Lukáš Hofmann: V mém světě neexistují pevné body
24. 5. 2018Rozhovor
Rozhovor s umělcem Lukášem Hofmannem je další z řady příspěvků, v nichž představíme letošní finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého. Přestože se Hofmann pohybuje především na poli performance, zasahuje jeho umělecká praxe do mnoha různých oblastí a médií: vztahuje se nejen k uměleckému prostředí, ale také ke světu módy, v němž příležitostně působí jako stylista či model, věnuje se hudební produkci i kurátorství. Není pro něj důležité, co je umění a co neumění a všechny roviny své činnosti považuje za stejně podstatné. Klára Peloušková a Anna Remešová s Lukášem Hofmannem mluvily jak o jeho postojích a tvůrčích strategiích, tak o ambivalencích a dynamice jeho kolaborativní praxe, o autenticitě a umělosti, o afektu a otupělosti, o prekarizaci práce a eklektickém kumulování různorodých aktivit.
Performance Dry Me a River v Galerii PLATO, 2017. Foto: Adrian Parvulescu
KP: Právě jsi nás provedl výstavou, kterou jsi jako kurátor připravil pro prostory pražské Futury. Říkal jsi, že je to eklektický soubor věcí a témat, která tě zajímají, a že výstavu zároveň považuješ za součást své vlastní umělecké tvorby. V jakém smyslu?
Kurátorství bylo v mé umělecké praxi vždy svým způsobem přítomné. Když organizuju skupinovou performance, beru na sebe velké množství rolí – v tu chvíli jsem režisérem, dramaturgem, produkčním, stylistou, psychologem a umělcem zároveň. Nevidím velký rozdíl mezi tímto a kurátorováním výstavy, i výstava má svoji performativní složku. Obecně totiž kladu velký důraz na atmosféru, momentální rozpoložení, spiritualitu, na to, jakým způsobem může daná věc celistvě promluvit. Ve své umělecké i kurátorské praxi se snažím, aby dílo, výstava nebo performance člověka formovaly.
KP: Jistě máš sám zkušenosti s kurátory, kteří se na tuto činnost specializují. Máš pocit, že tvůj přístup k osloveným autorům byl v něčem odlišný? Jakým způsobem jsi spolupracoval s umělci?
Užívám si fetiš světa umění, stážistů, galeristů i „research-based artists“ – přistupuju k těmto věcem zkrátka post-ironicky. Někdy mě baví submisivita, která v tomto vztahu existuje, někdy mě naopak baví dominance – mít někoho, kdo pro mě dělá výzkum, je příjemné. Od kurátora se zároveň můžu lišit silnějším uměleckým cítěním – tím chci říct, že je pro mě specifické, že příliš nerozlišuju mezi sebou a svým uměním. Mám být schopný promlouvat za své umění, stejně jako mé umění za mě. Stejně tak konkrétní účastníky svých performance vybírám na základě osobního charismatu.
AR: Jak konkrétně jsi při přípravě této výstavy postupoval?
Bylo to velmi krušné a vyčerpávající. S individuálním kurátorstvím jsem z dřívějška neměl žádné zkušenosti. Snažil jsem se sejít s co největším počtem umělkyň a umělců a diskutovat s nimi, což bylo příjemné, ale zároveň hodně náročné. Většinou to nefungovalo tak, že bych řekl – jo, tenhle kus se mi líbí, ten chci. Spíš jsem se pokoušel přijít s návrhem, jak by se daný člověk mohl v rámci výstavy projevit. Například David Střeleček – pro mě bylo důležité, aby se on sám nějak posunul a aby vytvořil scénografii.
Performance Retrospektiva v Národní galerii v Praze, v rámci výstavy Against Nature, 2016. Foto: Johana Pošová
KP: Hodláš se tématům, která jsi otevřel v rámci této výstavy, dál věnovat i ve své individuální práci?
Na tuto myšlenkovou nit navážeme katalogem, na němž pracujeme s Natem Marcusem, který celému projektu poskytl textovou strukturu. Katalog má být ale zároveň samostatným uměleckým dílem, nejen doprovodnou publikací. Mělo by jít o metaforické vyprávění spojené s teorií a některými tiky současnosti. Ten projekt má pro mě hluboký význam – v množství práce i individualit, které spolu vytváří jeho svět. A tento svět má být navždy přítomný v knize, v textu, který je nositelem celého toho významu.
AR: Že tvoje výstava je zároveň uměleckým dílem, zdůrazňuješ často. Umožňuje ti prostor galerie a jazyk uměleckého díla zaujmout určitý sebe-kritický postoj? Když zorganizuješ módní přehlídku v galerii (jako v případě tvé performance Ikea Made Fashion v Galerii AVU), znamená to, že se pokoušíš zjistit, co to módní přehlídka vůbec je? Je pro tebe taková performance platformou, na níž se můžeš zabývat tématem módy jako takové?
Když jsem pořádal módní přehlídku jako performance v galerii, byla postavena na konceptuální bázi. Zabýval jsem se hyperrealistickým prostředím Ikey, kde jsem kradl oblečení z vystavených skříní. Kusy oděvů, které jsem takto pořídil, byly předdesignované – některým chyběl rukáv nebo byly jinak poškozené – a já už je pak jen styloval na performery. Právě s ohledem na konceptuální aspekt takové akce tomu říkám performance, a ne módní přehlídka. Módní prostředí jako takové jsem ale konceptualizoval v podstatě jen v této jedné performance. Jindy se sice aktanti v prostoru, kde se performance odehrává, pohybují „catwalk runway“ způsobem, to ale proto, aby si po vzoru modelek a modelů zachovali určitou tělesnou a výrazovou neutralitu. Já po nich nicméně chci, aby takovým způsobem chodili dvacet minut – je to podobně náročné, jako kdybyste se měli třeba minutu násilně smát. Neutralita je konstrukt, který je náročné udržet. I neutralita tváře může bolet. A takhle lze nakonec tematizovat i módu.
Performance Retrospektiva v Národní galerii v Praze, v rámci výstavy Against Nature, 2016. Foto: Johana Pošová
KP: Čím se pro tebe liší výběr umělců na výstavu od výběru účastníků performance? Jakou roli v tvých performance jednotliví performeři hrají? Máš striktní scénář, kterým definuješ způsob jejich projevu, nebo otvíráš prostor pro jejich individualitu a osobní prožívání?
V performance obecně – a v těch mých obzvlášť – je množství napětí. Napětí mezi individualitou a komunitou, mezi inkluzivitou a exkluzivitou. Na jednu stranu se snažím vytvářet situaci širokosáhlé svobody, ta je ale zároveň vždycky kurátorovaná. Je to jako když jedete na festival a cítíte se mezi těmi lidmi hrozně svobodně – ve skutečnosti ale vůbec nejde o neutrální vzorek společnosti, naopak, je to společenství vytvořené filtrem afiliace. To je jedna věc. Druhá věc je ambivalence spočívající v úsilí o komunitní zážitek, který je ale zároveň velmi jasně filtrován skrze moji osobu. To souvisí i s šíří spektra mezi autenticitou či spontánností a inscenovaností. Jak jsem říkal, nejdůležitějším kritériem pří výběru účastníků je pro mě jejich charakter: často jsou to lidé, kteří jsou mi blízcí a kteří nepocházejí z tanečního nebo hereckého prostředí. Jsou to lidé, kteří mají šarm a charisma a společně vytváří velmi silnou komunitu. V tom pro mě spočívá spontánnost mých performance. Zároveň trávíme dny před akcí tím, že takzvaně nacvičujeme, ta příprava však spočívá především ve zpřítomňování pocitů, které se v dané performance nějakým způsobem projevují. Diskutujeme spolu, ukazuju nebo navrhuju pocity a pohyby, vysvětluju, z čeho podle mě vyplývají… Potom přijde na řadu zpětná vazba a řešíme, jak se k tomu kdo vztahuje. Jednotlivé pohyby a činnosti si samozřejmě zkoušíme, abychom mohli pocítit a analyzovat, jak na nás působí. To je důležité i pro samotný průběh performance – její analytická složka je hodně silná.
AR: Rekvizity a scénář pohybů vznikají na základě těchto rozhovorů?
Přípravy hrají určitou roli, ale scénář je uvolněný. Může existovat něco jako pořadí, protože někdy je samozřejmě vhodné pracovat s narativem. Často jsem to já, kdo hlídá čas, protože nakonec sám nejlépe vím, co chci říct. Současně je pro mě ale důležité, abych nevystupoval jako vůdčí osobnost. Myslím, že se to docela daří a že to nepůsobí, jako bych všechny řídil.
Performance Retrospektiva v Národní galerii v Praze, v rámci výstavy Against Nature, 2016. Foto: Johana Pošová
KP: Mluvil jsi o kontrastu mezi připraveností a autenticitou dané situace. Určitá umělost, až vyumělkovanost, se v tvých performance nicméně projevuje i na rovině vizáže nebo oděvů… Můžeš přiblížit, jak s touto ambivalencí pracuješ?
V širokém slova smyslu by se umělost mohla pojit s analytičností, kterou jsem zmiňoval. Pro mě je důležité narušit poetickou stránku věci. Když například jeden druhého zvedáme ze země, říkám aktantům, aby nepředstírali, že jsou mrtví, aby z té situace nedělali něco osudového, ale naopak aby zapojili svoji vlastní zvědavost plynoucí z toho, co v tu chvíli dělají: nejde mi o to, aby vytvářeli iluzi mrtvolnosti, ale aby se prostě pokusili zjistit, jestli jsou schopní zvednout někoho, kdo je mrtvý. Své tělo přitom poskytují jako objekt, který má stejnou váhu jako jiné tělo. V tom spočívá epistemologický rozdíl oproti obrazu piety. Má to v sobě poetiku i krutost zároveň. Když si aktanti navzájem dávají umělé dýchání, nechci, aby se tvářili fatálně, jako když někdo umírá, naopak chci, aby výraz jejich tváře nebyl tolik zfalšovaný, aby byl neutrální, chirurgický. Jsou to věci, ke kterým je jednoduché se vztáhnout. Stejně tak když objímáme nebo se snažíme fyzicky obsáhnout ostatní, aniž bychom se jich dotkli, má to sílu, kterou není třeba verbalizovat. Někdy přitom objímáme lidi a někdy sochy, což je velký rozdíl. Když přijdu do galerie, občas zkrátka nějakou sochu opravdu obejmu, aniž bych se jí dotkl. Chci ji obsáhnout, ale respektuju skutečnost, že se jí nemůžu dotknout. A pak najednou děláme totéž s lidmi. Už jen tím, že někoho obejmeš, byť bez dotyku, vstupuješ do určitého vztahu, a zároveň z něj tím objetím vytváříš objekt.
Potom se můžeme bavit o vizuální stránce, která je v mém případě často považovaná za až moc výraznou. Částečně je tak exponovaná proto, aby také svým způsobem zrazovala poetickou sílu, rozryla patos situace. Já se patosu nebojím, ale není to to, co hledám. Je-li jednodušší zabývat se vnějšími znaky, mně to nevadí, mě to napětí baví, i ten svět je mi blízký. Teď jsem dělal casting directora pro fashion week v Praze. V prostředí modelingu se pohybuju často a lehce… Svět módy má své plusy a mínusy – jedním z těch plusů je energičnost, hravost a mytizovaná mladistvost. Reprodukuje samozřejmě různé nerovnosti, to je nám všem asi jasné, zároveň jde ale o mimořádně sociálně diverzní oblast. Neříkám, že se to projevuje na mole, ale projevuje se to v pozadí – na těch projektech pracují lidi všech národností a etnicit. Co mě zajímalo, když jsem dělal přehlídku Ikea Made Fashion, byla esence módní přehlídky: na jediné přehlídce pracuje značka půl roku, ve velkém týmu, aby to potom za pět minut bylo fuč. Jde o koncentrovaný výbuch energie, což je něco, z čeho taky čerpám. Zároveň vnímám oděv jako strukturu, která zasahuje do naší intimní zóny – přemýšlet o oděvu pro performance je tedy nosné. Je to věc, kterou máš na kůži, kterou necháš, aby se tě celý den dotýkala.
AR: Zmínil jsi důležitý pojem – intimita. Jak pracuješ s intimitou v rámci performance? Je to určitý protipól vůči veřejnému životu nebo veřejné identitě, která je do určité míry sociálně konstruovaná? Jak pracuješ s intimitou kolektivu, třeba ve vztahu k divákovi?
Pro mě je intimita určitým měřítkem. Snažím se konceptuálně pracovat s množstvím měřítek v rámci jedné akce nebo situace. Zároveň někdy fungujeme jako skupina a čím dál častěji je pro mě důležité účastníky performance (ve smyslu „diváků“) vnitřně zapojit. K tomu vede z mé strany řada vědomých kroků. Účastníci například vstupují do místa konání akce skrze iniciační rituál, který dává najevo, že se něco děje – když jde třeba o spirituálnější, rozvážnější situaci. Jindy aktanti přistupují k jednotlivým účastníkům a intimně se k nim vztahují, nejen tak, že dělají něco předem určeného, ale naopak synchronizovaně odpovídají na momentální situaci – foukají lidem do uší teplý a studený vzduch, vzájemně se s nimi bez dotyku objímají, aplikují balzám z propolisu a šalvěje na spánky a z máty pod oči, čímž účastníky rozpláčou…
Performance Dry Me a River v Galerii PLATO, 2017. Foto: Adrian Parvulescu
KP: Mluvil jsi o patosu. Tvé performance jsou plné afektu nebo vyhrocené emocionality. Možná že emocionalita se projevuje právě skrze tělesné projevy a možná je to spojené i s tím, jak jsou jednotliví performeři učesaní a nalíčení. Jak s touto emotivní složkou pracuješ? Přemýšlíš nad tím, jak bude divák reagovat, vyvoláváš vědomě odpor nebo jinou silnou fyzickou odezvu?
To je různé. Někdy chci vyvolat znechucení, někdy pláč, který nevychází z vnitřního pocitu, ale z vnějších okolností – když aplikuju mátu pod oči. Je to o něco složitější, nejde jen o emocionální aktivizaci. Do velké míry jde vůbec o schopnost být přítomný. Performance je výsostným výrazem současnosti, v níž vnímám kombinaci otupělosti a potenciality afektu. Nemám nastavené pevné hranice mezi tím, co je reálné a co virtuální – moje pozice je v tomto ohledu v souladu s postmoderním uvažováním, už si tyto otázky ani nepokládám. „Virtuální“ i „reálný“ život je pro mě stejně legitimní. Zaměřuju se na aspekty skutečnosti, které hranici mezi virtuálním a reálným rozmazávají, stejně jako hranice mezi tělem a přístrojem jako jeho extenzí. I když je nějaký přístroj od těla oddělený a není to čip v ruce, není moc velký rozdíl mezi tím, jestli ho mám 24 hodin denně v ruce, nebo ho k ní mám přilepený. Já to nekritizuji, neříkám, že je to špatně. Proto říkám, že moje pozice je výsostně postmoderní. Neříkám „lidi spolu nemluví, jen civí do mobilů a hlavy mají ve virtuálním světě“ – ne, ten virtuální svět je podle mě úplně stejně reálný.
AR: Promítá se nějak tato tvoje pozice do tvých performancí? Třeba do performance Dry Me a River, kterou jsi uspořádal pro PLATO, nebo do Retrospektivy pro Národní galerii? Jak se zde virtualita potkává s tělesností?
Pro člověka mé generace přestává být používání telefonu něčím „navíc“ k běžné realitě. Ušní lalůček si světlem telefonu prosvěcuju prostě proto, že je to možné, že mám telefon jako přenosné světlo neustále u sebe. Nedělám to proto, abych poukázal na možnosti, které technologie nabízí nebo abych telefon jako věc fetišizoval. Je to zkrátka jen naprosto přirozené, je to to nejnormálnější, co může být.
AR: Prožívání performance souvisí s odlišnou časovostí, než jak je tomu u vnímání děl na statické výstavě. Jak ve svých dílech – ať už jde o výstavu nebo performance – pracuješ s časem?
Když mluvím o otupělosti, tak také mluvím o pocitu nepřítomnosti, což je možná úplně nejzákladnější pocit, který obecně naplňuje můj život. A performance může někdy vyústit v situaci přítomnosti a zpřítomnění. V tom je pro mě akce mimořádně důležitá. Přítomnost, kterou popisuju a která v průběhu performance probíhá, je bezčasá. Výstava jako ta moje, která se vztahuje k různým axiomatickým strukturám, na nichž je naše společnost založená, se k času může vztahovat z hlediska sociologie – může řešit například pracovní týden jako společenský konstrukt v protikladu k astronomickým jednotkám dne, měsíce a roku. V dobách, kdy byl kalendář více přizpůsoben koloběhu přírody, museli lidé i jinak přemýšlet.
Performance Retrospektiva v Národní galerii v Praze, v rámci výstavy Against Nature, 2016. Foto: Johana Pošová
AR: Jak zacházíš se svojí dokumentací?
Uvědomuju si, že dokumentace není objektivní – obzvlášť, když v mém vlastním světě neexistují pevné body či rigidní identity, danosti a absolutní pravdy. Performance nedělám proto, abych ji zdokumentoval – věci tomu nejsou přizpůsobené. Na druhou stranu je pro mě důležité estetické vnímání a to se projeví, ať chci nebo ne. Dokumentace mých performance vždycky vzniká jako subjektivní, neobjektivní záznam, který má opět fungovat jako samostatné dílo. Tenze mezi tím, kdy akci zažijete na vlastní kůži a kdy sledujete její dokumentaci, mě zajímá. Pro někoho může být dokumentace performance zdrojem intimnějšího nebo intenzivnějšího prožitku, než kdyby se jí účastnil v reálném čase, a to mi vůbec nevadí. Přijde mi to naopak naprosto přirozené.
KP: Zároveň obrazem vytváříš další rovinu vizuality, která je dána tvým subjektivním estetickým vnímáním. Videodokumentace tvých performance působí trochu jako videoklipy – je z nich cítit návaznost na popkulturní vizualitu. Jak s tím pracuješ? Je to pro tebe důležité?
To, co nazýváš „popkulturou“ nebo středoproudou kulturou, mě silně ovlivňuje. Že se například v průběhu performance s ostatními navzájem zvedáme, bylo původně inspirováno Terminátorem, mytickou postavou, která nese jinou postavu. Důležitým pojmem je pro mě „mytologie“, protože právě středoproudou kulturu vnímám jako mytologii současnosti. Mainstreamová kultura vypráví současnost, stejně jako Homér vyprávěl příběhy starých Řeků. Zajímavá je zároveň v tom, že je hyperprodukovaná: jejím cílem je komodifikace, zisk, zrychlení a fragmentace pocitů. Často si ale tyto kulturní artefakty naplňujeme vlastním obsahem – vlastním prožíváním a sentimentem. Z toho pak vyplývají moje performance – když například se Scottem Hopperem zpíváme My Immortal od Evanscence, myslíme to zcela vážně, koneckonců lidé z mojí generace mohli být tímto songem v pubertě hodně ovlivněni. Nestavím se ke středoproudé kultuře čistě kriticky – pokud se člověk k něčemu vyjadřuje, musí zároveň jednou nohou v tom blátě stát.
AR: Pohybuješ se mimo jiné i v subkultuře současné elektronické hudby. Jak mezi těmito dvěma polohami lavíruješ?
Já bych to nenazýval polohou. Obecně si nejsem jistý, jestli mám vůbec nějaké polohy. V něčem je možná v dnešní době nevýhodné nebýt specializovaný a mít široký eklektický záběr, já to tak ale mám. Někdy se bavím s nerdy o filozofii, jindy vyrábím hadříky, jdu na přehlídku nebo dělám performance a někdy dělám DJe. Nemám ale pocit, že bych byl součástí nějaké subkultury.
Performance Dry Me a River v Galerii PLATO, 2017. Foto: Adrian Parvulescu
AR: Myslíš si, že je tato eklektičnost a kumulace činností symptomem současnosti, který nějakým způsobem vyplývá z prekarizace práce?
V dnešní době firmy údajně preferují volnou migraci lidí podle projektů, než aby někoho zaměstnaly na třicet let, aby se na stejné pozici postupně zlepšoval. Prekarizace s tím má rozhodně taky co dělat, je to subtextuální aspekt současnosti. Já si uvědomuju svoji privilegovanou pozici, co se týče genderové a etnické příslušnosti, i situaci, do níž jsem se narodil. I přesto se cítím být v určitém smyslu prekarizovaný. Prekarita je něco, co vstoupilo do života mladých lidí. Projektově orientovaná práce a její nejednoznačné oddělení od volného času nepovažuju za něco čistě negativního, v něčem je to i příjemné. Mám pocit, že myšlení lidí je obecně opožděné – pořád mluvíme o pracovní době od devíti do pěti pět dní v týdnu, pořád to považujeme za normu, ačkoli už vůbec neodpovídá realitě, v níž žijeme. Dnešní hyperindividualizovaná společnost žije v mnoha rozdílných současnostech. Současnost mých rodičů je tak diametrálně odlišná od té mé současnosti, že by se skoro dalo mluvit o jiném, časově paralelním horizontu.
AR: S tím souvisí i naše poslední otázka. Jak se potýkáš s financováním svých performance?
To se trochu pojí právě s prekaritou. Není náhodou, že performance je mým hlavním vyjadřovacím prostředkem – je pro mě přirozené neustále migrovat. Pro bytost bez domova je performance vhodná, je snadno přenositelná. Náhoda není ani to, že často používám textilie – je totiž atmosférotvorná a zároveň se dá snadno složit. Zní to hrozně banálně, a přitom je to v něčem hořké. S prekaritou se potýkám neustále, i když jsem na tom možná lépe než spousta jiných. Pokud jde o finanční podmínky, tak vzhledem k tomu, že neexistuje žádná norma, člověk ani neví, co má očekávat. Pokaždé je to jinak.
Lukáš Hofmann (*1993) se narodil v Praze. Jeho výrazové prostředky a umělecké strategie jsou nepřehledné jako pískoviště – na mysl přichází "protékání", "asociace" a "textury", stejně jako jeho přezdívka "Saliva". Ve své praxi se Hofmann pohybuje mezi sochařstvím, performancí a stylingem. Občas je DJem, občas modelem, přičemž hravě využívá internet a příliš nerozlišuje mezi "virtuální" a "reálnou" realitou. Jeho identita je performativní a vylučuje možnost rigidní pravdy nebo neměnného názoru. Hofmannova pravda je pohyblivá, existující v komunitě (bez ohledu na to, jak je kurátorovaná), auře (bez ohledu na to, jakou komoditou se stala) a dokumentaci (bez ohledu na to, jak je odtržena od "skutečného"). Své performance realizoval v mnoha českých i zahraničních institucích, mimo jiné i v Dánské národní galerii v Kodani, v Galerii Franhulyan v Paříži, v ostravské Galerii PLATO, v Národní galerii v Praze či na Manifestě 11 v Curychu. Ve své tvorbě volně spolupracuje s mnoha dalšími umělkyněmi, umělci a lidmi, kteří jsou mu osobně blízcí.
Klára Peloušková | Narozena 1991, absolvovala bakalářské studium dějin umění a teorie interaktivních médií na FF MU v Brně a magisterské studium teorie a dějin moderního a současného umění na UMPRUM v Praze, kde nyní pokračuje v doktorském programu. V letech 2013–2014 byla koordinátorkou rezidenčního programu studios das weisse haus při organizaci pro současné umění das weisse haus ve Vídni a v letech 2016–2018 působila jako šéfredaktorka Artalk.cz. Nyní pracuje jako metodička na Katedře designu UMPRUM a zabývá se současnou teorií designu. Je laureátkou Ceny Věry Jirousové pro mladé kritiky výtvarného umění do 28 let.
Anna Remešová | Vystudovala teorii a dějiny moderního a současného umění na UMPRUM a byla členkou Ateliéru bez vedoucího. V letech 2019 - 2022 působila jako šéfredaktorka Artalku, do roku 2023 jako jeho redaktorka. Aktuálně se jako doktorandka na AVU věnuje výzkumu Náprstkova muzea v Praze.