Skrytý tok informací v obrazech Jany Bernartové

Základem pro výstavu Jany Bernartové v Oblastní galerii v Liberci se stal e-mail bez obsahu, který jí byl doručen. Autorka se rozhodla zdrojový kód e-mailu vizuálně zpracovat a převedla jej na plátno a textilie. Alžběta Cibulková se ve své recenzi ptá po tom, „nakolik nám tyto plochy a vizuální šumy, které běžně vnímáme jako odlidštěné a cizí, mohou být blízké či dokonce intimní, aniž bychom si to připouštěli,“ a zároveň přibližuje i další práce Jany Bernartové, které se touto novou digitální vizualitou a barevností zabývají.

Skrytý tok informací v obrazech Jany Bernartové

Pro mnohé z nás jsou dnes digitální data nedílnou součástí našeho života, ať už jde o programování či práci s webem, stahování videí, pohyb na sociálních sítích nebo komunikaci po emailu. Vizualitu, kterou se tato data vyznačují, už považujeme za samozřejmou a ani nás nenapadne se nad ní nějak zvlášť zamýšlet. Pro Janu Bernartovou je naopak tím, co ji fascinuje a čím se ve své umělecké práci dlouhodobě a systematicky zabývá. Její projekty většinou souvisí s nehmotnou povahou digitálního světa, který re-medializuje a převádí do svých instalací, a i přes konceptuální charakter jejího uvažování klade silný důraz na estetické vyznění děl. Zaměřuje se na chybné nebo nechtěné úkony přenosu dat a přijatý email s chybějícím obsahem se stal také základním kamenem její aktuální výstavy v liberecké Oblastní galerii.

Vznik velkoformátových „abstraktních“ tisků osvětluje kurátor Václav Janoščík v doprovodném textu – autorka využila operační systém a nechala si zpřístupnit zdrojový kód e-mailu. Díky tomu se dostala k „vizuálnímu materiálu“, který tvoří na jedné straně řady algoritmů a digitálních dat, na straně druhé se však jedná o černobílé nebo barevné řady a struktury vytvářející obrazy, jež nám mohou kromě zvětšené počítačové obrazovky připomenout například některé z abstraktních pláten Gerharda Richtera. Na rozdíl od nich jsou však tyto obrazy nedotčené přímým lidským zásahem a vzhledem k době jejich vzniku už není třeba se ptát po tom, zda jsou abstraktní nebo díky vyobrazení dat ryze konkrétní. Spíše by se dalo říci, že se jedná o abstrahování konkrétních znaků, jež jsou však také abstraktní. Jde tedy o smyčku, kterou není třeba dále rozvíjet. Instalaci pak doplňují výšivky na textilu s motivy podobnými strukturám na obrazech, jež jsou zavěšeny do prostoru tak, aby byla vidět i jejich druhá strana. Digitální materiál je tak převeden ještě důsledněji do hmotné podoby a kladen do souvislosti s rukodělnou tvorbou. Otázka, kterou zde autorka předkládá, je, nakolik nám tyto plochy a vizuální šumy, které běžně vnímáme jako odlidštěné a cizí, mohou být blízké, či dokonce intimní, aniž bychom si to připouštěli. V tomto ohledu zde vidím pravděpodobně chtěný rozpor v tom, že byť nám jsou tyto zarámované tisky opřené o zeď předkládány jako umělecká díla a hledáme v nich nějaké sémantické, symbolické nebo i transcendentální sdělení a významy, naše snažení nemusí být úspěšné a divák se může po chvíli cítit oklamaný.

O marném hledání a snaze diváka se zmiňuje také Jozef Cseres v jednom z textů v doprovodné publikaci: „Žádné poselství, žádná výzva, pouze autoreferenční plocha, potištěná indeterministicky generovanou techno-strukturou, s níž je pohled konfrontován ryze afektivně. Marně klouže po povrchu, marně se snaží proniknout do hloubky, …“[1]

A ano, tento popis vystihuje také mou vlastní zkušenost, kdy mohu buď pokrčit rameny a odejít z výstavy „s prázdnou“, nebo si lámat hlavu s tím, zda jsou tyto obrazy opravdu zcela oproštěné od jakýchkoliv interpretačních možností či „ukrytých zpráv“, a zahrát si na detektiva, ke kterému odkazuje také kurátor v doprovodném textu. Je možné si pak také klást otázku, proč se jimi sama autorka vůbec zabývá, a to i s ohledem na to, že podobný „podvod na diváka“ použila už v minulosti například v práci Bez názvu (2013–2016), jež obsahovala prázdné rámy v prázdných rámech s prázdným okénkem-obrazem uprostřed. Je onen prezentovaný vizuální materiál něčím, co zatím nejsme schopni přijmout za své, i když jsme s ním neustále v kontaktu a dotýká se našich každodenních životů?

K hlubšímu náhledu do tvorby Jany Bernartové se můžeme dostat v knížce Nula jedna, která vznikla v souvislosti s aktuální výstavou a jejíž výrazný grafický design Štěpána Marka publikaci s instalací propojuje. Netýká se však pouze její současné práce, ale ohlíží se také na minulé projekty, a díky textům Jozefa Cserese, Václava Janoščíka, Andrey Průchové Hrůzové a Jany Horákové, jež se většinou vztahují ke konkrétním realizacím, otevírá související témata, jako je etika a estetika dat, hyperbarva – barva v univerzu technických obrazů a v kyberprostoru – nebo generativní umění. Tato publikace nám tedy může přiblížit retrospektivní i tematický kontext toho, co vidíme na výstavě, tedy obrazy, které lze vnímat pouze skrze formalismus, jenž podle Václava Jánoščíka nabývá spolu s abstraktním uměním nového významu: „To, na co se díváme, má především další vrstvu v digitálním kódu, datech, ale i samotných e-mailech. Abstrakce na papíře odpovídá abstrakci současné komunikační technologie a moci algoritmů.“[2]

Tokům informací, dat a algoritmů již zřejmě nemůžeme uniknout, jsme v nich svým způsobem otisknuti a ovlivňují naše vnímání světa. Nevíme přesně jak, nemáme nad nimi kontrolu a i přes jejich každodenní užívání k nim cítíme nedůvěru. Autorka se nám skrze své práce snaží ukázat jiný způsob uvažování a snahu nalézt nový přístup, kdy se nenecháme zahltit množstvím bezvýznamných informací, ale budeme je vstřebávat například jako abstraktní obraz. V utopickém duchu pak píše Andrea Průchová Hrůzová o pojmu „hyperbarva“, tedy novém pojetí barevnosti z digitálního prostředí nezatíženém určujícími symbolickými a etickými vztahy (Jana Bernartová se tímto tématem zabývala například v projektech Ultramarín Extra Blue nebo Červená jako Ferrari). Tím se zde otevírá také politický aspekt, kdy je tato virtuální a digitální vizualizace očištěná od nánosů dřívějších kategorií a rozlišování, je tedy svým způsobem neutrální, a otevírá tak současné společnosti nový pohled na svět: „Hyperbarva je barvou budoucnosti, jež patří nám všem, do níž jsme my všichni otisknuti a již všichni právě teď společně tvoříme.“[3]

Nakolik se tato teorie skutečně dotýká současné reality, si můžeme jen domýšlet a možná počkat i na to, až budeme schopni se s touto vizualitou sžít a vnímat digitální struktury Jany Bernartové bez požadavku jakéhokoliv navyklého nebo předpokládaného sdělení.

[1] Cseres, Josef, Hledání krásy mezi digitálním kódem a imanencí netečného obrazu, in Jana Bernartová, Nula jedna, Liberec: Oblastní galerie Liberec, 2018, s. 8.

[2] Jánoščík, Václav, Odcizený email, in Jana Bernartová, Nula jedna, Liberec: Oblastní galerie Liberec, 2018, s. 24.

[3] Průchová Hrůzová, Andrea, Tekuté krystaly RGB, Hyperbarva, in Jana Bernartová, Nula jedna, Liberec: Oblastní galerie Liberec, 2018, s. 36.

Jana Bernartová / Nula jedna / kurátor: Václav Jánoščík / Oblastní galerie v Liberci / Liberec / 11. 10. – 25. 11. 2018

Foto: Studio Flusser. Fotoreport z výstavy najdete zde.