Princip hry?  

Dalibor Chatrný v jednom televizním dokumentu poznamenal k interpretaci své práce: „Tyhlety nápady vymýšlejí kunsthistorici, to je jejich odpovědnost. Vymysleli si, že si hraju. No tak si hraju, co se dá dělat.“ Jaký byl princip „hry“ Dalibora Chatrného, byla-li to hra, je možné zkoumat na autorově současné retrospektivě v Galerii hl. m. Prahy pojmenované příznačně Vidět svět jinak, ale také v katalogu, který však vyšel necelých čtrnáct dní před koncem výstavy.

Autorova konceptuální tvorba je ceněna pro kontinuálně rozvíjené myšlení zvláště o prostoru, ale také dělení obrazové plochy, protikladu rubu a líce obrazu, fyzikálních jevech magnetismu, zrcadlení… Udělení Ceny od Václava Stratila v roce 2011 ukázalo zájem mladých umělců, kurátorů a teoretiků umění o jeho dílo. Nespočet variant různých přístupů Dalibora Chatrného souvisí nikoli s náhodou, ale s něčím jiným, tím „jiným“ je řád, který za všemi vystupuje, řád přírody a jejích dějů, vycházel z nich podobně jako Karel Malich, ale jeho uvažování bylo směrováno více racionálně.

Obrat ke konceptu

Na pedagogické fakultě Chatrný pracoval tradičními grafickými technikami, ale v roce 1957 na stipendijním pobytu v Polsku, když poznal dílo Henryka Stażewského, viděl rozsáhlou výstavu nefigurativního umění, pojednal následný cyklus dřevořezů Polské pobřeží v redukovaných tvarech. Poprvé se vymknul tradici, bylo mu třicet tři let. To byl počátek jeho konceptuálního uvažování. V roce 1966 v brněnském Domě pánů z Kunštátu už prezentoval sto deset reliéfních a kolážovaných tisků, které ústí do posledního listu − bílého monochromu; vznikly po čtrnáctidenní návštěvě Paříže. O dva roky později v Galerii Jaroslava Krále jsou mimo jiné představeny i perforované plexi a ohýbané plechy. Tím, že z techniky suché jehly převzal tenký měděný plech, který proděravěl, přenesl použití grafické matrice do trojrozměrného objektu.

Okruhy

Pokud sám sebe označoval především jako kreslíře, pak ve smyslu kresby jako stopy vedení ruky, což ovšem nabízí nekonečné pole možností a výstava to dokládá v čisté a precizní instalaci. Jiří Machalický, autor konceptu a kurátor, přehlídku rozdělil podle tematických okruhů, což však přesto dovoluje sledovat smysl obratu v 60. letech, který je často označován jako „bod nula“, někde tam může umění končit a lze poznat tu nejzazší propast metafyziky.

Okruhy reprezentují celou autorovu tvorbu, rané období první poloviny 60. let zastupují tušové kresby, reliéfní grafiky se slepotiskem, asambláže v plastových obálkách, jejichž plocha je například vertikálně prostřižená a vodorovně ji člení protahované provázky, nebo je pojednaná modernistickou mřížkou. Na perforovaných ručních papírech určují otvory geometrický rytmus, propojují prostorové plány, zatímco obrazy malované akronexem vycházejí z informelu, což ukazuje i brutálně roztržené plátno Stříbrného obrazu (1963), které je radikálně spoutané vazbou z provázků. Možnosti dělení v plochách obrazu pomocí mřížky přinášející geometrický řád rozvíjel Chatrný od poloviny 60. let, narušoval ho zásahy do plochy i dominantní figury. Představeny jsou kresby vznikající spalováním, prosakováním, trojrozměrné objekty vytvořené manipulací s rovinou.

Projekty

Oblast, pro niž se v českém kontextu ustálilo označení akční umění, zastupují „šňůrové“ projekty, v nichž zkoumal možnosti náhodných situací „linie“; kurátor v textu zmiňuje například Osmihodinovou výstavu v brněnském Domě umění (1970), v Procházkové síni, kterou využívalo Divadlo na provázku. Návštěvníci podle autorových pokynů provlékli devět kovových válců šedesátimetrovou šňůrou, jejíž konce byly vyhozeny ven. Nadšení „spolutvůrci“ měnili konfigurace válců, ale původní záměr uchovat plynulost linie se proměnila v přerušení šňůry a vytváření samostatných celků, akce vyústila mimo prostor budovy, kde přešla v úsilí přivázat i sochy Vincence Makovského.

Normalizace pro Chatrného znamenala konec vystavování, ale pokračoval v zakreslování variant linie v nakresleném interiérovém schématu. Vytištěné je v albech formátu A5 rozesílal přátelům. Reagoval na ně nejčastěji Jindřich Chalupecký a také Stanislav Kolíbal. Postupem času myšlení zcela uvolnil, což vedlo mimo jiné k monumentálním vzdušným sochám, které vycházely ze země, procházely vodou, vzduchem a zapadaly zpět. Rozsáhlý soubor je na výstavě reprezentativně zastoupen alby, jejichž názvy jako Vlajky, Stopy, Rohy, Fragmenty, Projekty pro malíře pokojů, Prostorové deformace, Quasi prostory, Zrcadlová orientace, Stopy v prostoru uvozují jednoduché zacházení se skromnými prostředky, které se však radikálně dotýká obecných principů prostoru a vývoje výtvarného jazyka, při jehož formulování hrála rozhodující roli geometrie.

Zrcadla

Optický jev zrcadlení využíval k projektům v krajině, k vytváření pomíjivých realizací a jejich význam budoval ve fotodokumentaci tím, že je rámoval hledáčkem objektivu do jedné obrazové plochy. Dokládají to například fotografie z kláštera Rosa coeli v Dolních Kounicích (1996), kde Chatrný zrcadlový odraz využil k iluzivnímu sjednocení prostoru za ním a před ním nebo země a oblohy. S optickou iluzí pracoval i v instalaci Svítání na západě (23. 3. 1974), jeden ze snímků zachycuje odraz slunce v zrcadle umístěném ve volné krajině a vytváří optickou iluzi slunce vycházejícího na západní straně.

Magnety

V 70. letech objevil možnosti tzv. feromagnetických látek, které lze trvale zmagnetizovat. Pomocí feromagnetu a barvy maloval železnými pilinami na plochu, když magnet vložil do úst nebo sevřel dlani, železné piliny reagovaly vytvořením příslušné struktury na pleti obličeji nebo se seskupily podle tvaru ruky. Vrcholem jsou Magnetické skříně, v nichž přítomný magnet vytváří magnetické pole a udržuje prvky v křehké rovnováze, změnou jednoho elementu se instalace zhroutí, ale umožňuje vytvářet znovu a znovu nové varianty.

Barva, hlásky, slova

Do pozornosti umělce se dostala také analýza slov; výrazy, které se pro stejné barvy nebo pojmy užívají v různých jazycích. Opatřil si lingvistický a i tzv. retrográdní slovník, v němž jsou slova sice abecedně řazena podle pořadí písmen, ale od jejich konce. Všiml si, že počet českých samohlásek odpovídá počtu šesti základních barev, přepisoval je a maloval. I hudebnost verše v některých ojedinělých případech vyjádřil barvou. V instalaci je zastoupena práce A deux mains – Neopakovatelno (1987), která dokládá jeho fascinaci možností psát slovo neopakovatelno donekonečna a vyústila v jeho opakování na svitku o délce dvaceti metrů.

Stíny a otázky

Vztah mezi prostorem, světlem a vnímáním iluze rozvíjel v pohybu vrženého stínu při rozdílném osvětlení a jeho jednotlivé fáze zaznamenával. Explicitně to v retrospektivě dokládá konstrukce Krychle (1971-76) z pravoúhle spojených mosazných trubek, jejíž stín se posouval podle nasvícení. Fixace jedné fáze tu paradoxně nabízí prostor pro zpochybnění na začátku textu vyzdviženého principu esteticky čisté a přesné instalace otázkou, zda nejde vlastně už jen o anachronický a konzervativní výstavnický přístup ovlivněný vztahem k institucionálnímu kontextu, i když představuje tvorbu Dalibora Chatrného komplexně, protože patří k autorům, kde celek ukazuje vnitřní jednotu díla, ale jeho význam ověřoval v neustálém odkrývání variant přemýšlení a zkoušení síly elementárních vyjadřovacích prostředků v prostoru.

To logicky navozuje otázku, jak prezentovat dílo, nebo možná onen princip „hry“ významného představitele českého konceptuální tvorby druhé poloviny 20. století, ale zároveň autora, který sám svoje práce i postupy nejraději ukazoval v ateliéru a podstatou jeho díla je proměnlivost, pomíjivost, labilita, metody přírodních procesů, z nichž vystupuje velký a radikální význam jeho tvorby. Chatrného důležitost podle mého soudu nespočívá v tom, jak dílo vypadá, ale v konceptuálním uvažování, neustálém promýšlení, přestože buduje vlastní estetiku, kterou lze sice zachytit vizuálně, není to prvotní smysl, jen důsledek.

Katalog

Poněkud tvrdošíjně jsem čekala na vydání katalogu, protože bez něho by se mi recenze zdála neúplná. Přehlednou, rozsahem reprezentativní a graficky výborně upravenou česko-anglickou publikaci opatřenou kartonovým pouzdrem Tak teď tu. Komplementární svět Dalibora Chatrného editorů Jiřího Zahrádky a Dany Chatrné doplňuje DVD s třemi významnými opticko akustickými skladbami Dalibora Chatrného a Aloise Piňose Statická kompozice, Mříže a Geneze (1969−1970).

Základem byla zhruba padesátka kreseb převedených do diapozitivů, na které skladatel reagoval jako na grafické partitury. Výsledný film Dalibora Chatrného ukazuje obraz přesně synchronizovaný s hudbou, která nejprve sleduje pohyb linií a postupně se osamostatňuje. Skladby zdůrazňují jednu z podstat umělcovy tvorby, kterou byla hudebnost.

Dvaadvacet kapitol katalogu je členěno nikoliv chronologicky, ale podle tematických okruhů jako v retrospektivě. Hlavní těžiště knihy spočívá v téměř 2000 reprodukcích děl, skic a rukopisných poznámek Dalibora Chatrného. Textová část obsahuje poznámky a čtyři texty umělce, Biografické dotazníky I a II (1983, 1984), úryvek z jeho korespondence s J. H. Kocmanem, dva přetištěné rozhovory s Karlem Srpem (1987) a Jiřím Machalickým (1992). Jediným novým textem je esej Vidět svět jinak Jiřího Machalického, čímž autoři v tomto případě rezignovali na uměleckohistorický výzkum, který by měl být součástí retrospektivy takto významného autora.

Tvorbu tohoto umělce světla, stínů a klamavých iluzí prostoru, stejně tak analytika slov či fyzikálních jevů, který svoje postupy, techniky neplánoval, ale nacházel, ve chvíli kdy vyčerpal varianty jedné, přicházela nová možnost, lze možná metaforicky parafrázovat definicí hry Johana Huizinga jako svobodné jednání (myšlení) či zaměstnání, které se v rámci určitého vymezeného času a prostoru koná podle svobodně přijatých pravidel, má svůj cíl samo v sobě a nese s sebou pocit napětí a radosti a zároveň vědomí odlišnosti od všedního života.

______________________________________________________________

Dalibor Chatrný: Vidět svět jinak / kurátor: Jiří Machalický / GHMP: Dům U Kamenného zvonu / Praha / 30. 1. – 26. 4. 2015

______________________________________________________________

foto: archiv GHMP

Radoslava Schmelzová | Historička umění. V současnosti přednáší teorii výtvarného umění na KALD DAMU v programu Divadlo v netradičních prostorech. Zabývá se současným umění s přesahem ke krajině a kulturnímu dědictví.