Dějiny umění se příliš nemění

Výstava The Shape of Time (v českém překladu Tvar času) v Uměleckohistorickém muzeu ve Vídni porovnává díla ze sbírek muzea s díly moderními i současnými. To může na jednu stranu – jak píše autorka recenze Eva Skopalová – znamenat jak marketingovou strategii, tak promyšlenou práci s klasickým kánonem dějin umění. Kurátor výstavy Jasper Sharp si ku pomoci bere dílo George Kublera, který ve své knize The Shape of Time narušil klasické pojímání časového vývoje uměleckých slohů. Ačkoliv se Kublerova kniha stala významným příspěvkem do uměleckohistorických diskuzí, podle Skopalové s ní výstava pracuje jen velmi povrchně. "V první řadě jsou zde prezentována díla, která podporují dosud přetrvávající kánon evropských dějin umění. Dále juxtapozice, ve kterých je hledána podobnost pomocí syntézy, nejsou funkční o nic více než omezení se na argumentaci o autorově inspiraci díly minulosti či jejich apropriaci."

Michelangelo Merisi da Caravaggio / Franz West

Dějiny umění se příliš nemění

Zastarávání stálých expozic v galeriích a muzeích není žádný nový problém. Jedná se o palčivou otázku, která trápí jak české, tak světové instituce. Ne snad proto, že by vystavená díla ztratila svou hodnotu, ale zdají se být okoukaná – jinými slovy galerie ztrácí své návštěvníky a v pokladnách pak zůstávají neprodané vstupenky. Reinstalace, intervence a výstavy v prostoru stálých expozic tak patří mezi způsoby, jak muzejní prostředí proměnit, oživit či jinak „prodat starou věc v novém kabátě“. Tato strategie se stala formou, která aspiruje na to být sofistikovaně propracovaná – jejich spojující tendence je nelinearita a relativizace chronologie dějin umění. Objevuje se zde však často problém spočívající v na první pohled novém obalu, který ukrývá stále stejné struktury. Právě to je případ aktuální výstavy The Shape of Time v Uměleckohistorickém muzeu (KHM) ve Vídni. Výstava se svým názvem i koncepcí hlásí ke stejnojmenné knize George Kublera z roku 1962, která se stala zásadním příspěvkem do diskuze o povaze stylu a jeho závislosti na čase a prostoru. Vídeňskou výstavu bychom mohli lehce označit za vyprázdnění Kublerova konceptu ve prospěch ekonomické prosperity a přestat se jí zabývat, kdyby se ovšem podobné struktury nereplikovaly v té či oné formě i v jiných institucích, které jsou českému divákovi o něco blíže.

Koncepce vídeňské výstavy vznikala jako týmový projekt pod vedením kurátora KHM Jaspera Sharpa, který se dlouhodobě zabývá průsečíky historie a současnosti, na něž sám v úvodu výstavy poukazuje. Formální klíč výstavy spočívá ve spojení jednoho díla ve stálé expozici KHM s dílem z odlišné doby (a jiné instituce). V doprovodném textu jsou pak vyhodnocena historická východiska každého ze srovnávaných děl a jejich syntéza. Přístup k vizuálním juxtapozicím bych shrnula do čtyř kategorií (čtvrtá se třemi podkategoriemi): 1) formální příbuznost, která je vytvořena na základě technické či kompoziční paralely (např. Tizian / J. M. W. Turner); 2) problém podobnosti ve smyslu Nelsona Goodmana – podobnost můžeme najít mezi dvěma věcmi vždy, není to argument[1] (P. Bruegel / P. Doig); 3) obsahová spojení, která hledají významové paralely jdoucí pod povrch vystavených děl (T. Lombardo / F. Gonzalez-Torres); 4a) apropriace jako strategie současného umění (Corregio / B. Jürgenssen); 4b) apropriace ve smyslu inspirace minulostí (Rembrandt van Rijn / M. Rothko); 4c) apropriace ve smyslu zacházení s historií jako hmotou nového uměleckého díla (Caravaggio / F. West). Sharpova koncepce výstavy slučuje vzájemně odlišné přístupy, které je velmi obtížné schovat pod Kublerovu koncepci z knihy The Shape of Time – nebo snad jen při jejím povrchním čtení. Juxtapozice děl však místy ukazuje zajímavé fenomény, například užívání historie jako hmoty nového uměleckého díla či obsahová spojení uměleckých děl. Ty však nejsou hlavní náplní výstavy a bohužel se jimi ani autorský tým více nezabýval – ale vraťme se ke Kublerovi.

Tiziano Vecellio / J. M. W. Turner

George Kubler byl americký historik umění specializující se na předkolumbijské a iberoamerické umění. Jeho práce však přesáhla tyto umělecko-historické fenomény ke koncepci dějin umění jako takových, kterou představil v knize The Shape of Time: Remarks on the History of Things. Jeho úvahy o dějinách významně ovlivnil francouzský historik umění Henri Focillon, se kterým se setkal na Yaleově univerzitě, kde Focillon přednášel mezi lety 1932 a 1943.[2]

Echo Focillonovy zásadní knihy Vie des formes (Život tvarů) z roku 1934 najdeme i u Kublera. Focillon (a posléze i Kubler) uvažoval o posloupnosti a opakování v kontextu dějin umění, jinými slovy o problematice stylu. Jeho úvahy byly v opozici k sociologické koncepci Hippolyta Taina, ale také Vídeňské škole dějin umění a ikonologii Abyho Warburga, Ernsta Cassirera a Erwina Panofskyho. V úvodu Focillonovy knihy se dočteme, že „umělecké dílo směřuje k jedinečnosti, uplatňuje se jako celek, jako absolutno a současně patří k soustavě složitých vztahů“.[3] Pro Focillona byl vztah uměleckých děl pohyblivý a rozpřažen mezi dvěma póly – na jednu stranu jsou dějiny plné neplynulých metamorfóz, na druhou stranu se upevňují do stylů (specifické organizace forem), jejichž klíčovým termínem je opakování. Jeho pojetí historie se distancuje od chronologie, sleduje cyklické a podmíněné pohyby. Právě tento směr uvažování je klíčový i pro George Kublera. Styl podle něj není kauzálním výsledkem vývoje dějin, naopak uvažoval o různých dobách trvání a možnosti koexistence, tvrdil, že „různé styly mohou koexistovat jako jazyky u jednoho mluvčího. Tato koexistence samotná může být pestřejší než styl“.[4]

Ačkoli bylo Kublerovo východisko odlišné od Focillonova (uvažoval nad koncepcí dějin, která by zahrnovala i fenomény nevyhovující evropskému kánonu dějin umění), našel v jeho úvahách potřebnou oporu. Navrhl model různých dob trvání a paralelních časových jednotek. Narušil tak základní předpoklad, na kterém byla postavena idea uměleckého slohu. Ukázal totiž, že mohou existovat paralelní linie času, každá z nich plyne jinou rychlostí; tedy učiníme-li synchronní řez, zbyde jen velmi málo prvků jednoho druhu, které bychom mohli sjednotit. „Počet způsobů, jak předměty zabírají čas, je pravděpodobně stejně neomezený, jako počet způsobů, jak hmota zabírá prostor. Při vymezení kategorií času byl vždy problém s nalezením vhodného popisu trvání, který se může měnit ve vztahu k událostem při jejich vztahování k pevnému měřítku. Historie nemá periodickou tabulku prvků, ani žádnou klasifikaci rodů a druhů; má jen sluneční čas a několik starých způsobů slučování událostí, ale žádnou teorii časové struktury.“[5] Kubler poukázal na heterogenní časovost předmětů, která je právě spojená i heterogenitou prostorovou. Svou metodu Kubler přirovnává k pohlížení na hvězdy, jež se nám jeví v ploše, jako kdyby byly vyrovnané na plátně obrazu, ale jejich světlo k nám putuje různou dobu, ačkoli všechny vidíme současně.[6] Někdy na nás může doléhat světlo hvězd již vyhaslých, můžeme také shlukovat hvězdy od sebe vzdálené stovky světelných let, které se nám na obloze jeví jako příbuzné, a vytvářet jejich konstelace.[7]

Kubler tedy neuvažoval o juxtapozicích, podobně jako Focillon vycházel z představy o vzájemném propojení uměleckých děl v dějinách (konstelaci děl s různou časovostí), a zároveň byl výrazným kritikem kánonu dějin umění. Když se tedy vrátím k výstavě v KHM – je jednoznačné, že s Kublerovým projektem nemá nic společného. V první řadě jsou zde prezentována díla, která podporují dosud přetrvávající kánon evropských dějin umění. Dále juxtapozice, ve kterých je hledána podobnost pomocí syntézy, nejsou funkční o nic více než omezení se na argumentaci o autorově inspiraci díly minulosti či jejich apropriaci. Ani v jednom případě se nejedná o diskuzi o tvaru času v Kublerově smyslu. Pod slupkou inovace (staré v kunsthistorii dnes již 56 let) jsou zde prezentovány přetrvávající struktury, na kterých bylo KHM vystavěno. Chceme-li prezentovat „příběh“ dějin umění novým způsobem, bude doopravdy třeba se vzdát dosavadních dogmat, jako je kánon prostoru a času. Heterochronie a heterotopie se neslučují s chronologií a tzv. západními dějinami umění.

Tullio Lombardo / Felix Gonzalez-Torres

Výstava v KHM nemá – snad vyjma názvu – s Kublerovými úvahami nic společného, navíc představuje pod jedním pláštěm rozdílné fenomény, které by si zasloužily preciznější zkoumání. Kategorie, do kterých jsem jednotlivá spojení zprvu rozdělila, jsou tak 1) představením vizuálních podobností bez hlubších paralel, 2) je spojení příliš vágní, než aby mohlo být bráno vážně, 3) se jedná o zajímavé myšlenky, které však nejsou dostatečně vyargumentovány a 4) se zde objevuje zajímavá trichotomie apropriace, která ale postrádá teoretický aparát. Je to jednak aktivní práce s minulostí ve smyslu inspirace, jak ji známe v dílech Édouarda Maneta či Pabla Picassa, kteří studovali Velázquezova plátna, nebo méně známou inspiraci Rembrandtovým šerosvitem u Marka Rothka. Ale je to také zmocnění se minulosti a její přetvoření ve smyslu teatrální apropriace Douglase Crimpa, kdy to, co vystupuje do popředí, je zcizená minulost, se kterou se v KHM setkáme například v díle Birgit Jürgenssen, která zapojuje Correggiův obraz Jupiter a Io přímo do svého díla. Nebo je zde apropriace jako opačná tenze, kdy minulost kolonizuje současnost nebo nová díla přímo a neodvisle staví na dílech minulosti, jako je tomu například v díle Franze Westa, který na přelomu let 1989 a 1990 instaloval do KHM železné pohovky před Caravaggiův obraz Růžencové Madony. West vyzýval návštěvníky, aby se do situace aktivně zapojovali, a vytvářeli tak jakýsi heterochronní tableau vivant. Tenze mezi vztahováním se k minulosti a opačně – vztahování se minulosti k nám – je snad tím, co by mohlo být označeno jako kublerovské pohlížení na hvězdy, ale i pohlížení hvězd na nás. Oprostíme-li se od nešťastného zaštítění Kublerovým projektem, můžeme říci, že výstava The Shape of Time vypovídá v prvních třech případech o potřebě historiků umění ohýbat časovou osu, přičemž o tu samou tendenci usilují umělci v posledním bodě. V případě apropriace jako umělecké strategie se však nesetkáváme s takovým násilím (v katalogu výstavy poukazuje Jennifer Higgie dokonce na to, jak Kublerovo The Shape of Time rezonovalo mezi umělci) jako v případě umělecko-historické koncepce.[8]

Plyne z toho jediné – dějiny umění nepřinášejí nové objevy, pokud i z teoretické pozice sami nepřehodnotíme předpoklady, s jakými k dějinnému materiálu přistupujeme. Výstava The Shape of Time v KHM je příkladem toho, jak nefunkční je tvrdošíjné lpění na nefunkčních schématech, a výsledkem výstavy tak zůstává pouze deformovaný čas.

Pieter Bruegel / Peter Doig

[1] Nelson Goodman, Sedm výhrad proti podobnosti, in: Aluze, č. 2, Olomouc: Univerzita Palackého, 2008, s. 65–70.

[2] Annamaria Ducci, „Layer-Cake History“: Kubler and Focillon at Yale, January 1940 (starting from some manuscript notes, in Sarah Maupeu – Kerstin Schankweiler – Stefanie Stallschus (eds.), in: Im Maschenwerk der Kunstgeschichte: Eine Revision von George Kublers „The Shape of Time“, Berlin: Kulturverlag Kadmos, 2014, s. 79–92.

[3] Henri Focillon, Život tvarů, Praha: Mánes, 1936, s. 7.

[4] Thomas F. Reese (ed.), The Studies in Ancient American and European Art: The Collected Essays of George Kubler, New Haven, Connecticut: the Yale University Press, 1985, s. 389. Cit. dle Annamaria Ducci, „Layer-Cake History“: Kubler and Focillon at Yale, January 1940 (starting from some manuscript notes, in Sarah Maupeu – Kerstin Schankweiler – Stefanie Stallschus (eds.), Im Maschenwerk der Kunstgeschichte: Eine Revision von George Kublers „The Shape of Time“, Berlin: Kulturverlag Kadmos, 2014, s. 79.

[5] George Kubler, The Shape of Time: Remarks on the History of Things, New Haven, Connecticut: the Yale University Press, 1970, s. 96.

[6] Ibidem, s. 19.

[7] Srov. Walter Benjamin, Origine du drame baroque allemand. Paris: Flammarion, 2009, s. 40.

[8] Jennifer Higgie, Variation on a Theme: George Kubler’s The Shape of Time, in Jasper Sharp (ed.), The Shape of Time, Wien: KHM, 2018, s. 18.

Shape of Time – Alte Meister im Dialog mit der Moderne / kurátor: Jasper Sharp / Kunsthistorisches Museum / Vídeň / 6. 3. – 8. 7. 2018

Foto: © KHM-Museumsverband