Necítím se být jen fotografkou

V únoru uplynul rok od otevření Oblastní galerie v Liberci v prostorách bývalých lázní. Současně s tím se OGL obohatila o SET Gallery a Fotogalerii NIKA, v níž právě probíhá výstava fotografky Jolany Havelkové Na hrazdě.

Jolana Havelková (nar. 1966 v Kolíně) studovala na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, avšak kromě fotografie využívá i jiná média : "V průběhu let pracuji s různými materiály a technologiemi, necítím se být jen fotografkou. (...) Nejdříve mne zajímá koncepce a pak zvolím techniku, která je pro pojetí celé práce přirozená a doufám i přínosná," upřesňuje Havelková svůj přístup k práci.

Místo fotoaparátu používá například mobilní telefon, nebo sbírá záznamy on-line kamer, se kterými dále pracuje, v jednom z projektů využívala jen skener a počítač. V liberecké galerii představuje čtyři nejzásadnější soubory z posledních let. Přestože o jednotlivých cyklech měli s autorkou jasno, jak uvedl kurátor Luděk Lukuvka, samotný výběr fotografií vznikal poměrně dlouho. Výstavu sestavili logicky podle časové následnosti a členění galerie rozdělilo díla jednoduše dle souborů. Divák tak má prostor sledovat vývoj její tvorby posledních deseti let, často spjaté s rodným Kolínem, krajinou či současnou společností.

Zmíněný mobilní telefon použila například u cyklu krajina 06 (2006), který je nejstarším prezentovaným souborem. Deset (kompletní soubor tvoří čtyřicet fotografií) velmi jemně působících obrazů zasněžené krajiny evokuje zvoleným formátem i způsobem prezentace (pigmentový tisk, rámy) spíše pastelové kresby či tušové malby. Horizont liduprázdné krajiny kopíruje pouze alej stromů, pole nebo ohrazení (krajina s plotem jako by byla vystřižena ze scény filmu Fargo bratrů Coenových). V této sérii se setkáváme s pro ni typickým zájmem o prostor, který sama fyzicky prožívá a současně zachycuje:

"Podnikala jsem v té době časté procházky zasněženou krajinou a fotografování jsem začala vnímat více jako záznam, osobní akci v krajině. Fotografovala jsem s lehkostí, bez stativu a těžké kamery (o to náročnější byl pak výběr snímků). Obsahem souboru jsou především úvahy o krajině, místě, kde jsem vyrůstala a jejím významu pro mne samotnou. Zamýšlela jsem se také například nad podstatou prázdného, neobývaného prostoru v krajině a jakou hodnotu představuje…U této práce mne rovněž zajímalo, zda se dá mobilním fotoaparátem vytvořit obraz, který nebude jen dokumentací okamžité události. Ve výsledku mne ohromila barevnost, barevný posun (sníh fotografovaný běžnou kamerou by zůstal bílý) a struktura obrazu."

Otázky důležitosti prázdného prostoru rozvíjí Havelková i v dalším souboru Původní plán (2009-2013), kde se zaměřila na městskou krajinu a na elementární geometrické formy architektury. Stylizace se dostala na samou mez, sledujeme tvary v ploše, nevnímáme architekturu jako takovou a ani se nesnažíme stavby identifikovat. Soustředíme se na konstrukci černých a bílých kompozic na neutrálním šedém pozadí. Prostředí je stejně jako u zasněžených krajin redukováno na minimum.

Nejvýraznějším a zároveň nejsystematičtějším souborem, na kterém Havelková pracovala několik let, je Návrh na změnu partitury (2005–2013). Tato hudební grafika je novou interpretací známých lidových písní kolínského skladatele a dirigenta Františka Kmocha (1848–1912), s jehož skladbami Kolíne, Kolíne nebo Andulko šafářová jsme se všichni setkali. Také autorku provázely Kmochovy písně od dětství a to ji tak ovlivnilo, že se rozhodla dále s některými jeho partiturami pracovat: 

„Začala jsem nakupovat notové záznamy skladeb, hledala jsem o Kmochovi informace v kolínském archivu a v muzeu. Tam jsem také objevila řadu osobních věcí a Kmochovy originální partitury, navštívila jsem jeho rodný dům a místa, kde působil. (…) Trvalo to léta. Když ve mne uzrála odvaha a uvěřila jsem ve smysl zabývat se právě tímto projektem, začala jsem s partiturami pracovat – transformovat je. Nejdříve jsem oskenovala původní partituru a pak jsem měnila notaci – buď v počítači, nebo pod zvětšovacím přístrojem. Vznikaly fotogramy nebo grafické tisky. Po nějaké době jsem začala uvažovat o přehrání vzniklých partitur, jejich improvizaci…“

