Artalk.cz

Jak jsem spolupracovala s Národní galerií

Jak funguje vnitřní management Národní galerie? A za jakých podmínek zde projekty vznikají? Publikujeme celé znění textu, který redakci zaslala Tereza Stejskalová. V komentáři se vyjadřuje ke spolupráci s Národní galerií při přípravách výstavy Biafra ducha. Studenti z třetího světa v Československu a popisuje, jak probíhala komunikace i technická podpora.

TEREZA KŘENOVÁ biafra ducha (3)

Jak jsem spolupracovala s Národní galerií

Jako spoluautorka (se Zbyňkem Baladránem) výzkumného projektu Biafra ducha, zabývajícího se kulturním odkazem studentů z třetího světa, kteří pobývali v Československu, jsem někdy na podzim loňského roku hledala státní instituci, která by o jeho vystavení měla zájem. Bylo pro mě důležité, aby to byla státní instituce a aby kulturní výměna mezi československými občany a těmito studenty tak byla stvrzena jako součást našeho společného dědictví. O projekt projevil zájem Adam Budak, šéfkurátor Národní galerie. Zkraje se zdálo, že se nedohodneme, Národní galerie neměla finance na instalaci či kurátorské honoráře, přestože se projekt hodil, podle Adamových slov, do jeho vize. Pokračovali jsme tedy v hledání. Adam se nám ale později ozval, o projekt opravdu stál, sehnal peníze na realizaci a schválila ho kurátorská rada. Domluvili jsme se, že projekt v NG vystavíme v prostoru Korza, hned vedle Café Jedna a Studia Hrdinů. Na výstavě jsme začali pracovat někdy na jaře 2017 a do začátku instalace jsme vystřídali minimálně tři produkční a asistenty kurátora. S každým jsme vždy znovu projednali, co je třeba udělat, ale žádný z nich nic neudělal. Zřejmě proto, že to nestihl – odešel. Měli jsme štěstí, že poslední produkční, který nám byl přidělen, Peter Sit, byl naší spřízněnou duší. Stal se prostředníkem mezi námi a galerií, a kdyby jeho nebylo, nedokážu si vůbec představit, jak bychom projekt zrealizovali.

Začali jsme instalovat velice brzy – tři týdny před vernisáží. Tolik času jsme měli, protože se datum vernisáže na poslední chvíli posunulo. Bohužel na poměrně náročnou instalaci s velkým množstvím projekcí nám byl přidělen pouze jeden člověk. A tak den před vernisáží projekce nebyly nainstalovány. Poslední den se odehrál v panice. Všechno se nakonec stihlo, ale nebyl čas projekce vyzkoušet a doladit. Chyby, kdy obraz, zvuk či titulky neseděly, už nikdo nikdy neopravil. Některé filmy byly špatně slyšet a některá sluchátka nefungovala.

První týden chyběly na výstavě popisky. Nikdo netušil, k čemu odkazuje ta která fotografie, kdo natočil ten který film a proč jsou v instalaci ty a ty dokumenty. Pak začaly kolabovat projektory. Ukázalo se totiž, že je nikdo nezapíná a nevypíná. Když se porouchaly, nebylo čím je vyměnit. Každý kurátor či umělec si dokáže představit, jak frustrující je provázet své známé a kolegy jen zpola fungující výstavou. Začali jsme psát emaily, obracet se na Petera a Adama. Adam nás vyzval, abychom se obrátili na vedoucí produkčního oddělení. Ta pak napsala email jakémusi pánovi, který to měl prý na starosti, ten prohlásil, že to na starosti nemá, že je třeba se obrátit na někoho jiného, a tak dále a tak dále. Nakonec – díky velkému úsilí Petera – došlo k nápravě, ale asi s měsíčním, ne-li delším, zpožděním. Ani dnes netuším, jestli někdo projektory vypíná. Národní galerie nezařídila, aby výstavu někdo profesionálně nafotil – přestože to bývá běžný servis, který galerijní instituce vystavujícím poskytuje.

