Co dělá rejsek v dějinách umění?
30. 1. 2019Recenze
Výstava Spitzmaus Mummy in a Coffin and other Treasures (Rejsčí mumie v rakvi a další poklady), kterou připravili pro Kunsthistorisches Museum ve Vídni režisér Wes Anderson a ilustrátorka Juman Malouf, je součástí série výstav, jež prezentují díla ze sbírek muzea. Tentokrát se kurátoři nechali inspirovat formou tzv. kunstkomor, v rámci nichž byly ve středověku a renesanci shromažďovány předměty rozličných estetických kvalit i užití a jež měly ve zmenšené míře podávat obraz o světě a jeho rozmanitostech. Podle Martina Vaňka, který výstavu v následující recenzi přibližuje, nabízí takový přístup demokratičtější pohled na dějiny umění, než jak tomu bývá u klasického a konzervativního kánonu.
Co dělá rejsek v dějinách umění?
Uměleckohistorické muzeum ve Vídni (KHM), které patří mezi nejdůležitější a zároveň nejvíce konzervativní muzea umění na světě, svou existencí, uspořádáním sbírek a budovou ztělesňuje ideální muzeum i samotný obor dějiny umění – alespoň takové, jak je známe z minulosti. Jedná se o instituci a sbírky, které stály přímo u zrodu dějin umění, určovaly je, jsou bází jejich studia a v mnohých případech patří k základům obecné a globalizované vizuální gramotnosti nikoliv pouze historiků umění. KHM je též jednou z těch institucí, které svou architekturou zhmotňují ideu muzea jako chrámu. Dodnes je tento charakter základní devizou tolik oblíbené instituce, jejíž roční návštěvnost se pohybuje kolem milionu a půl návštěvníků. Od roku 2009 ji vede rakouská historička umění Sabine Haag, jež vedle klasických formátů blockbusterových výstav, z nichž nedávná přehlídka děl Pietera Bruegela st. patřila mezi ty nejokázalejší a nejvíce propagované, zavedla spolu se svými kolegy i formáty nové – intimnější a rafinovanější.
Pro podrobnější vhled do chodu KHM a myšlení týmu je dobré zhlédnout dokument Das Grosse Museum, jenž byl natočen během příprav nové stálé expozice Kunstkammer Wien. Die Wiege des Museums (Vídeňská kunstkomora. Kolébka muzea). Právě v tomto dokumentu, kde vystupují kromě ředitelky i další kurátoři a kurátorky včetně zaměstnanců starajících se o PR management, ekonomiku nebo restaurování děl, je dobře zachycen duch tradicionalismu a celá šíře činností, kterým se instituce věnuje.
KHM je bezesporu jednou ze špiček internacionalizovaného muzejního světa, je respektovanou institucí a díky svému rozpočtu, pozici a kontaktům si může dovolit pořádat různé typy výstav exkluzivního uměleckého materiálu. Ačkoliv se jedná o muzeum tradiční svou strukturou stálých expozic a sbírek, přesto přináší též aktuální výstavní trendy. V roce 2012 zavedlo ve spolupráci s britským kurátorem a historikem umění Jasperem Sharpem cyklus výstav kurátorovaných vždy jednou mezinárodně uznávanou osobností současného umění. První byl Ed Ruscha (The Ancients Stole All Our Great Ideas, 2012 – čes. Starověké národy ukradly všechny naše skvělé nápady), následoval Edmund de Waal (During the Night, 2016 – čes. Během noci). Mezi výstavy, které mají nabídnout nezvyklý pohled na umělecké sbírky, lze řadit i The Shape of Time (čes. Tvar času, na Artalku vyšla recenze od Evy Skopalové), jejímž kurátorem byl přímo Jasper Sharp a jež proběhla v minulém roce ve stálé expozici KHM. Aktuálně muzeum uvádí výstavu připravenou režisérem Wesem Andersonem a ilustrátorkou Juman Malouf pod názvem Spitzmaus Mummy in a Coffin and other Treasures (Rejsčí mumie v rakvi a další poklady).
Umělci mají v tomto případě vždy poměrně obtížný úkol, kterým je prozkoumat depozitáře KHM, vybrat převážně neznámá díla, rezignovat na svou vlastní uměleckou praxi a připravit koncepci výstavy, jež by měla podle vzoru Andyho Warhola a jeho výstavy Raid the Ice box I (Rhode Island School of Design Museum of Art, 1969/70) umělecké artefakty představit v subjektivních konstelacích. Právě Warholova dávná výstava se stala inspirací pro Jaspera Sharpa, který se rozhodl využít tento výstavní formát pro sérii přehlídek v KHM. V případě oněch subjektivních konstelací se mnohdy užívá spojení „nezvyklá sousedství uměleckých děl“. Toto označení mi ovšem nepřipadá vhodné. Při jeho užití se předpokládá, že existuje opak – tedy „běžné“ sousedství nebo „běžné souvislosti“. Domnívám se, že ani souvislosti, které jsme se tak naučili vnímat, vycházející z kánonu dějin umění, oboru, jenž roztřídil a hierarchizoval umělecké projevy a na základě myšlenky uměleckého vývoje je prezentoval v muzeích pro tento účel vybudovaných, nelze označit zmíněným slovem. Proto je podle mého nový výstavní formát nejen potřebný, ale ve vztahu k oboru i dostatečně kritický.
Dvojici Wese Andersona a Juman Malouf, kteří žijí v Paříži, oslovil Jasper Sharp v roce 2015 během setkání zprostředkovaného jejich společným přítelem, při němž si podle kurátorových slov velmi porozuměli. Slovo dalo slovo a začala se připravovat výstava, která dávala tušit slibný výsledek. Anderson je mimořádně úspěšný a oceňovaný režisér, jehož díla se vyznačují originální a na mainstreamovou filmovou produkci výjimečnou estetikou, stejně jako zaměřením se na detail, kuriozními scénkami, pábitelstvím, romantizující poetikou a velkou dávkou inteligentního smyslu pro humor. Svým způsobem se jedná o styl, který by bylo možné díky mnoha aspektům označit za dandismus spočívající v eklektickém způsobu zacházení s motivy a tématy, jenž je podřízen především kritériu zmíněné kuriozity a estetické přitažlivosti. Tato charakteristika je přiléhavá zejména v kontextu Andersonových nedávných a oceňovaných snímků Grandhotel Budapešť (2014) nebo animovaný Psí ostrov (2018). Juman Malouf je známá jako ilustrátorka, v roce 2015 vydala svou první knihu The Trilogy of Two, jež je fantastickým příběhem dvou dvanáctiletých dívek dvojčat, které se vydávají za mysteriózním tajemstvím své minulosti poté, co v cirkusu zjistí, že umí hudbou očarovat diváky. Umělkyně se zároveň podílela na vizuální stránce několika Andersonových snímků.
Výstava Spitzmaus Mummy in a Coffin and other Treasures vskutku není nudnou podívanou – jak ostatně nasvědčuje i vlastní název – a všechny principy Andersonovy filmové tvorby a estetika příznačná pro ilustrace Juman Malouf fungují i zde, ačkoliv se jedná o sekvence statických předmětů. Výstava je situována v tzv. „Zlatém sálu“, jenž se nachází v prvním patře muzea za ochozem nad slavnou vstupní skulpturou Thésea s Kentaurem od Antonia Canovy. Monumentální sousoší a schodiště, které nás vítají, jsou zde v ostrém kontrastu s drobnopisnými a miniaturními exponáty, jež na svou přehlídku umělci vybrali. Zlatý sál je pomocí architektonického řešení navrženého týmem Margula Architects (Itai Margula, Nora Pou, Marie Sturminger a Jane Zandonai) rozdělen centrální uličkou, z níž je možné vstoupit do jednotlivých tematicky zaměřených prostorů.
Hned na počátku diváka uvítá slavný obraz Franse Franckena II. zobrazující pohled do kunstkomory (1620–1625), kde jsou vedle uměleckých děl zobrazeny také různé druhy přírodnin. Obraz odkazuje k prvopočátkům muzea, tradici prvního uvědomělého sběratelství, které mělo za cíl shromáždit a utřídit jednotlivé artefakty tak, aby sbírka podávala ucelený obraz světa. Umístění díla na úvod lze proto číst jako přihlášení se k této sběratelské linii.
Na výstavě je soustředěno více než čtyři sta předmětů různého charakteru, které vzhledem k absenci vysvětlujících textů nabízejí množství různých interpretací. Jde jak o umělecké výtvory, tak i přírodniny provenienčně pokrývající téměř celý svět od severního po jižní pól a od Ameriky až po Japonsko. V úvodu se dále nacházejí díla Jana Thomase (Císařský banket Leopolda I., 1666) a Wolfganga Heimbacha (Noční hostina, 1640), která zpracovávají poměrně neobvyklé téma. Lahůdky, které byly naservírovány na obrovských tabulích, jsou v tomto kontextu zřejmě míněny jako metafora hmotného světa a jeho vnímání. Ačkoliv to není nikde explicitně vyjádřeno, lze ve výstavě vysledovat opakující se leitmotivy, kterými jsou výjimeční lidští jedinci nebo lidské typy, případně specifické lidské chování, různorodé projevy barvy, charakteristika zvěře a její symbolika, miniatury, kuriozity, skříňky – futrály – krabice – vitríny – schrány a haptický či optický charakter dřeva. Mezi vystavenými exponáty tak nalezneme smaragdy a malachity, čínské porcelánové vázy dynastie Qing, vycpané Tangary modrohlavé, egyptské sošky, římské drobné busty a kameje, indonéské masky nebo pozdně středověké skulptury vyřezané ze zimostrázu (Proporční figury ženy, muže a dítěte, Německo, kol. 1550). V souvislosti s promýšlením galerijní praxe a aktuálními trendy ve výstavnictví lze považovat za důležitou glosu k tématu vystavení samostatné vitríny jako uměleckého objektu nebo rubovou stranu obrazu Joachima von Sandrarta Mystický sňatek sv. Kateřiny a sv. Leopolda a Viléma (1647).
Výběr děl je velice pestrý a odráží se v něm záměr zahrnout do něj artefakty rozličného charakteru ze všech koutů světa. Wes Anderson a Juman Malouf zde zcela pochopitelně, vzhledem ke své profesi a zaměření, nesledují uměleckohistorické bádání. Jejich preference nejsou ovlivněné důležitostí uměleckého díla pro vývoj umění, v jejich hierarchii má obraz Lucase Cranacha ml. (Portrét dámy, 1564) stejnou váhu jako zelený brouk nebo žába naložená v lihu. Spíš je zajímají obecně platné ideové základy kultury, které se projevují v našem materiálním světě. Není proto náhodou, že se jednotlivé tematické celky navzájem ovlivňují, mísí se a prolínají. Jedná se o projev zvýšené senzitivity kurátorů, kteří na sebe nechali promlouvat zmíněné humanistické ideje zakořeněné jak v západním, tak i východním prostředí a projevující se skrze formu.
V případě výtvorů přírody, jež jsou zde v bohaté míře zahrnuty, se pak jedná o jednoznačné vyjádření víry v duchovní přesah naší existence. Právě často formální stránka je zde pojímána jako projev vnitřních myšlenkových struktur nebo intence přesahující naše lidské chápání (přírody, Boha). Celek tak vypovídá o univerzu více, než se na první pohled může zdát. Velmi zjednodušeně řečeno nám chtějí umělci ukázat, jak pestrý je vesmír, svět a život jedince a s jak mocnými přírodními silami a silami přesahujícími lidské chápání se na tomto světě potkáváme. Z výstavy je též znát hluboké zaujetí, které vyvěrá z čisté radosti ze setkání s takto výjimečnými předměty – potažmo ze setkání se světem jako takovým, přičemž zde nechybí ani humor a jistá poťouchlost, patrná v umístění některých předmětů mimo zorné pole návštěvníka: u země nebo u stropu, a to včetně takových děl, jako je z učebnic notoricky známý drobný portrét mladého Ludvíka Jagellonského (Bernhard Strigel, po r. 1515). Kurátoři zacházejí tak daleko, že návštěvníka nutí zaujímat při pozorování různé nepřirozené pozice. Humor se promítá i v pečlivě uspořádaných kompozicích, které vzbuzují bezděky úsměv – čistě pro svou vizuální hravost kombinovanou se smyslem pro detail.
Spitzmaus Mummy in a Coffin and other Treasures je na první pohled výstavou zaměřenou na vizuální stránku povětšinou méně známých předmětů, při bližším zkoumání však lze dojít k závěru, že ta je pouze prostředkem k pochopení hlubšího smyslu. Subjektivně propojuje kořeny západní a východní kultury do jednoho – pro někoho více, pro někoho méně – smysluplného celku, a z toho důvodu vyžaduje také aktivní účast diváka, jenž musí pro detailní studium převážně drobných a někdy i miniaturních předmětů vynaložit zvláštní úsilí.
Je také výstavou kompaktní ve své celkové ideji, jež se vyjeví až na závěr nebo dlouho po její návštěvě, přičemž je zároveň otevřená různým interpretacím a přístupům. V neposlední řadě je, společně s předchozími výstavami tohoto cyklu, důležitou zprávou pro obor dějin umění. Umělci v úvodu svého katalogu přímo uvádějí metodu dějin umění zosobněnou nejmenovaným starším kurátorem KHM jako způsob, kterým se potvrzuje skutečnost, že z uměleckohistorického hlediska „chybují“. Jak však sami s trochou nadsázky píší: „Jsme přesvědčeni, že [náš experiment] bude přinejmenším sloužit k vyloučení hypotéz pomocí metody pokus omyl. (V tomto případě omyl).“ A dodávají: „Nicméně doufáme, že pomocí výstavy posvítíme do zákoutí, která se doposud topila v temnotě, abychom usnadnili jejich pozorování.“[1]
Uměleckohistorické muzeum není rozhodně prvním, které zavedlo tento druh výstav, kde se kurátory stávají různí umělci a umělkyně, a velice pravděpodobně nebude ani posledním. Vzhledem k normativnímu charakteru KHM však potvrzuje změnu paradigmatu našeho oboru, kterou v budoucnu nezbude než plně akceptovat. Umění zkrátka patří všem a je tady proto, aby je mohl každý podle svých možností vnímat a interpretovat. Pluralita přístupů k němu a jeho intepretací je žádoucí, nikoliv naopak. Dějiny umění jsou pak pouze jedním z mnoha možných přístupů k tomuto materiálu.
[1] Jasper Sharp – Wes Anderson – Juman Malouf, Spitzmaus Mummy in a Coffin. Vídeň: Kunsthistorisches Museum Wien, 2018, s. 18–19
Spitzmaus Mummy in a Coffin and other Treasures / kurátoři: Wes Anderson and Juman Malouf / Kunsthistorisches Museum / Vídeň / 6. 11. 2018 – 28. 4. 2019
Foto: © KHM-Museumsverband
Martin Vaněk | Narozen 1982, je historik umění, kurátor a výtvarný kritik. Vystudoval dějiny umění a český jazyk a literaturu na FF MU v Brně. Od roku 2017 je doktorandem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Pracoval jako kurátor v Muzeu Jindřichohradecka, Alšově jihočeské galerii a také v metodickém centru při Moravské galerii. Je spoluautorem stálé expozice AJG s názvem Meziprůzkumy. Sbírka AJG 1300–2016 (2017, 2018, 2019, 2020). Působí jako externí kurátor AJG, externí kurátor Muzea fotografie a moderních obrazových médií v Jindřichově Hradci. Je členem iniciativy Je to i tvoje město.