Fight for better NGP

Publikujeme komentář Anežky Bartlové k aktuální situaci Národní galerie Praha (NGP), který (mimo jiné) reaguje na nečekané oznámení nového jména ředitele Sbírky moderního a současného umění. Kromě dosazení Michala Novotného do této funkce bez řádného výběrového řízení přípomíná Bartlová také další eticky sporné kroky ředitele NGP Jiřího Fajta, které vzbuzují otázky a kritiku především v kruzích současné umělecké scény. 

Francouzský prezident Emmanuel Macron v doprovodu premiéra Andreje Babiše, soukromého galeristy Jana Třeštíka a Tomáše Slámy, který je pověřen spoluprací mezi galerií a francouzským Centre Pompidou. Foto: archiv NGP

Fight for better NGP

Před více než rokem byl sepsán kodex Feministické instituce, který vznikl na základě seminářů iniciovaných Terezou Stejskalovou a na němž se podílelo několik členů a členek především pražské umělecké scény. Jde o soubor návrhů opatření, jejichž dodržováním by se (nejen umělecké) instituce typu galerií, muzeí, ale i další, mohly stát příjemnějšími místy k životu pro své zaměstnance a spoluvytvářet solidárnější a inkluzivnější prostředí i směrem k veřejnosti. Za principy, které se vztahují ve většině k vnitřní struktuře, totiž stojí přesvědčení, že pokud chceme lepší, feministickou společnost, pak musíme začít sami u sebe. Všichni.

Kodex feministické instituce, pod který se podepsala asi desítka uměleckých institucí – od Ceny Jindřicha Chalupeckého přes Institut úzkosti, tranzit.cz až po malé prostory typu etc. galerie, INI Project a Displaye –, má čtyři hlavní body. Druhý z nich říká, že instituce by měla dbát etického jednání jak navenek, tak i směrem dovnitř, ke svým zaměstnankyním a zaměstnancům všech služebních stupňů a zařazení. Zároveň zdůrazňuje, že „[f]ungování feministické umělecké instituce je důsledkem kolektivní diskuse a kolektivního rozhodování, nikoliv „one wo/man show“. Rozvržení moci je jasně artikulované. Je předmětem debaty všech zainteresovaných a je možné ho změnit.“ Je zřejmé, že je vždy nutné, aby byla dodržována jistá hierarchie právní zodpovědnosti, to ale nevylučuje, aby zásadních rozhodnutí uvnitř takové feministické (solidární, inkluzivnější…) instituce bylo dosahováno na základě zahrnutí a souhlasu maxima možných účastníků.

Důvodem, proč zde opakuji základní myšlenky Kodexu feministické instituce, jehož text si můžete přečíst online a který Tereza Stejskalová prezentovala již mnohokrát na veřejných debatách u nás i v zahraničí, byl přeložen do angličtiny a přibývají další jazykové mutace, není jen ten, abych ukázala, že se dávno nejedná o neznámou věc, ale spíše proto, že opakování sice není matkou moudrosti, ale možná její tchýní nebo synovcem. Pravou matkou moudrosti je spíše formulování problémů a případně i jejich řešení.

Jiří Fajt, generální ředitel NGP. Foto: Tereza Křenová

V prvním prosincovém týdnu byl na výroční tiskové konferenci v Národní galerii Praha (NGP) u příležitosti konce starého a začátku nového roku představen nový šéf Sbírky moderního a současného umění. Nebyl jmenován Vít Havránek (jak bylo zřejmé ze zpráv, které pronikly již dříve do médií – viz art+antiques 11/2018), jehož doporučila odborná komise ve výběrovém řízení, ale Michal Novotný, dosavadní kurátor a umělecký ředitel Centra pro současné umění FUTURA. Tento blesk z čistého nebe mnohé překvapil.

