Artalk.cz

Prosquatují se Slované na alternativní pravici?

Martin Vrba hodnotí výstavu Slav Squatting and Its Discontents v pražské Meetfactory, kterou připravil kurátor Piotr Sikora, a zároveň popisuje vývoj fenoménu tzv. „squatujících Slovanů“. Snímky dřepících Slovanů v teplákovkách a popíjejících vodku se před několika lety staly hitem internetu, jak to ale u podobných ironických trendů bývá, často mívají velmi konkrétní sociální a politický kontext. Jak je tomu u squatujících Slovanů? A jak se s tímto fenoménem popasovala výstava v Meetfactory?

Prosquatují se Slované na alternativní pravici?

Jednou z tradičních výtek, adresovaných Slovanské epopeji Alfonse Muchy, je problematičnost panslavistického pozadí jeho obrazů, které v důsledku odvrací Středoevropany od západoevropského kulturního prostoru směrem na východ, do náruče ruských zájmů. Podivnou a bezděčnou realizací této ideje se stalo zformování sovětského bloku, a to včetně jeho neposlušné a částečně specifické jihoslovanské části. Socialismus dvacátého století byl povýtce (pan)slovanskou, přesněji řečeno ruskou, stalinskou invencí. Nositeli socialistického modelu se staly povšechně slovanské národy a ty ostatní, které se z různých důvodů rozhodly přijmout myšlenku socialismu za svou, v zásadě přijaly tehdy existující východoevropský model socialismu. Žádný jiný model socialismu během dvacátého století nevznikl.

Kdo by si ale chtěl myslet, že panslovanská idea vzala za své společně s rozpadem socialistického bloku, který jí dával geopolitický rámec, může dnes dojít nepříjemného překvapení, že stará veteš vyhozená dveřmi se vrací oknem, změněná k nepoznání východním kapitalismem. Zatímco však Mucha ve své epopeji táhne štětci s protáhlým obličejem a ve vší vážnosti hledá hloubku mytických kořenů slovanského etnika, panslovanství jedenadvacátého století je postironickou karikaturou sebe sama, která nachází svou identitu paradoxně v jejím vysmívání. Přesněji řečeno: stačí vzít všechny západoevropské stereotypy o východní, slovanské zaostalosti, identifikovat se s nimi a před tímto západním publikem ze sebe udělat alespoň klauny, a získat tak jeho uznání, pozornost nebo třeba peníze.

Stereotypy postsovětského kapitalismu

Taková je kostra „hnutí“ squatujících Slovanů, kteří dobývají internet, sociální sítě a stali se nedílnou součástí současné memetické kultury. Stereotypní postava gopnika – východoevropského Slovana s nezaměnitelným přízvukem, v typickém submisivním podřepu (squatu), v jedné ruce s levnou cigaretou a v druhé ruce s ještě levnější pálenkou vlastní výroby – se tak během několika let stala ikonickou postavou. Nemůže jí chybět ani tradiční kompot od „bábušek“, pravoslavná ikona, bekovka, všudypřítomné tři proužky Adidas a nakonec i líbezné Slovanky, které dávají slovanskému podřepu patřičně erotický rozměr. Tento galimatyáš směšného kulturního zpátečnictví pak ve finále ještě zdobí kvér a protáhlé obličeje, které dělají „biznis“ s těmi několika rubly po kapsách.

Slovanský gopnik je vlastně tragikomickou figurkou, která má symbolizovat vše, co zrodil postsovětský mafiánský kapitalismus a skrze níž se země bývalého sovětského bloku mohou rozpomenout na dny oné nespoutané svobody a dobrodružství, kdy založit si vlastní mafii bylo snadnější než najít si práci. V Rusku, této matičce všech gopniků, tomu tak bylo alespoň do doby, než jedna z těchto mafií zvítězila nad ostatními, zmocnila se státního aparátu a nastolila pořádek eliminací svých konkurentů. Příslib západního blahobytu, symbolizovaný oněmi třemi proužky Adidas, tento „slovanský sen“, tu nalezl své vyjádření v kultuře zaostalého mafiánského primitivismu lokálních bossů a jejich přikrčených submisivních Slovanů. Postsovětská svoboda se vskutku nese ve znamení mafiánství – tedy státem neregulované občanské společnosti, která se volně sdružuje do pouličních gangů, mafií a politických klik, jež bezbřeze hájí své „zájmy“.

Tento virtuální, memetický kulturní kód je bohužel ke své škodě omezen především ruským kontextem. Nejedná se tolik o panslovanské sebezesměšnění, ale o utvrzení představy, že všichni Slované jsou vlastně ožralí Rusové, možná trochu Poláci, jezdící v teplákovce ve svých trabantech a ladách, otravující své okolí hloupým hardbassem. Slovanský squatting tak může v českém kontextu v mnoha ohledech vyznívat podobně exoticky jako třeba ve Francii, Británii nebo Německu, kde se stává svého druhu „spontánní ideologií“ tamějších východoevropských gastarbeiterů.

Panslovanská alt-right

Může se tedy na první pohled zdát, že se tu v posledních letech zformoval jen jakýsi další trend poměrně plytké a ploché zábavy, který představuje jednu z mnoha vlnek v moři dnešního kulturního prostoru, které ze scény odejdou stejně rychle, jako na ni přišly. A zdá se, že právě s takovou bezstarostností pojímá tento fenomén výstava Slav Squatting and Its Discontents kurátora Piotra Sikory, která právě dobíhá v pražské Meetfactory. Není to ostatně poprvé, kdy se Meetfactory tématu věnuje – začátkem dubna tohoto roku jsme si v prostorách galerie mohli užít party v podání estonského rappera Tommyho Cashe, který – jak už jeho nickname napovídá – si svoji úspěšnou kariéru postavil právě na „biznisu“ s trendem squatting Slavs.

Internetové „hnutí“ Squatting Slavs má ale podstatně více vrstev, než si je přítomná výstava ochotná přiznat. Kromě své komercionalizované varianty má ještě své subkulturní kořeny v hlubinách online prostoru, kde mělo donedávna ryze marginální postavení, a nakonec má i své politické odnože či „přílepky“, které bílou slovanskou identitu vnímají ve vší šovinistické vážnosti. Zatímco tedy Tommy Cash na jedné straně představuje trendy zábavu a svěží vítr v komerční klubové scéně, na odvrácené straně na nás číhají youtubeři, kteří pod značkou squatujících Slovanů budují jakousi panslovanskou alt-right, jako je tomu třeba v případě youtubového kanálu Squatting Slav TV, glorifikující ultrapravici od Putina přes Orbána až po Salviniho a koketující s antisemitismem, rasismem nebo bílým šovinismem.

Samozřejmě platí, že demarkační čáry mezi různým pojetím toho, co to „squatující slovanství“ vlastně znamená a čeho chce dosáhnout, nejsou zdaleka vždy tak ostré. Často se do sebe vzájemně přelévá subkulturní, komerční a národně-šovinistická variace, nicméně zůstává faktem, že ironická distance od vlastní identity se tu snadno a poměrně často dostává do jejího post-ironického utvrzení. Zdaleka ne vždy je jasné, kdy se například polský nacionalismus chápe jako projev oné slovanské zaostalosti a kdy už je vlastně brán s nějakou mírou vážnosti, tedy ztotožnění.

Party must flow

Jak už bylo naznačeno, nic z toho výstava Slav Squatting and Its Discontents v zásadě nereflektuje a vystačí si s prezentací slovanského squatterství jako spíše nevinné kratochvíle, která posledních několik let zažívá „hype“, takže je dobré být trochu při tom. Dominantou výstavy tak je žlutá „vytuněná“ kára z dílny Gregora Rozanskiho, pracující s motivem kopírování západního životního stylu (v tomto případě rave kultury), nicméně v podstatně skromnějších postsocialistických podmínkách 90. let. Z kufru hrající reproduktory dodávají výstavě ten správný šmrnc a úspěšně potlačují jakákoliv větší očekávání. Nic na tom nemění ani socha modelového gopnika od Norberta Delmana, sestavená z odpadních materiálů, a zvláště montážní pěny – materiálu, který gastarbeiteři z východu, pracující na stavbách, tak věrně znají. Chybět nemůže ani dvojice videí, představující syrovost postsovětských předměstí, o něž se postarala ruská umělkyně Alina Gutkina nebo práce se slovanskými mýty, které tu jsou letmo zastoupeny „moderní“ variací na pohádkovou postavu Baby Jagy ve zpracování polské umělkyně Irenky Kalické. O symbolické ztělesnění hrubého a submisivního postoje ruského člověka se postaral videozáznam performance ruského umělce Olega Kulika z počátku devadesátých let, v níž sehrává roli nahého psa na vodítku.

Taková výstava může mít stěží větší ambice než povrchní průzkum jednoho východoevropského fenoménu, který vcelku mylně považuje jen za zábavný a trochu exotický podnět k rozptýlení diváka. Je to trochu škoda, protože fenomén slovanského squatu ve svých útrobách skrývá mnohem více – sociálního, ekonomického, politického a kulturního kontextu a narůstající počet nových subjektivních pozic a z nich vyplývajících emocí – od plytké zábavnosti přes sebepřekračující vtip až po mrazení z nových identitářských trendů.


Lenka Balounová, Norbert Delman, Alina Gutkina, Max Lysáček, Oleg Kulik, Irenka Kalicka, Olexandr Pavlov, Gregor Rozanski (ve spolupráci s Mateusz Klazula) / Slav Squatting and Its Discontents / kurátor: Piotr Sikora / Galerie MeetFactory / Praha / 22. 9. – 4. 11. 2018

Foto: Tomáš Souček. Fotoreport z výstavy najdete zde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *