Artalk.cz

Oceán nemusí být vždy vstřícný

Polská umělecká kritička Karolina Majewska-Güde ve své eseji odkazuje na současné myslitele a několik uměleckých projektů, jež se zabývají novým pojetím vztahu mezi lidským životem, tělem a vodou: „Reflexe vztahu mezi člověkem a vodou je zvláště zajímavou oblastí ekofeministické úvahy o tom, jak proměnit vztah mezi lidským a ne-lidským světem – nejen proto, že v důsledku populačního růstu a industrializace má otázka přístupu k vodě zásadní ekonomický, politický a kulturní význam.“ Hydrofeminismus by podle autorky mohl nabídnout „alternativní optiku v době antropocénu“, kdy je lidské měřítko odtrženo od okolního světa a přírody. Text vyšel původně v druhém čísle polského feministického měsíčníku RTV magazyn, který vydávají – jak samy sebe autorky časopisu označují – DIY kritičky v Poznani.

Ewa Partum, New Horizon is a Wave, 1972/2006.

Oceán nemusí být vždy vstřícný

Jestliže byl komunismus virem, pak je kapitalismus nemocí. Jestliže jsou neoliberalismus a globální kolonialismus emanací patriarchátu, pak je jedinou možností změny dekoloniální ekofeminismus. Ekofeminismus ovšem není nijak jednoduchým lékem, není to žádná tabletka proti depresi. Ekofeminismem v zásadě rozumíme množství strategií a různě chápaných závazků vůči naší planetě, kterou spolu sdílíme. V lokální polské verzi jím například může být heslo letošního Fóra budoucnosti kultury (Forum Przyszłości Kultury) „Feminismus! Ne fašismus.“ V rámci večera slam poetry bylo možné ve varšavském divadle Teatr Powszechny diskutovat o způsobech ochrany veřejného prostoru, zúčastnit se prezentace projektu občanského protismogového zákona či posnídat s Joannou Rajkowskou, Olgou Tokarczuk a Agnieszkou Holland. Ekofeminismus již není malým pramínkem, ale řekou, která strhává. Máme tu pop-ekofeministickou hrdinku Janinu Duszejko z filmu Agnieszky Holland Přes kosti mrtvých, natočeného podle knižní předlohy Olgy Tokarczuk (2009, česky vyšlo 2010 jako Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých). Antihrdinou je myslivec se svými atributy, vousy a puškou, podřizující si zemi v souladu s biblickým svolením. Opozice a odpor vůči globálnímu systému, ve kterém jedna část planety pomocí tvrdé i měkké infrastruktury devastuje tu druhou, kdy jsou vysávána všechna naleziště i životní síly, se v ekofeministickém diskurzu propojuje s místním bojem proti developerům a katolickým padouchům, kteří kácí panenský prales a stromy na náměstí. Teritorium ekofeministických intervencí sahá od země a placenty až po vodu a oceán.

Během panelové diskuze na téma autochtonního nacionalismu a kosmopolitismu, kterou v berlínském Haus der Kulturen der Welt (HKW) pořádala skupina badatelů zabývajících se projevy „menšinových kosmopolitismů“, hovořila Katerina Teaiwa o dekoloniálních strategiích žen z tichomořských ostrovů, které po porodu zakopávaly placentu v zemi, aby tak své děti udržely v kontaktu s jejich zemí. Jeden z účastníků podotkl, že maorština má stejný výraz pro zemi i placentu, takže geologické průzkumy a kolonizátorská těžba jsou vlastně neustálým znásilňováním, násilným vztahem.

V tomto druhu diskurzu nejde o podstatu ženství, o jednoduché metafory či dichotomii ženského jako dobrého a mužského jako špatného. ​Jde pouze o návrat k předkapitalistickému způsobu myšlení o našem vztahu k zemi a k tomu, co na ní žije a trvá. Často se v této souvislosti hovoří o „environmentální spravedlnosti“ (environmental justice), která bývá vnímána jako romantický idealismus, boj s větrnými mlýny. Během diskuze poukazovali aktivisté a básníci na to, že se jedná spíše o jedinou realistickou perspektivu; o formu dospělosti spočívající v přiznání si faktického stavu věcí. Máme před sebou ekologický armageddon, který Katarzyna Kozyra ve svém posledním díle Dream of Linnaeus’ Daughter (Sen Linného dcery, 2018) vyjádřila pomocí zvířecích hlasů. Zvířecí sbor vyštěká a vychrochtá tragikomickou Ódu na radost, po níž umělkyně polévá sebe i všechny okolo vodou. Tato performance nejenže rozmazává žánrové hranice mezi lidským a ne-lidským, ale také symbolicky skrze vodu oba světy spojuje.

Katarzyna Kozyra, Sen Linného dcery, 2018. Foto: archiv autorky

V rámci stejné diskuze v HKW zdůrazňoval ekvádorský aktivista a vědec José Benjamín Inuca Lechón, že jsme všichni „vzájemně ze sebe“. Lechón také říká, že to, co konzumujeme, musí být dobré jak pro nás, tak i pro zemi. Principem, který definuje člověka ve světě, by tak neměla být snaha podřídit si přírodu a využívat vše, co je na ní, ale vzájemnost: komplexní a vzájemný vztah se semeny, zemí, sluncem, dalšími lidmi a především s vodou. A právě relační etika vody může být – jak navrhuje současný hydrofeminismus – alternativní optikou v době antropocénu.

„Všichni jsme tělem (z) vody. Uchopení tělesnosti ve vztahu k vodě podkopává doposud dominující západní metafyzické kategorie rozumění těla. V jeho rámci zakoušíme sami sebe ne jako izolované jednotky, ale jako oceánské víry: jsem jedinečným, dynamickým vírem, který se šíří v komplexní, tekuté cirkulaci. Prostor mezi námi samými a námi jinými je stejně vzdálený jako prastarý oceán, a přesto je nám blíže než naše vlastní kůže – stále v nás cirkulují stopy oceánských prvopočátků a krystalizují v tělesném objektu, který nazýváme „naše tělo“. Voda není mezi těly, ale z těl; voda je před námi i mimo nás a zároveň je také voda velmi intenzivně i naše tělo. Deiktické zadržení. Naše pohodlné myšlenkové kategorie se začínají rozpouštět. Voda zaplétá naše těla do procesů darování, dluhu, krádeže, spoluúčasti, rozlišování a vztahu.“[1]

Reflexe vztahu mezi člověkem a vodou je zvláště zajímavou oblastí ekofeministické úvahy o tom, jak proměnit vztah mezi lidským a ne-lidským světem – nejen proto, že v důsledku populačního růstu a industrializace má otázka přístupu k vodě zásadní ekonomický, politický a kulturní význam. Astrida Neimanis přímo říká, že v antropocénu se otázka místa a významu vody stává základní a nevyhnutelnou. Co mě ale zajímá nejvíce, je myšlenka naučit se koexistovat s ostatními prostřednictvím myšlení s vodou nebo také skrze vodu (thinking with water).

V metaforickém filmu, vztahujícímu se k současné tekuté realitě, který vytvořila Barbora Kleinhamplová pro svou výstavu v prostorách berlínského centra SAVVY Contemporary, využívá autorka mořskou nemoc k popsání všestravující nemoci neoliberalismu. Skupina mladých konzumentů, „privilegovaných, ale trpících“ – jak píše kurátorka výstavy Karina Kottová – se plaví na jachtě během něčeho, co by mohlo být bezstarostnou dovolenou, kdyby se to neukázalo být nekonečným bojem s nevolností a zakletím v nepřetržitě přítomném čase. Divák se rovněž ocitá v situaci, kdy je velmi těžké udržet odstup a rovnováhu. Film je součástí instalace, ve které umělkyně kombinuje zdánlivě atraktivní obrazy s únavnou a nebezpečnou prací – lesklý povrch luxusních jachet kontrastuje s monotónní činností zaměstnankyň továrny, které pracují jako leštičky po celý den v chemických výparech a riskují své zdraví. Prostor SAVVY – živá „laboratoř nápadů“ umístěná v bývalém krematoriu – představuje v určitém smyslu dichotomii něčeho přitažlivého a zároveň odmítaného.

Kleinhamplová mluví nejen o světě trýzněném horečkou, ale také o potenciálu oceánu jako metafory ponořené v realitě a jako o vysoce zpolitizované oblasti. V oceánu je vše, co chceme ukrýt, čeho se chceme zbavit, co chceme dostat pryč z našeho vyhlazeného spotřebního světa: plasty, znečištění, odpadky. Otravujeme oceány, ale tím i sebe samé. Podle nedávno vydaných studií již dnes víme, že jsou mikroplasty součástí našeho organizmu. Voda spojuje člověka nejen s přírodou.

