Uprchlík v galerii

Dalším z rezidentů, kteří přijeli do Prahy v rámci spolupráce čtyř středo- a východoevropských časopisů o výtvarném umění (Artalk.cz (CZ/SK), artPortal.hu(HU), Magazyn SZUM (PL) a Revista Arta (RO)), byl Jakub Gawkowski, student dějin umění na varšavské univerzitě. Prvním z jeho příspěvků, ve kterých kriticky hodnotí pražské umělecké události, je text o třech výstavách: Aj Wej-Wejovi ve Veletržním paláci, Otovi Hudcovi na Artwall Gallery a Universal Hospitality 2 v Meetfactory. Největší prostor věnuje právě čínskému umělci, jehož na základě příbuznosti zpracovaných témat porovnává s Arturem Żmijewskim a jeho dílem Glimpse (česky zběžný pohled), které lze spatřit v rámci aténské části 14. Documenty. Gawkowski se kromě obsahu Aj Wej-Wejova díla zabývá také jeho formou a dospívá tak k nelítostným závěrům: "Když přemýšlíme o spektakulárním díle čínského umělce v pražské galerii, můžeme vršit argumenty proti realizacím tohoto typu: vysoké náklady, vytváření kultu osobnosti a systému uměleckých hvězd, upřednostňování podívané, namísto reflexe. V tomto případě se nabízí ještě jeden argument, který se dá přebít asi nejobtížněji: týká se vlivu tohoto díla na životní prostředí a odhaluje Aj Wej-Wejovo pokrytectví."

Aj Wej-Wej, Zákon cesty, 2017, Národní galerie v Praze - Veletržní palác. Foto: archiv NG

Uprchlík v galerii

V nejnovějším propagačním spotu Národní Galerie v Praze pozorujeme ve zpomaleném tempu nohy několika lidí, kteří si s velkým zaujetím prohlížejí obrazy. Boty návštěvníků svědčí o jejich povaze: těžké kožené boty, žluté kecky, dětské botičky. Ve vytržení upouštějí na zem své atributy: jeptiška růženec, dítě medvídka, voják ešus a mladá dívka sluchátka. Ale to není všechno. Mezi návštěvníky je také bosý uprchlík, kterému z ruky padá ještě mokrá záchranná vesta. Mužský hlas uvádí výstavy velkých jmen: Gerharda Richtera, Magdaleny Jetelové a Aj Wej-Weje.

V Praze, stejně jako v celé České republice, uprchlíci prakticky nejsou. Podle evropských směrnic měl stát přijmout 1600 osob. Přijal jich 12. Přestože uprchlíky není vidět v ulicích, jsou zastoupeni v českém umění – kromě Národní galerie se objevili také na výstavě angažovaného umění Universal Hospitality 2 v MeetFactory, která se věnuje kritické reflexi středoevropské (ne)pohostinnosti.

Národní galerie sice za poslední roky prošla velkými změnami – proměnila se organizace i lidé uvnitř instituce, galerie je nyní přívětivější, viditelná na mezinárodním poli a snaží se přitáhnout novou veřejnost - výrazné nadšení ze stávajícího programu se pozorovat spíše nedá. Je totiž postaven na blockbusterech a známých jménech, jako například nyní: v několika budovách galerie se zároveň konají výstavy autorů, kteří reprezentují českou, německou a čínskou nejvyšší ligu. Právě ta poslední vzbuzuje nejvíce kontroverzních reakcí a přitahuje kritiku, která se vztahuje na fungování celé instituce pod vedením Jiřího Fajta: hvězdy, drahé vstupenky, a kromě toho skoro nic navíc (no, možná kromě populární muzejní kavárny).

Aj Wej-Wej, Zákon cesty, 2017, Národní galerie v Praze - Veletržní palác. Foto: archiv NG

Aj Wej-Wejova výstava Zákon cesty je instalovaná v monumentálních prostorách bývalého Veletržního paláce. Národní galerie hrdě zve na první individuální výstavu tohoto čínského umělce v Čechách i středovýchodní Evropě. V několika sálech jsou rozmístěny umělcovy realizace z posledních deseti let, jež pojednávají o znetvořené politice a lidském neštěstí. Všechny mají vypovídat o tom, jak moc se Aj Wej-Wej angažuje v palčivých světových problémech.

