Artalk.cz

TOP svět 13.–19. 5. 2019

Nepopulární a zpátečnické kroky slovenské ministryně kultury Ľubice Laššákové pobouřily kulturní veřejnost, která žádá její rezignaci – Zemřeli významní umělci – architekt Ieoh Ming Pei a neokonceptuální umělkyně Lutz Bacher – Česká centra v New Yorku a Londýně mají nové vedení

1/ Kulturní obec na Slovensku žádá rezignaci ministryně kultury Ľubici Laššákové kvůli diskriminaci menšin a výrazným škrtům

Ministryně kultury SR Laššáková, zdroj: facebook profil LL

Slovenská kulturní obec zažívá podobnou situaci jako Česká republika ve vztahu k ministerstvu kultury. Oficiální politické struktury našich východních sousedů nemají zcela očividně jasno v přijímání a podpoře LGBTI komunity, jak by se mohlo, vzhledem k členství v Evropské unii, na první pohled zdát. Zároveň byly velmi výrazně omezeny příspěvky na prioritní projekty kulturním institucím, mezi nimi Slovenské národní galerii nebo Kunsthalle Bratislava. Informuje o tom Deník N a SME.

Stejně jako v České republice, i na Slovensku existují grantové programy v kultuře (uděluje Ministerstvo kultury SR), které mohou podpořit také kulturní projekty menšin. Z těchto důvodů byl na Slovensku dokonce zřízen dotační program pro znevýhodněné skupiny, z něhož již deset let čerpal Filmový festival inakosti, Dúhový PRIDE Bratislava nebo divadlo Nomantinels. Právě tyto tři subjekty podaly i v minulém roce řádné přihlášky do grantového řízení. Slovenská ministryně kultury Ľubica Laššáková, jmenována v březnu minulého roku za politickou stranu SMER SD, tyto dotace odmítla v minulém týdnu poskytnout, přičemž argumentovala špatnou kvalitou projektů. Tato její teze však byla vyvrácena zveřejněním závěrů odborné komise, která naopak akcím navrhla dotace v nezvyklých částkách (Filmový festival inakosti měl obdržet 35 tis. eur, Duhový PRIDE 19 tis. eur). Na počátku května MK SR vypsalo nové kolo grantových řízení pro tento rok, v němž byly podmínky zcela změněny. Grantový titul Kultura znevýhodněných skupin je v tuto chvíli omezen pouze na projekty mající „lokální vliv a charakter“, jsou určené výhradně pro slovenské občany, nesmí se jich účastnit mezinárodní osazenstvo a nesmí být v jejich rámci vybíráno vstupné. Ministerstvo též výslovně uvádí, že nebude poskytovat dotaci filmovým festivalům, přehlídkám, představením a doprovodným akcím /…/. Iniciatíva Inakosť proto ve své veřejné výzvě oslovuje ministryni, aby zdůvodnila své konání, zrušila aktuální výzvu a začala diskutovat s dotčenými organizacemi o dalším fungování dotačního programu. Situaci, která je nyní na Slovensku velice pozorně sledována, komentovala též rektorka VŠVU v Bratislavě Bohunka Koklesová: „Slovenská situace je paranoidní, jestliže ministerstvo školství nabádá školy k akceptaci této komunity, upozorňuje na stigmatizaci těchto lidí, varuje před jejich diskriminací, tak ministerstvo kultury dělá pravý opak.“

Laššáková zároveň v minulém týdnu výrazně omezila dotace kulturním institucím na tzv. prioritní projekty, které jsou běžně součástí celkového rozpočtu a nejedná se tak o peníze nad rámec běžné činnosti. Slovenská národní galerie žádala 367 tis. eur, ministerstvo z této částky schválilo pouhých 114 tis. eur. Kunsthalle Bratislava pak namísto 180 tis. obdrží 15 tis. eur. Rozhodnutí navíc padlo až v polovině tohoto měsíce, tedy v době, kdy již musely být započaty přípravy na mnohé projekty, kterých se zmíněné dotace týkají. Generální ředitelka SNG Alexandra Kusá zaslala redakci Artalk exkluzivní vyjádření: „Museli jsme přistoupit ke škrtům, abychom negenerovali případný dluh do budoucnosti. V první vlně tak padla za vlast plánovaná druhá fáze Földváriho knihovny, katalogy k výstavám, publikace věnovaná soukromé korespondenci Fully a Gallandy, realizace archivu Julia Kollera, redukce programů ve Zvoleně a Pezinku nebo oprava podlahy v Átriu. Jestliže nedojde k dofinancování priorit, budeme muset od léta program do konce roku zrušit a fungovat pouze v udržovacím režimu. Tento stav je však v konečném důsledku obrazem celkového financování kultury státem, které je, myslím, v Čechách obdobně tristní.“

V posledních dnech slovenská kulturní obec žádá kvůli všem těmto krokům rezignaci ministryně kultury.

2/ Ieoh Ming Pei, světově proslulý architekt, zemřel ve věku 102 let

I. M. Pei, Pyramida v Louvru, 1989, foto: Christer Gundersen, wikimedia commons

Architekt narozený roku 1917 v Kantonu (Kuang-čou, Čína), Ieoh Ming Pei, jenž v roce 1930 přesídlil do USA a roku 1948 absolvoval studium architektury na Harvardu, autor slavné vstupní Pyramidy pařížského Louvru, zemřel minulý čtvrtek na Manhattanu ve věku 102 let. Deníku The New York Times to potvrdil jeho syn Li Chung Pei, známý jako Sandi. I. M. Pei se proslavil hned několika muzejními budovami, ale také mrakodrapy a jinými administrativními budovami nebo sídly výzkumných ústavů postavenými po celém světě. Vstupní vestibul završený skleněnou pyramidou v Louvru je bezpochyby geniálním komplexním řešením, které propojilo důležitá křídla rozsáhlého muzea a vytvořilo tolik potřebný centrální obslužný prostor s veškerým zázemím pro návštěvníky. V roce 1989 se jednalo o jeden z mála světových příkladů monumentální intervence současné architektury do historického paláce a o stavbu, která výrazně zlepšila muzejní komfort a určila tak další směr globalizovanému světu umění a architektury. Pyramida, jejíž tvar se opakuje několikrát i ve vnitřních prostorech, vyvolala ve své době značné kontroverze. Architektura I. M. Peie, která vznikala téměř šedesát let, se vyznačuje proměnlivostí materiálu a vysoce sofistikovanou prací s prostorem. Jeho první muzejní stavbou je Eversonovo muzeum umění (Everson Museum of Art, Syrakúsy, New York, dokončeno v roce 1968), které charakterizují výrazné betonové bloky a jež jeho autor koncipoval jako architekturu s přesahem do sochařství. Mezi jeho další ikonická díla patří Východní křídlo Národní galerie ve Washingtonu, jehož fasáda z mramoru navazuje na starší budovu Russella Popa z roku 1941. Pei tak zachovává princip kontinuity, jeho ozvláštnění spočívá v trojúhelníkovém půdorysu stavby. Mezi Peiovy další stavby patří Národní centrum pro výzkum atmosféry (Boulder, Colorado, dokončeno 1966), Síň a muzeum rock and rollu (Cleveland, Ohio, dokončeno 1995) nebo architektova poslední velká stavba, Muzeum islámského umění (Doha, Katar, dokončeno 2008, společně se syny Sandim a Chienem Chung Peiem, známým jako Didi). Pei patřil k prominentním architektům pracujícím pro nejvyšší politické představitele, světové korporáty, bankéře nebo arabské sběratele umění ad. Jeho architektonický vklad bezpochyby leží v jeho citlivé práci s prostorem, dekorem fasád a pochopením základních funkcí jednotlivých budov, které nepostrádají vznešenost a eleganci a jako takové byly vždy vysoce reprezentativní.

