Miley Cyrus vs. Resident(s)

Otázky vztahu videoartu například k filmu i otázky týkající se aktuálnosti tohoto média se rozvinuly ve výstavní projekt Rekurze 1.618, představující významné osobnosti české a londýnské umělecké scény. V Oblastní galerii v Liberci LÁZNĚ je možné tuto mezinárodní přehlídku navštívit do 22. února.

Kurátory výstavy, která do Liberce poprvé přivádí umění videoartu v takovém rozsahu a s tak významnými osobnostmi české a zahraniční scény, jsou Jan Mladovský, Jan Stolín a Zuzana Štěpanovičová. Výstava Rekurze 1.618 se však v Čechách nepředstavuje poprvé. Jan Mladovský s Janem Stolínem, kteří se společně podíleli na několika předchozích projektech v Galerii Die Aktualität des Schönen... či v Galerii SET, ji sestavili pro Galerii Pivovaru Bohemia Regent v Třeboni, kdy jsme se mohli setkat (až na výjimky) se shodným výběrem děl. Zcela odlišný charakter výstavních prostorů má vliv na prezentaci i vnímání děl. Třeboňskou výstavu jsem osobně nenavštívila a nemohu ji hodnotit, ale troufám si tvrdit, že instalace v OGL videoartu skutečně sluší.

Pro OGL i pro Liberec je Rekurze 1.618 jedinečnou příležitostí seznámit se s širokou škálou subjektivních přístupů k videu a sledovat rozdíly nejen mezi technickým zpracováním (tíhnutí k filmovým, televizním, počítačovým technikám), ale také v kontextu kulturního prostředí, kde umělci působí. Primárním motivem kurátorů bylo postihnout co nejobsáhlejší přehled, jak může médium videa vypadat, a zaměřili se na osobnosti z České republiky a z Londýna (přesněji na umělce, kteří se významně zapsali do londýnské scény, v Londýně studovali nebo zde v současnosti působí). Výsledkem je dvacet čtyři děl, reprezentativní vzorek videí různých formátů a zaměření. Výraznou obsahovou jednotící linii výstava nemá, nezabývá se jí, přesto zde najdeme několik opakujících se témat (kritika konzumerismu, globalizovaného světa; znejistění člověka v současné společnosti; intimní videa vycházející z osobních zážitků, vzpomínek autorů atd.).

Výstavu můžeme vnímat jako celek, tvořený pavučinou světelných vláken a zvukových kulis vycházejících z jednotlivých videí, která se prolínají v „kaleidoskopickou koláž obrazů a projekcí“. V atmosféře pohyblivých a různě intenzivních obrazů a šumů, které atakují na naše smysly, se můžeme téměř ztratit. Jak uvádí Kamil Nábělek v katalogu k výstavě, tento princip „(...) vystihuje naši zkušenost s masovými médii, ve kterých se rychle střídají stimulující podněty, jež ovšem poskytují málo prostoru pro rozvíjení našich vlastních emocí a úvah“. S ohledem na množství prezentovaných děl se naše pozornost může lehce rozpadnout a skutečně můžeme nabýt dojmu, že nejsme schopni se na pohyblivé obrazy soustředit. Jan Stolín komentoval „otevřený“ zvuk (týkalo se záměrně chybějících sluchátek v instalaci) tak, že by výstava „nebyla živá“. Otevřený zvuk umožňuje vzájemné vstupování jednoho díla do druhého. Návštěvník má ale na výběr a může se zaměřit třeba jen na jeden obraz, jeden film, který je mu něčím blízký.

Jak jsem již zmínila, Rekurze 1.618 nabízí srovnání českého a londýnského videoartu. Jako příklad odlišného přístupu uveďme video Clunie Reid The More or Less of Miley Cyrus (2013) a video Jiřího Davida Resident(s) (2013). Jediné, co mají tato díla společné, je použití světově známého jména hudebního interpreta v názvu. V prvním případě se jedná o kontroverzní současnou popovou zpěvačku, v tom druhém o „antihvězdy“ sedmdesátých let, jejichž tvorba přesahuje do umění performance a videoartu. Clunie Reid pracuje s materiálem získaným z veřejně přístupných zdrojů, videoklip stažený z MTV kombinuje s Velkým sklem Marcela Duchampa a snímkem přírodní struktury a tyto obrazy na sebe vzájemně vrství, až dojde k narušení původního povrchního obrazu (klipu).

Evidentní kritiku masových médií a reklam, se kterými autorka často pracuje, v minutové videosmyčce Jiřího Davida (jedná se o nejkratší video výstavy) nenajdeme. David nevyužívá jako Reid obrazový materiál z klipu, ale hudbu kapely jako nenápadný podkres k „loutkovému“ filmu. Na snímku vidíme figurku stojící na stole a slimáka, který kolem ní pomalu krouží. Slovní hříčku názvu díla s krátkým opakujícím se záběrem na „obyvatele“ jednoho bytu si můžeme vysvětlit libovolně. Video je jednoduché, hravé. Obecně lze říci, že zahraniční umělci pracují s filmovým jazykem systematicky (příkladem může být anglický filmový režisér a producent Steve McQueen, který získal za svou uměleckou tvorbu Turnerovu cenu), pohybují se na hranici komerční sféry. Oproti tomu čeští tvůrci nejsou vymezení, nezabývají se jen videem, spíše ho používají jako jeden z mnoha nástrojů, jakým mohou zachytit a zpracovat ideu.

Instalaci tvoří různé formy videí – najdeme zde velká plátna i komorní televizní obrazovky. Například pro video Rachel Reupke 10 Seconds or Greater (2009), využívající seriálovou koncepci, kurátoři zvolili formu televizní obrazovky a divák tak může děj sledovat zblízka. Ve filmu se setkáváme s mladými šťastnými lidmi ve sterilním, „vydesignovaném“ prostředí. Reupke stylizuje „ideální“ obraz dnešní společnosti do vizuálního jazyka blízkého reklamě. Větší odstup potřebuje The Freestone Drone (2013) George Barbera, kde použitím infantilního hlásku personifikoval válečnou zbraň dron. Barber, patřící k pionýrům videoartu, manipuluje filmovým obrazem a doplňuje jej nalezenou stopáží válečných událostí.

Ve spodní části galerie si můžeme prohlédnout také náhodně natočené video jízdy cyklistů střídajících se až nepřirozeně v pravidelném rytmu s názvem Criterium (2009) od Tomáše Wernera; Skanzen (2013) Daniely Baráčkové, kdy se sama autorka stává statickou figurínou. Next Planet (2011) Pavla Mrkuse využilo kinematografický formát, abychom mohli pohodlně sledovat zobrazený ubíhající horizont krajiny. Po chvíli sledování se objeví chyba obrazu, která je znepokojující a vyvolává v nás pocit nejistoty. Jednou z nejvýznamnějších osobností, které se v Liberci představují, je původem Francouzka Laure Prouvost, která před dvěma lety získala Turnerovu cenu. Osobní příběh Charlie the Dog (2010), natočený jako domácí video, vypráví absurdní formou o jejím dědečkovi a psu Charliem.

Obsáhlá výstava sahá i do Galerie Nika a SET Galerie v prvním podzemním podlaží LÁZNÍ. Vnímání děl je zde ovlivněné členěním prostoru. Až na práce, která se nacházejí v chodbě, má každé video vlastní komůrku a na obraz je jednodušší se soustředit. Ale i zde se zvuky prolínají a jedno dílo prostupuje do druhého. Českou scénu zde zastupují například Daniel Hanzlík s videoinstalací Permanent Illusion of Stability (2013), Horizont (2006-2014) Jana Stolína či kritická smyčka Armless Businessman (2013) Radima Labudy. Z londýnské části uveďme Marka Aeriala Wallera s Phantom Avantgarde (2010), Sebastiana Buerknera a video Album Matter (2010) a Matthewa Noel-Todda s dílem Season in Hell (2012). V posledním jmenovaném videu se autor dotýká kritiky konzumu a kapitalismu a dává si pozor na vyváženost jednotlivých lidských ras. Animované smějící se děti „...krouží okolo ohněm obklopeného globu nesoucího nápis In girum imus nocte et consumimur igni“ (veškerý konzum končí v ohni).

Rekurze 1.618 se od svého zahájení v prosinci prezentovala i mimo prostory OGL v centru města v Galerii Die Aktualität des Schönen..., kde měla samostatnou výstavu Clunie Reid (jen do 31. 12. 2014). Zaplnila kompletní spodní prostor OGL, včetně SET Galerie a Galerie Nika. Součástí projektu byla i panelová diskuze uskutečněná v budově LÁZNÍ, která se zabývala mimo jiné i prezentací digitálních médií v regionálních institucích a s jejich manipulací a archivací ve stálých sbírkách galerií. Přehlídka videoartu v Liberci je výjimečnou i z toho důvodu, že se OGL současným uměním dosud zabývala převážně jen okrajově a s většinou výše uvedených jmen se v severočeském městě setkáváme úplně poprvé.

______________________________________________________________

REKURZE 1.618. Mezinárodní výstava současného videoartu / Oblastní galerie Liberec: Galerie SET, Galerie NIKA / Galerie Die Aktualität des Schönen... / Liberec / 12. 12. 2014 – 22. 2. 2015

______________________________________________________________

zastoupení umělci: Mark Aerial Waller, Zbyněk Baladrán, Daniela Baráčková, George Barber, Sebastian Buerkner, Jiří David, Redmond Entwistle, Dan Hanzlík, Anja Kirschner & David Panos, Radim Labuda, Adam Leech, Jan Mladovský, Pavel Mrkus, Matthew Noel-Tod, Hannah Perry, Laure Prouvost, Clunie Read, Rachel Reupke, Jan Stolín, Viktor Takáč, Maija Timonen, Tomáš Werner, Martin Zet, Petr Zubek

______________________________________________________________

foto: Roman Dobeš

Dana Zikmundová | Narozena 1985, vystudovala ateliér Přírodní materiály a Kurátorská studia na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem. Výtvarnému umění se nyní věnuje více v rovině teoretické (realizacemi výstav a recenzemi) než praktické a svou pozornost zaměřuje na vztah současného umění a společnosti, především v Liberci, kde žije. Od roku 2012 spolupracuje s Asociací užité grafiky a grafického designu. V současnosti působí jako šéfkurátorka galerie Pro design a produkční v kulturní fabrice Armaturka v Ústí nad Labem.