Pod stropem muzejní haly je zavěšen gigantický plaz. Je vyrobený ze školních aktovek – každá z nich reprezentuje jednoho z žáků, kteří zahynuli během zemětřesení v čínské provincii S’‑čchuan v roce 2008. Na stěnách chodby, která vede do hlavního výstavního sálu jsou horizontálně rozmístěny černobílé scenérie ze života uprchlíka: útěky, putování, kočovný život ve stanech s ostnatými dráty v pozadí. Nejdůležitější je tu ale kolosální člun vznášející se nad zemí – velký, temný, přeplněný anonymními postavami, který nás zdrtí, jakmile do ohromné haly vejdeme. Pod ním je na podlaze sepsaná řada citátů, které se vztahují stejně tak k aktuální situaci v Sýrii (Samar Yazbek) jako i k obecnému údělu člověka či lidským právům (Václav Havel).

Samo umístění galerie není ve vztahu k tématu výstavy – cesta a vyhnanství – bezvýznamné. V letech 1939–1941 sloužil modernistický palác jako shromaždiště pro české Židy, kteří odtud byli vysíláni mj. do lodžského ghetta. Vzpomínka na tyto události odkazuje ke genezi dnešních fobií středoevropských společností, nepřátelských vůči uprchlíkům. Jakkoli brutálně to zní, dnešní společnosti Čech, Polska a Maďarska jsou homogenní také díky válečnému vyvražďování a následné migraci do Izraele.

Aj Wej-Wej, Zákon cesty, 2017, Národní galerie v Praze - Veletržní palác. Foto: archiv NG

Na bočních stěnách monumentálního sálu si je možné prohlédnout fotografický deník z Aj Wej-Wejovy cesty nebo video, na kterém se v dáli na mořském horizontu komíhá nevýrazný člun. Stěny vytapetované umělcovými selfie a člun páchnoucí gumou, který se vznáší nad citáty ze světové literatury, mohou vyvolat úžas, ale také velké udivení. Hyperbola, konsternace, chvíle studu – umělec a aktivista, který si sám prošel uprchlickou životní zkušeností, přijíždí na řecké ostrovy a dělá co? Fotí si selfie: s dospělými, kteří utíkají před válkou, zbídačenými dětmi, usmívajícími se dobrovolníky. Je to namístě?

Přistoupit k problému bez reflexe

Přeplněné čluny, tělo dítěte vyvržené na břeh, dramatické podmínky v táborech, bezpečnostní složky brutálně zacházející s uprchlíky. Tyto obrazy obletěly svět, vyvolávaly mnoho emocí, ale asi jsme si na ně rychle zvykli. Už na nás nepůsobí stejně silně jako napoprvé, stihly se nám dokonce omrzet. Vyvolávají šok a soucit, ale od výbuchu tzv. uprchlické krize jich propluly přes světová média terabyty.

Když jsem si prohlížel Aj Wej-Wejovu expozici, vzpomněl jsem si na práci Glimpse, nejnovější film Artura Żmijewského na festivalu Documenta v Athénách. Ve dvacetiminutovém filmu, který natáčel v Calais, Berlíně a Paříži, se Żmijewski nesnaží být dobrým Evropanem a pomáhat uprchlíkům odsouzeným k vyhnanství. Přesně naopak: je nelítostný, ponižuje postavy, které natáčí, zachází s lidmi jako s předměty: ukazuje, jak evropské společnosti zacházejí s příchozími z jihu. Żmijewski provádí inspekci stanů, analyzuje těla mužů černé pleti – přijímá roli koloniálního antropologa. Aj Wej-Wej si lehá do pozice chlapce vyvrženého na břeh, který utonul cestou do Evropy, a fotí se v uprchlickém táboře. První nás pobuřuje, budí v nás odpor – to se nesmí, kdo mu na to dal právo? Druhý si fotí stovky záběrů své tváře v situaci natolik extrémní, že to pochybnosti vyvolává také – selfie se nezdají být příliš seriózní, spíše infantilní a nevhodné v pozadí humanitární krize a na výstavě, která nás má ze své podstaty přimět k reflexi.

Artur Żmijewski, Glimpse, 2016–17. Aténská škola výtvarných umění, Documenta 14. © Documenta14, Foto: Yiannis Hadjiaslanis

Nejsou si nakonec – brutální, zbavený lidských emocí Artur Żmijewski a infantilní Aj Wej-Wej s širokým úsměvem na fotkách – podobní? Oba překračují rámec toho, jakým způsobem se mluví o uprchlících, chtějí, abychom si uvědomili, že krize stále neskončila, jenom na chvíli zmizela z prvních stránek zpravodajských webů. Ale tam, kde Żmijewski zasévá neklid a nutí nás konfrontovat se s vlastní pozicí, Aj Wej-Wej vyvolává dojem, že přistupuje k problému zcela bez reflexe.

Když přemýšlíme o spektakulárním díle čínského umělce v pražské galerii, můžeme vršit argumenty proti realizacím tohoto typu: vysoké náklady, vytváření kultu osobnosti a systému uměleckých hvězd, upřednostňování podívané, namísto reflexe. V tomto případě se nabízí ještě jeden argument, který se dá přebít asi nejobtížněji: týká se vlivu tohoto díla na životní prostředí a odhaluje Aj Wej-Wejovo pokrytectví.