3/ Zemřela neokonceptuální umělkyně Lutz Bacher

Lutz Bacher a Dike Blair, Vídeň, 2016, zdroj: U. S. Embassy, Vídeň – flickr

Minulé úterý zemřela neokonceptuální umělkyně Lutz Bacher (1943 – 14. 5. 2019), jež byla dlouhodobě spjata s kalifornskou uměleckou scénou (Berkeley), do New Yorku přesídlila až v roce 2012. Její práce se pohybovala na široké škále uměleckého vyjádření, zahrnovala mnohá klasická i nová média – sochu, fotografii, malby, fotografii, performance, instalaci a video – a především provokovala svými tématy – od 70. let minulého století, kdy výrazněji vstoupila na uměleckou scénu, se zabývala především politikou, vymezovala se proti standardům a běžnému řádu společnosti. S tím souvisela i práce s vlastní identitou. Nikdy neprozradila své vlastní jméno a je tak známa pouze pod svým pseudonymem. Kolem její osobnosti se proto brzy začaly rojit různé legendy a byla považována za neuchopitelnou. Mezi její první práce patřila série výřezů fotografií odpočívajících námořníků na pláži z války ve Vietnamu Men at War (1975), které nezapřou homoerotický podtext a zároveň skrze fyzickou krásu upozorňují na fakt, že tito vojáci byli vycvičeni k zabíjení. The Lee Harvey Oswald Interview (1976) je série koláží z fotografií pachatele atentátu na J. F. Kennedyho a přemýšlení umělkyně o něm zachyceném jako rozhovor. Mezi její sexuálně explicitní cykly patří Sex with Strangers (1986), zvětšené fotografie z pornočasopisů, které prezentují ženy jako sexuální otrokyně. Ve svém díle Olympiad (1996) zachycuje olympijský stadion v Berlíně postavený v roce 1936. Mezi její novější práce pak patří The Book of Sand (2010–2012), instalace v Alex Zachary Peter Currie Gallery (NY) sestávající z několika tun písku instalovaných v galerijním prostoru. Mezi podobná díla se řadí instalace pro Whitney Biennial (NY) z roku 2012, kde použila stovky starých baseballových míčků. V poslední době též patřila ke kritikům Trumpovy vlády (výstava v roce 2017, San Francisco, galerie 3320 18TH ST). Více Artnews.

4/ Česká centra v New Yorku a Londýně mají nové ředitele

Novými řediteli Českých center v Londýně a New Yorku budou Přemysl Pela a Miroslav Konvalina. Novináře o tom minulé úterý informoval generální ředitel Českých center Ondřej Černý (Artalk). Nyní probíhá předávání funkcí. Přemysl Pela, který nahradí Terezu Porybnou, doposud působil v ústředí Českých center v Praze a má zkušenosti ze státní správy, akademického prostředí i ze soukromého sektoru. V minulosti též zastával pozici ředitele ČC v New Yorku (1999–2003). Magisterské studium absolvoval na Ostravské univerzitě (1992), poté studoval na University od Wisconsin (1994–1996). Mezi jeho priority patří navazování bilaterálních aktivit v souvislosti s Brexitem. Miroslav Konvalina nahradí Barbaru Karpetovou. Konvalina působil jako zpravodaj Českého rozhlasu 1 – Radiožurnálu ve Spojených státech, následně se stal ředitelem této stanice. Po odchodu z rozhlasu Konvalina vedl tisková oddělení na Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR, Ministerstvu spravedlnosti ČR, dále pracoval pro agenturu Newton media nebo byl ředitelem Amerického centra v Praze. Ve své funkci, která standardně v případě všech ředitelů ČC trvá čtyři roky, chce i nadále propagovat kvalitní českou kulturu ve Spojených státech a komunikovat s tamními krajany. Rozhovor s Konvalinou přinesl Český rozhlas České Budějovice již v březnu tohoto roku.