Barbora Kleinhamplová, Sickness Report, 2018

Podle Neimanis voda také spojuje lidské měřítko s jinými životními měřítky, jako jsou ta genealogická, geografická či organická. Tyto charakteristiky vody využívá ve své instalaci také Kleinhamplová, když mluví o ekosystému moci kapitálu. Metafora vody zde slouží k vyprávění o individuálních a kolektivních tělech, o konci éry neoliberálního kapitalismu, o současném farmaceutickém průmyslu, stejně jako o nemoci bohatého Severu. („Mezi námořním světem, těly trpícími v bolestech a farmaceutickým průmyslem neustále proudí moc,“ píše Neimanis.)[2]

V duchu problematiky politizace vody také probíhalo setkání Conversations on the Politics of Oceans s Heidi Ballet, v jehož rámci Balett hovořila o odpovědnosti, která nevyplývá ze skutečnosti, že ovládáme svět, ale z toho, že vše, co máme k dispozici, a to, kdo jsme, je organicky spojeno. Jak popsala Karina Kottová v kurátorském textu: „Oceán nemusí být vždy vstřícný. Zatímco někteří jsou na palubě, jiní se topí.“

Pohlednice s pohledem na mořské vlny. Nový horizont je vlna (New Horizon is a Wave) je práce Ewy Partum, kterou tvoří jednoduchá pohlednice se snímkem mořských vln, jenž byl pořízen v době, kdy měl oceán zcela odlišný metaforický potenciál – byl jednoduše obrazem nekonečna. Dnes je pohled na moře obrazem západního pocitu viny.

Barbora Kleinhamplová, Sickness Report, pohled do výstavy v Savvy Contemporary v Berlíně, 2018. Foto: Marvin Systermans

Dichotomii mezi uměním a životem, který vstupuje do umění, použil ve svém filmu An Opera of the World i Manthi Diaware. Srovnává zde fragmenty opery Bintu Were, A Sahel Opera (Bamako, Mali 2007) s dokumentovanou cestou uprchlíků přes moře a s obrazy utonulých dětí. Snímek doplňují komentáře Fatou Diome, Alexandra Klugeho, Nicole Lapierre, Richarda Sennetta i samotného Diawariho, kteří se vyjadřují k problematice migrace i instituci opery v západní kultuře. Prostor oceánu, kde se odehrávají dramatická setkání mezi tonoucími migranty a záchranáři, kontrastuje s prostorem kultury, ve kterém je dramatická cesta uprchlíků z Afriky do Evropy zachycena v operních vzorcích. Do paměti se nejintenzivněji ukládají afektivní obrazy vody jako archivu nevyslyšených a nepopsaných příběhů. Oba prostory – námořní i kulturní – jsou ve filmu představeny jako místa průtoku, výměny, migrace a hybridizace.

Astrida Neimanis navrhuje hydrologii jako systém, který umožní nanovo uspořádat svět – bez rozlišení na biologické a kulturní, své a cizí. Hydrologie podle autorky umožňuje nové chápání lidského těla i společnosti. Vytváří také nový jazyk: pokus o něj jsem ostatně slyšela během panelu v HKW, když básnířka Hinemoana Baker prohlásila, že „je také řekou“.

“I am the last born and I have a long following
Everything and everyone is my elder
I move through the relatives in my green leaves
I eat canoes and drink inlets”

(Hinemoana Baker, Last Born)

[1] “We are all bodies of water. To think embodiment as watery belies the understanding of bodies that we have inherited from the dominant Western metaphysical tradition. As watery, we experience ourselves less as isolated entities, and more as oceanic eddies: I am a singular, dynamic whorl dissolving in a complex, fluid circulation. The space between ourselves and our others is at once as distant as the primeval sea, yet also closer than our own skin—the traces of those same oceanic beginnings still cycling through us, pausing as this bodily thing we call <<mine>>. Water is between bodies, but of bodies, before us and beyond us, yet also very presently this body, too. Deictics falter. Our comfortable categories of thought begin to erode. Water entangles our bodies in relations of gift, debt, theft, complicity, differentiation, relation”. Neimanis, Astrida: Hydrofeminism: Or, On Becoming a Body of Water, w: Undutiful Daughters: Mobilizing Future Concepts, Bodies and Subjectivitiesin Feminist Thought and Practice, eds. Henriette Gunkel, Chrysanthi Nigianni and Fanny Söderbäck. New York: Palgrave Macmillan, 2012, s. 96.

[2] “Flows of power are inaugurated between marine life, human bodies in pain, and Big Pharma”, ibidem, s.106.


Překlad z polštiny: Jiří Novák