Artalk.cz

Silné téma umění v nesvobodě

V Ústí nad Labem lze navštívit výstavu, jejíž význam není jen kulturně-historický, nýbrž předkládá další doklad dlouholetých snah krajského města o rozvinutí dialogu nad naší poválečnou minulostí: otevírá otázky palčivého tématu odsunu Němců a snahu o revizi této politické události spjaté s Benešovými dekrety.

Oskar Zügel, Ministr propagandy, 1933

Na výstavním projektu spolupracovala kulturně-vzdělávací a vědecká organizace Collegium Bohemicum (sídlící ve třetím patře Muzea města Ústí nad Labem) s Pražským literárním domem a Muzeem Montanelli. Ústeckému počinu časově předcházela výstava Dreams and Nightmares konaná právě v Muzeu Montanelli. Téměř totožná tematika a prezentace stejných hlavních protagonistů i obdobné dokumenty k výstavě vyvolávají představu typické české výstavní „recykláže“. Není divu, když obě kulturní instituce spojuje snaha o podporu česko-německorakouského dialogu. Avšak Montanelli jako soukromá výstavní instituce dala více na vyznění výtvarných uměleckých děl, jež jsou v koexistenci s audio-vizuální prezentací literatury, naopak přínosem Collegia je představení spisů. Hlavní činností společnosti samotné je odstranění předsudků a dezinterpretace přetrvávající v české, německé i rakouské společnosti pomocí výukových programů pro mládež, pořádání konferencí, přednášek a zpřístupnění archivu a knihovny. V oblasti kultury se stále čeká na otevření stálé expozice právě o dějinách německy mluvících obyvatel na našem území.

Současný výstavní projekt nemá skromné cíle, neboť chce potvrdit myšlenku, že umělecké vyjádření, ať už literatura nebo výtvarné umění, se stává díky dialogu nástrojem budování vzájemného česko-německého porozumění. Pohlíží na humanistický boj za svobodu a lásku, jak také předesílá název výstavy. Progresivní tvorba autorů za obou totalitních režimů má současnému návštěvníkovi přinést uvědomění si soudržnosti s německým národem. Podle kurátora Jürgena Kaumköttera výstava vede k obnovení komunikace mezi oběma národy a povzbuzuje k příhraniční spolupráci v současnosti.

Představena je literatura od „R. M. Rilkeho po J. Rudiše“, tedy publikace německy psané literatury v českých zemích, dále pak romány, dramata a básnické sbírky vydané v exilu i po listopadu 1989 u nás. Většina knih je zapůjčena z německé sbírky „pálených básníků“ a například kniha Lidice od Heinricha Manna, vzdávající čest českému národu po atentátu na Reinharda Heydricha, čeká teprve na svůj český překlad (v německém originálu vyšla už v roce 1943 v Los Angeles). To, co spojuje literaturu s výtvarnými díly, je tematika nacismu a komunismu pojatá jako boj jednotlivců za svobodu, umělecká tvorba vycházející ze zkušenosti poznamenané diktaturami a válečným násilím. Výstava představuje zvláště osobnostnosti umělců s jejich pohnutými osudy, méně se už zabývá samotnou prezentací umění třicátých a čtyřicátých let. Díla mladých umělců, kteří se nechtěli podrobit nacistické estetice, se dostala na seznam tzv.„zvrhlého umění“ a později byla zabavována a většina z nich byla veřejně spálena.

Artefakty zastoupené na výstavě jsou zapůjčeny z Muzea Otty Pankoka a ze sbírek Muzea umění v Solingenu, které shromažďuje díla pronásledovaných a perzekvovaných umělců v Německu. Je všeobecně známo, že za nacistického Německa byli umělci židovského původu posíláni do koncentračního tábora, ti árijského původu, jež se nevzdali svazku s židovkou, byli vězněni za „zneuctění rasy“. Prošli internačními tábory, někteří pak byli posláni na frontu a někteří se dostali do bezpečí Švýcarska a Spojených států amerických.

Mezi pronásledovanými umělci, byli také vážené a známé osobnosti (Georg Meistermann, Eric Isenburger), které se po skončení války stali profesory na vysokých školách a vystavovali v nejprestižnějších institucích v Americe. V Ústí prezentovaný Isenburgerův symbolický obraz je vyjádřením strachu z ohrožení kulturní svobody dosud nacionálně smýšlejícími německými židy po přílivu extrémně ortodoxních bratří z Východní Evropy. Obraz s židovskými rituálními předměty v polorozpadlém obydlí s židovskou hvězdou značí ztrátu útočiště i pocit odcizení mezi souvěrci.

Díla Else Lasker –Schülerové představují to, co je ideálem výstavního projektu. Všestranná židovská umělkyně byla hlavně slavnou básnířkou expresionistického hnutí, ale i kreslířkou a dramatičkou. Její básně i kresby na biblické motivy jsou navíc okořeněny tím, že sama umělkyně chodila přestrojena jako princ Jesuf z Théb. V jejím formálně uvolněném rukopisu nelze poznat útrapy způsobené zákazem vystavování a pálením jejích děl, nevzdala se ani znázorňování židovských tradic.

Kreslíř a sochař Otto Pankok ve 40. letech pomáhal pronásledovaným lidem a stal se známý hlavně díky ztvárnění Romů a Sintů. Na výstavě je k vidění jeho obraz „Létající cikán“, znázorňující cikánskou pověrčivost, jež je však obecným vyjádřením strachu z války. Hrůzy zážitků z koncentračního tábora se ho dotkly osobně, neboť jeho dobrá přítelkyně zvaná Gaisy prošla táborem v Osvětimi. Expresivní temné velkoformátové uhlokresby ji zachycují po jejím bezprostředním návratu z koncentračního tábora.

Obrazy Oskara Zügela, který díky údajnému bláznovství unikl smrti, byly jako „degradované umění“ zabaveny. Většina z nich byla spálena, neboť neakceptovala nacistické zobrazování, avšak zachránilo se jeho z nejznámějších –„Ministr propagandy“. Kubistické dílo z roku 1933 představuje osobu, která se může kdykoli pozměnit svou tvář a ospravedlnit tak perzekuce určité skupiny lidí. Vedle dvou desítek olejomaleb a kreseb jsou představena také grafická díla, vzniklá bezprostředně po návratu z bojiště, plná utrpení a strachu. Carl Rabus kreslil dění v internačním táboře St. Cyprien, které později přepracoval do dřevorytů. Tyto díla patří k nejbolestnějším.

Téma nacistického teroru v obrazech i literatuře příliš nenavazuje na prezentaci publikací o životě v komunistické nesvobodě, i když měly obě diktatury podobný průběh: zákazy práce, emigrace, politické pronásledování. Výstavní projekt tuto tematiku nemůže plně obsáhnout, proto bylo možná zbytečné současné spisovatele do koncepce zahrnovat. I když kurátoři chtěli naznačit k čemu je dobrá česko-německá spolupráce, bez níž by se čeští autoři ve světě neprosadili, výběr dílčích témat i osobností bychom mohli zpochybnit. Když si však uvědomíme, že výstava vznikla v rámci republikových kulturních aktivit pod hlavičkou německo-rakouské kampaně „Šprechtíme“, jež se snaží k nám navrátit význam německého jazyka, je nám jasné, že umělecká díla tak nakonec představují pouhé dokreslení atmosféry hrůzy doby.

Veskrze muzeální instalace jen podtrhuje ideové vyznění výstavy, popisky pod díly s životopisnými údaji o autorech, jejich zásadními zvraty v životech, stejně tak i plakáty v posledních dvou místnostech, působí jako z katalogu knihkupectví. Návštěvník si může zopakovat výuku české literatury, přes skoky od poezie, překladatelství a exilovou literaturu socialistické éry po současné nostalgické romány i satirickou beletrii o sousedním Německu. Výstava je drobnou výpovědí o době, jež je zde poskládána ze střípků nesourodých, avšak emočně nabitých. Je uspořádána do jasně vyložitelných celků, jakými jsou útrapy války, odcizení, strach. Ona proklamovaná lidskost však na návštěvníka po samotném shlédnutí výstavy nedýchne. Projekt je však důležitým kulturním počinem, který je zvláště v Ústí nad Labem nutný. Nabízí obyvatelům další možnost, jak se informovat o společensko-kulturních souvislostech česko-německého soužití. A i přes upozadění výtvarného umění, sklízí všeobecné pozitivní ohlasy.

______________________________________________________________

Svoboda a láska / Collegium Bohemicum / Ústí nad Labem / 6. 6. – 2. 9. 2012