Artalk.cz

Betonové zátiší vanitas

V knize Svět bez nás se její autor Alan Weisman zamýšlí nad otázkou, co by se stalo, kdyby jednoho dne (z blíže nespecifikované příčiny) zmizeli z planety Země lidé. Jeden z možných scénářů vývoje ilustruje na příkladu Varoshy − kyperského turistického resortu, z nějž byli v roce 1974 v podstatě ze dne na den v důsledku řecko-tureckého konfliktu všichni obyvatelé vystěhováni. Dodnes se jedná o zónu hlídanou armádou, obehnanou plotem s výstražnými cedulemi se zákazem vstupu. Z mnoha míst však lze zahlédnout, jakým způsobem si zde příroda pohrává s pozůstatky civilizace. Vyrabované domy bez dveří a oken, pukliny v asfaltu, jimiž klíčí stromy, luxusní hotely, které čím dál více připomínají holé skelety, často vytváří magické situace, připomínající lidem jejich vlastní smrtelnost. Jsou vlastně takovými moderními betonovými zátišími vanitas, které děsí a přitahují zároveň.

Akropolis_01

Podobný zážitek jako Varosha nabízí Černobylem zničený Pripjať, v trochu menší míře pak ruskou armádou opuštěné Milovice, ale i řada dalších neobydlených a nevyužívaných vesnic, míst či objektů, jejichž historii ani neznáme. Existuje nemalá skupina lidí, a autorka tohoto textu se mezi ně počítá, které takovéto objekty fascinují. Dokazují to mimo jiné umělecko-humanitní (jak je nazývají sami autoři) webové stránky „Opuštěné stavby“, které mají na facebooku téměř 13.000 fanoušků, jenž sem denně přidávají nové fotografie. Jedné takovéto chátrající stavbě, z níž zbývá již jen skelet uprostřed bujícího křoví, se věnuje projekt Akropolis, v současnosti prezentovaný v Karlin Studios.

Ve výstavním prostoru Karlin Studios se v posledních letech mimo jiné objevovaly skupinové výstavy s přitažlivým názvem a slibnou anotací, kterou však obsah výstavy nenaplňoval, což způsobovalo opakované zklamání. Záměr projektu Akropolis − oslovit pět umělců (uměleckých dvojic), aby po svém reagovali na konkrétní, specifickým způsobem poetické místo, je v tomto ohledu jasný a nepřekomplikovaný. Volba opuštěného skeletu a výzva adresovaná participujícím umělcům, aby s ním naložili podle svého uvážení, může připomenout Benzinku, kostru čerpací stanice v blízkosti Slaného u Prahy, která společně se svým okolím nabízela v letech 2006-2010 prostor k realizaci uměleckých akcí. Spojení obou projektů není náhodné, stojí za nimi Ondřej Horák (provoz Benzinky zajišťoval společně s Monikou Sybolovou). Zatímco však pojem Benzinka dodnes svým způsobem rezonuje na výtvarné scéně a troufám si říct, že se domnívám, že se za pár let dostane do učebnic českého dějepisu umění, Akropolis pravděpodobně zůstane jen jednou z řady poměrně krátkých karlínských výstav, kterou bohužel mimo vernisáž neuvidí více než desítky návštěvníků. Je pravdou, že to není výstava zásadně přelomová, má však jasně vymezené „pěkné“ téma a nedopouští se obvyklých nešvarů v podobě špatné instalace (ať již po stránce technické či vizuální), nedotažené realizace jednotlivých děl, chybějících popisek, či zmíněné neschopnosti naplnit „přehnané“ očekávání.

Akropolis_05

Název Akropolis byl dle mého soudu zvolen na základě vizuální podobnosti skeletu s antickým chrámem. Jak však naznačuje definice Akropole v doprovodném textu, nejedná se o jedinou možnou paralelu: „Jejím hlavním smyslem bylo, aby každého návštěvníka upozornila na to, že vchází do posvátného, sakrálního prostoru a že má za sebou zanechat všechna trápení a problémy svého každodenního života.“ Tím je betonový skelet pozvednut na úroveň architektonické stafáže idylických krajinek Clauda Lorraina, kterému však primárně šlo o zachycení snových vidin minulosti, zatímco Horákem zvolené místo je naprosto reálné. Přesto stav objektu a jeho umístění v dané lokalitě způsobuje, že i v tomto případě můžeme hovořit o snovém napětí.

I když se každý z pozvaných umělců k tématu postavil rozdílně (Brody přiměl v interiéru skeletu svléknout se tři dívky, Jiřička se zaměřila na okolní floru, Sochorová s Cenkem mapují cestu na dané místo, Alt a Vajd staví snímek „Akropole“ na piedestal), figuruje skelet ve všech dílech (snad až na Brodyho) tak výrazně, že kdyby bylo prezentovaných prací více než zvolených pět, mohlo by téma začít nudit. Na druhou stranu se mu jakožto vizuálně jednotícímu prvku daří udržovat výstavu kompaktní.

Akropolis_03

Z mého pohledu téma nejlépe zpracovává asi tříminutové video Marka Thera (i když Jiřička nebo Vajd s Altem za ním nijak výrazně nepokulhávají), v němž zachytil traktoristu, jenž zastaví v blízkosti „Akropole“, aby ji využil jako místo, kam jde vykonat svoji tělesnou potřebu. Ono mystické memento mori, zdůrazněné paralelou s chrámem mrtvých (nikým neuctívaných) bohů, je zde zneuctěno lidskou fyzičností a pravděpodobně velmi dobře ilustruje vztah okolních vesničanů k danému místu. Ti sem chodí za účelem realizace nevydařených sprejerských nápisů, shromažďování odpadků patřících na skládku a podle použitých kondomů jim slouží i jako místo pro milostná dostaveníčka. Pravděpodobně nikoho z nich nenapadlo, že jeho poetika zavdá příčinu ke vzniku umělecké výstavy.

V úvodu jsem psala o fascinaci opuštěnými stavbami a jejich charakteristické a nenahraditelné estetice, která ji způsobuje. Pokud se výstavě něco zdařilo, tak minimálně specifický dojem z opuštěných staveb prostřednictvím prezentovaných fotografií a videí zprostředkovat. Jako drobný bonus pak může posloužit porovnávání jednotlivých zvolených přístupů.

______________________________________________________________
Hynek Alt & Alexandra Vajd, Ondřej Brody, Eva Jiřička, Tereza Sochorová & Filip Cenek, Mark Ther: Akropolis / autor projektu: Ondřej Horák / Karlin Studios / Praha / 13. 6. – 7. 7. 2013
______________________________________________________________
foto: Hynek Alt

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *