Terapie uměním v době pozdního kapitalismu

Lék na současné zahlcení digitálními technologiemi hledají kurátoři Viktor Čech, Lenka Sýkorová a Martina Johnová na výstavě Topografie pozornosti – Zpřítomnění v Galerii Hraničář v Ústí nad Labem. Výstava je součástí většího projektu, který byl připraven k oslavám 25 let existence Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně a jenž nese název Monumentální topografie. Alžběta Cibulková zmiňuje ve své recenzi jak tento obsáhlý projekt, tak se především kriticky obrací k samotné výstavě a uměleckým dílům, která jsou zde prezentována.

Terapie uměním v době pozdního kapitalismu

K pětadvacátému výročí ústecké Fakulty umění a designu (FUD) Univerzity Jana Evangelisty Purkyně připravili místí pedagogové, kurátoři a umělci, ale také přizvaní hosté, projekt Monumentální topografie, jehož název je podobně velkolepý jako jeho rozsah a plánovaná koncepce. Byl rozdělen do šesti kapitol – výstavních projektů realizovaných nejen v kulturních institucích, ale také v městském veřejném prostoru. Většina z nich trvala do prosince minulého roku. Shrnout takto obsáhlé projekty pod jednotící téma, do kterého by vše přirozeně zapadalo, není jednoduché, většinu z nich však pojil vztah k městu a kraji, k jeho specifikům, minulosti, ale také možné budoucnosti. Různorodost dílčích témat byla podle komisaře projektu Michala Kolečka „ukotvená hluboko v rýhách tohoto kraje a života jeho obyvatel.“

Pojem topografie – tedy zkoumání a mapování povrchu a jeho deformací, převedený do místního prostředí nebo historického a kulturního kontextu – se podařilo naplnit především v uměleckých intervencích rozesetých po ulicích a náměstích, jež se přímo dotýkaly všedního života místních obyvatel. Už při příjezdu na vlakové nádraží nás v dobrém slova smyslu popuzují plakáty Ilony Németh se zneklidňujícími vzkazy, které odkazují na násilí spojené s antisemitismem, rasismem, homofobií nebo xenofobií v současné i minulé společnosti. Na nedalekém mostě Dr. Edvarda Beneše pak Markéta Oplištilová připomíná skrze příběh zachránce této stavby, místního poštovního úředníka Josefa Patze, který jako příslušník německého wermachtu na konci války sabotoval rozkaz odpálit most do povětří, osud tehdy většinového ústeckého německého obyvatelstva. Také další umělecké intervence spadající do Monumentální topografie – jako například fragment pomníku Klementa Gottwalda (robustní tělo na vozíku/katafalku) převezený Robertem Vlasákem do centra města na Mírové náměstí – se vztahují k formujícím historickým událostem 20. století nebo specifikům Ústeckého kraje, stejně tak jako výstavní projekty v galeriích a muzeích, jakými byla výstava Topografie naděje v Domě umění (současnost versus kritický rok 1968) či Zastřená topografie – Poutníci nad mořem mlhy v Galerii Emila Filly (romantické pojetí mlhy versus zamlžená industriální krajina). Do budoucnosti se pak obracela výstava v Muzeu města Ústí nad Labem, kterou připravili studenti designu a kde bylo možné navštívit také povedenou expozici Topografie nápravy, představující příběh nedalekého kostela sv. Mikuláše v Petrovicích jako „symbolu vykořeněnosti, přervané tradice, existence bez vztahu k místu, prostředí a minulosti“. Kostel byl až donedávna bez střechy a místní se jej pokouší znovu renovovat a obnovit právě i s pomocí studentů FUD. Průvodce a mapu si mohl každý stáhnout na webových stránkách, kde jsou k nalezení i podrobné informace o všech výstavách, což pokládám za zdařilé dotažení celého projektu a otevření se širší veřejnosti.

Jedna z dílčích výstav, kterou lze do února navštívit v Galerii Hraničář, se vymyká výše naznačené koncepci. Trojice kurátorů přizvala současné mladé umělce, jejichž tvorba se dotýká různými způsoby tématu duševní hygieny ve všudypřítomném prostředí digitálních technologií. Tato problematika velmi úzce souvisí s produkcí současného umění, avšak jakákoliv jasná spojitost s lokálními podmínkami – až na to, že zde vystavují také studenti či absolventi ústecké Fakulty umění a designu – chybí. Alespoň tak se nám to může jevit při procházení třemi patry galerie.

I přes snahu sjednotit komplikovaný prostor za pomoci přizvaného architekta výstavy Jana Pfeiffera se to z mého pohledu podařilo jen zčásti, což přikládám za vinu nesourodému rozložení vystavených děl a zahlcenosti, kterou některá místa na výstavě trpěla. První modře provedená místnost s instalací Adély Waldhauserové působí čistým, až sterilním dojmem, čemuž přispívají také návleky, s nimiž se procházíme po modrém koberci vyvýšeného prostoru. V něm jsou pak rozmístěné různé cvičební nebo relaxační pomůcky jako zdravotní míče ve výklenku na podlaze, houpačka visící ze stropu, ale také terapeutická modelovací hmota, kterou pomalu mačká ruka ve videu – jako bychom se ocitli v prostoru na pomezí dětského koutku, tělocvičny a čekárny u lékaře. V této modré místnosti, která má pravděpodobně sloužit k oné duševní hygieně a kde se také odehrává většina doprovodného programu včetně přednášek a workshopů, seděli ve chvíli mé návštěvy dva lidé popíjející čaj, což je svým způsobem důkaz její funkčnosti. Na mě však působila trochu tísnivým a chladným dojmem. Přehnaně praktikovaná duševní hygiena může namísto pozitivních dopadů vést až k maniakální starosti o sebe samé, na druhou stranu se ale jedná o dnes velmi potřebnou a skoro nutnou součást našich životů. Bez ní bychom jen těžko čelili rychlosti a tekutosti doby, každodennímu vstřebávání obrovského množství informací a podnětů nebo čím dál větší pracovní zátěži a požadavkům na vyšší produktivitu. Tyto problémy současnosti a nesnadné uchopení skutečnosti na pomezí reálného a virtuálního se přirozeně odráží také v současném umění. Různé projevy nebo praktiky psychohygieny se objevují různými způsoby v pracích mnoha umělců, v českém prostředí snad nejviditelněji v tvorbě Jakuba Jansy v jeho projektu Spiritual Fitness nebo Jonáše Strouhala, který jako Dr. Mozek v loňském roce vytvořil v žižkovské Nau Gallery ordinaci s přístrojem pomáhajícím s problémy se soustředěním, úzkostnými stavy nebo hyperaktivitou. Na výstavě v Hraničáři pak tento autor představuje svůj nový projekt, který jsme mohli díky jeho performance v pražských ulicích zaregistrovat i v médiích nebo na sociálních sítích. O depresivním Alzákovi ale až později.

S předpokladem, že se celá výstava odehraje v podobném duchu, stoupám do dalšího patra, které však nemá kromě částečně modré výmalby s tou první nic moc společného, a dostávám se k výše zmíněné nesourodosti. Ubrusy na různě vysokých „stolech“ s malbami a kresbami Adély Součkové také odkazují k duševní, nebo spíše duchovní hygieně související s digitálním světem (pohybem našich rukou po dotykovém displeji apod.), který je zde propojen se světem starých symbolů, magických rituálů nebo tarotových karet, jak to známe z předešlé tvorby této autorky. V kombinaci s tím je zde představena instalace Josefa Málka zahrnující tři monitory, které ukazují pokaždé jinak ikonickou modrou barvu Yvese Kleina, jak ji našel na třech různých webových vyhledávačích, a také videoesej Web je internet snící sám o sobě Zdeňka Svejkovského, ve které autor sleduje a předkládá možnosti našich virtuálních „pobytů“ na internetu a jejich dopadů na vnímání pohybu, prostoru a času. I přes zdánlivě společné téma, jakým je vliv přítomnosti v digitálním světě na náš život, by všechna tato díla potřebovala svůj vlastní oddělený prostor (zvláště videoprojekce Zdeňka Svejkovského, jejíž součástí je také lavice vybízející k posazení, by si zasloužila temnější místo, ve kterém by byl obraz lépe vidět). Jejich kombinace pak bohužel nenabízí zajímavé dialogy nebo prolnutí, ale spíše dokazuje šířku pojetí daného tématu.