Jen samo ohromné množství černého plastu, které bylo na projekt člunu použito, děsí a nutí nás podívat se na něj kriticky. Vždyť globální migrace, přestože byla na první pohled způsobena především politikou, válkou o moc a ozbrojenými konflikty, má také druhý rozměr – klimatické změny. Stačí připomenout, že dlouhodobá sucha v Sýrii v letech 2006–2010 přispěla k velké migraci venkovských obyvatel do syrských měst a k revoluci v roce 2011. Dnes je možné s čistým svědomím říci, že globální oteplování je jedním z činitelů, které vedly k výbuchu konfliktu v Sýrii, a ve výsledku – k velké humanitární krizi. Během posledních šesti let bylo okolo 140 milionů lidí na celém světě donuceno opustit místo svého pobytu kvůli katastrofám způsobeným klimatickými změnami. V budoucnosti se tato čísla budou ještě zvětšovat – podle OSN může být do roku 2050 donucená k migraci jedna třetina světové populace.

Sám nevím, jak by k řešení tohoto problému mohly přispět umělecké kruhy a těžko říci, co by v tomto ohledu mohl udělat umělec Aj Wej-Wejova ražení, ale jedno je jisté: v tomto kontextu se zdá být výroba ohromného člunu výjimečně nepromyšleným nápadem. Gigantický objekt má poukazovat na osudy lidí plujících do Evropy, ale už neprozrazuje, odkud pochází všechen ten materiál, ze kterého byl vytvořen. V jakých podmínkách byl vyroben, jak byl převezen na místo výstavy a co se s ním stane po jejím zakončení?

Aj Wej-Wej, Zákon cesty, 2017, Národní galerie v Praze - Veletržní palác. Foto: archiv NG

Univerzalismus na výstavě Aj Wej-Weje

Když ale čteme citáty napsané na podlaze galerie, Aj Wej-Wejova výstava se stává především vyprávěním o tom, jak se lidská tragédie mění na literární či umělecký motiv. Všechny ty příběhy v sobě obsahují mnoho hořkosti a smutku, ale když jsou poskládané dohromady, stávají se druhem bibliografického katalogu, sbírkou aforismů: vždyť kolik takových knih bylo během let napsáno? Stovky životopisů, které propluly skrze Aj Wej-Wejova selfie, se stávají jeho monumentálním dílem, a stovky životů ztracených někde tam kvůli chamtivosti, bezradnosti a ignoranci – tématy příštích výstav. V takovém smyslu výstava spíše než o uprchlících vypráví o mechanismech, jakými se řídí kultura. Když k tomu ještě přidáme propagační spot, o kterém byla řeč na začátku, můžeme získat dojem, že nikdo tento problém dokonce ani nechce brát vážně, že jde jen o zmnožování jeho reprezentace.

Jednou z otázek, které se v průběhu návštěvy Národní galerie nabízejí, je také ta, ke komu má výstava promlouvat. Má potenciál někoho přesvědčit, chytit za srdce? Má Aj Wej-Wejova sláva a monumentalismus jeho prací takovou moc? Jeho pražskou výstavu můžeme vnímat jako symptomatický příklad velkoměstského liberálního konformismu střední Evropy. „Liberální, dobře situovaní Češi hledí pozitivně na Západ, a neradi směrem k Číně,“ vysvětluje mi kamarádka u kávy. Proto také představuje čínský disident a zároveň hvězda světového umění ideální způsob, jak je přitáhnout do galerie. Aj Wej-Wejova výstava tak vychází vstříc poptávce a splňuje očekávání té části veřejnosti, která je spokojená sama se sebou a usiluje o členství v klubu evropského společenství. Zákon cesty neklade otázky, nezneklidňuje naši pozici ani se nesnaží jít ke kořenům problému. Místo toho, aby ukazovala, co konkrétního by státy v této situaci mohly učinit, nebo co udělaly špatně, výstava odvádí pozornost od krize do oblasti univerzálních problémů a odvěkých otázek po údělu člověka-vyhnance.

Aj Wej-Wejova výstava v Národní galerii může přinášet mnoho problematických otázek; ale tu o bezprostřední odpovědnosti Evropanů za situaci ve světě uspokojivěji kladou jiné výstavy, které se v Praze konají (nebo konaly). Umělec Oto Hudec v galerii Artwall, která funguje ve veřejném prostoru, zrealizoval projekt Praha den po náletu. Výstavu tvoří obrazy známých pražských věží, orientačních bodů a turistických atrakcí, které se v Hudcově podání mění v ruiny zničené válkou. Umělec tímto způsobem poukazuje na opomíjený problém nekontrolovaného a rok od roku rostoucího exportu českých zbraní a munice do oblastí, ve kterých zuří války. Podle Amnesty International Česká republika v roce 2015 vyslala zbraně do 34 států, ve kterých nejsou dodržována lidská práva, aniž by kontrolovala, do jakých rukou se vlastně dostanou.

Oto Hudec, Praha den po náletu, 2017, Artwall Gallery. Foto: Martin Micka

Otázky po odpovědnosti, solidaritě a vztahu Evropanů k cizincům, kladla také výstava Universal Hospitality 2, která se na jaře konala v MeetFactory a Futuře. Tématem tu nebyla cesta, ale my sami – Poláci, Češi, Maďaři, a to, jak a proč reagujeme na představu setkání s cizím. Přítomné zde byly projekty, které se vztahují k současné situaci: bylo zde možné najít práce Mariny Naprushkiny, která vytvořila sérii příruček pro imigranty, jež obsahují právní instrukce, jak postupovat před úřady v různých státech. Nebo také film skupiny Rafani, který analyzuje fungování médií, či mapa autorské dvojice Anca Benera a Arnolda Estefana, na níž je nejdůležitější a jedinou hranicí ta, která dělí svět na globální sever a jih. Jiné práce vyprávěly o genezy problémů, s jakými se vypořádávají evropské společnosti: ve svém skvělém projektu-muzeu Szabolcs KissPál načrtává vznik nové, populistické mytologie, jakou ve své rétorice používají maďarští nacionalisté.

Výstavu připravila mezinárodní skupina kurátorů: Edit András, Birgit Lurz, Ilona Németh a Wolfgang Schlag. Aby byl člověk v dnešní Evropě vnímaný jako cizinec, nemusí být nakonec ani uprchlík pocházející ze Sýrie nebo Afganistánu. Může nám to připomenout osobnost Edit András – jedna z kurátorek této výstavy, jež jako kunsthistorička přednáší na Středoevropské univerzitě v Budapešti. Následkem nacionalisticky a antisemitsky motivované kampaně vlády Viktora Orbána proti univerzitě založené Georgem Sorosem, ocitla se škola v ohrožení a na jaře to vypadalo, že bude muset opustit Maďarsko a hledat pro sebe místo v jiné zemi. Přestože univerzitě srdečně nabízeli náhradní prostory ve svých městech mimo jiné představitelé Prahy a Vídně, situace nám připomíná, jak křehké bývá rozdělení na „cizí” a „naše”.


Překlad z polštiny: Hana Blažková


Text je výstupem rezidence autora v Praze uskutečněné v rámci mezinárodního projektu East Art Magsna němž se podílí čtyři středo- a východoevropské umělecké magazíny: Artalk (CZ/SK), Artportal (HU), Revista ARTA (RO) a SZUM (PL). EAM je publikační platformou na podporu výtvarné kritiky a umělecké žurnalistiky v regionu. V roce 2017 EAM finančně podporují Visegrad Fund a AFCN.

Všechny texty vzniklé v rámci projektu v anglickém jazyce najdete na webové stránce projektu.


Aj Wej-wej / Zákon cesty / kurátoři: Jiří Fajt a Adam Budak / Národní galerie v Praze: Velká dvorana + další prostory Veletržního paláce / Praha / 17. 3. 2017 – 7. 1. 2018

Oto Hudec / Praha den po náletu / Galerie ARTWALL / Praha / 27. 4. – 30. 6. 2017

Tomáš Rafa, Pavel Sterec, Michal Moravčík, Csaba Nemes, Lörinc Borsos, Gülsün Karamustafa, Anca Benera / Arnold Estefan, Selda Asal, Dante Buu, Ferenc Gróf, Yevgeniy Fiks, Damian Le Bas, András Cséfalvay, Société Réaliste, Oliver Ressler, Victor López Gonzáles, G.R.A.M., Halil Altindere, Rafani, Marina Naprushkina, Hito Steyerl, Martin Krenn, Núria Güell, Artur Zmijewski, Szabolcs KissPál / Universal Hospitality 2 / kurátoři: Edit András, Birgit Lurz, Ilona Németh, Wolfgang Schlag / Galerie MeetFactory a FUTURA / Praha / 3. 3. 2017 – 28. 5. 2017

Jakub Gawkowski | Narozen 1993, je umělecký kritik a publicista. Žije ve Varšavě a pravidelně přispívá do periodik Magazyn SZUM a KrytykaPoliticzna.pl. Zabývá se propojením uměleckých praktik a sociopolitického aktivismu a historií výstav v poválečné Evropě. V současné době studuje dějiny umění na varšavské univerzitě.