Nikde nic, proč chtít víc? (Please do not google translate me)

Je možné za pouhých čtrnáct dní porozumět umělecké scéně cizího města? Do jaké míry je možné lokální dění "přeložit" pro zahraniční diváky či čtenáře a stojí to vůbec za to? A k čemu vůbec mohou sloužit rezidence pro výtvarné kritiky? Tereza Hrušková navazuje na svůj komentář věnovaný aktuálním výstavám ve velkých varšavských muzeích a shrnuje svou zkušenost s nejmenšími a nejskrytějšími výstavními prostory v polském hlavním městě, v nichž člověk může narazit na lokálně specifické, a proto i pro zahraničního diváka obzvlášť zajímavé projekty. "Smysl uměleckých síťovacích zájezdů nemusí nutně spočívat v nasbírání vizitek, ale v podrobení se intenzivnímu ponoru, probíhajícímu v ochranném skafandru s malým průzorem, který současně zabraňuje přílišné kontaminaci okolím. A po vytažení na pevninu je snazší se s podobným zúžením podívat na věci před tím domácky srozumitelné."

Výstavní platforma LAW ve Varšavě, foto: archiv LAW

Nikde nic, proč chtít víc?

(Please do not google translate me)

Za čtrnáct dní by člověk zvládl obejít všechny umění se věnující instituce v Praze, ve Varšavě zbude čas i na hodně vzdálené Muzeum plakátů, kam se místní podívají asi dvakrát za život (jako děti a se svými dětmi). Přesto je právě toto muzeum zajímavým fenoménem reflektujícím skrze krátkodobé expozice ze své sbírky dlouhou a kvalitní tradici polského grafického designu. Ovšem sami mladí polští umělci a kritici o své pozici a zajímavosti pochybují, vedoucím „haterem“ je v tomto ohledu pravděpodobně časopis SZUM, který intenzivně – online – komentuje kulturní dění a v podobě tištěného čtvrtletníku zprostředkovává informace širšímu spektru čtenářů. SZUM je sice z velké části platformou pro velmi konkrétní a neodbornému publiku spíše hůře dostupnou kritiku, dovnitř výtvarné scény však přináší potřebnou reflexi. Tato reflexe je o to internější vzhledem k neexistenci překladů polských textů (v případě Artalku není situace nijak výrazně odlišná). Podle šéfredaktora SZUMu Adama Mazura ale nedává překládání recenzí smysl, protože to, co se děje uvnitř scény, stejně nikoho nezajímá, a pokud ano, tak jako tak nezná potřebný kontext, bez nějž ani jazykový překlad nezaručí pochopení. Pochopení čeho? Každá kulturní scéna má své drby, pomluvy a intriky – a pokud to je ten zmiňovaný „kontext“, není opravdu o co stát. Pokud není, neměl by být kritik schopný alespoň v určitých textech okolnosti místního dění poodhalit, právě kvůli těm několika čtenářům mimo výtvarnou bublinu? Ne každý je ochotný si všechno googlovat.

Právě proto – navzdory době totálního nasáknutí internetovou sítí – se nemusí pokusy o navázání osobních kontaktů s uměleckou scénou vedlejšího státu zdát jako úplně zbytečné, naopak vzhledem k absenci onoho překladu to může být dobrý nápad. Navíc pokud jde konkrétně o polskou scénu, Piotr Sikora to přeci nemůže dělat za nás za všechny (pokus o vtip pochopitelný jen zanedbatelné skupině čtenářů). Ovšem „síťování se“ naživo zároveň dokonale odráží současné fungování virtuálních sociálních sítí a málokdy jde o víc než vysávání kontaktů pro vlastní budoucí potřeby. Networking je sprosté slovo, proč ho chceme stále vyslovovat?

Výstavní platforma LAW ve Varšavě, foto: archiv LAW

Mladá varšavská umělecká scéna neoplývá pro Pražáka žádnou nezvyklou exotikou. Obě prostředí skýtají více či méně originálních přístupů podmíněných aktuální globální estetikou nebo potřebou kritické reflexe přítomnosti. Ovšem začínajícím českým umělcům, včetně těch ještě studujících, se nabízí v porovnání s Varšavou nepřeberné množství výstavních prostorů, kde se mohou prezentovat. Varšava Prahu naopak překonává množstvím soukromých „artfairových“ galerií, v nichž je bohužel většinou kvalita vystavených děl „obýváková“. Mladší generace, která nepronikne ke galeristům (což je pro ni, vzhledem k úrovni navštívených galerijních přehlídek v polském hlavním městě, spíše dobře), tak nemá kromě výstav ve velkých státních institucích mnoho příležitostí svou práci představit. Tento fakt je nejspíš důvodem otvírání mnoha soukromých bytů, respektive jejich částí, současnému umění.

Prostor, který je ve Varšavě mimo a zároveň hodně „in“ je místnost sdíleného bytu, v níž vedle sebe fungují hned dvě výstavní patformy – LAW a Śmierć Człowieka. Přestože jde o bytové galerie, nejedná se o žádný punk, naopak – mladí umělci již dokonale adoptovali estetiku čistého výstavního prostoru a uhlazené institucionální prezentace. Druhý takový projekt (na adrese Elektoralna 14B) zatím nemá jméno a hostil pouze jednu výstavu, další se chystá. Třetí zrovna zanikl, když se kurátoři odstěhovali z Varšavy, a čtvrtý je kriticky míněným počinem redaktorky magazínu SZUM, provozující galerii v plastovém kyblíku (galerie Kubeł). Tyto projekty spojuje, kromě jejich off-spaceovosti, zájem mladé umělecké scény, stejně jako úspěšná sebe-institucionalizace (loga, tiskové zprávy, prezentace na sítích apod.).

Galerie Kubeł, v tomto případě v Bukurešti, výstava uskupení Nomadic State duo, foto: archiv galerie Kubeł

LAW a Śmierć Człowieka ­– obojí projekty kurátora, organizátora a umělce Kamil (či Kamil #2 – podle projektu) – představují opakovaně umění založené na post-internetové estetice, u níž překvapí její ještě stále přežívající „stylová čistota“. Pokud si čtenář právě trhá vlasy vzhledem k použití předchozích slovních spojení v jedné větě, je potřeba zdůraznit, že právě to, co na výstavách v daném prostoru zarazí, je, že pracují s danou estetikou jako se stylem, který přežívá sám sebe. Jak dlouho mohou takové sebe-vysávající projekty fungovat, když jsou vystavěny na druhu estetiky, která zbytek uměleckého světa přestala poměrně rychle bavit? Vzhledem k jejich fluidnosti a nízkonákladovosti však jistě nebude problém otevřít platformy nové, až kurátorovi dojde entuziasmus nebo umělci ovlivnění vlnou post-internetu.

Přestože se zmíněné projekty nemohou ve své skromnosti srovnávat s počátky legendární varšavské platformy Czułość, která na čas zaplnila prázdno způsobené neexistencí nezávislých výstavních prostorů a jejíž divoké večírky u příležitosti otevření výstav byly zábleskem devadesátých let sic v době po přelomu milénia, rozhodně v sobě koncentrují volnost a kreativitu, jež prodejním galeriím chybí. Ta současně není na rozdíl od komerčních výstav jednoduše přeložitelná google překladačem, leč mezinárodním jazykem zdánlivě často mluví.

Výstavní platforma Lokal_30, z výstavy Moc přátelství, foto: archiv Lokal_30

To, čemu není hned rozumět, se obvykle zdá být zajímavějším, bohužel se ale často ukáže, že zajímavé bylo jen dešifrování dialektu, což byl příklad projektů jmenovaných výše. Dvě následující špatně přeložitelné a exoticky působící vystoupení, které nakonec přinesly kýžené rozuzlení, aniž by přestaly být zajímavé, čerpaly svou přitažlivost nikoli z transformace mezinárodních trendů, ale z reflexe místní politicko-sociální situace. První z těchto projektů s názvem Przyjaźni moc (Moc přátelství) se odehrál ve výstavním prostoru Lokal_30, druhým pak bylo vystoupení pohybově-vokální skupiny Chór Kobiet (Ženský chór). Oba počiny spojovala příjemně ironická, kritická a sebejistá pozice zúčastněných umělkyň. Autorky zastoupené na výstavě v Lokal_30, působící pod pseudonymy Alexis Anorexis a Marija Histerija, sdílí využívání masové trash vizuality (účast v populárních televizních soutěžích a vzhled levných tržnicových obalů) a stavění se do ženské pozice, kterou jim přisuzuje velká část tradičně orientované „mužské“ společnosti, obojí za účelem kritiky stávajícího stavu. Chór, který má za sebou úspěšné působení na řadě zahraničních festivalů se také vyjadřuje proti tradičně postulovanému ženskému postavení a autoritářské roli církve. Představení Magnificat, vyznačující se klidným dechem (pohyby i zvuky), je skutečně působivé, a oproti trochu agresivnímu feminismu předchozích let má větší šanci být bráno dostatečně vážně.

Tyto kritické projekty jsou sice vedeny ve slovanském jazyce nesrozumitelném v západnímu kontextu, jejich sdělení je však jasné a žádný překlad nepotřebuje. Přestože je možné číst je skrze globálně srozumitelný feminismus, jejich specifičnost je cítit právě ve světle polských událostí daných – v Evropě unikátním a destruktivním – spojením církve a státu. Vycházejí z opačné potřeby, než je přiblížení se nějakému krátkodobě dominujícímu trendu, tedy odspodu nahoru. Projekty tohoto typu vyžadují nejen přítomnou účast diváka, ale i částečnou znalost politických poměrů. Snaha o překlad a srozumitelnost směrem ke globálnímu světu umění má smysl až v případě propagace těchto projektů za hranice dané země. Naopak překlad uměleckých postupů vedený od globálních trendů k lokální scéně vyznívá – alespoň pokud jde o jmenované projekty – jako kontraproduktivní. A jestliže české překlady trpí v případě globálních podnětů určitým zpožděním, zdá se, že na polské nezávislé umělecké scéně to dře ještě trochu víc.

Z vystoupení skupiny Chór Kobiet, foto: archiv Chór Kobiet

Smysl uměleckých síťovacích zájezdů nemusí nutně spočívat v nasbírání vizitek, ale v podrobení se intenzivnímu ponoru, probíhajícímu v ochranném skafandru s malým průzorem, který současně zabraňuje přílišné kontaminaci okolím. A po vytažení na pevninu je snazší se s podobným zúžením podívat na věci před tím domácky srozumitelné. Možná si tak tento návštěvník uvědomí, že otevřenost směrem k zahraniční scéně může předznamenat také otevřenost k okolí vně vlastní bubliny lokálního světa umění, ve které se často těžko srozumitelné texty v uměleckých časopisech a na výstavách píší.

Text je výstupem rezidence autorky ve Varšavě uskutečněné v rámci mezinárodního projektu East Art Mags, na němž se podílí čtyři středo- a východoevropské umělecké magazíny: Artalk (CZ/SK), Artportal (HU), Revista ARTA (RO) a SZUM (PL). EAM je publikační platformou na podporu výtvarné kritiky a umělecké žurnalistiky v regionu. V roce 2017 EAM finančně podporují Visegrad Fund a AFCN.

Všechny texty vzniklé v rámci projektu v anglickém jazyce najdete na webové stránce projektu.