Artalk.cz

Vnitřní obrazy Petra Stibrala

Petr Stibral, jehož práce jsou v současnosti k vidění v Topičově salonu, zprostředkovává divákům skrze své objekty vizuální situace, které nejsou jednoznačné. Radoslava Schmelzová se v recenzi věnuje především způsobu čtení těchto situací, které odkazují na téma „Domova“ a vnímání toho, co je uvnitř nebo vně: „Stibral vnímá dva sochařské postupy, plastický postup směřuje od centra ven, ale on se vydává na cestu dovnitř. Své sochy někdy označuje jako obal pro prostor, což odkazuje spíše k architektonickému myšlení, kde nám představu o prostoru dává geometrie.“

Vnitřní obrazy Petra Stibrala

Topičův salon v Praze uvádí výstavu Doma Petra Stibrala, jejíž kurátorkou je Iva Mladičová. Její název odkazuje k autorovu soukromému prostoru – domovu, nebo obecně k lidskému domáckému prostředí, v němž se díky důvěrné obeznámenosti cítíme komfortně. Stibrala však podle jeho slov bez ohledu na druh místa „zajímá možnost jemně ho narušit – vnést neobvyklý element do vizuálního celku.“ Cizorodý prvek, který vizuálně poruší „naše doma“, vede přinejmenším ke ztrátě pocitu jistoty z dobře známého místa. Ztrátě v tomto smyslu se však výstava, jak uvidíme níže, evidentně nevěnuje. Tak jak to tedy vlastně je?

Prostor i čas

Zdá se, že označení „doma“ v tomto případě odkazuje spíše k obecnému pojmu interiér, tedy že jde o „interiérovou“ výstavu. Co je tím míněno? Interiér označuje vnitřní prostor nějakého objektu, nejčastěji budovy. Podle slov autora na výstavě prezentuje objekty nashromážděné v čase reagující na pobyt v různých interiérech, zvláště však doma. Tak přece jen každodenní, důvěrně známé doma, které k nám však stále vysílá podněty. Jde o umělcovo vnímání zostřené dlouholetou meditací.

A pokud bychom se ptali po povaze sochařské práce Petra Stibrala, byli bychom zřejmě na správné cestě. Často operuje se slovy vnitřní prostor a vnější prostor. Kurátorka Iva Mladičová dokonce hovoří o jejich významovém přehazování. Stibral vnímá dva sochařské postupy, plastický postup směřuje od centra ven, ale on se vydává na cestu dovnitř. Své sochy někdy označuje jako obal pro prostor, což odkazuje spíše k architektonickému myšlení, kde nám představu o prostoru dává geometrie.

Na této výstavě je zároveň důležitým činitelem čas. Nejen proto, že tento ucelený soubor prací pojících se k interiéru vznikal mnoho let, ale i ve smyslu, že čas sám je materiálem věcí, tkví v materialitě samotné. Autor někdy používá „nečisté“ nalezené předměty, části skříní, stolů a v tomto lógru věcí přežívá „kdysi“ jako opravdová hmota minulého času. Nikoliv náhodně expozici dominuje Prošlapaná podlaha z ateliéru Georges Braque (2013). Podíváme-li se na jeho objekty pozorně, uvidíme poněkud pokleslé materiály jako umakart, dřevotřísku, sololit a polystyrén. Pak je možné hovořit o vizualitě období, v němž sochař dospíval. Konkrétnost používaných fragmentů věcí, které byly určeny k nějakému účelu, považuje za nástroj, jak přiblížit abstrakci „normálnímu strávníkovi“. Vstup do současného umění totiž považuje za velmi složitý.

Vnímání věcí

Fyziologie vnímání je komplikovaný proces, jehož předpokladem je příjem fyzikálních a chemických podnětů. Tím, že jsme schopni tyto počitky v mozkové kůře zpracovat, vzniká vnímání, respektive obraz světa. K tomu je nezbytná také paměť jako mentální proces uchování a opětovného vybavení si informací. Pomáhá uchopit významy vnímavých objektů a reprodukovat děje. Jenže s pracemi Petra Stibrala se to má jako s oním příznačným citátem ze slavného seriálu Twin Peaks: „Sovy nejsou tím, čím se zdají být“. Tady by divák měl zpozornět, nelze se spokojit s běžným pohledem, který nepřináší porozumění vnímaným objektům. V tom případě prkno opřené o zeď zůstává jen onou sovou, která není tím, čím se zdá být.