TEREZA KŘENOVÁ biafra ducha (2)

Tou dobou jsem rovněž zařizovala doprovodný program, na který NG vyhradila zvláštní rozpočet. Akci jsem vymyslela, oslovila lidi, lektorské oddělení si vzalo na starosti praktické záležitosti. V rámci rozpočtu byla letenka, kterou bylo třeba koupit co nejdřív. Bohužel letenka byla NG koupena až zhruba o měsíc později, čímž její cena pětkrát narostla. Jedna pozvaná hostka se akce nezúčastnila, a tak odpadly náklady za její ubytování, jinak bych asi přišla o svůj honorář za koordinaci akce a komentovanou prohlídku (zatímco osoba, která je za pomalé zprocesování letenky zodpovědná, by zřejmě k žádné újmě nepřišla). Co se týče propagace doprovodného programu, nebyla vůbec žádná! Po našem opakovaném upozornění sdílelo PR oddělení mnou vytvořenou facebookovou událost čtyři dny před akcí (dříve to prý nešlo, protože „akcí bylo moc“).

Výsledek spolupráce s Národní galerií je únava, frustrace a pocit, že mě někdo vysál. Možná, že se vedení Národní galerie náš projekt nakonec nelíbil, a tak se rozhodli ho bojkotovat. To ale není chování velké galerie, ale pětiletého dítěte. Zdá se navíc, že naše zkušenost není ojedinělá a celá situace spíše vypovídá o nefunkčnosti celé instituce. Nejdůležitější otázkou zůstává, kdo je vlastně za tohle všechno zodpovědný. Adam Budak? Vypadalo to, že je v podobné situaci jako náš produkční Peter. O našich problémech věděl a projevoval snahu nám pomoct, ale zdálo se, že to není v jeho moci. Připadala jsem si jak v románu od Kafky. Je Národní galerie prostě začarovaná? Ryba smrdí od hlavy, řekl mi jeden z produkčních. Za vedení Jiřího Fajta se galerie otevřela veřejnosti a vrátila se zpět do povědomí občanů včetně odborníků. Ale za jakou cenu? A ať mi nikdo netvrdí, že je tato situace dlouhodobě udržitelná.


Foto: snímky z vernisáže výstavy Biafra ducha 18. 10. 2017. Autorka fotografií: Tereza Křenová.

Komentáře

  1. Vidím, že nejsem sama, kdo prošel martýriem nespolehlivosti, šlendriánem a zlou vůlí současné Národní galerie. V roce 2015 jsem byla spolu s Ondřejem, Evou Kohoutovými a mým mužem Eugenem oslovena Jiřím Fajtem, zda bychom nevytvořili v prostorách Salmovského paláce trvalou výstavu o Chartě 77. Připravili jsme námět, Fajt byl spokojen a nasliboval hory doly. Byli jsme jím téměř unešeni. Samozřejmě slíbil financování. Zapojila jsem do projektů ještě historika Petra Blažka a profesorku z Harvardské univerzity Veroniku Tuckerovou. Z ničehonic s námi ředitel přestal komunikovat, určil nám naprosto neschopnou “kurátorku”, (prý bývalou spolužačku z gymnázia) s antichartistickým backgroundem a zaměstnanou v NG od konce sedmdesátých let minulého století. Ostatní zaměstaci přicházeli odcházeli a klepali se strachem něco rozhodnout. Výsledek? Sabotáž střídala pohromu. Sliby se nedodržely. Kohoutovi sehnali 120000 Euro od firmy Kapsch půlku si Fajt vyžádal jako dar. Vernisáž odložil, dvě výstavy spojil v jednu, lektorský program nám zatrhl, výstavu s názvem Charta Story, která končí v lednu 2019 úspěšně před veřejností tutlá a ještě bych mohla dlouze pokračovat. Nebudu. Spolupráce s generálním ředitelem Jiřím Fajtem byla otřesnou zkušeností, kterou bych si byla ráda ušetřila.
    Spoluautorka výstavy a editorka katalogu
    Charta Story, Zuzana Brikcius

  2. Můžete, mi prosím v textu opravit z nesliboval na nasliboval, dále profesorku místo profesorkou, dále, prý bývalou spolužačku, lektorský program. Omlouvám se za chyby, které způsobil samovolně můj nafoukaný iPad :) zb

  3. […] bych jmenovat řadu organizačních problémů podobných těm, které ve svém článku pro server Artalk.cz popisuje kurátorka Tereza Stejskalová. Samotnou výstavu jsme chodili obden kontrolovat, protože […]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *