Artalk.cz

Umění se neubírá jedním směrem

Do konce září se koná v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně šestý ročník Zlínského salonu mladých − přehlídky určené pro umělce do třiceti let. S jejím kurátorem Martinem Fišrem jsme se bavili především o zákulisí takovéto akce, ale i o slovenské scéně a o smyslu udílení uměleckých cen.

Jakým způsobem vybíráte jednotlivé umělce, kteří jsou na Zlínských salonech mladých zastoupeni?
Jednotlivé umělce vybírá jury salonu. Takže nejvíce můžeme výběr ovlivnit tím, jaké pozveme členy poroty. Každý z nich zašle galerii 25 jmen a podle toho, jaký dostane umělec počet hlasů, tak je nebo není osloven.

A podle jakého klíče tedy oslovujete jednotlivé členy poroty?
V případě loňského Nového zlínského salonu (pro umělce starší třiceti let) jsme se snažili vybrat pokud možno takové členy jury, které scéna respektuje, ale kteří jsou zároveň co nejmladší, takže „mladší vybírali starší“. V případě letošního Salonu mladých to nebylo potřeba, ale snažili jsme se získat lidi, kteří jsou aktivní, respektovaní a kteří podle nás českou i slovenskou uměleckou scénu aktivně spoluvytvářejí.

Když se podívám na složení letošní poroty, cítím jistou snahu o to, aby mezi členy byli zastoupeni lidé, kteří působí v různých regionech.
To každopádně. A to je věc, která provází salon už od jeho začátku. Ne vždy se to daří úplně stoprocentně, ale naše snaha je, aby část jury byla spjata s jinou oblastí České republiky, než je Praha nebo Brno. Proto jsme velice rádi, že pozvání do jury přijali třeba Tomáš Knoflíček z Ostravy, nebo Vendula Fremlová z Ústí. Krom toho jsme v jury my − zaměstnanci galerie jakožto zástupci zlínského kraje.

Pak následuje výběr konkrétního díla, které bude na Salonu k vidění. Ten záleží jen na umělci, nebo do něj zasahujete?
My se snažíme a umělcům doporučujeme, aby výběr jednotlivých věcí prokonzultovali se členy jury − nejlépe s tím, který píše do katalogu jeho medailon. Většinou k tomu dojde, ale není to tak pokaždé. V některých případech je také nutné konzultovat výběr i se zástupci galerie, což se týká hlavně technických záležitostí − jinými slovy je třeba vědět, zda je dílo v našich podmínkách vůbec vystavitelé.

Máš z letošního Salonu mladých nějaký dojem jako z celku? Myslíš si, že je z něj cítit něco jako generační výpověď?
Nic takového necítím. Výběr děl je velmi pestrý a rozhodně naznačuje, že se umění neubírá jedním směrem. Ale za zajímavé považuji propojení dvou scén. My si myslíme, že když u nás působí někteří autoři ze Slovenska, jako třeba Pavla Sceranková, Katarína Hládeková, nebo dříve Viktor Frešo.., tak že alespoň nějaké tušení o slovenské scéně máme, ale nakonec mě vždy překvapí konkrétní výběr slovenských autorů i co na salonu představí.

Tím máš na mysli, že v Čechách vlastně nemáme ani tušení, že takoví autoři existují?
Určitě najdeme u nás i na Slovensku osobnosti, které sledují detailně obě scény, ale nebude jich zas tak vysoký počet. Nicméně k té předchozí otázce − i kdybychom v souvislosti se Salonem mladých mohli mluvit o nějaké generační výpovědi, tak tím, že je zde prezentována i slovenská scéna, se nějaká možná výpověď roztříští a stane se to zase neuchopitelné. A kromě toho si myslím, že to ani není v možnostech formátu výstavy, jakou je Salon.

Slovenská scéna je součástí salonů už od jejich počátku?
K první společné přehlídce došlo při čtvrtém ročníku Nového zlínského salonu v roce 2005. O rok později i na Salonu mladých. Pro mě osobně je to jedna z nejzajímavějších věcí na salonu: česká scéna se musí otevřít něčemu jinému, v tomto případě scéně slovenské, která není tak vzdálená, ale na druhou stranu u nás není ani příliš známá. Je to rušivý prvek a myslím si, že v dobrém.

A proč k rozhodnutí zapojit i slovenské umělce došlo?
Zásadní roli v tom hrálo navazování na salony, které probíhaly ve Zlíně ve 30. a 40. letech minulého století. Ty byly mimo období protektorátu skutečně československé. Také to do jisté míry vychází z polohy Zlína, jsme jedna z nejvýchodněji položených institucí České republiky, odtud je to na Slovensko co by kamenem dohodil. Slovenskému umění se věnujeme i mimo Salon celkem pravidelně. V neposlední řadě za tímto rozhodnutím stojí snaha vytvořit akci, která bude jak pro diváky, tak i pro odbornou veřejnost, něčím zajímavější. To, že se přidala slovenská scéna, pomohlo dynamice samotné akce.

Jedna část práce poroty je vybrat umělce, kteří budou na Salonu vystavovat, dalším úkolem je zvolit laureáty Ceny Václava Chada a Igora Kalného. Tyto ocenění získávají umělci na základě prezentovaných děl?
Přesně tak. A to bývá ještě složitější, než vybrat 40 Čechů a 20 Slováků, kteří se Salonu zúčastní, protože když se vybírají jen 2 věci, tak je to vždy horší. V tomto případě fungují členové jury jako poradní orgán, který navrhne řediteli laureáty a ten − alespoň si myslím, že to tak vždy bylo − jejich návrh přijme. Letos jsme se bavili o tom, že by bylo dobré, kdyby se sešla česká i slovenská část jury společně, aby se Češi i Slováci mohli vyjádřit k výběru toho druhého umělce, nakonec však k tomu nedošlo, protože znalosti obou scén mají hlavně kurátoři z těch konkrétních zemí.

A čím zaujal porotu letošní laureát Matyáš Chochola?
S odstupem několika týdnů nedokáži tuto otázku zodpovědět ani sám za sebe, natož pak za celou porotu. Výběr laureáta se pochopitelně neobešel bez opravdu živé diskuse. Když jsme s členy jury obcházeli výstavní prostory, tak jsem se setkával s podobným postojem u většiny jejích členů: nikdo neobjevil jednoho svého favorita, u kterého by za každou cenu chtěl, aby cenu získal. Každý měl svoji skupinu pěti, šesti autorů, o kterých jsme se nakonec bavili. To není dáno tím, že by zde nebylo něco výrazného, ale tím, že jsou tu tak rozdílné věci. Tak nám najednou vznikla množina zahrnující skoro polovinu umělců, tedy celkem dost velký okruh lidí, kteří by si cenu zasloužili. Postupně se to vykrystalizovalo a dopadlo to dobře zrovna pro Matyáše.

Považuješ dílo, kterým se Matyáš Chochola na Salonu prezentuje za něčím charakteristické, výrazné?
Ne, že by Matyáš Chochola byl v první fázi můj favorit, ale to bylo dáno, jak jsem již zmínil, hlavně tím, že jsem žádného favorita číslo jedna neměl. Být kurátorem nebo možná přesněji komisařem výstavy jako je Zlínský salon, je trochu nevděčná pozice. Všechnu obvyklou náplň spojenou s kurátorstvím doplňovala navíc role jakéhosi nezávislého arbitra, který by měl potlačit své preference a kurátorské ambice a snažit se o určitou spravedlnost. Když někdo obešle výstavu malými kresbičkami a někdo instalací velikosti té Matyáše Chocholy nebo Vojtěcha Fröhlicha, tak je potřeba se hodně snažit, aby jedno vystavené dílo nepotlačilo dílo dalšího autora. Jinými slovy se opakovaně řeší otázka, jak udělat zajímavou výstavu a přitom žádnému autorovi neublížit. I kvůli tomu, aby on sám měl dobrý pocit, že se Salonu zúčastnil. S tím je spojená řada kompromisů a také to, alespoň mně, hodně znesnadňuje vybírání laureáta. A ono obecně soutěžení v umění − to je otázka, která se řeší i ve spojitosti s poměrně zásadnější Cenou Jindřicha Chalupeckého: jestli má smysl ocenit jednoho umělce na úkor ostatních.

A má tedy cenu umělecké ceny udílet?
Myslím, že to cenu má. U nás zatím aspoň v symbolické rovině. Bohužel se už asi nikdy nepovede navázat na původní zlínské salony, ze kterých se celkem dost věcí nakupovalo do sbírky (původně firmy Baťa). Určitě by to i víc sedělo k formátu výstavy. Takto se podaří jednou za tři roky podpořit dva mladé umělce a zároveň získat do sbírky galerie dvě kvalitní díla.

______________________________________________________________

VI. Zlínský salon mladých / KGVU: Zámek, Dům umění / Zlín / 15. 5. – 30. 9. 2012

______________________________________________________________

foto: Dalibor Novotný

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *