Řešení není pouze jedno

Zprávy z Berlína přínáší Kateřina Štroblová. Svoji recenzi věnovala výstavě Omera Fasta, významného tvůrce pocházejícího z Izraele, jehož filmy se točí kolem traumat současné společnosti, tak jak se promítají do životů vybraných jednotlivců.

Omer Fast, August, 2016, jednokanálová videoinstalace, 3D projekce, s laskavým svolením Galerie Arratia Beer / gb agency / Dvir Gallery / James Cohan Gallery / Filmgalerie 451, © Omer Fast

Řešení není pouze jedno

Berlínská galerie Martin-Gropius-Bau uvádí výstavou Reden ist nicht immer die Lösung průřez tvorbou Omera Fasta (*1972). Multikulturní, původem izraelský autor momentálně žije v Berlíně.

Fast patří k významným světovým filmovým tvůrcům současného umění. Jeho díla byla prezentována na důležitých skupinových přehlídkách (Documenta 13, 2012; 54. Bienále v Benátkách, 2011; Whitney Biennial, 2002 a 2008, projekce v rámci Art Basel, 2016 ad.) a samostatně vystavoval v institucích jako MuMoK (2007), Indianapolis Museum of Art (2009), Stedelijk Museum v Amsterdamu (2014) či v pařížském Jeu de Paume (2015).

Jeho vyjadřovacím prostředkem jsou pohyblivé obrazy, jejichž devízou je analýza patologických situací současnosti na pozadí osobních příběhů. Sedm prezentovaných videí vzniklo v uplynulých patnácti letech. Úvodní film CNN Concatenated (2002), formálně se vymykající ostatním, je sestřihem nespočtu zpravodajských relací dotyčného kanálu. Z úst moderátorů či reportérů jsou vyňata jednotlivá slova, jež, řazena za sebou, útočí na diváka přímými otázkami či výpověďmi. Zbylé příběhy balancují na hraně dokumentu a smyšleného příběhu: Looking Pretty for God (2008) je sondou do širokého záběru aktivit pohřebního koordinátora, Everything That Rises Must Converge (2013) sleduje běžný pracovní den čtyř herců filmů pro dospělé, nejnovější dílo August (2017), vytvořené ve 3D, je inspirováno reálnou postavou fotografa Augusta Sandera (1876–1964).

Trojici 5.000 Feet Is The Best (2011), Continuity (2013) a Spring (2016) je společné téma psychiky poznamenané válkou a její konfrontace s jednotlivcem. 5.000 Feet je ve formě interview s operátorem dálkově řízeného bojového dronu. Postavy ze Spring a Continuity se prolínají, proměňují a společně účinkují v dramatu plném násilí, odcizení a bizarnosti.

Pohled do instalace výstavy Omera Fasta, foto: Kateřina Štroblová

Celou výstavou se vine zásadní téma času, a to nejen v samotných filmech, ale i v instalaci. Ta je přerušena či rozdělena prostory věrně simulujícími různé typy čekáren (odbavovací hala na letišti, na imigračním úřadě, u lékaře), vybavenými potřebnými rekvizitami jako dětským koutkem, zavěšenými obrazovkami (dva filmy jsou promítány zde) či stojany s propagačními materiály a bulvárními časopisy – za takový je vtipně maskován i katalog či spíše průvodce výstavou. Čekání je zde akcentováno jako prostá a nucená forma zabíjení času, místo, kde ubíhá pomaleji než kde jinde a kde jsme nuceni setrvávat po dobu, o které většinou nevíme, jak bude dlouhá.

Fast ve svých filmech pracuje s nelineárním pojetím času; užívá smyčky, zdvojování, opakování a zacyklování příběhu. S každou repeticí, pozměněnou v detailu, se příběh stává nejasnějším a složitějším. Tak se v Continuity navrací k rodičům pokaždé jiný syn, pilot z 5.000 Feet se ocitá v různých motelových pokojích a starý Sander bloudí v insomnické halucinační agónii, v níž se setkává s lidmi ze svých snímků.

Motivem prostupujícím všechna videa je trauma; trauma jako formující element spouštějící tvůrčí proces (režisér porno filmů, jenž byl v dětství zneužíván hippie komunitou), jako běžná praxe, s níž je potřeba denně pracovat (příprava posledních věcí člověka), a zejména jako destruktivní prvek, rozleptávající vztahy i osobnost. Jako důsledek traumat prostupují filmy surreálné vize a přeludy, akcentující silně rezonující motiv odcizení a osamění.

Omer Fast, Continuity, 2012, 40 min, jednokanálová videoinstalace, s laskavým svolením Galerie Arratia Beer / gb agency / Dvir Gallery / James Cohan Gallery / Filmgalerie 451 © Omer Fast

Protagonisté Fastových „dokumentárních“ obrazů jsou zdánlivě bez citu a empatie, což většinou plyne z povahy jejich povolání, která vyžadují určitou míru distance a zároveň osobní angažovanosti. „Bez skutečných lidí by se všechny mé fikce zhroutily,“ říká autor v jednom z rozhovorů. Není ovšem jisté, že postavy ve filmech jsou reálné osoby. Jsou tak spíše jakýmisi symbolickými představiteli jedinců překračujících hranice, lidí v liminální fázi, se specifickými morálními měřítky a behaviorálními kódy. S tím souvisí i otázky pojetí rolí a budování osobní identity, jimiž se Fast zabývá i v ostatních dílech (za všechny jmenujme například Schindler´s list, 2003 či Remainder, 2015)

Pro Fastova díla je typický rozpor reality a fikce, hranice, která se rozostřuje a stírá nejen z pohledu diváka, ale často také samotných hrdinů jeho filmů. Navzdory tomu, co je autorovi podsouváno jako „umělecký statement“, tedy to, že jeho zájmem je způsob, jakým se zkušenost obrací v paměť a vzpomínky se stávají příběhy, mohou být tyto příběhy i vzpomínky, na nichž jsou založeny, jen pouhou lží či – řečeno méně tvrdě – smyšlenkou.

Naše důvěra v kontinuitu vyprávěného příběhu je opakovaně zrazována. Ke konci není nic tak, jak se zdálo na počátku. Mluvení není vždy řešení, parafrázujeme-li název výstavy; a jednotlivé výpovědi nás v příběhu mohou opakovaně mást a dovádět k mylným závěrům.

Omer Fast, CNN Concatenated, 2002, 18 min, monitor, s laskavým svolením Galerie Arratia Beer / gb agency / Dvir Gallery / James Cohan Gallery / Installation View, Wexner Center of Art © Omer Fast

Fast je mistrný vypravěč – celková stopáž filmů dosahuje téměř čtyř hodin, ale divák se nenudí. Jedno zhlédnutí však rozhodně nestačí a spolu s faktem, že je dobré vidět filmy od začátku, se nároky na časové možnosti návštěvníka mohou stát téměř neúnosnými. Pokud má tedy divák možnost, vyplatí se na výstavu jít vícekrát. Nutná je rovněž vybavenost plynnou angličtinou či němčinou (filmy jsou buď německy s anglickými titulky, nebo naopak).

Výstava Reden ist nicht immer die Lösung je rozhodně z těch, které se vryjí do paměti. Nabízí toho divákovi možná až příliš (v pozitivním smyslu): příliš vizuálních podnětů, silných témat a motivů, o kterých bude přemýšlet.

Omer Fast: / Reden ist nicht immer die Lösung / Martin-Gropius-Bau / Berlín / Německo / 18. 12. 2016 – 12. 3. 2017