Prostor kde se manifestují politické zájmy

Umění ve veřejném prostoru je v současnosti oblíbeným tématem. Marcel Fišer, ředitel Galerie výtvarného umění v Chebu, se jím však zabývá i z pohledu historika umění, kterého zajímají kořeny současného stavu, jež podle něj sahají až do 19. století. Výsledkem jeho práce je výstava Umění v Chebu, která se – vedle Fišerových názorů na přístup umělců k veřejnému prostoru – stala tématem následujícího rozhovoru.

Mám pocit, že veřejný prostor tě zajímá dlouhodobě, co tě k tomuto zájmu přivedlo? Když to vezmu hodně zeširoka, začalo to tak, že v Klatovech chyběl regionální historický sborník. Tamní muzeum a archiv o něco podobného nejevily zájem, tak jsme ho nakonec začali vydávat v galerii. A to mě donutilo, abych si i já našel nějaké téma. Z dějin umění toho v regionu zas až tolik po ruce není, pokud člověk zrovna není specialista na středověk či baroko. Umění ve veřejném prostoru se nabízí. Jde o téma spojené s 19. a 20. stoletím a není vůbec zpracované, protože soupisy památek byly dovedeny do 19. st. Začal jsem dvěma monografickými články o významných lokálních umělcích, pak se to téma najednou otevře, víš, kde co v archivu hledat, na koho se obrátit… Takže jsem se rozhodl zpracovat celé Klatovy formou výstavy a doprovodné publikace.

Kromě jiného provozuješ web, na němž shromažďuješ informace o sochách ve veřejném prostoru. Můžeš jeho činnost přiblížit? Já jsem založením systematik, vždy mě bavili věci jako encyklopedie či soupisy. A soupis, to je dnes vlastně databáze. Pro umění ve veřejném prostoru je to ideální médium. Údaje lze neustále doplňovat, protože s tímhle uměním se pořád něco děje, je poškozováno či naopak restaurováno, různě přemisťováno, odstraňováno a zase vraceno na své místo… A na rozdíl od knižních soupisů tu není nutnost dovést to do nějakého finálního tvaru, protože to ani nejde, ten fond je ohromný. Je to vlastně práce, která nikdy neskončí… Zatím web funguje na adrese www.socharstvi.info, neboť původní idea byla zahrnout to do rámce nějakého portálu o sochařství, kde by se třeba shromažďovaly informace o vypsaných soutěžích. Ale to se pak ukázalo jako nerealistické. Takže nová představa je, že ho rozšíříme na umění ve veřejném prostoru jako takové; už mám registrovanou doménu publicart.cz. Já se snažím hesla psát pravidelně, zhruba ve frekvenci jedno za den, zároveň už se zformoval volný okruh spolupracovníků. Doufám, že časem se podaří získat i nějaký grant, abychom za hesla mohli něco platit, ale zatím je vše na dobrovolné bázi.

Byl právě tento web odrazovým můstkem k současné výstavě Umění v Chebu, která se zabývá chebským veřejným prostorem? Už knihou Umění v Klatovech jsme založili edici a po Chebu bychom rádi pokračovali dále. Do konce roku by měl přibýt Sokolov, s kolegy máme rozpracována další města srovnatelné velikosti – Domažlice, Strakonice, Františkovy Lázně, Beroun… Databáze je tu ideálním pomocníkem, protože člověk si hesla může postupně zpracovávat a má je pořád přehledně po ruce.

Podtitul výstavy zní Umění ve veřejném prostoru od 19. století do současnosti. Proč jste zvolili jako mezník na opačné straně časové osy právě 19. století? Těch důvodů je hned několik. Jak již bylo řečeno, do baroka to je většinou již někde publikováno a my bychom se opakovali. Navíc mezi barokem a 19. stoletím existuje zřetelná cézura – skončila barokní tradice spojená s církví jako hlavním objednavatelem a s rodinnými dílnami a začala jiná, která v podstatě nepřerušeně pokračuje až dodnes. Tehdy se proměnil i charakter veřejného prostoru, který se začal formovat v dnešním slova smyslu jako prostor politický. Už to nebyla ta barokní krajina, strukturovaná chrámy, sochami svatých a božími mukami, nýbrž prostor, kde se manifestovaly politické zájmy, ať už státní, národní nebo nejrůznějších korporací, které tehdy začaly masově vznikat. To vlastně platí dodnes. A konečně dalším důvodem je, že od 19. století to lze nějak uchopit muzeálně. Existuje množství materiálu, který nebyl nikdy vystaven - modely pamětních desek a pomníků, pamětní tisky k jejich odhalení, dobové fotografie a často i přímo odstraněné desky a fragmenty pomníků.

Je Cheb v porovnání s jinými městy něčím výjimečný? Cheb byl až do poválečného odsunu takřka výhradně německým městem, tudíž zde stavěli němečtí architekti a zakázky dostávali němečtí umělci. Mezi autory zdejších realizací a účastníky soutěží najdeme jména, která asi většině českých kunsthistoriků mnoho neříkají: sochaře Johanna Adolfa Mayerla a Karla Wilferta staršího i mladšího z Chebu, Hugo Uhera a Wilhelma Srb Schlossbauera z Karlových Varů, Wilhelma Russe z Krásna, Johannese Watzala z Teplic nebo malíře Franze Grusse z Kraslic. Příznačně jediné dvě výjimky, za nimiž jsou čeští autoři, mají také národnostní pozadí. Na české škole pro místní minoritu tvořenou státními úředníky postavené v národním obloučkovém slohu stála na atice socha od plzeňského Vojty Šípa. A legionářský pomník Rudolfa Březy mohl existovat pouze za zdmi kasáren, neboť zdejší pluk tvořený italskými legionáři zde opravdu nebyl příliš v oblibě. Incident v listopadu 1920, když se vojáci po nějaké drobné rozmíšce s místními občany pokusili v odvetě svévolně odstranit sochu Josefa II. z pomníku na náměstí, nabyl celostátních rozměrů – v Praze Češi obsadili Stavovské divadlo a Německý dům, dlouho se to řešilo v Parlamentu. Po druhé světové válce pak existují jistá specifika, související s historií a polohou Chebu. Všechno to jsou příběhy, které známe i odjinud, tady se ale protnuly. Cheb leží v Sudetech, takže se tu po válce zlikvidoval německý válečný pomník. A zároveň v oblasti osvobozené Američany a blízko železné opony, takže pomník osvobození, který přišel na jeho místo, byl odstraněn hned v roce 1953 a nahrazen Pohraničníkem od Jana Hány.

S polohou Chebu souvisí i vybombardování zdejšího významného železničního uzlu Američany a poválečná obnova nádraží v nezvykle velkolepém stylu jako výstavní brány socialismu. Architektura Josefa Dandy je posledním projevem funkcionalismu u nás, bohatá vnitřní výzdoba zase výjimečně zachovalým dokladem bruselského stylu v té nejčistší podobě. Najdeme tu například ranou sochu Hugo Demartiniho z roku 1962, na sousední poště realizované dle stejného projektu o deset let později stála monumentální socha Vladimíra Preclíka. V devadesátých letech se sice ztratila, ale objevili jsme jí těsně před výstavou a stala se jejím nejpůsobivějším exponátem. Lidé jsou nadšení, že se s ní po 15 letech opět shledali.

Jak obtížné bylo dohledávat materiály u realizací, které již neexistují? Spolupracovali jsme s historikem chebského muzea Zbyňkem Černým, který si vzal na starost období před 1945. Všechy významnější podniky samozřejmě byly reflektovány v místním tisku. Mnohem těžší bylo dopátrat se informací o těch dvou zmíněných českých realizacích, neboť ty byly záměrně ignorovány a nikde o nich není zmínka. Například o existenci toho legionářského pomníku víme pouze díky jedné zachované pohlednici, na níž je vyobrazen.

Chtěla bych se od Chebu dostat i k tvým názorům na umění ve veřejném prostoru obecně. Jak vnímáš medializované umělecké zásahy – jako třeba Týcovy semafory – do veřejného prostoru? Tyhle práce musí mít dvě strany: zaprvé musí být jednoduchým, jasným a srozumitelným gestem, aby byly dostatečně průrazné. Ale zároveň musí mít povahu otevřeného, mnohovrstevnatého symbolu, který se nevyčerpá tím prvním čtením, jinak nejde o umění. Už jen spojit tyhle dvě věci je obtížné. A pak tu je ještě jedna důležitá věc: člověk musí mít pocit, že práce zapadá do nějakých dlouhodobých postojů autora a do jeho tvorby, že nejde o pouhý aktivismus nebo sebeprezentaci… Všechny tyto vlastnosti má podle mě třeba Kinterův pomník sebevrahů pod Nuselským mostem, Davidovo Srdce nad Pražským hradem nebo 50 m2 veřejného prostoru Epose 257. A nacházím je spíše u Rafanů a jejich akcí než u skupiny Ztohoven.

Pokud pomineme výše vyjmenovaná díla, vznikly podle tebe v polistopadové éře na území České republiky ve veřejném prostoru nějaké další zdařilé výtvarné realizace? Celá řada, dokonce si myslím, že by to už vydalo na knihu – pamětní deska Jiřímu Kolářovi v Protivíně od Jiřího Příhody, dva pomníky v Liberci, jeden od bratří Stolínů, další od studia Sporadical, MILUJI Lenky Klodové v Neratovicích, některé práce Davida Černého či Lukáše Rittsteina… To jen namátkou od mých vrstevníků, kteří nastoupili po roce 1989, ale mnoho kvalitních věcí najdeme i u umělců generace 80. let, to by byl opravdu dlouhý výčet.

Přijde mi, že v současné době vzniká ve veřejném prostoru hodně guerillových záležitostí, které mají jen dočasné trvání. Jak vnímáš tuto situaci? Myslím, že to je zcela přirozený stav, korespondující s obecným vývojem umění. Ale ty tradičnější projevy svou funkci ve společnosti mají, pořád ještě představují obohacení našeho života. A stejně tak bude ještě nějaký čas poptávka po těch ustálených formách, jako je např. pomník, pamětní deska nebo i náhrobek, i když samozřejmě ten trend je klesající…

A jak by měl vypadat podle tebe výběr děl, která by měla být ve veřejném prostoru instalována trvale? To asi nelze paušalizovat. Existují určité negativní tendence, například četná sympozia podporovaná z veřejných prostředků, která zaplevelují města špatnými sochami. To je forma, která se už dnes přežila a rozměnila. Pak je tu fenomén měst jako jsou Brno či Liberec nebo institucí typu Masarykovy univerzity, které se k soše ve veřejném prostoru přihlásily a sochy osazují systematicky takovým tím tradičním způsobem, ale většinou na základě soutěží, od nichž se pak odvíjí i veřejné diskuse, často velmi vyhrocené. To vnímám pozitivně, byť s výsledky nemusíme vždy souhlasit… Ale chybí mi tady více odvahy od architektů nebo i měst k nezvyklému, překvapivému řešení, jak to třeba reprezentuje NTK v Praze s výzdobou od Perjovschiho nebo ta socha na sídlišti v Neratovicích od Lenky Klodové…