Artalk.cz

Něco nám chybí

Laureáty ESSL ART AWARD 2015 za Českou republiku byli vloni na podzim vyhlášeni Iveta Čermáková a Filip Dvořák. K ocenění se vracíme v recenzi výstavy vítězů, jejíž autor v ní hledá možné spojnice mezi vystavenými díly.

Kristián Németh, Fragile, 2011
Kristián Németh, Fragile, 2011

ESSL Museum v  Klosterneuburgu v těsné blízkosti Vídně představuje laureáty 6. ročníku ESSL ART AWARD CEE za rok 2015. Tato cena zaměřuje svou pozornost na mladé autory ze střední a jižní Evropy a na letošním ročníku je do začátku března představeno dohromady 21 umělců generace 80. a počátku 90. let 20. století. Tedy mladé, „post-komunistické“ a stále ještě „před-kybernetické“ generace. Mojí generace. A mám pocit, že nám něco důležitého chybí.

Výstava vítězů ceny ESSL nese název Diversity of Voices a díla na ní prezentovaná byla vytvořena umělci z Bulharska, Slovinska, Slovenska, Chorvatska, Rumunska, Maďarska, Turecka a České republiky. Cena se udílí s dvouletou pravidelností od roku 2005, a proto letošní ročník můžeme chápat jako jubilejní oslavu deseti let její existence. ESSL AWARD nehledá nezávisle své potencionální laureáty, jednotliví umělci se musí přihlásit a pak doufat, že budou vybráni mezinárodní porotou, která volí deset nominovaných z každé země (kromě toho bylo letos pozváno ještě pět umělců v rámci projektu Collector´s Invitations). Skrze národní finále (které u nás proběhlo v květnu a v červnu 2015 v galerii Futura) jsou pak, opět porotou, vybráni dva umělci, kteří mohou svou práci vystavit v rakouské galerii. Navíc jeden z deseti nominovaných z každé země je nezávisle oceněn vídeňskou pojišťovnou Vienna Insurance Group ve formě finanční podpory na vytvoření nového díla, které je následně vystaveno ve vídeňském Ringturm, tedy v hlavním sídle zmíněné pojišťovny (za ČR toto ocenění získal Tomáš Kajánek).

V „Ausstellungshalle“ v prvním patře galerie je v jedenácti ne zcela oddělených částech představeno více děl, než se na první pohled zdá. Koncepce výstavy se zdá poněkud nejednotná, jelikož na jejím začátku se výstava soustředí na jednotlivé země, ve kterých se umělci narodili a z veliké většiny v nich stále tvoří, avšak v dalších prostorách se koncepce mění a jednotlivé místnosti jsou zaměřeny především na sourodost tématu či materiálu děl. Jednotlivá jména předem nepřipravenému návštěvníkovi také mohou splývat obdobně jako některá díla. Je velmi jednoduché nepostřehnout, že se díla autorů představených v první místnosti vyskytují i v dalších prostorách, jako je tomu například u Kristiána Németha (SK), jehož dvě (a to doufám, že jsem další neminul) mediální instalace přesvědčivým způsobem znázorňují hlubokou propast mezi (homosexuálním) jedincem a jeho (toužebnou) vírou. Toto téma zpracovává video The Bars, ve kterém muž touží po zpovědi a rozhřešení, čehož mu není dovoleno, protože podle slov svatého otce žije se svým partnerem v hříchu: obraz videa se od těsné blízkosti kříže s Kristem vzdaluje a končí před mřížemi vstupu do prostor kostela. Jiná stránka církve je poté ukázána v drobné Némethově instalaci Let the Little Children Come to Me, v níž je kombinována fotografie duchovního se dvěma malými dívkami, pravé hostie a zvukový záznam ženy, která vypráví svou zkušenost se sexuálním obtěžováním ze strany církevního představeného.

Ana Jagodic, Chewland, 2014
Ana Jagodic, Chewland, 2014

S jistou nadsázkou, ale za sebe i s určitou jistotou je možné tvrdit, že princip Némethova díla je charakteristický pro celou výstavu – a to rozkol mladého jedince jako citlivého výtvarného umělce a světa okolo něj, který před něj klade své „mříže“, jimiž je náročné prostoupit. V díle jiného umělce, Angela Chobanova z Bulharska, se například tyto pomyslné mříže mění v jeden objekt trojích dveří, stlučených dohromady, které tím ztrácejí svůj smysl průchodu do místnosti a jsou pouhou „překážkou“ v prostoru. Celý objekt je s jedním malým kukátkem, ve kterém je instalováno video nervózní a chvílemi až agresivní mladé dívky, jež se svým bušením do dveří (nicméně patrným pouze vizuálně, nikoli audiovizuálně) domáhá naší pozornosti. Ta jí je věnována, ale v distancované roli voyera s dominancí pozorujícího, ale neviděného (dílo je z roku 2014 a je nazváno Secrets).

Jiným pokusem o vyrovnání se s „umělostí“ současného života mohou být například díla Any Jagodic ze Slovinska, která plátna polepuje umělými nehty, řasami či obaly ze žvýkaček. Vytváří tak jinou hranici mezi tím podstatným, tedy plátnem, a divákem, a to prostřednictvím těchto módních doplňků. Můžeme tento aspekt chápat jako další překážku mezi člověkem a druhými, či jím samotným a jeho životem? Vytváří si člověk sám svou vlastní umělost, aby nemusel vnímat subjektivní já, které nahrazuje objektem? V díle Jagodic se zdá, že podstatou lidského ducha je jeho uzavření se do umělosti, kterou nám nevyhnutelně nabízí okolní konzumní kultura. Obdobnou nepřehlédnutelnost vnějšího materiálu ve svých fotografiích zkoumá například i Petr Sit. Jeho tísnivá hmota je dusícím balvanem materiality všudypřítomných věcí. V mysli mohou vyvstat otázky, zdali potřebujeme předměty ke svému vlastnímu životu či proč jich vytváříme tolik.

Vztah předmětů a člověka, konkrétně jeho ducha a touhy tvořit ve svých vystavených dílech adresuje také jeden ze dvou českých laureátů ESSL AWARD, a to Iveta Čermáková. Ta společně s dětmi z české mateřské školy přetvářela běžné předměty do Hideouts, tedy nových prostorů ze starých forem. Ve světě výtvarného umění zase nic tak nového, ale v kontextu rakouské výstavy zcela ospravedlnitelného a charakteristického. Celou výstavou se totiž line tato touha odejít, schovat se, utéct, a to pro pocit vyčlenění a nepochopení. Ale jistá část této vykořeněnosti je mladou generací umělců, alespoň co si dovolím soudit na základě současné výstavy děl v ESSL Museum, umělá, až chtěná jako pozice, přičemž v některých případech může nabýt podoby až vyprázdněné pózy.

Filip Dvořák, End of Aria, 2013
Filip Dvořák, End of Aria, 2013

To by se například mohlo zdát v případě díla druhého českého reprezentanta, Filipa Dvořáka. Ten vystavil především svá audiovizuální díla a společně s nimi jednu malbu. Ve všech se dotýká současné kultury sebe-reprezentace jako určitého zbytečného opakování a nutnosti upozornit na téměř vše, i na to nedůležité. Tak může působit například jeho malba Stage for the Stage či video Matchstick Maker, ve kterém si protagonista musí zapálit svíčku sirkou, aby mohl vyrobit sirku, kterou musí nahradit tu spálenou. V jiném videu s názvem CDF21122012 pak Dvořák odkazuje ke kultu umělecké osobnosti, když se staví do pozice umělce tvořícího ve vichru i zimě a přes všechny útrapy je odhodlán dílo dokončit. Autor zde možná parafrázuje vyprázdněné umění bez myšlenky, přičemž smyslem jeho děl je právě touha poukázat na tuto prázdnotu. Tedy tak se na jeho práce můžeme dívat za předpokladu, že se opravdu snaží ukázat prázdno prázdnotou. Pokud ne, pozbývají Dvořákova díla tuto paradoxní linii a sama se stávají bezobsažnými.

Nutno tedy říci, že i přes svou Diversity of Voices mají prezentovaná díla něco společného. Jde především o určitou povrchnost, avšak nikoli povrchnost v pejorativním slova smyslu, ale povrchnost jako postrádání něčeho důležitého, co se díla absencí tohoto „něčeho“ snaží najít, od začátku vědomě bez možnosti kladného výsledku. Všechna díla jsou materiálově dokonale zvládnutá, obsahově se drží sociálně-kulturních témat, reagují na současné dění, snaží se držet krok se současností. Ale toto vše s jakousi unaveností, znuděností, plochostí, ztraceností.

Domnívám se, že tato výstava je úspěšnou ve svém záměru představit diverzitu hlasů jedné současné umělecké generace. Ale ticho a bezmoc těchto hlasů je zdrcující, jelikož, jak jsem si na výstavě uvědomil, něco důležitého mé generaci chybí. Máme ironii, dokonalost, materiál, přehled, ambice, možnosti. Co nám tedy chybí? Snad radost, zapálení, touha, hloubka, odhodlání? Na této výstavě to tak vypadá. Ale možná ticho a povrchnost jsou tím způsobem, jak přistoupit k hluku a plytkosti. Kdo ví? I přes zmíněnou nekoncepčnost může být výstava silným tichem v hluku dneška. Když nic jiného, nalezneme na ní kvalitní díla současných umělců.

______________________________________________________

Diversity of Voices, ESSL ART AWARD CEE 2015 / vystavující umělci: Dániel Bernáth (HU), Baran Çağinli (TR), Iveta Čermáková (CZ), Angel Chobanov (BG), Filip Dvořák (CZ), Irina Ghenu (RO), Daniel Ghercă (RO), Ana Jagodic (SLO), Nina Kamenjarin (HR), Maruša Meglič (SLO), Kristián Németh (SK), Neven Petrović (HR), Peter Sit (SK), Evrim Terkeşli (TR), Júlia Végh (HU), Miglena Yoncheva-Nikolova (BG), Nina Čelhar (SLO), Dáriusz Gwizdala (HU), Alen Kasumović (HR), Kalina Mavrodieva (BG), Monika Pascoe Mikyšková (SK) / kurátorky výstavy: Viktoria Calvo-Tomek, Clara Brandstätter / Essl Museum. Kunst der Gegenwart / Klosterneuburg / Rakousko / 4. 12. 2015 – 6. 3. 2016

Foto: Kristián Németh, Filip Dvořák, Ana Jagodic

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *