Ještě ke stálé expozici Uměleckoprůmyslového muzea MG v Brně

Lada Hubatová-Vacková reaguje na kritiku Marty Filipové a Matthewa Rampleyho, která vyšla na Artalku v pondělí a jež je věnována nové expozici ART DESIGN FASHION v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Brně, a zároveň i na komentář, který pod text připojil šéfkurátor Moravské galerie v Brně Ondřej Chrobák. „Muzejní prostor by neměl být redukován na show-room a na nekomentovanou pomíjivou vizuální podívanou, kterou vídáme na milánském Designweeku nebo na pražském Designbloku,” píše Hubatová-Vacková ve svém příspěvku.

Z expozice designu 2000+

Ještě ke stálé expozici Uměleckoprůmyslového muzea MG v Brně

Pokusím se formulovat několik bodů volně reagujících na kritiku Marty Filipové a Matthewa Rampleyho a komentář Ondřeje Chrobáka. Poznámky se budou týkat stálé expozice Uměleckoprůmyslového muzea brněnského MG, kterou jsem navštívila. Na vernisáži jsem – vycházejíc z fotografie zahajovací performance nejspíš naštěstí – nebyla.

Chápu složitost stavu muzejních institucí v současném – covidem zasaženém – období, kdy stále častěji registrujeme vyprázdněnost výstavních sálů, a to i v momentě, kdy je oficiálně otevřeno a kdy počet kustodů a interního personálu převyšuje počet návštěvníků. Je to smutná skutečnost. V této souvislosti chápu, že se vedení řady kulturních institucí poohlíží a zamýšlí nad způsoby, jak přilákat návštěvníky, jak zvýšit návštěvnickou statistiku, počet sledovanosti a zájmu. Najít vhodné řešení a koncepci, která by tuto situaci mohla měnit, není snadné. Domnívám se však, že model, po kterém se poohlédlo a nechalo inspirovat vedení MG pro prostory někdejšího Uměleckoprůmyslového muzea, a který přijalo jako hodný následování, není adekvátní.

Přestože žijeme v postmoderním a postpravdivém čase, kdy se mísí libovolně žánry a kdy může být zajímavé sledovat, jak fungují hybridní směsice žánrů, u trvalé výstavní expozice užitého umění a designu v historické budově Uměleckoprůmyslového muzea bychom – dle mého soudu – měli respektovat určitý formát, nebo lépe zadání – „žánr“, který není totožný s dočasnou přehlídkou veletržního typu. Muzejní prostor by neměl být redukován na show-room a na nekomentovanou pomíjivou vizuální podívanou, kterou vídáme na milánském Designweeku nebo na pražském Designbloku.

Z diskusí ohledně ochrany krajiny víme, že na rozdíl od monokulturního hospodaření přírodě prospívá lokální různost. Snad by se tato environmentální metafora dala vztáhnout i na kulturní prostředí a muzejní expozice. Brněnské muzeum designu vsadilo do velké míry na monokulturu – na  sociálních sítích hojně sledovaného – Designbloku, ale tento do určité míry kulturní populismus, nebo chcete-li mainstream v kontextu vystavování designu u nás, který vychází vstříc masové oblíbenosti, osobně vnímám v případě jeho transferu do muzejní instituce jako nedomyšlený přešlap.

V současné trvalé expozici UPM MG je řada nepochybně úspěšných výstavních vstupů: Kinterův plastický objekt ve dvoraně, architektonická intervence formou lávek od studia Olgoj Chorchoj se zavěšenými křesly moravské firmy TON od Lucie Koldové, krásné jsou výstavní depozitáře typu Schaudepot – zejm. keramiky, které navrhl Maxim Velčovský (popisky k exponátům snad budou doplněny!). Výběr z dějin designu v přízemní „jeskyni“ v limitovaném počtu naznačuje, že sbírkový fond MG obsahuje cenné exponáty.

Je ale škoda, že kurátoři MG (resp. vedení MG) citlivěji nepracovali se samou budovou starého muzea, která mohla být do výstavy více vtažena jako komentovaný „exponát“ – jako budova vysokých dekorativních a prostorových kvalit (kamenické práce realizovala firma otce Adolfa Loose), jako budova, která nese cenné stopy historické paměti. Historické UPM mělo ne náhodou a z určitého důvodu významnou pozici v urbanismu Brna, UPM bylo pozoruhodným místem střetu mezi německými a moravskými průmyslovými a kulturními elitami (jak ukazuje votivní sál budovy, v němž jsou částečně odkryty německé nápisy), UPM bylo místem, kde sídlila brněnská Škola uměleckých řemesel a kde se – mj. v památné veřejné čítárně – s Nezvalem a Ivanem Blatným vídali surrealismu naklonění studenti této školy. Brněnské UPM bylo místem, kde se diskutovala role lidového řemesla a kde se konstituovala vlivná moravská odbočka kolem Ústředí lidových uměleckých řemesel (včetně mladé Liběny Rochové, která experimentovala s „gestickými“ vzory na modrotisku). Brněnské UPM a MG obecně je velmi úzce spojeno s bienálními přehlídkami grafického designu, díky němuž se dostaly do sbírek hodnotné zisky.

Nejen v tomto specifickém architektonicko-historickém kontextu konkrétní budovy Moravského uměleckoprůmyslového muzea, ale také v návaznosti na výše zmíněné riziko monokulturních, mainstreamových stereotypů přehlížejících lokální specifika, bych osobně považovala za vhodnější pracovat s klíčovými tematickými okruhy, které jsou pro brněnské prostředí a uměleckoprůmyslové sbírky nosné a nezaměnitelné. „Pracovat“ znamená vybrané tematické okruhy – zprostředkované určitými předměty – vizuálně prezentovat, ale také kriticky jejich vystavení interpretovat a přiblížit jejich aktualizovanou expozici formou komentáře  současnému divákovi. V tomto ohledu by stálo za úvahu nějakou formou v trvalé expozici představit dominantně německý textilní průmysl (srov. nedávná expozice Moravský Manchester), silnou pozici brněnské meziválečné avantgardy (včetně prezentace UP závodů Jana Vaňka, role designérů Emanuela Hrbka, Zdeňka Rossmanna a soudobých emancipačních projektů zmíněných mj. ve výstavě Civilizovaná žena). Cenností brněnského UPM je sbírka fotografie, kterou konstituoval emeritní kurátor Antonín Dufek, hodnotné jsou sbírky grafického designu, a to i v návaznosti na bienální přehlídky. Přestože poslední dvě sbírky nesnesou dlouhodobou expozici, bylo možné je vtělit do struktury výstavy tak, aby se fotografie a grafické práce v šetrném rytmu obměňovaly.

Otázkou samozřejmě je, jak neustrnout jen v minulosti, a jak vyjít vstříc diskusím týkajícím se prezentace současného designu. Je určitě dobře, že se muzeum otevírá komunikaci se současnými designéry a že se neuzavírá jen v klauzuře minulosti, která může kurátorovi poskytovat zdánlivou jistotu a bezpečí tím, že se o ní vícekrát psalo a je tak oč se „opřít“. Dočasné výstavy v rámci budovy umožňují prezentovat aktuální projekty s určitou lehkostí (srov. Jiří Pelcl), ale vtělení současného designu do trvalé expozice by zasloužilo diferencovanější konfiguraci, tedy nejen přehlídku vizuálně a typologicky různých, formálně a technologicky pozoruhodných předmětů, ale také ukázku objektů, které mohou poukazovat na diskutované problémy spojené se sociální odpovědností, ekologií, udržitelností.

Ondřej Chrobák ve svém příspěvku upozorňuje na ustrnulé akademické prostředí, které podle něj – podobně jako trvalá expozice UPM MG –, rezignuje na diskusi aktuálních klimaticko-sociálních otázek, rezignuje na revizi interpretace dějin a čerstvé současnosti. Kdo se pohybuje v akademickém prostředí asi tuší, že tomu tak úplně není. Vysoké školství včetně výuky dějin umění a designu u nás se nutně v čase posunulo a více či méně internacionalizovalo, mladí studenti nás pedagogy zcela přirozeně vedou k tomu, abychom se určitým tématům věnovali, dovzdělávali se a pokoušeli se otevřeně diskutovat to, co v oblasti designu sami považují za klíčové problémy: recyklovatelnost předmětů, materiálovou, etickou a estetickou udržitelnost, tzv. nové řemeslo (které kombinuje tradiční postupy s digitálními),  participativní design, biofarmaření a lokální „pomalé“ řemeslo, kulturní transfer a apropriaci, sociální odpovědnost a další. Je jasné, že nelze v muzejní expozici vystavovat jen jakési morality a strohé akademické koncepty, ale je třeba je přinejmenším vzít v potaz a pokusit se o to.  Má-li muzejní prezentace současných fenoménů fakticky reflektovat současnost, pak by neměla opomíjet aktuální diskurs. Tento pojem není jen jakýmsi pseudoakademickým zaklínadlem, který by nemohl být k užitku, ale může to být užitečný nástroj. Francouzský filozof Michel Foucault použil „discours“ jako zastřešující termín pro taková slova, která jsou frekventovaná a statisticky častá a jako taková mají o stavu a tématech společenské debaty v určité době zřejmou výpovědní hodnotu. V tomto ohledu nelze úplně rezignovat na environmentální diskurs, protože je součástí aktuální mediální a živé debaty a nelze jej v kultivovanějších společnostech bagatelizovat a ignorovat.

Brněnská MG se dlouhodobě zabývala otázkami výstavních strategií, už za Marka Pokorného tu vzniklo specializované pracoviště a instituce realizovala řadu podnětných projektů, na které se do Brna zdálky jezdilo a stále jezdí. Zmiňovaná trvalá expozice se povedla jen částečně, a to na první, rychlý pohled a bez čtení. Design je mezioborovou platformou, kde se přirozeně setkává obchod, průmysl, technologické inovace s ekologií. Umělecká kompetence a vizuální hledisko je jen jeho „fotogenickou“ částí. Možná, že právě ze spektra akademických oborů vypůjčené koncepty by mohly nabízet impulzy pro srozumitelně komunikované spekulativní scénáře, které by  nevycházely jen z aktuálního designérského „provozu“ a dosavadních spotřebitelských zvyklostí.

---

Foto: Moravská galerie v Brně