Průzkumník

Byl to obyčejný vrabec, ale odvážil se něčeho, na co ti ostatní neměli dost odvahy a šikovnosti. Otevřenými prosklenými dveřmi vletěl do kavárny, zakroužil pod stropem, rychle se snesl k opuštěnému stolu a dal se do sezobávání muffinových drobků. Nedaleko sedící muž opatrně položil obří šálek s kávou a začal si ptáčka fotit mobilním telefonem. Budou to hezké snímky, pomyslel si. Vrabec příliš neotálel, sebral poslední větší drobky, bravurně prokličkoval interiérem kavárny a vyletěl zpět ven. Podle lhostejnosti číšníků mu tento trik vycházel už dlouho. Muž se smutně usmál a zastrčil telefon zpátky do kapsy.

Bylo horko, i když ještě nebylo opravdové léto. Latte macchiato jen pomalu chladlo. Návštěvníci kavárny v Prenzlauer Bergu tvořili různorodé společenství, v němž bylo nesmyslné rozlišovat místní, dlouhodobé nebo krátkodobé návštěvníky. Víc než místo původu je spojovala móda, v letošní sezóně s důrazem na exotické motivy. Město kolem bylo plné galerií. Vážnost, jaká se tu umění přisuzovala, byla známkou dosaženého blahobytu i kultivované společenské úrovně: nastalé problémy se řešily v rámci uměleckých projektů. Berlín bylo skvělé místo pro život, snad nejlepší na světě. A to se nedávno od základu změnilo.

Nikdo si nedokázal představit, že by se objevilo něco lepšího než civilizace, jakou právě Berlín představoval. Dokud nad město nepřiplul velký stříbřitý doutník jak z nějakého filmu. Když začali vysílat, co všechno tam nahoře mají – a ukázalo se, že to bylo bez nějakého zvláštního záměru, vlastně náhodou – byl to šok, i pro muže v kavárně. Bylo to tak dobré, že i on udělal všechno proto, aby se do toho jiného světa dostal. Přestal se zabývat uměním, prodal byt, auto, rozloučil se s přáteli a rodinou. Jako tisícům jiným mu to nevyšlo, ale alespoň přežil.

Teď tu seděl s mobilem v ruce a cítil se poražený a ponížený. Úspěch byl často otázkou náhody. Těm nahoře bylo většinou jedno, pokud za nimi sem tam někdo přišel. Největší potíží bylo, že jim lidé připadali oškliví. Nechtěli se na ně dívat, kazilo jim to chuť, nepomáhal zpěv ani pestrobarevné košile. Ošklivost vyvolávala strach a strach jednání, které svou bezcitností nakonec překvapovalo i obyvatele toho skvělého světa. Muž v berlínské kavárně ale věděl, že to zkusí znovu. Každý má přece nárok na štěstí. Patří to k nejlepším tradicím jeho kultury: Potýkat se s nesnázemi, překonávat překážky, pokoušet se o nemožné. A díky odvaze, chytrosti a odhodlání nakonec dosáhnout něčeho lepšího, i když by to měly být jen drobky z nějakého cizího, ale nepředstavitelně naplňujícího života.

__________________________________________________________

ilustrace: Martin Groch

Tomáš Pospiszyl | Narozen 1967, studoval dějiny umění na FF UK a kurátorská studia na Bard College v New Yorku. Jako kurátor, badatel a publicista se zabývá uměním 20. a 21. století. Publikoval několik knih, od antologií teoretických textů, přes monografie až po studie na pomezí dějin umění a vizuálních studií. Vyučuje na FAMU a AVU v Praze.