Nejednoznačný, ale dôležitý vzťah

Rozhovor Lucie Gavulovej s kurátorkou Terezou Stejskalovou o projekte Biafra ducha. Študenti z tretieho sveta v Československu upozorňuje na paradoxný nezáujem o túto tému v súčasnom kontexte a snaží sa "rozšíriť obzory" v tejto oblasti. Ústrednou témou rozhovoru je identita Československa spojená s kultúrnou výmenou prostredníctvom študentov z tretieho sveta, ktorí tu primárne študovali tzv. elitné odbory (medicína, právo, umenie) a spôsob prezentácie tejto "archívnej" témy, na ktorom spolupracovala so Zbyňkom Baladránom. Výstava sa konala v tranzit.sk od 7. 10. – 26. 11. 2016.

Pohľad do inštalácie výstavy Biafra ducha. Študenti z tretieho sveta v Československu v bratislavskom tranzite.

V roku 1968, keď bol hladomor v Biafre medzinárodne medializovanou témou číslo jeden, použil francúzsky spisovateľ Louis Aragon spojenie Biafra ducha pre Československo po augustovom začiatku okupácie. Ako by si túto paralelu, ktorú si si navyše zvolila pre názov projektu, interpretovala?

Louis Aragon tím tehdy chtěl naznačit drtivý dopad okupace na tehdejší československou společnost. Mě ale zaujalo něco jiného: Aragon tu odkázal k situaci v západoafrické zemi, aby vystihnul něco důležitého o Československu. Naznačil, že lidé v Biafře a Československu zažívají principielně podobný útlak od daleko mocnějšího nepřítele. Zarazilo mě, že vůbec použil takové srovnání a že se ujalo. Na země tzv. třetího světa, a především Afriku, se dnes díváme spíše skrze odlišnost, než že bychom v jejich situaci poznávali svou vlastní – jsou tam lidé chudší, násilnější, fanatičtější, zaostalejší atd. Naopak se rádi identifikujeme se Západem nebo jinými evropskými zeměmi. V archivu Univerzity 17. listopadu jsem mimochodem v souvislosti s Aragonovým výrokem našla zprávu o zajímavé události. U příležitosti 50. výročí nezávislosti Československa tehdy biaferští studenti tančili kolem obrazu Dubčeka. Chtěli tím vyjádřit podporu reformnímu procesu v Československu. Biafra ducha pro mě znamená určitý symbol nejednoznačného, ale důležitého vztahu mezi Československem a tzv. „třetím světem“. Jedná se o vztah, v němž figuruje rasismus, nedorozumění, kulturní nadřazenost, boj o moc, ale i solidarita a snaha o porozumění a podporu z obou stran.

Podľa vlastných slov považuješ prezentáciu v bratislavskom tranzite skôr za intervenciu, vstup do problematiky, príspevok do diskurzu, či prosto ako politický návrh chápať prepojenia a výmeny, ktoré reflektuje, ako dôležité dedičstvo. Prečo si sa rozhodla intervenovať cez médium výstavy? Neuvažovala si aj nad inými spôsobmi uchopenia problematiky?

Pohybuji se na poli současného umění, takže je přirozené, že mým výstupem jsou kulturní aktivity, které se ale nutně nemusí odehrávat v galeriích. Už předtím jsem publikovala rozhovor s tuniským režisérem Hafedem Bouassidou, který se zapojil do hnutí pražského jara, na stránkách levicové platformy A2larm.cz a Political Critique a uspořádala jsem promítání v kině Ponrepo. Ani jedno není platformou pro současné umění, striktně vzato. Výstava, jež je společným dílem mým a Zbyňka Baladrána, je jedním z výstupů, který nám umožnil o dané problematice mluvit zas jiným způsobem. Líbí se mi, že jsme mohli kombinovat různá média – filmy, dokumenty z archivu, plakáty, noviny a pomocí jejich manipulace v prostoru vytvářet nové významy, nové kontexty a působit zároveň na smysly i intelekt. Ale ráda bych posunula projekt ještě dál, prohloubila svůj výzkum a představila jej třeba zase trochu jinak.

Predpokladám, že Biafra ducha neskončila samotným zrealizovaním projektu v Bratislave, ale predstavuje otvorenú platformu pre ďalší výskum v tejto oblasti. Mohla by si niečo povedať k možným ďalším vyústeniam projektu?

Určitě nejde o uzavřený projekt. Mým snem je spojit se s lidmi z jiných zemí východní Evropy a udělat z toho velký projekt tematizující kulturní výměnu mezi druhým a třetím světem skrze přítomnost zahraničních studentů ve východním bloku. To je ale dost ambiciózní. V současnosti připravuji knihu – antologii textů. Zaměřuje se na filmaře z třetího světa, kteří studovali na FAMU. Jejich tvorba byla hojně zastoupena i na výstavě a týkalo se jich i zmíněné promítání. Je to jakýsi slepý bod jak v dějinách československého (potažmo východoevropského) filmu, tak v dějinách asijského a afrického filmu. Jádrem publikace jsou rozhovory s režiséry Hafedem Bouassidou z Tunisu a Pyasiri Gunaratnou ze Srí Lanky o jejich působení v Československu. Pak by tam měly být zařazeny texty odborníků na syrskou a alžírskou kinematografii zaobírající se kontextem tvorby syrského režiséra Nabila Maleha a alžírského režiséra Mohammeda Lakhdara-Haminy. Oba studovali na FAMU a po svém návratu sehráli klíčovou roli v budování národní kinematografií obou zemí. Nepředstavují přitom ojedinělé případy. V blízkovýchodní kinematografii evidentně sehrály východoevropské filmové školy svou roli. V Praze, Moskvě nebo Kyjevě například studovala celá jedna generace syrských filmařů, kteří prosluli svými sociálně kritickými a esteticky radikálními filmy, které jsou dnes považovány za klenoty arabské kinematografie. Přijde mi zajímavé uvažovat například o Československé nové vlně, s jejichž představiteli Nabil Maleh studoval, právě v tomto kontextu.

Black and White, Krišma Višvanáta, videostill, 1968

V bratislavskom tranzite sme mali možnosť vidieť kurátorskú selekciu spracovaných výsledkov doterajšieho výskumu v podobe architektonicko- priam až scénografického podania v podstate dosť „nevýstavnej“ témy. Architektúru a stvárnenie filmovej prezentácie, ako aj archívnej dokumentácie vytvoril Zbyněk Baladrán. Zaujímalo by ma, ako prebiehala vaša spolupráca a zaujíma ma tiež kľúč, na základe ktorého možno usporiadanie materiálov, ako aj celkové vizuálne uchopenie výstavy interpretovať. (Odčítateľné boli určité programové postupy a zámery, nevtieravá navigácia výstavou, smerovanie pohybu diváka a podobne…)

Spolupráce se Zbyňkem byla pro celý projekt naprosto klíčová. Jsem kurátor, kterého zas tolik nezajímá práce s umělci tak, jak ji dnes většinou chápeme – tj. supervize produkce uměleckých děl, jimž pak mám vytvořit zajímavý kontext v rámci výstavy. S umělci ráda spolupracuji na společných projektech, v nichž jednotlivé role nelze úplně přesně definovat. V projektech s Barborou Kleinhamplovou jsme obě byly někdy kurátorkami, někdy umělkyněmi, jindy divadelními režisérkami. Se Zbyňkem je to podobné. Oba jsme byli střídavě jako umělci, archiváři, kurátoři, teoretici. Prostor galerie jsme rozdělili do tří místností: Rasismus a socialismus, Případ Univerzity 17. listopadu, Dekolonizační hnutí a československá kultura. Každou místnost tematicky předurčilo naše autorské video – jakási případová studie, již jsme spolu vytvořili na základě archivních materiálů, rozhovorů s pamětníky atd. Kolem toho jsme soustředili materiál, spíš intuitivně a nesystematicky. Zbyněk se při návrhu instalace inspiroval teoriemi fungování paměti. Na výstavě bylo možné strávit hodiny a hodiny podrobným studiem archivních materiálů. Ale i když ji někdo zhlédnul během čtvrt hodinky, odnesl si z toho pocit, pochopení. Nebo to byl náš cíl.