Ukázat, kdo je tu ředitel

Je zřejmé, že každý ředitel má právo doporučení výběrové komise nerespektovat (jako tomu bylo ostatně mnohokrát v případě jmenování nových pedagogů na obou pražských akademiích v několika posledních letech). V případě Havránka se ale zdá, že hlavním kamenem úrazu byly některé body jednání mezi doporučeným kandidátem a generálním ředitelem po konkurzu. I to je přirozené – vždy se mohou vyskytnout otázky, které je třeba dořešit až s konkrétním kandidátem. Havránek sám v dopise, který zveřejnil v časopise art+antiques píše, že se rozhodl do funkce nenastoupit, a uvádí některé důvody. Jedním z důvodů bylo i to, že se z médií dozvěděl stanovisko NGP, jež říkalo pouze, že „[s] ohledem na nízký počet přihlášených a na základě výslovného doporučení výběrové komise se bude NGP snažit v nejbližších týdnech rozšířit okruh vhodných kandidátů“. Chyběla tu formulace o doporučení Havránka komisí, navíc se obával změny podmínek pro další uchazeče. V rozčarování z tohoto kroku nicméně nebyl kandidát a odstupující ředitel české pobočky tranzitu sám. Vyhýbavá zpráva z médií překvapila (a nebylo by divu, kdyby i naštvala) též členy komise výběrového řízení: Zdenka Felixe, Milenu Bartlovou, Mariuse Winzelera, Veroniku Wolf a možná i asistentku generálního ředitele NGP Evu Giese. Jejich práce, čas a autoritou stvrzené doporučení byly totiž zprávou o „neuzavření výběrového řízení“ bez vysvětlení smeteny ze stolu. Postup se tak přidává na již dlouhý seznam problémů v otázkách profesní komunikace uvnitř instituce, ale především se spolupracujícími subjekty (Havránkem zmíněná nezaplacená práce je nemilým, nicméně bohužel nikoliv největším prohřeškem, další formulovala nedávno Karina Kottová, dříve též Tereza Stejskalová).

Vraťme se však k překvapivému jmenování Novotného. Rozčarování, které krok přinesl, se dá na relativně malé scéně současného umění u nás skoro nahmatat. Novotný nejen že nebyl ve výběrovém řízení protikandidátem (nemá PhD., tedy nemohl splnit podmínky), ale navíc je již teď vnímán jako někdo s nabíhajícím konfliktem zájmů vzhledem k svému angažmá v soukromé (neziskové) galerii FUTURA, současně s pozicemi asistenta Ateliéru malby Jiřího Černického (jehož výstavu momentálně hostí právě FUTURA), konzultanta v městské galerii PLATO Ostrava a občasnou rolí kritika výtvarného umění (art+antiques, Artalk, A2…). Michal Novotný je bezpochyby kurátor na evropské úrovni, který dokáže do Prahy přivézt velká jména, stejně jako udělat profesionálně provedené výstavy mladým začínajícím autorům a autorkám ze zahraničí i z tuzemska. Má na české prostředí neobvykle velký přehled a rozvinutou citlivost pro umění, díky nimž se FUTURA stala důležitým místem, které doporučuji svým známým bez ohledu na konkrétní program. Novotný je se svým kurátorským profilem jistě pro NGP skvělou volbou a pro českou scénu příslibem, že i do této instituce (ať už bude sídlit kdekoliv) bude možné chodit bez obav z promarněného času.

Nicméně Novotný se stal ředitelem Sbírky umění po roce 1945, což neznamená, že je kurátorem, který teď bude připravovat všechny výstavy dané sbírky, ale spíše se bude věnovat péči o ni, plánovat výzkumné projekty NGP a výstavy na ně navazující, a především bude rozhodovat o nových akvizicích (nebo minimálně o komisi, která je bude vybírat), které byly dodnes výrazně zanedbávány. Otázka akvizic je sice v současné době artikulovaná pouze okrajově, Fajtovi se ale podařilo získat od Ministerstva speciální dotaci právě na nákupy děl a můžeme (snad) očekávat, že bude na pořadu dne i v dalších letech. V tom případě je obezřetnost ve věci střetu zájmů namístě.