Fantomatičnost Stibralových objektů je nenápadná. Měkký objekt žíněnky se ohýbá v ploše, ale je to jen vymodelovaný pohyb v tuhé těžkopádné mase, vzduch se mění v materiál, stíny se zhmotňují a předměty v sobě propojují prostor a jeho iluzi v ploše, z hmoty zbyl jen přízrak vymezený obalem. Sochař jednoznačně motivuje diváka k „vizuální námaze“, při níž má možnost přiznat víceznačnost viděného. Tato uzavřenost prvnímu běžnému pohledu napomáhá pochopit způsob, jakým si v paměti „spojujeme“ a zjednodušujeme vizuální události. Kurátorka v této souvislosti zdůrazňuje autorovo syntetické uvažování o prostoru, světle a matérii, které zároveň považuje za charakteristické pro absolventy školy Jindřicha Zeithammla na pražské Akademii výtvarných umění.

Pokud jsme doposud hovořili mezi rozlišováním viděného a vnímaného, současná výstava zahrnuje i výrazný posun od rozporů smyslového a mentálního aparátu lidského vnímání. Autor se nyní věnuje tomu, co označuje spojením „vlastní vnitřní obraz“, který považuje za základní věc, jakousi esenci nebo znak konkrétní věci. Dostává se k ní dlouhodobým „obcházením okolo“, než znovu vyvstane ta vnitřní podoba, podstata, kterou na začátku uviděl, tušil a od které ho odvedly další smyslové vjemy skutečnosti. Hledá dlouho způsob, jak tuto fixní či nutkavou ideu zhmotnit.

Zde se dostává do rozporu se svým vlastním prohlášením, že je především vizuální umělec. Důležitá pro něj je haptika, inteligentní rozdělení hmoty a sochařská tektonika. Nicméně však trvá na důležitosti prvotního vjemu díla, který neodvádí od spontánnosti k racionální analýze. Jako příklad lze zmínit objekt.

Sochařství je hrozně těžká věc

Petr Stibral zde vystavil také jednu svou malbu a v souvislosti s ní prohlásil, že sochařství je hrozně těžké, dostává se k němu dlouhým, namáhavým procesem přes výběr a zpracování materiálu, vytvoření modelu či konstrukce, a on už v určitý moment zkrátka nemůže. Naopak spontánnost malířství je podle něj nádherná. Jde o zcela jiný druh tvůrčí práce, při níž si odpočine a není z ní úplně „vyšťavenej“. Co se týče obtížnosti jeho sochařské tvorby, lze ji asi nejlépe ukázat na třech rostlinách – konstrukcích, které zpodobňují vegetativní růst komplikovaného geometrického tvaru, Keř se sněhem, Kytka a Sakura. Použité elementární formy současně omezují výrazové prostředky. Křehké papírové objekty ukotvené v betonu tu autor reprezentuje jako sochařskou hmotu, která má určitou stavebnost a proporce.

Umělá inteligence

Se složitostí zmíněných objektů kontrastují ve výstavním prostoru nejasné antropomorfní tvary – některý se lepí plazivě na zeď, jiný vystrkuje jakousi deformovanou ruku. Pro Stibrala představují rozhraní, kdy se z neforemné matérie stává tvar. Přímou inspirací mu bylo programování umělé inteligence, v němž byla řešena komplexní úloha, jak chodit. První rok se z netvarů nějaké kaše stala jakási chodítka, která se pohybovala nejrůznějšími způsoby, jež vzdáleně mohly připomínat lidskou chůzi. Poté jim programátoři činili pohyb složitějším, do dráhy jim kladli překážky, učili je běhu. Na otázku po podstatě jejich pohybu zazněla poněkud zděšená odpověď programátora, že teď už neví, jak to dělají.

V těchto tvarech se zjevuje démonický mýtus o stvoření umělého člověka z hlíny, síla kolize, kde se hmota/golem a čas dostávají do kontaktu a čas se pozvedá bouří. Tento přechod z jednoho stavu do druhého mně utkvěl v paměti a síla zmíněného obrazu je znepokojivá a nezměrná.

Petr Stibral se svým vnitřním obrazem zaujímá krajně obtížnou pozici. Oživený ne-tvar jako nevykoupený přízrak spojuje současnou dobu se světem magie, kdy se konec vrací k počátku. A když se takto stal viditelný, je okamžitě odsouzen znovu se ponořit do temnoty. Je to ona podstata, esence myšlenky, kterou umělec prostřednictvím zostřené pozornosti zahlédl? Jako by světlo vyvolané tímto obrazem bylo jediným možným světlem osvícení.


Petr Stibral / Doma / kurátorka: Iva Mladičová / Topičův salon / Praha / 1.–29. 3. 2019

Foto: Pavel Mikeska

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *