Berlínské déjà vu v Praze

Na pražské mapě soukromých komerčních galerií přibyla původně pouze bratislavská Zahorian & Van Espen. Její zaměření a plánovaný program hodnotí Lenka Lindaurová jako příjemně konzervativní následování osvědčeného berlínského modelu.

Pražská pobočka slušně vyprofilované bratislavské galerie Zahorian & Van Espen zahájila svoji činnost na novém místě na Letné výstavou Oblouk paměti. Celkem profesionálně zde prezentuje svých pět (z celkových dvanácti) autorů jejich staršími díly a jednoho hostujícího. Je to takové déjà vu galerijního modelu 90. let, ale je potřeba říci spíš berlínského modelu, bez ohledu na to, že Berlínskej model je název jiné galerie na Praze 7, která systém uměleckého provozu ironizuje.

Vysvětlím: v 90. letech se české publikum mohlo poprvé oficiálně rozjet do světa a žasnout v západních privátních galeriích, které ohromovaly velikostí, minimalistickým zařízením, bělostí stěn, úžasným světlem a distingovaným mladým personálem v bílých košilích. Jejich chudé protějšky – nově vznikající české galerie – tak vypadat nemohly a ani nechtěly. Jejich atmosféra byla postmoderní a jejich předpoklady naivní, ale nevymezovaly se tolik generačně jako dnes.

Bílá krychle se u nás začala praktikovat až po roce 2000 a v tomto desetiletí se po všech možných neúspěšných pokusech krotce vracíme k berlínskému modelu. Zahorian jde ještě dál a otevřela prostor ve 2. patře obytného domu, tedy bez výkladní skříně do ulice s pouhým jménem na zvonku. Podobně funguje také třeba Svit, ale je v obchodní budově a venku má „zlatou“ ceduli. Můj pražský oblouk paměti obsahuje také informaci, že v 90. letech se coby kmenoví autoři těch nejvýznamnějších galerií prezentovali umělci, kteří se dnes do nově vznikajících galerií moc nedostanou. (Otázka proč je ale na jiný text.)

Galerie Zahorian & Van Espen byla otevřena v roce 2011 v Bratislavě ve velmi velkorysém prostoru v centru a pokud si vzpomínám, její nabídku nikdo tehdy neodmítl. Majitelé ovšem měli jasné záměry a vytvořili si konkrétní kmenový okruh, který odpovídá jak byznys plánu, tak patrně i jejich vkusu a zájmům. Zastupují starší i nejmladší generaci, což je podle mého názoru určitě zdravé a všemu prospěšné: slovenské klasiky abstrakce Rudolfa Sikoru a Vladimíra Ossifa a konceptualistu Milana Adamčiaka, z českých malířů Jiřího Davida a Jiřího Petrboka, fotografa Ivana Pinkavu a jediného cizince Francouze Rapphaëla Denise. Z mladší generace si zatím vybrali celkem žánrově. Fotku pokrývá Lucia Sceranková, video Adéla Babanová, sochu Štefan Papčo, malbu Juraj Kollár a intermédia Jaroslav Kyša. Umím si představit, že s díly všech kmenových autorů dokážu krásně a klidně bydlet. Myslí si to jistě i majitelé Jozef Zahorian a Silvia Van Espen.

Jejich program je velmi příjemně konzervativní a nepokouší se publikum šokovat – ani tématy, ani názvy, ani formou. V něčem je to sice sázka na jistotu, ale když se dělá dobře, je to úlevné! Oblouk paměti pomalu končí (tento pátek jej uzavře komentovaná prohlídka s kurátorkou Terezou Jindrovou) a představuje úspornou přehlídku tematických děl z archivu galerie doplněnou hyperrealistickými obrazy Hynka Martince, k nimž má řada českých „in“ galerií apriorně odmítavý přístup. Téma paměti je nedramaticky ilustrováno, kombinace fungují, divák rozumí a vše má berlínskou estetiku.

I budoucnost má přinést podobné konzervativní modely. Následuje výstava očima Jiřího Kovandy, který jen vybírá galerií daná díla tří autorů starší generace – Adamčiaka a Davida spolu s Milanem Grygarem. Poté galerie představí samostatnou výstavu Rapphaëla Denise, který v Praze ještě nevystavoval.

Vedle galerií prezentujících výhradně začínající a mladé autory je povzbuzující zjištění, že nejde o pravidlo. Pluralita názorů a přístupů je důležitá, stejně jako fakt, že galerie přivede slovenské autory, které už tady mladé publikum téměř nezná.

---

Oblouk paměti / vystavující umělci: Adéla Babanová, Raphaël Denis, Jaroslav Kyša, Hynek Martinec, Štefan Papčo, Lucia Sceranková / kurátorka výstavy: Tereza Jindrová / Zahorian & Van Espen / Praha / 1. 2. – 3. 3. 2017

Foto: Lucia Sceranková