Svůj vlastní prostor si naopak získala instalace Andrey Mikyskové v posledním patře, která se dotýká sebepotvrzování a vytváření vlastní identity, popularity a krásy na základě aktuálních a diktovaných trendů skrze Instagram nebo jemu podobné aplikace. Ve videu přebírá neidentifikovatelná bytost zahalená v síti složky s recepty na jedinečnost putující posléze po běžícím pásu až k nám příjemcům. Opět se zde, stejně tak jako u Adély Součkové, objevuje mytologie, nyní v konkrétní podobě „ohavné“ hlavy Medusy, jak ji namaloval Carravagio, vložené do další složky v podobě nákupní papírové tašky. Ale na rozdíl od Součkové, v jejíž práci je důležitá tělesnost, se zde ocitáme v lehkém, snovém a odlidštěném světě, který má však silný vliv na to, co se odehrává v našich hlavách. Vedle se pak můžeme za skleněnými dveřmi podívat na výše zmíněného ležícího skleslého Alzáka, tedy spíše jeho kostým, v němž se Jonáš Strouhal procházel po městě a potýkal se s často agresivními reakcemi kolemjdoucích. Ty prozrazovaly frustraci a bezradnost naší společnosti ohledně toho, jak se vymanit z konzumního způsobu života, jehož je „otravný“ Alzák symbolem. Obě tyto práce tedy spojuje kritika konzumu a těžko uchopitelné manipulace, která se vkrádá také za pomoci digitálních technologií a skrze virtuální svět do našich životů.

V závěru pak nacházíme místnost pojatou jako salonní výstavu videí, ve kterých se Karim Tarakji a Štěpán Kovář zabývají tímto médiem a předkládají různá prostředí jako „alternativní prostory k životu“. V tomto případě mi není úplně jasné, nakolik tato práce ještě souvisí s daným tématem. Autorům jde zřejmě o to poukázat na množství způsobů, jakými lze dnes za pomoci nových technologií zachytit realitu kolem nás. Způsob instalace a právě ono množství videí, kterými jsme v menší místnosti obklopeni, spíše odkazuje k digitální zahlcenosti, za níž bychom ale nemuseli chodit do galerie.

Vše by mohl vysvětlit odpovídající název výstavy Topografie pozornosti – Zpřítomnění, kdy autoři a autorky neodkazují ani na minulost, ani na specifika Ústí a jeho okolí, ale zabývají se současnou realitou a tím, jak ji můžeme vnímat či se v ní pohybovat. Vystavená díla představují různé způsoby uchopení daného tématu – umělci vytváří terapeutická prostředí a pomůcky (Adéla Waldhauserová, Jan Pfeiffer), analyzují náš pohyb v digitálním světě (Zdeněk Svejkovský), poukazují na nebezpečí virtuálního světa a manipulaci vedoucí ke ztrátě vlastní identity (Andrea Mikysková) nebo zabřednutí v konzumním způsobu života, který s sebou může přinést deprese a úzkosti (Jonáš Strouhal). Jakým způsobem se jim vyhnout se pak můžeme dozvědět v živém doprovodném programu, který také zprostředkovává komunikaci s městem a jeho obyvateli. Kromě komentovaných prohlídek zahrnuje workshopy nebo přednášky psychologů a psychoterapeutů o duševních poruchách a možnostech jejich prevence a léčby. Napojení na místní prostředí se tedy odehrává přímo zde v závislosti na návštěvnosti Galerie Hraničář.

Adéla Součková, Jonáš Strouhal, Andrea Mikysková, Zdeněk Svejkovský, Adéla Waldhauserová, Karim Tarakji, Josef Málek / Topografie pozornosti – Zpřítomnění / kurátoři: Viktor Čech, Lenka Sýkorová a Martina Johnová / Galerie Hraničář / Ústí nad Labem / 25. 10. 2018 – 1. 2. 2019

Foto: Tomáš Lumpe. Fotoreport výstavy naleznete zde.