Obrazy přijaly názvy z Kmochových skladeb: Na hrazdě, Pozdrav vlasti, Na stříbropěnném Labi, Naše zlatá Praha... Notové osnovy se někdy více někdy méně rozmělnily v grafických proměnách do abstraktních geometrických struktur. Na stříbropěnném Labi například připomíná černobílý snímek leteckého pohledu na newyorský Manhattan, u skladby Na hrazdě se tvary not zcela ztrácí v šedočerných plochách. Po pěti letech studií a manipulací hudebních záznamů do vizuálních zkratek autorka tento projekt ještě posunula – ve spolupráci s hudební skladatelkou a akordeonistkou Lucií Vítkovou vznikly podle transformovaných partitur nové nahrávky:

"Lucii Vítkovou jsem oslovila na vernisáži v Brně. Do té doby jsem Lucii neznala, ale její improvizační vystoupení se mi líbilo. Pozvala jsem ji do Kolína, kde jsme společně nahrály (na místech spojených s Kmochovým životem a jeho působením) materiál pro konečnou podobu skladeb. Pro přehrání přeměněných partitur jsem vyhledala prostory, jejichž součástí byly i jiné nástroje, než na které Lucie obvykle hraje (akordeon a foukací harmonika). Napadlo mne pro improvizační hru využít i těchto nástrojů (varhany, tympány, klavír apod.) a nalezených akustických předmětů (věšáky, podlaha apod.). Do nahrávek vstupují zvuky prostředí (sekačka na trávu, houkání vlaku), jde tedy také o hudební topografii."

CD s názvem Návrh na změnu partitury, které bylo vydáno v roce 2013, je k poslechu přímo v galerii a návštěvník si tak může vychutnat minimalistické a experimentální skladby a esencie míst, kde slavný dirigent a skladatel působil. Stejně jako u Původního plánu, kde Havelková pracovala s vizuálním záznamem otisků prostředí, se ani zde nejedná o přesný převod obrazu (v tomto případě na hudbu), podstatnější je dojem z prostoru, kde se střetává improvizační svoboda a transformované partitury.

Vedle projektů, kde se vrací ke kořenům české hudební identity, se Havelková zabývá reakcí na dnešní společnost. K těm patří i její nejnovější soubor Citlivá data (2012–2015). Krajina Jizerských hor a Lysé hory sledovaná okem kamery je prezentována na osmi velkoformátových fotografiích a projekci. Autorka je do jisté míry fascinovaná skutečností, že veřejně dostupné on-line kamery určené k pozorování konkrétních míst (měst nebo naopak přírodních krás) jsou téměř všude. Poté, co si kamery ve veřejném prostředí najde, je navštíví a nechává se jimi vyfotografovat. Stažená data pak skládá do obrazu. Na aktuální výstavě je jeden obraz tvořen z více než tři sta padesáti snímků, v nichž sledujeme časovou a zároveň vizuální změnu čtyř ročních období. Na stále se opakujícím záběru jednoho místa tak vidíme plynulé přechody mezi svítáním a západem slunce.

Nejen v krajině, kde se Havelková nechává zachycovat "okem Velkého bratra", zpracovává svůj životní příběh i příběh míst a ukazuje nám jiný pohled na podobu našeho světa. Přitom se nenechává omezovat technickými prostředky a využívá všechny dostupné cesty, které nejlépe odpovídají danému námětu. V její tvorbě najdeme prvky konceptu, minimalismu i geometrické abstrakce. Díla jsou vizuálně přitažlivá a chytrá, je třeba se do nich ponořit a zkoumat je samostatně nebo vzájemně porovnávat jeden soubor s druhým. Výstava Na hrazdě může být i pro diváka jedním ze způsobů, jak pozorovat život, prostředí, hory, po kterých kráčíme, bez myšlenky, že jsme sledováni a pomalu ztrácíme naše soukromí.

______________________________________________________________

Jolana Havelková: Na hrazdě / kurátor: Luděk Lukuvka / Oblastní galerie v Liberci: Fotogalerie NIKA / Liberec / 23. 4. – 21. 6. 2015

____________________________________________________

foto: Karel Došek