Artalk.cz

Procházet výstavou jako slepec bez vodícího psa

Lukáš Hofmann připravil pro pražskou galerii FUTURA kurátorský projekt, který zároveň považuje za součást vlastní umělecké tvorby. Jeho výstava s titulem A Guiding Dog for a Blind Dog se pokouší stírat hranice mezi rozličnými světy a skutečnostmi a vytvořit organický celek, v němž nezáleží na tom, co je umění a co „neumění“. Jak ale ve své recenzi podotýká Natálie Drtinová, je otázkou, zda v kontextu výstavy mohou jednotlivá díla mluvit ještě sama za sebe a nakolik se jejich vlastní význam rozpouští v tvůrčí vizi autora projektu.

Procházet výstavou jako slepec bez vodícího psa

Již při vstupu do pražské Futury si můžeme všimnout samolepky na okně vedle vchodových dveří, informující o probíhajícím výzkumu o placatosti Země(koule). Jednoho by napadlo, že jde o vtip, že ji tam snad nalepil někdo z Futury či nějaký ovíněný účastník jedné z minulých vernisáží. Ve skutečnosti je to však součást aktuální výstavy kurátorované umělcem Lukášem Hofmannem (aka Salivou). Hofmann, který studuje na pražské AVU a je jedním z letošních finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého, si již vyzkoušel řadu poloh a rolí v uměleckém i neuměleckém světě. Veřejnosti je znám především jako performer, jenž dosud uskutečnil několik skupinových projektů, např. What’s that dirt under your nails made of? (2016) v Karlin Studios, Big Bag (2016) ve stockholmském Moderna Museet, L’eau des Algues (2016) v Cabaretu Voltaire na minulé Manifestě či vlastní Retrospektivu (2016) ve Veletržním paláci. Má blízko i ke světu hudby (jak dokládá jeho občasné vystupování v roli DJ či spolupráce s Holly Herndon) a významné místo v jeho práci zaujímá móda: v roce 2016 stylizoval přehlídku oděvní značky LaFormela, letos se ujal vedení castingu pro Prague Fashion Week, často se ocitá i na molu v roli modela. Není tak náhodou, že v Salivově kurátorské prvotině je přítomna móda mladých návrhářů a že důležitou součástí výstavy jsou doprovodné performance a setkávání.

Výstava A Guiding Dog for a Blind Dog (neboli Vodící pes slepého psa) se zabývá axiomy, tedy obecně přijímanými a nezpochybňovanými tvrzeními, jako je například již pár století akceptovaný poznatek, že Země se svým tvarem blíží kouli. Existuje však celé hnutí za placatou zemi, jehož členové odmítají tento fakt uznat. Jejich přesvědčení plyne převážně z osobního prožitku vázaného na lidské měřítko, které člověku v podstatě nedovoluje poznat Zemi jinak než jako jednu velkou plochu. Právě subjektivní prožívání světa vede k tomu, že si každý člověk utváří svoji vlastní skutečnost a koncept „normálna“. Saliva tyto alternativní verze existence nezpochybňuje, právě naopak; jeho hlavním záměrem je poukázat na trhliny v naší křehké realitě a v tom, co vnímáme jako „normální“.

Výstava samotná působí jako živoucí organismus, a to především díky větším instalacím, jež prorůstají prostory Futury. Dřevěné struktury Davida Střelečka, objímající stěny galerie, samy místy připomínají lidské či nelidské orgány, v jiných místech výstavního prostoru však fungují primárně jako architektonické prvky, jako podpůrné plochy pro adjustaci různých artefaktů. V tom tkví ono organické uspořádání výstavy, kde se mísí umělecká díla s neuměleckými artefakty, módní styling a grafický design se propíjí do galerijních prostor, a text k výstavě a jednotlivým pracím je sám literárním dílem z pera Nata Marcuse. Krom Střelečkova Paleotechnického dramatu provází prostorem i dílo Přicházíme v míru Veroniky Čechmánkové skládající se z menších a větších plastik vytvořených z chlebového těsta. Co se však již nedozvíme, je, že vedle těchto amorfních struktur vytvořila také celou společnost hybridů a chlebových kreatur, která však na výstavě přítomna není. Je to nicméně právě holistický přístup k tvorbě a konstrukce tohoto svébytného mikrokosmu, co Hofmanna přimělo k tomu, aby prezentoval práci této autorky.

S blízkým principem pracuje například José Montealegre, jehož drobné figury si poklidně žijí na ostrovech z dlaždic na podlaze galerie, či spisovatelka Ursula K. Le Guin, jejíž kniha Always Coming Home (1985) je umístěna právě v jedné ze Střelečkových instalací. Podobně jako Čechmánková vytvořila Le Guin ve své knize celý nový svět, společnost s vlastním jazykem a historií. Ne náhodou je kniha otevřena na dvojstraně závěrečných poznámek, kde autorka vysvětluje styly vyprávění ve společnosti Keshů, které vhodně ilustrují specifický narativ výstavy. Le Guin píše, že na rozdíl od našeho binárního chápání světa (zapnutý/vypnutý, měkký/tvrdý, fikce/fakta), je toto rozlišení u Keshů pozvolné a neuspořádané. V jejich literatuře se fikce a fakta prolínají, avšak lži, a tedy i propaganda (která se u nás vyskytuje jak ve fikci, tak v žurnalistice) jsou nepřípustné. Le Guin tedy vnímá propustnost mezi pravdou a fikcí jako lepší způsob vyprávění než ten lidský, který je protkaný lží.

A Guiding Dog for a Blind Dog je mnohem více uměleckým dílem či zlomkem rozsáhlého uměleckého díla než kurátorským projektem v běžném slova smyslu. Mezi jednotlivými díly je možná více estetických pojítek než těch tematických; řada děl poukazuje na různé percepce reality, zatímco jiná se zabývají konkrétními osobními prožitky. Koneckonců osobní a lehce odtržený je i samotný název výstavy: vodící psi pro slepé psy existují – předpokládají lidský zásah, ale ne lidskou přítomnost. V první řadě jde však o to, že samotná existence těchto psů probudila silné – a v zásadě nepřenositelné – pocity v kurátorovi výstavy. Jako kurátor tedy Hofmann pokračuje v szeemannovské tradici, kdy osobnost kurátora a akt kurátorství zastiňuje vystavená díla, či v tom, co David Balzer nazývá „kurácionismem“. Balzer zasazuje dnešní důraz na kurátorský akt do mašinérie kapitalismu, kdy zařadit nějaké dílo do kontextu výstavy znamená mimo jiné i vkládat do něj určitou hodnotu. Hofmann tak navzdory své snaze propojit umění a „neumění“ poskytuje celku – za pomoci institucionálního zasazení – uměleckou auru. Místy se také zdá, že jednotlivá díla slouží v rámci A Guiding Dog for a Blind Dog jako pouhé střípky jeho vlastní umělecké vize. Snaží se představit multiplicitu skutečností, ale paradoxně nabízí svoje osobní vnímání světa vyjádřené skrze ilustrativní objekty, které nedostávají možnost mluvit samy za sebe.[1]

[1] David Balzer, Curationism: How Curating Took Over the Art World and Everything Else, Pluto Press, Londýn, 2015

Je patrné, že nám chce Saliva sdělit mnohem víc, než mu tato výstava ve skutečnosti umožňuje. Galerijní prezentace předcházely nejen několikaměsíční přípravy, ale i výzkum relativizující axiomatické zkušenosti, jehož značná část nakonec ani použita nebyla. V aktuální verzi tohoto projektu tak mnoho zůstává nevyřčeno a nevyjasněno, jak tomu ostatně bývá u většiny realizací Lukáše Hofmanna, jehož performance a výstavy jsou zpravidla o prožitku, a to jak vizuálním a intelektuálním, tak tělesném. Na závěr však nutno podotknout, že relativizace skutečnosti a pokusy o představení světa v jeho vrstevnatosti nejsou ničím dosud nevídaným. To, co začalo v postmoderně poukazováním na společenskou konstruovanost mnoha fenoménů, v dnešní době vrcholí morálním relativismem a naprostou rozplizlostí pravdy. Je tedy zjevné, že je načase se navrátit alespoň k nějakým konstantám.

 


A Guiding Dog for a Blind Dog / participující subjekty: Josefin Arnell, Matúš Buranovský, Veronika Čechmánková, Maria Gorodeckaya, Dorota Gremlicová, Saemundur Thor Helgason (feat. Anna Mikkola & Gnax Type), Lukáš Hofmann, Hope Recycling Station, Valentýna Janů, Sophie Jung, Tom Kobialka, Nat Marcus, Magdalena Mitterhofer and Shade Théret, José Montealegre, Besfort Nedjbi (Research Assistance), Federica Partinico, Sóley Ragnarsdóttir, David Střeleček, Valinia Svoronou, Tereza Sýkorová, tranzit.cz, Andrew Wagner, Nico Walker a další / kurátor: Lukáš Hofmann / Centrum pro současné umění FUTURA / Praha / 24. 4. – 17. 6. 2018

Foto: Tomáš Souček