Na výstave ste sa obaja podieľali aj autorsky – súčasťou každej miestnosti boli projekcie, komentujúce jej ideový obsah. Ako vznikali?

Vybrali jsme dva příběhy z archivu 17. listopadu – již zmiňovaný tanec biaferských studentů na podporu pražského jara, útok českých dívek v kukluxklaních převlecích na africké studenty a příběh o studentkách ze Súdánu, Somálska a Bulharska, které si vystavily Leninův obraz na dveře od svého pokoje na koleji a někdo ty dveře zapálil. Volně jsme se inspirovali také příběhem Morise Issy, režiséra syrského původu, který mi vyprávěl, jak se dostal na FAMU. Všechny tyto příběhy mají něco společné – ukazují nesnadnost interakce mezi studenty a místními, nedorozumění, nelze v nich úplně označit viníka a oběť, kdo má pravdu a kdo ji nemá. Tyto příběhy jsme volně zpracovali, různě „zašmodrchali“ a seskládali do tří videí. Příběhy se odehrávají v současných kulisách, abychom zdůraznili, že se stejně dobře vztahují k minulosti jako k současnosti. Všechno jsme spolu konzultovali a všechna rozhodnutí jsme činili společně.

Boli tieto projekcie od počiatku súčasťou predstáv o výstave, alebo boli skôr dôsledkom architektonického riešenia, alebo Zbyňkovho vstupu do procesu jej tvorby?

Byl to Zbyňkův nápad, který padl ale hned, když jsme se sešli nad projektem poprvé. Já jsem nechtěla prostě jen vystavit archiv a Zbyněk taky ne. Baví mě, že nejde úplně říci, zda jde o vystavený archiv, kurátorovanou výstavu nebo umělecký projekt.

Prejdime k tvojej metodológii práce na projekte. Výskum problematiky ti trval približne rok a pól, pričom si čerpala z fondu Univerzity 17. novembra, uloženého v Národnom archíve v Prahe, z Národného filmového archívu a z Archívu FAMU, v ktorom sa nachádza kompletná agenda, súvisiaca s pobytmi študentov tretieho sveta v Československu. Z toho archív 17. novembra nie je úplne spracovaný, pričom ide, predpokladám, o rozsiahly konvolút materiálov. Ako si za daných podmienok pristupovala k výskumu, resp. akú metódu bádania si zvolila, aby si sa dopracovala k nejakým konštruktívnym výsledkom?

Nejsem vzděláním historik a vůbec neznám metodologie historického výzkumu. Věděla jsem dopředu, že mě zajímá interakce studentů s československými obyvateli, jejich politické a kulturní aktivity. Tím jsem se řídila při zkoumání složek archivu Univerzity 17. listopadu. Na FAMU a NFA jsem se obracela už s konkrétními jmény režisérů. Asi největší část mého výzkumu proběhla na internetu. Jsem takový postinternetový pseudobadatel. Server Academia.edu je skvělý. Dostanete se k velice aktuálním výsledkům bádání. Ale to nejpodstatnější jsem se dozvěděla v přímé komunikaci s pamětníky – Morisem Issou, Drahomírou Vihanovou, Hafedem Bouassidou, Pyasirim Gunaratnou – a s odborníky na blízkovýchodní kinematografii, kteří nějak na spojitost s Československem narazili – Rashou Salti, Oliverem Hadouchim, Kay Dickinson.

Pohľad do inštalácie výstavy Biafra ducha. Študenti z tretieho sveta v Československu v bratislavskom tranzite.

Bola ti vízia koncepcie projektu od počiatku jasná a v rámci výskumu si ju nasledovala, alebo sa jeho podoba menila priebežne s nadobúdaním materiálov? Čo ťa v rámci ich objavovania najviac prekvapilo?

Základní rámec mi byl jasný od začátku – kulturní výměna mezi druhým a třetím světem a hledání zajímavých historií internacionalismu z té doby. V tranzitu jsme se totiž tehdy internacionalismem, Hnutím nezúčastněných a podobnými tématy zabývali. Chtěla jsem prozkoumat nějakou lokální historii, tradici, jež by měla širší platnost a mohli bychom se z ní poučit i v naší spolupráci se současnými umělci, kteří nepochází ze Západu. Nejprve jsem narazila na různé slavné osobnosti z Latinské Ameriky a Asie, kteří pobývali ve východním bloku. No a pak jsem narazila na skutečnost, že řada z těchto lidí ve východní Evropě studovala. A skončila jsem u studentů FAMU a Univerzity 17. listopadu. Překvapilo mě, jak divně jsem se občas cítila v archivu – jako voyer. Řada dokumentů byla osobního rázu a připadala jsem si při jejich čtení nepatřičně. Nejintenzivněji jsem to pociťovala nad jedním zoufalým dopisem mladičké dívky někdy z konce šedesátých let. Byl adresován rektorovi Univerzity 17. listopadu. Byla z malé vesnice u Zlína a měla dítě se studentem ze Súdánu, evidentně členem místních elit, s nímž se seznámila, když tam trávil prázdniny. Těžko pohledat víc nekompatibilní pár. Byl to asi po všech stránkách problematický člověk, který měl velké potíže i na škole. K dítěti se nejdřív hlásil, pak nehlásil, alimenty neplatil. Do případu byl zapleten i súdánský konzul. A možná někde na Zlínsku dosud žije dnes už paní ve zralém věku, jejich dcera. Takových příběhů ale muselo být mnohem víc.

Prejdime k samotnej téme projektu. Jej voľba na jednej strane súvisí s tvojím profesijným angažovaním sa v združení tranzit, ktoré svojimi aktivitami reflektuje aj oblasť post-koloniálnych štúdií a ktoré už nejakú dobu spolupracuje s umelcami z mimozápadných centier, ale tiež, predpokladám, možno hľadať spojitosť aj medzi voľbou témy a záberom tvojho vysokoškolského štúdia...

Ano, studovala jsem afrikanistiku na Filozofické fakultě v Praze. Naučila jsem se jakž takž svahilsky, četla svahilskou literaturu (díky své skvělé učitelce, filozofce a afrikanistce Aleně Rettové) a strávila studijní pobyt v Tanzánii. Studovala jsem dějiny subsaharské Afriky od pravěku do moderní doby. Takový vhled do úplně jiné kultury vám už navždy změní pohled na tu vaši vlastní i na tu takzvaně západní. Obor pak zrušili. Což je vlastně taky symptom doby. Afrika nás nad rámec nějaké exotiky nezajímá. Začala jsem se pak více věnovat literatuře a kritické teorii a posléze současnému umění. Když jsem nastoupila jako kurátorka do tranzitu, s Vítem Havránkem jsme spolu vedli dlouhé rozhovory o tom, jak je náš umělecký svět orientován na Západ, přestože ve světě probíhá určitá decentralizace moci a Západ už zdaleka nemá takovou hegemonii – a to i na poli kultury. Hned jsem se cítila doma.

Zastávaš názor, že odpor alebo histéria veľkého množstva obyvateľov stredoeurópskych krajín voči imigrantom sú spôsobené neznalosťou ich kultúrneho kontextu. Motivovala ťa k vytvoreniu projektu aj snaha toto kultúrne pozadie objasniť? Myslíš, že sa ti to podarilo?

Situace v Sýrii a vůbec arabský svět se nás týká víc, než si možná myslíme. Většina studentů z třetího světa, která sem přišla studovat, pocházela právě z tohoto regionu. Do Sýrie jsme hlavně navezli hromadu zbraní. Chyběly mi ve veřejných diskusích tyto souvislosti, mluvilo se o tom konfliktu jako o něčem, co je nám vzdálené a co s námi a naší kulturou nemá nic společného a ani by nemělo.

To, že dnes nerozumíme, co se tam vlastně děje a odkud tito lidé přichází, přitom souvisí s naší neznalostí kulturních dějin těchto oblastí. To se týká hlavně intelektuálních kruhů. Víme, kdo je Martin Scorsese, ale nevíme, kdo je Mohammad Malas. Přitom to, co se děje v Sýrii, nás dnes určuje úplně stejně, jako to, co se děje ve Spojených státech. Možná nastal čas, abychom si rozšířili obzory. Ráda bych výstavu ukázala v nějaké státní instituci. To by pro mě byl posun, nějaké stvrzení, že i kulturní výměna skrze studenty z třetího světa v Československu je součástí našeho kulturního dědictví.

Fuga na černých klávesách, Drahomíra Vihanová, videostill, 1964

Šesťdesiate roky boli v Československu, podobne, ako aj inde vo svete, obdobím kultúrnej a politickej renesancie. Vo svojom výskume si sa zamerala na spojitosť medzi týmito historickými faktami a projektom dekolonizácie. V čom sú podľa teba súvislosti medzi kultúrno-politickou situáciou v Československu zmieňovaného obdobia a projektom dekolonizácie prehliadané? Ktoré považuješ za najdôležitejšie?

Souvislostí je celá řada. Dekolonizací se začíná období intenzivnější politické a kulturní spolupráce mezi Východním blokem a třetím světem. Například v Československu je v šedesátých letech založena právě afrikanistika, Československý rozhlas vysílal v arabštině a svahilštině, vznikaly překlady literárních děl, rozvíjely se různé humanitární projekty, ekonomická a kulturní výpomoc, jejíž součástí bylo i poskytování stipendií studentům. Právě Československo bylo v šedesátých letech v Africe asi nejaktivnější zemí východního bloku. Do jisté míry byla tato strategie poslušná instrukcím ze Sovětského svazu, do jisté míry mohlo Československo jednat autonomně. Dočetla jsem se také, že v letech 1955-1966 vyslalo Československo do Afriky obrovské množství humanitární pomoci, možná nejvíc humanitární pomoci, kolik kdy který stát poskytl – měřeno de capita.

Příchozí studenti z třetího světa, především ti z Afriky a z Asie, mě zajímali proto, že jejich prostřednictvím se s kulturou třetího světa poprvé v intenzivní míře setkávali i běžní českoslovenští občané. To, že tato interakce nebyla bez velkých problémů, je jedním z hlavních témat výstavy. Rasismus, xenofobie a nacionalismus československé společnosti se tu ukázal naplno – a to navzdory internacionalistickému pohledu na svět komunistických intelektuálů, kteří byli tehdy u moci. Na příkladu studentského časopisu Forum, který vydávala Univerzita 17. listopadu, a některých filmů studentů-cizinců FAMU a představitelů Československé nové vlny, jsem chtěla ukázat období pražského jara jako možná jediné období před rokem 1989, kdy se o problémech rasismu mohlo otevřeně diskutovat. Ráda bych tu zmínila jeden film, snímek Black and White z roku 1968. Natočil jej indický student FAMU Krishna Viswanath. Je to vizuálně mimořádně silný dokument o problémech, s nimiž se setkávají smíšené páry – afrických studentů a československých žen. Vypravěč mluví jménem společnosti, která si o sobě myslí, že je velice moderní a progresivní, ale v bezprostředním kontaktu s kulturní odlišností lidí jiné barvy pleti se ukazuje, že je svázaná až středověkými předsudky. A ta společnost vůbec neví, co s tím, je zmatená a ochromená. Formuluje tu něco, co nazývám paradoxem československého rasismu. Byl doslova tabu, protože připustit si jej by znamenalo zpochybnit úspěch samotné komunistické ideologie založené na internacionalistickém étosu, ukázat pokrytectví režimu, v němž teorie a praxe spolu neměly mnoho společného. Je pro mě důležité, že ten film natočil indický student a že v něm mluví jménem československé společnosti sebekriticky tak, jak by ona sama o sobě tehdy asi nemluvila. Přítomnost studentů z třetího světa tedy sehrála důležitou, byť okrajovou roli v nějaké společenské reflexi, která během pražského jara proběhla. Obrazy rasistických výpadů obyvatel Prahy vůči africkým studentům se ostatně objevují v absolventských filmech Jaromila Jireše nebo Drahomíry Vihanové. Co se týče FAMU: zajímalo mě, jak se přítomnost kolegů z Afriky a Asie, z nichž někteří byli aktivními účastníky dekolonizačního boje, promítla do tvorby například Československé nové vlny. V těchto filmech i snímcích z pozdější doby vystupují studenti z třetího světa většinou jako nějaké obrazy kulturní jinakosti, s níž se československá společnost neumí srovnat. Hafed Bouassida, který na FAMU studoval o něco později, posléze spolupracoval s českým dokumentaristou Antonínem Františkem Šulcem a dalšími československými filmaři na svých dokumentárních filmech v severní Africe. Krátký film koprodukoval filmy Mohammeda Lakhdara-Haminy a takových spoluprácí by se dalo nalézt asi více.

Internacionalizmus sa rovná v tvojej interpretácii solidarite. Mohla by si to objasniť/rozvinúť?

Uvedu příklad. Narazila jsem na jednu knihu o čínských, japonských nebo indonézských občanech, kteří se ve třicátých letech rozjeli do Španělska bojovat proti fašistům. Co je vedlo k ochotě položit život za lidi, s nimiž vlastně neměli nic společného? Vždyť Španělsko je úplně na druhé straně zeměkoule a jedná se o absolutně odlišnou kulturu... Někdo by to třeba klasifikoval jako fanatismus, ale mě to nepřestává fascinovat, obzvlášť v dnešní době nedůvěry vůči čemukoliv a komukoliv, co je kulturně odlišné. Internacionalismus chápu jako solidaritu s někým, s kým na první pohled nemám vůbec nic společného. Víra v určitou emancipační ideologii může překonat i obrovské rozdíly. Může se jednat o internacionalismus zezdola, jako v případě oněch asijských dobrovolníků, anebo o solidaritu nařízenou zhora, jako tomu bylo v případě komunistického Československa. Druhý případ je samozřejmě problematický. Mnohem horší je ale situace, kdy jsou vládnoucí elity otevřeně nacionalistické a rasistické.

Projekt reflektoval obrazy internacionalizmu a kultúrnej výmeny. Z vlastnej skúsenosti si spomínam na zážitok, keď sme v pätnástich s kamarátkou objavili vo veciach jej rodičov čiernobiele fotografie ich nájomníkov z obdobia 70. rokov. Išlo o afrických študentov medicíny, ktorí u nich prebývali pravdepodobne v 70. rokoch, prenajímali si izbu v ich rodinnom dome. Som presvedčená, že ide práve o príklad študentov tretieho sveta, ktorí v Československu získali štipendium. Dostávala štipendiá iba akási intelektuálna elita? Pýtam sa preto, lebo študenti tretieho sveta u nás zväčša študovali iba „elitné odbory“ ako Vysokú školu múzických umení, medicínu, právo...

Pokud vím, do určité míry o elitu šlo. Část studentů si ostatně studium hradila sama, ale to byla menšina. Část se sem dostala, protože byli například členy komunistických nebo socialistických stran a hnutí. Například Hafed Bouassida byl levicového smýšlení a to byl jeden z důvodů, proč chtěl studovat ve východním bloku. Členem politické strany ale nebyl, a stipendium přesto dostal. Na cestu srílanského filmaře Pyasiri Gunaratny se složili českoslovenští studenti. Chtěli mu prostě pomoci, aby tu mohl studovat film. Pokud vím, ani on nebyl členem žádné partaje a z bohatých poměrů evidentně také nebyl. Oba to byli ale nadaní, inteligentní lidé z kulturního prostředí.

Pohľad do inštalácie výstavy Biafra ducha. Študenti z tretieho sveta v Československu v bratislavskom tranzite.

V projekte zohráva významnú úlohu už zmieňovaná Univerzita 17. novembra – vysoká škola, zriadená vládnym nariadením v roku 1961 (popri Univerzite družby národov Patrice Lubumby v Moskve a Herderovom inštitúte pri Univerzite Karla Marxa v Lipsku), ktorá mala za cieľ získavať s pomocou štipendií študentov zo zemí tretieho sveta a promarxisticky na nich pôsobiť. Čo si myslíš o tom, že Univerzita bola označovaná aj ako „teroristická prípravka“, ako aj o tvrdeniach Josefa Frolíka v knihe Špión vypovídá (Jasná zpráva o konci jednoho světa), že sa na nej okrem skutočnej výuky nových odborníkov školili aj noví agenti ako pre potreby československej, tak sovietskej rozviedky? Výstava totiž tieto fakty, alebo tento rozmer povedomia o Univerzite 17. novembra celkom obišla...

Ano, obešla. Chtěla jsem toto téma představit i trochu jinak než postkomunistickým prizmatem boje dobra (Západu) se zlem (komunismem, Sovětským svazem). Ten příběh dobře znám a už pro mě není v ničem přínosný ani zajímavý. Zajímá mě mnohem víc to, o čem se tolik nemluví: kulturní výměna, která tehdy proběhla, v níž Univerzita 17. listopadu sehrála svoji důležitou roli. Na její půdě se konaly přednášky předních českých orientalistů, afrikanistů, politiků, výstavy, politické debaty, kulturní akce organizované samotnými zahraničními studenty. Její součástí byl i vývoj metodiky výuky zahraničních studentů i vzdělávání českých překladatelů a tlumočníků, z čehož později vznikl dnešní Ústav translatologie při Univerzitě Karlově. To všechno mě zajímá mnohem víc. Je možné, že studenty verbovala STB/KGB do svých služeb. Je mi rovněž známo, že na území Československa se nacházela školící zařízení, v nichž se vzdělávali a cvičili (mimo jiné i) členové Arafatovy Organizace pro osvobození Palestiny. Zda budeme považovat tyto lidi jen za zločince a teroristy, se odvine od našeho názoru na izraelsko-palestinský konflikt. Pro mě to pouzí zločinci a teroristé nejsou. Do Československa lítali kubánští revolucionáři, kteří pak odsud pokračovali do Afriky, kde se zapojovali do tamních bojů, v jejichž emancipační potenciál věřili. V souvislosti s Castrovou smrtí se mluvilo hodně o tom, že kubánští vojáci, jejichž intervence by nebyla možná bez sovětské podpory, přispěli významnou měrou k pádu apartheidu. Pohled na Československo v područí zhoubné politiky Sovětského svazu, který třetí svět využíval jen pro své mocenské cíle, je pro mě už moc jednoduchý a opomíjí motivace jednotlivých aktérů, zejména těch z třetího světa. Dějiny nejsou černobílé.

Na sympóziu, ktoré sa konalo ako sprievodný program k výstave, si sa prizvaných hostí opýtala, čím si vysvetľujú relatívne malý bádateľský záujem o problematiku, napriek tomu, že „obraz iného“ je dnes pomerne atraktívnym konštruktom. Čím si ho vysvetľuješ ty?

Myslím, že to právě souvisí s už tak nějak překonaným postkomunismem. To téma je prostě stále spjaté s minulým režimem, nezajímavé anebo příliš problematické. Ale třeba v sousedním Německu, pokud vím, je to hodně aktuální.


Biafra ducha. Študenti z tretieho sveta v Československu / Kurátorka: Tereza Stejskalová / Spolupráca: Zbyněk Baladrán / tranzit.sk, Beskydská 12, Bratislava / 7. 10. – 26. 11. 2016


Foto: Adam Šakový

Lucia Gavulová | Narodená 1980 v Bratislave, kde žije a pracuje. Absolvovala Vedu o výtvarnom umení na katedre Dejín umenia Filozofickej fakulty Univerzity Komenského. Od roku 2004 pravidelne publikuje v magazínoch o súčasnom umení, pôsobila ako šéfredaktorka časopisu Vlna. Ako nezávislá kurátorka realizovala niekoľko výstav v Bratislave aj v Prahe. V rokoch 2008 až 2014 koncepčne i organizačne zabezpečovala projekty pre Nadáciu – Centrum súčasného umenia (OPEN Gallery, Aukcia súčasného slovenského umenia, BLAF – Bratislava Art Festival). Od roku 2014 pracuje ako kurátorka Zbierky moderného a súčasného umenia v Slovenskej národnej galérii, od roku 2018 je riaditeľkou Nadácie - Centrum súčasného umenia a projektu Cena Oskára Čepana.