Součástí přihlášky k účasti ve výběrovém řízení na kurátory a ředitele sbírek NGP byl i požadavek na vzdělání uchazečů, s tím, že se přihlíželo k tomu, že jej dotyčný/á uchazeč/ka splní alespoň v nejbližší době. Výběr adeptů samozřejmě komplikuje fakt, že dostatečně vzdělaných a zkušených zájemců není mnoho. S kurátory je však potíž nikoliv proto, že by neexistoval doktorský program, ale proto, že se dá učit praxí, a nikoliv teorií (podobně jako nelze učit teoreticky psaní výtvarné kritiky). Zde jde navíc o pozici, kde je právě dobrá znalost dějin umění druhé poloviny 20. století – jež jsou u nás mimochodem doposud zpracovány spíše fragmentárně – stejně důležitá jako znalost pohybů současného umění. Doktorát z dějin umění sice není zárukou, že se jeho držitel/ka vyzná ve všem, ale měl by být zárukou toho, že jedinec je schopen si znalosti doplnit, a to na odborné úrovni.

Tisková konference NGP 5. 12. 2018. Michal Novotný stojí v modrém saku uprostřed, napravo od něj stojí ředitel Sbírky umění 19. století a klasické moderny Otto M. Urban. Foto: archiv Artalk.cz

Jak, nikoliv kdo

Kde je tedy problém? Není to ani tak profil Novotného, ani kumulace rolí – Novotný záhy slíbil, že z pozice ředitele FUTURY i kurátora v PLATO odstoupí. Také nesplnění podmínek nutných pro postup do výběrového řízení se může v praxi ukázat jako překonatelná překážka. To, že Novotný souhlasil, ačkoliv dobře znal vyhrocenou situaci, která vznikla na podzim tohoto roku, když se Havránek s Fajtem nedohodli na pracovních podmínkách, je mírně řečeno netaktní. Ale znovu: problém není nutně v osobě vybraného kurátora, ale ve způsobu výběru. Ten totiž ukazuje jasně, spolu s množstvím dalších indicií (viz dále), že největším problémem současného vedení NGP je rozhodování a řízení – jinak řečeno: vnitřní struktura. Jiří Fajt rozhodl o jménu ředitele sbírky sám, bez jakéhokoliv výběrového řízení, se členy původní komise je nijak nediskutoval. Ti, kteří s NGP spolupracují, potvrzují, že to není výjimečná situace a Fajt má poslední slovo ve většině pohybů v galerii. Schvaluje anebo odmítá realizovat výstavy, které jsou již rok v plánu galerie a v plném proudu příprav (naposledy například chystaná přehlídka Juliana Schnabela, plánovaná na závěr letošního roku), kurátoruje a vybírá umělce, které by jeho podřízení kurátoři zřejmě nevybrali (Aj Wej-Wej, František Skála), obsazuje pozice bez výběrového řízení. Tento přístup silně připomíná to, za co byl po právu kritizován Milan Knížák – totiž absolutní moc uplatňovanou napříč hierarchií rozhodovacích pravomocí. To je samozřejmě silně demotivující pro všechny podřízené.

Otázkou samozřejmě je, proč bychom se tím my, kterých se vnitřní kroky NGP přímo netýkají, měli vlastně zabývat? Osobně nemám zájem stát se kurátorkou ani ředitelkou sbírky, chci ale věřit, že naše umělecká scéna nemusí být minovým polem, ale na principech etiky a solidarity fungujícím organismem, což je jeden z cílů Spolku Skutek, jehož jsem jednou ze zakládajících členek. Kromě toho mi ale pozice kritičky umění přisuzuje vidět věci z nadhledu, a přitom zohledňovat vnitřní struktury a pravidla fungování. Domnívám se, že pokud bude Jiří Fajt jednat i nadále z pozice moci svého úřadu bez ohledu na diskuse uvnitř scény (anebo alespoň respektovat rozhodnutí odborných komisí a rad, které má k dispozici), dokud nebude dodržovat etická (ač nepsaná) pravidla, bude adekvátní odpovědí ze strany umělecké scény současného umění a orientované části veřejnosti mlčení či ignorace NGP. V takovém případě by ale přišlo vniveč vše, co se za poslední 4,5 roku Fajtovi, šéfkurátorovi Adamu Budakovi a řadě dalších v NGP, podařilo udělat dobrého. Mezi to ostatně patří i nové rozdělení sbírky moderního a současného umění na dvě části, oddělené rokem 1945. Jak mi nedávno připomněl právě Budak, je to chyba výtvarné kritiky, že tak málo chválí, tím pádem to, co bylo uděláno dobře, není vidět, což je znovu demotivační moment. Není tedy divu, že demotivovanou instituci drží v chodu zbytky nervů několika schopných.

Co se vyplácí

Tento text jsem psala cestou ze setkání intelektuálů, intelektuálek, kurátorů, kurátorek, umělců a umělkyň u příležitosti předávání Ceny Igora Zabela. Hlavní cena byla udělena ředitelce Muzea moderního umění ve Varšavě za to, že do praxe převádí některé z Piotrowského myšlenek kritického muzea. Dva z pracovních grantů získaly malé instituce, kyjevské Visual Culture Research Center a kišiněvská platforma pracující s veřejným prostorem Oberliht, které obě pracují na tom, aby ve společnosti prožírané zevnitř, a zejména shora populismem, fašizací a xenofobií měla své místo kritická kultura. Neumím se přitom zbavit myšlenky, že je to právě teď, kdy máme šanci zabránit v (české) společnosti tomu, aby naše politicko-kulturní situace byla srovnatelná s tou v Maďarsku, Polsku, Rumunsku, na Ukrajině, Slovensku nebo Slovinsku. Domnívám se, že to, co musíme teď dělat, je vytvářet sítě a struktury tak pevné, jak jen dokážeme, a to jak napříč naší scénou (tedy ideálně vyrovnávat přílišný pragocentrismus), tak i napříč středovýchodní Evropou.

Základem každé sítě (přátelské, politické, ale i sociální) je důvěra, která by měla být založená na předvídatelnosti kroků partnera a dodržování základních pravidel komunikace. To, co se děje opakovaně v NGP, jako by ilustrovalo to, o čem mluví kodex Feministické instituce. Požadavek etického jednání, které je sice nevynutitelné, ale též nepostradatelné. One-man show generálního ředitele je sice legální krok, o dost problematičnější je však jeho etický rozměr. A to jak směrem dovnitř orgánů instituce, tak i vně. Podobně by totiž bylo možné psát i o diplomaticko-kulturních krocích Jiřího Fajta, který vyjednává o financích na opravu staré nebo stavbu nové budovy přímo s premiérem a ministru kultury nenechává manévrovací prostor. A není to jen tak nějaký premiér, ale konkrétně Andrej Babiš, který si současným zájmem o NGP staví svůj vlastní historický pomník, po Veletržním paláci se nechává provázet soukromým sběratelem Janem Třeštíkem (místo odborníků přímo z instituce), vyhlašuje nesmyslné plány na ponižující „získání licence Centre Pompidou“, aby tak zakryl své vlastní politické kauzy, a veřejně se bratří s Viktorem Orbánem, zatímco ignoruje jakékoliv kroky ekologické politiky, protože s ním spojená firma je jednou z největších příčin devastace půdy a životního prostředí. Tedy samé další eticky sporné případy.

Jestliže chce Jiří Fajt být tím, kdo pražskou Národní galerii pozvedne z malátnosti, do níž ji dříve zmíněný akční umělec v roli generálního ředitele uvedl v nultých letech – což byla zpočátku Fajtova hlavní deviza spolu s ubezpečováním všech, že zkušenosti ze zahraničí mu dovolí vést instituci tak, jak je na Západě běžné –, měl by následovat spíše zmíněné etické principy než své vlastní ego. V opačném případě se mu může snadno vše rozpadnout pod rukama již definitivně a pracně vydobytá důvěra lokální umělecké scény se obrátí proti němu i všem, kteří v NGP působí.

Anežka Bartlová | Anežka Bartlová (*1988) je šéfredaktorkou Artalku. Vystudovala Dějiny umění na FF UK a UMPRUM a doktorát získala na KTDU Akademie výtvarných umění v Praze. Je editorkou knihy Manuál monumentu (UMPRUM, 2016). Podílela se na běhu INI Gallery a Ceny Věry Jirousové (2014–2016). V letech 2016 až 2019 byla interní redaktorkou časopisu Art+Antiques, 2018–2022 pracovala v redakci akademického časopisu Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny. Anežka Bartlová je členkou Spolku Skutek, solidární platformy pro komunikaci uvnitř i vně umělecké scény, členkou Feministických (uměleckých) institucí a iniciativy Nadšením nájem nezaplatíš.