů; Inge Kosková: Proud / kurátorský tým: Lenka Vítková, Marie Štindlová / Fait Gallery / Brno / 23. 2. – 7. 5. 2022

Foto: Martin Polák

[1] Gilles Deleuze: Záhyb. Leibnitz a baroko, Herrmann & synové, 2014, s. 56.