Tichý těsně nad zemí v Karlových Varech

Umělecká i výstavní činnost Karlovarského kraje se v očích mnoha výtvarníků, kurátorů a dokonce i uměnovědných studentů mnohdy zdá jen jako stagnující výseč komerční estrády spojené s turismem filmového festivalu, lázeňství a lyžařských středisek. Tento postoj navozuje určitou izolovanost umělecké i galerijní činnosti tohoto koutu naší země, a to jak z pohledu vnějšího, tak i toho interního. A i přesto, že v porovnání s jinými velikými institucemi se může výtvarná a výstavní aktivita této oblasti opravdu zdát skromnější či méně exponovaná, není to samozřejmým ekvivalentem k činnosti nehodné alespoň pozornosti.

Galerie umění v Karlových Varech v současné době pokračuje ve výstavních projektech zaměřených na persóny české umělecké scény, navazujíc na tradici započatou zejména v 80. letech, kdy byli místní kurátoři schopni do svých prostor přivést známá jména českého umění (František Skála, Jiří Načeradský či Michael Rittstein). Vsází i na jedince méně známé (Zdeněk Manina, Ivo Křen či právě probíhající výstava Oldřicha Tichého).

Výběr z jeho děl je vystaven v přízemí hlavní budovy v Karlových Varech, na Goethově stezce v prostředí lázeňského centra, několik minut chůze od Grandhotelu Pupp. V expozici rozdělené na dvě poloviny, čítající zhruba okolo 20 obrazů a 10 objektů, je představena jeho tvorba zejména po roce 2000. Oldřich Tichý v ní dostává svému jménu – zdá se být v kontextu tvorby svých souputníků jen jakýmsi tichým našeptávačem rozvratných otázek po smyslu, který leží pod povrchem.

Právě prezentace děl Oldřicha Tichého se může zdát signifikantní pro samotnou expoziční strategii karlovarské galerie. Svou polohou v centru lázeňského města nabitého zástupy turistů plní zejména úlohu reprezentativní instituce českého moderního umění směrem k zahraničním hostům, a tím pádem sází na osvědčená jména, důstojně představující české moderní umění, bez ohledu na to, že jejich díla jsou již v porovnání s aktuální tvorbou historická, patřící více do kontextu umění 20. století nežli toho současného. Přestože se tedy jedná o galerii umění se zaměřením na umění nynější, stále svou pozornost obrací k jedincům, kteří již prošli určitým institucionálním vývojem, divákovi bez hlubšího zájmu o výtvarné umění se mohou zdát na první pohled aktuální, ale při bližším zkoumání nikterak soudobí, spíše moderně konzervativní.

Samotná expozice Oldřicha Tichého je typickou náplní karlovarské galerie – Tichý začíná tvořit na konci 80. let, kdy na scéně začínají působit osobnosti spjaté s českou postmodernou, se skupinou Tvrdohlaví (např. Jiří David, Michal Gabriel či František Skála) či s Volným uskupením 12/15 Pozdě, ale přece (za všechny Kurt Gebauer, Ivan Kafka, Michael Rittstein). Vstupuje do uměleckého světa s těmito celosvětově moderně orientovanými směry, ale není hlavním korábem na cestě za obrodou české výtvarné scény, zůstává „jedním tahem těsně nad zemí“, jak říká i název celé výstavy v Karlových Varech.

Jeho díla jsou zde instalována v čistém prostoru, návštěvníkovi se nabízí možnost poodstoupení, není zahlcen jejich přemírou a je mu umožněno vnímat každý obraz jako samostatnou uměleckou entitu. Expozice nečítá průřez tvorbou, ale soustředí se na nejsilnější Tichého motiv, kterým je naznačení hloubky pomocí uzavřeného povrchu. Vystavená díla se pohybují ve dvou kvalitativních rovinách – za prvé jde o méně zajímavé obrazy typu „jasné derivace francouzského surrealismu“, jako je například obraz Vodní krajina z roku 2010 či Zlomky našich životů z roku 2012, kde je patrný i vliv tvorby 30. let Jindřicha Štyrského. V těchto obrazech Tichý pokládá jakési zbytky lidské činnosti prošlé vlnou času do neurčitého prostředí, možného označení jako prakrajiny. Jde o materiální stopy žité skutečnosti, které zde zůstávají, i když vše ostatní již odešlo. Existenciální nádech je patrný, ale nikoli natolik zjevný jako ve druhé skupině děl.

Díla z této skupiny (zejména S kouskem nekonečna z roku 2007) jsou typickou ukázkou zmíněného Tichého kroku těsně nad zemí, směřujícího však hluboko pod povrch. Právě na nich je patrný pokus o zachycení výtvarnými prostředky nehmatatelné duchovní sféry vyvěrající z nitra, a to ať už lidského, či přírodního. Tyto abstraktní krajiny zemitého barevného tónu jsou zastřeny hutnými mřížemi nejasné, ale na první pohled patrné tvrdé překážky, či jsou omotány dlouhým rezavějícím nezlomitelným drátem, který čiší svou fyzičností narušující nepřátelskostí samotné vizuální podstaty hrubého oplocení.

Je zde patrné naléhání na fyzické zraňování diváka při pokusu proniknout povrchem obrazu. Nezbývá pak tedy nic jiného než zkoušet nahlížet skulinkami za překážku a zkoušet najít samotnou hloubku, která je však navždy neprostupná jak pro samotné lidské myšlení, pochopení vlastní duchovnosti, ale stejně tak nikdy nebude možné prostoupit povrchem obrazu, jelikož je navždy zastřen vizuální hranicí. Právě toto trýznění vlastní hloubky má umělecký účinek, který je schopen Tichý svými vydařenějšími díly navodit.

Samotnou kapitolu pak tvoří několik vystavených objektů. Ty se dle mého názoru do celkové kompozice výstavy nehodí, i když chápu, že jsou pro umělcovo experimentování s motivem prostupnosti a překážky důležité. Narušují však účinek obrazů: najednou je možné povrchem projít a hloubku nalézt, jelikož ta se nejeví zastřená a ztracená, jako je tomu v některých obrazech.

Oldřich Tichý je představen jako osobnost české abstraktní malby, talentovaný, nikoli však s potřebou dělat veliké věci. Stejně tak by se dala označit výstavní ambice karlovarské galerie – dělat dobré věci, ale příliš neprovokovat, nezkoušet nic nového, zůstat těsně nad zemí.

______________________________________________________________

Oldřich Tichý: Jedním tahem těsně nad zemí / Galerie umění Karlovy Vary / Karlovy Vary / 27. 3. - 8. 5. 2014

______________________________________________________________

foto: archiv Galerie umění Karlovy Vary