Artalk.cz

Definitivní konec Ateliéru?

Od roku 2012, kdy byla snížena částka, kterou MK ČR dotovalo časopis Ateliér, se toto periodikum potýká s finančními problémy. Zásadní změny jej však čekají až nyní, kdy se šéfredaktorka Blanka Jiráčková rozhodla své místo opustit. Zástupce zatím nemá a jako nejpravděpodobnější vyústění situace se jeví ukončení či přerušení vydávání Ateliéru. S Blankou Jiráčkovou jsme se bavily o historii časopisu, aktuálním stavu i případných vyhlídkách do budoucna.

Atelier_01 

Kdy byl časopis Ateliér založen?

Od roku 1971, kdy byla díky bolševikovi zrušena Výtvarná práce, se umělci − v čele s Kurtem Gebauerem a Michaelem Rittsteinem − snažili, aby začal vycházet nový časopis. Podařilo se to až těsně před revolucí, v roce 1988, kdy na sklonku roku 1987 vyšlo historicky nulté číslo Ateliéru a od března 1988 vycházel už jako čtrnáctideník o 8 stranách.

Byla jste u jeho založení?

Nebyla a jsem tomu ráda. Přestože o založení Ateliéru usilovali kvalitní umělci, pořád fungovala cenzura a způsoby, které byly zavedeny za normalizace. Redaktoři z umělecky orientovaných časopisů, jako byly například Literární noviny nebo zmíněná Výtvarná práce, stáli u vzniku pražského jara, proto se komunisté takovýchto časopisů obávali a do čela Ateliéru dosadili člověka, který byl s největší pravděpodobností spolupracovníkem STB, alespoň to i sám o sobě tvrdil.

Kdo to byl?

Šéfredaktorem tehdy byl František Kšajt. V listopadu 1989 fungoval poměrně svobodně Fond výtvarných umění a díky němu se do Mánesa přeneslo centrum revoluce a shromažďovali se zde výtvarníci, kteří vytvářeli revoluční plakáty. Zároveň s tím se svezl časopis a jeho původní redakce, která se chtěla Ateliéru chopit sama, šéfredaktora vyštvala. Na začátku roku 1990 v Ateliéru zbyli tři lidi, mezi nimi i Petr Nedoma. Sekce teoretiků umění v čele s Miroslavem Lamačem a Jiřím Šetlíkem, která se sešla, navrhla, abych dělala šéfredaktora. Do redakce jsem nastoupila 15. května do situace, kdy zde nebyl jediný zaměstnanec, jediná koruna a během týdne se muselo vydat číslo.

Kdo byl tehdy vydavatelem časopisu a kdo je jím dnes?

V roce 1992 jsme se dostali do dalšího problému, kdy najednou na časopisy ministerstvo financí vypsalo 5% daň, s čímž nikdo nepočítal. Do té doby byla vydavatelem časopisu nástupnická organizace Svazu českých výtvarných umělců Unie výtvarných umělců, která v té době spravovala 51 spolků, jež nemohly hospodařit s penězi, které měl Fond výtvarných umění a které vydělávalo Dílo. A protože vydávání Ateliéru tehdy vycházelo na 3,5 až 4 miliony korun ročně a Unie neměla žádný příjem financí, tak se odhlasovalo, že nechce zajišťovat ani vydávání Výtvarného umění, které tehdy vedla Milena Slavická, ani Ateliéru. S Milenou jsme se domluvily a během 14 dnů jsem obě založily občanská sdružení, abychom mohly dále časopisy publikovat a někde shánět peníze. Vloni byla občanská sdružení transformována na spolky, členem spolku vydávajícího Ateliér je právník Josef Novák, jako fyzická osoba, Asociace teoretiků a kritiků a já.

Kolik lidí dnes pracuje v redakci Ateliéru a jaký máte náklad?

Náklad je 1700 kusů, máme 720 předplatitelů, zbytek tvoří volný prodej. V zaměstnaneckém poměru jsme tu dvě a půl síly, zatímco Ateliér v roce 1988 měl 12 zaměstnanců, redakce měla k dispozici auto, fotografa a Ateliér měl 8 stran.

A vycházel tehdy časopis se stejnou periodicitou?

Se stejnou periodicitou, ale v polovičním rozsahu.

Vy jako šéfredaktorka jste se nyní rozhodla Ateliér opustit. Co vás k tomu vedlo?

Těch důvodů je několik, za prvé je mi 65 let, Ateliér vedu 25. rokem, myslím si, že je na čase předat veslo někomu jinému, mladšímu, s jinými názory. Jsem ochotná mu chvíli pomáhat, aby věděl, co, kde a jak, ale myslím si, že je to úkol nové generace. Další věc je ta, že jsem neměla 12 let dovolenou, pracuji 14 hodin denně. Třetí důvod je rodinný.

Začala jste tedy shánět někoho, kdo by po vás vedení časopisu převzal?

Už loňského června, když jsem dělala pololetní uzávěrku pro ministerstvo kultury, jsem do zprávy psala, že chci odejít a že bych byla ráda, kdyby se vytvořily takové podmínky, aby člověk, který po mně nastoupí, měl nějaké peníze, protože od roku 2012 bojujeme o přežití. Vloni v září jsem podala na ministerstvo kultury žádost o tříletý grant, v níž jsem znovu zdůrazňovala, že člověk, který do redakce přijde, by neměl peníze, a že je nutné mu vytvořit takové prostředí, aby byl schopen se věnovat koncepci časopisu a mohl platit externistům za texty. Když vám řeknu, že dnes máme stejné náklady jako v roce 1993, tak si dovedete srovnat, jak to vypadá.

Existuje tedy nějaká konkrétní osoba, o které víte, že by mohla Ateliér dále vést?

Jednala jsem s několika lidmi od 35 do 40 let s tím, že jsem jim dala k dispozici účetnictví, vylíčila jsem jim, jak situace vypadá. Vytipovali jsme si lidi, kteří mají dobré jméno a jsou aktivní. Ale řekli jsme jim, že nám ministerstvo dalo na letošní rok jen 10,8 % z celkových nákladů, že situace je taková, že peníze tu nejsou. Nejenom kvůli finanční situaci, v jaké se nacházíme, všichni oslovení nabídku odmítli. Proto jsem už v březnu napsala ministru kultury, vysvětlovala jsem osobně na odboru umění, že jednáme s potenciálními šéfredaktory a že tito lidé nemohou opustit místo v oboru, aby šli na místo, kde nejsou žádné peníze. Ministerstvo se brání tím, jak jsme dopadli při hodnocení grantovou komisí, a navrhlo nám de facto obrácený postup, že nejdřív máme vypsat výběrové řízení a pak že se možná najdou peníze, které by nám možná přidali.

V průběhu měsíce května výběrové řízení na pozici šéfredaktora skutečně proběhlo. Přineslo nějaký výsledek?

Do konkurzu se přihlásily pouze dvě mladé dívky, které měly dobrý úmysl, ale nevyjádřily se ani k současné situaci Ateliéru, ani nepřišly s návrhem nové koncepce, takže nesplnily podmínky konkurzu. Ale myslím si, že to není jejich vina, spíš byly nadšené.

A nebylo by řešením, že by si nový šéfredaktor sháněl peníze sám?

To je jistě řešení a dělám to, ale to by ten nový člověk musel mít tričko s logem pana Kellnera, nebo nevím koho. My jsme tři roky jednali s různými sponzory, s různými nakladatelstvími o tom, za jakých podmínek by Ateliér mohl vycházet. Ze všech pokusů o navázání spolupráce se nám podařilo dosáhnout vážného jednání s jedinou mediální skupinou, a tou je MAFRA pana Andreje Babiše, který k nám poslal svého manažera. My jsme mu dali k nahlédnutí kompletní účetnictví, všechny podklady. Zástupci MAFRY dělali velký rozbor, překvapilo je, že se vzdávám svého místa a naopak se ubezpečovali, že by redakce zůstala ve stávající podobě. Na začátku zvažovali, že by přidávali Ateliér jednou za 14 dní jako přílohu předplatitelům Lidových novin, nakonec však jejich obchodníci nabídku na spolupráci odmítli, neboť jsme proděleční. Vyjednávala jsem také mimo jiné s Ústavem dějin umění, že by vedle časopisu Umění vydávali časopis, který by se věnoval současnému umění. Umění je 100% dotované z Akademie věd ČR.

A Ústav se k tomu staví jak?

Tato možnost také nevyšla.

Jak by tedy podle vás měl Ateliér optimálně fungovat?

Na časopis tohoto typu by měl stát dávat alespoň 50 % z celkových nákladů. V letech 2007 až 2011 jsme získali od ministerstva kultury kolem 1 900 000, což bylo kolem 32 % z celkových nákladů, a je to velký rozdíl, když letos jsme dostali 500 000 Kč.

Co varianta levnějšího papíru nebo černobílého tisku?

Variantu, že bychom byli černobílí, jsme zavrhli. Protože ve 21. století, kdy jsou obrazy založeny na barvě, časopis v černobílé podobě ztratí jakoukoli vypovídací hodnotu. Nicméně jsme byli nakloněni jinému formátu, nehledě k tomu, že před třemi lety jsme spolupracovali se studenty grafického ateliéru FUD UJEP v Ústí nad Labem, to jsme měli několik návrhů, studenti na tom odvedli kus práce a nakonec dnešní úprava je prací jedné z tehdejších studentek.

A zvažovali jste, že byste část obsahu − třeba právě barevné fotografie − přesunuli na web?

To je dobře, že se na to ptáte. V zahraničí totiž fungují přísná reprodukční práva a my se zahraničím úzce spolupracujeme, posílají nám katalogy výstav, máme slušnou knihovnu. Dnes jsou nicméně podmínky takové, že smíte reprodukci použít pouze v době trvání výstavy, a to jen v souvislosti s danou výstavou a pouze pro tištěnou verzi, poté je nesmíte archivovat. U nás je to trochu uvolněnější, ale tyto přísné regule se už začínají uplatňovat i tady. Navíc − my s počítači pracujeme jako jedni z prvních, od roku 1992. Kolem poloviny 90. let jsme spolupracovali se Sorosovou nadací, tehdy nám dávali naše texty na své webové stránky, takže to není tak, že bychom byli v tomto ohledu zaostalí. Vlastní web máme od roku 2010, kdy nám jej zadarmo udělal a dodnes nám ho spravuje Vladimír Kokolia s tím, že jsem měli v úmyslu dávat tam víc materiálu. Nicméně když jsme se chtěli věnovat webu více, tak ubylo lidí v redakci, sama pracuji 14 hodin denně, soboty, neděle, to samé kolegyně, opravdu tomu odvádíme, co se dá, ale ten problém je v tom, že by příspěvky na webu musel někdo publikovat. Jsem si vědoma toho, že by to chtělo nějakého profesionála, který by udělal celý web znovu, jenže od roku 2012 zápasíme o každou korunu a když jsme se chtěli s někým dohodnout, tak nám většina lidí řekla, že chtějí 120 000 jen za technické zpracování, a na to nemáme. Mezi tím se naštěstí objevil Facebook. S Facebookem pracujeme dlouho a dá se říci, že máme facebookové stránky mnohem aktivnější než web a hojně navštěvované. Shodou okolností nám zrovna nějací hackeři web zablokovali.

Jestli tomu tedy dobře rozumím, jedním z nejpravděpodobnějších řešení je to, že Ateliér přestane v současné chvíli fungovat.

Činnost Ateliéru se přeruší, ale záleží na tom, co dál, protože jakmile činnost přerušíte, tak musíte platit dál nájem a telefony a další náklady, což by nebylo z čeho, takže musí nastoupit nějaký likvidátor… Na druhou stranu tady máme materiály, které se musí z archivních důvodů uchovávat dvacet let a státní archiv to nepřijme jen tak.

Teď tedy pracujete na posledním čísle?

Děláme číslo, které vyjde 25. června, a do té doby uvidíme, jestli se nám podaří dát dohromady ještě další finance. Máme žádost o grant na Státním fondu kultury a podnikáme další kroky. Například nám umělci na podporu věnovali svá díla, která nabízíme k prodeji. Nicméně to vypadá tak, že pokud nám ministerstvo kultury peníze nepřidá, tak koncem příštího měsíce buď skončíme, nebo přerušíme činnost na dobu neurčitou.

______________________________________________________________

foto: archiv časopisu Ateliér

______________________________________________________________

Reakce Františka Kšajta:

V rozhovoru se šéfredaktorkou Ateliéru paní Jiráčkovou jsem byl neprávem osočen. Prohlašuji, že jsem nikdy nebyl spolupracovníkem STB a rovněž zcela odmítám tvrzení, že bych to o sobě dokonce tvrdil. Moje jméno v Cibulkových seznamech proto nenajdete.

Komentáře

  1. Atelieru by byla škoda, vycházel dlouho a měl tradici.
    Psal jsem ministrovi, ale bez odpovědi…
    Zde je text mého dopisu ministru kultury:

    Vážený pane ministře,

    velmi rád bych Vás požádal o důkladné zvážení větší finanční podpory pro časopis Atelier.

    Jedná se o jeden z nejstarších uměleckých časopisů v České republice.Tento čtrnáctideník podrobně mapuje českou výtvarnou scénu, nabízí kompletní servis nejen pro odborníky, ale i pro širší veřejnost, má širokou sít předplatitelů a je často jediným zdrojem informací o tom, co se děje zejména v menších městech a galeriích. Bohužel od roku 2012 opakovaně dostal jen velmi malou podporu a hrozí reálné nebezpečí, že bude muset ukončit svoji činnost. Časopis pořádal sbírky na svoji podporu, kdy jej dary podpořila velká část umělecké obce, část autorů se vzdala honorářů, byla přestěhována redakce do malých a nepříliš vyhovujících prostor atd. Časopis celkově funguje ve velmi nekomfrotním režimu, nicméně stále vychází ve velmi dobré textové i tiskařské kvalitě.

    Myslím si, že Ministerstvo kultury by mělo podporovat takto strukturované odborné časopisy, nejedná se rozhodně v rámci rozpočtu o velkou částku.

    Bohužel jsme svědky situace, že takové časopisy dlouhodobě živoří a to rozhodně není dobrou vizitkou české politické scény a jejího vztahu ke kultuře.

    S pozdravem

    Jaroslav Valečka
    Jilemnického 10
    Praha 6

  2. ZÁKLADNÍ A SPECIÁLNÍ POTŘEBY VÝTVARNÉHO PROVOZU

    Je zajímavé sledovat, že společnost je většinou schopna finančně podpořit lidovou zábavu a potom špičkové speciální odborné projekty. To prvé se dělá z populistických důvodů, to druhé z prestižních. Je přitom vynechána důležitá část aktivit, které vytvářejí základní servis každého oboru. K nim patří i nezastupitelná služba periodika ATELIÉR.
    Optimální by bylo, kdyby MK ČR vnímalo jako svou povinnost finančně uhlídat existenci základních informačních periodik pro vizuální kulturu, hudbu, literaturu, audiovizi, divadlo, příp. tanec, zatímco prestižních projektů by si měli cenit spíše sponzoři a mecenáši. Ministerstvo by mělo být v tomto směru samo mnohem aktivnější, vyhlašovat koncepce, které jsou celospolečensky přínosné a ne jen prostřednictvím různých komisí přerozdělovat finance. K aktivitě MK by proto mělo patřit i vyhlašování grantů na konkrétní sociální výzkum v oblasti kultury, o jehož výsledky by pak bylo možné se opírat. Když v hospodaření s financemi nebude celkový systém, bude se donekonečna diskutovat o tom samém, bez možnosti pokročit do vývojově vyššího stádia.
    Z výzkumů kognitivní psychologie mj. vyplývá, že papírová periodika a knihy jsou kvalitativně nenahraditelné displeji, protože u displejů nedochází k dostatečně soustředěnému vnímání a tedy ani ukládání poznatků v paměti. Převažující práce s displeji vede k předčasné degeneraci kognitivního systému, s čím začínají nejvyspělejší části světa již zdravotně bojovat. Za ekonomicky kompromisní verzi vydávání periodik proto odborníci do budoucna považují webovou prezentaci s možností běžného uživatelského tisku na formát A4. Tím by se však poměrně hodnotně nahradila distribuce předplatitelům,. ale tradiční, velice lidská a funkční forma prodeje na novinových stáncích nikoliv.

    Tomáš Fassati
    vysokoškolský pedagog vizuální komunikace a ergonomie

  3. Lehce to působí jako zbytečně histerickej závěr. Letos jste získali 500 000,- na provoz… což sice není mnoho, ale je to přece jen víc, než vůbec nic. Zrušte koncepci čtrnáctidenníku na křídě s relativně vysokou gramáží a tiskněte jednou za měsíc, na osmdesátkovej offset či rovnou offset novinovej. Náklady se tím logicky musí snížit více než o polovinu. Chápu, že stávajcí tisk nabízí vysokou kvalitu barevnýho tisku, ale kvalitně – co se barevnosti týče – lze se správnou předtiskovkou pracovat s jakýmkoliv druhem papíru.
    Taky je třeba si uvědomit, že sice kvalita obrazu je, pokud jde o vizuální umění, nezanedbatelná, mnohem víc nezanedbatelná je však textová informace a rozbor. Zvlašť v době, kdy je koncept stále povyšovaný nad vizuální stránku věci.
    Pokud tedy není hlavním problémem nechuť redakce k další publikaci, nejsou snížený finance, i když mohou zásadně změnit koncepci dalších vydání, smrtící skutečností. To je můj názor.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *