TZ: Galerie ve slavné vile, která nese jméno generála Pellého vystaví jeho díla ke stému výročí republiky

Galerie ve slavné vile, která nese jméno generála Pellého vystaví jeho díla ke stému výročí republiky / kurátor: Jan Rous / Galerie Villa Pellé / Praha / 22. 9. - 11. 11. 2018

K oslavám výročí založení republiky se Galerie Villa Pellé připojuje mimořádnou výstavou věnovanou generálu Maurici Pellému. Osobnosti spojené s dějinami mladého Československa, jejíhož jména je galerie hrdým nositelem. Generál Pellé měl vedle vojenských a diplomatických služeb velký podíl i na kulturním životě a byl také vynikající kreslíř. Na výstavě s názvem „Generál Pellé a čeští umělci  ve Velké válce“ budou k vidění Pelléovy kresby krajin a architektury či jeho bravurně pojaté karikatury. Návštěvníci se však mohou těšit i na díla významných českých autorů, kteří byli přímými účastníky První světové války -  Františka Kupky, Josefa Váchala, Emila Filly, Otty Guttfreunda a dalších. Na výstavu zve galerie od 22. září do 11. listopadu.

Laskavá karikatura z pera generála Maurice Pellého, kresba klidné krajiny před bouří, elegantní život diplomata, setkávání s kulturní smetánkou tehdejšího vznikajícího Československa, to vše je konfrontováno s obrazy, jež Pellé spoluutvářel svými rozhodnutími, ale nemohl je zachycovat. Výstava tvoří výjimečný vizuální i příběhový celek, kdy se snoubí zmar a bolest v obrazových svědectvích skvělých českých umělců s životní noblesou francouzského generála, který dokázal zahnat nepřítele a porozuměl potřebám rodícího se státu.

Mezi nejexpresívnější výtvarné výpovědi výstavy patří soubor grafik Josefa Váchala Fronta (1919) a kniha jeho vzpomínek Malíř na frontě (1928). Představují silnou a otřesnou reflexi prožitku války. Jejich drastická satiričnost má blízko ke karikaturám Emila Filly, které s Váchalovými listy patří také k evropskému expresionismu. Karikaturní grafiky Váchalovy, karikatury Fillovy nebo Kupkovy vycházejí více z tradice založené německým časopisem Simplicissimus, od francouzské se také svou útočností a agresivitou liší. Svým založením jsou další díla, mezi nimi hlavně kresby a sochy Otty Gutfreunda, kresby Štursovy, ale i Špálovy, spíše obrazy naprostého lidského vyčerpání a beznaděje.

Na výstavě mají zvláštní postavení kresby a grafiky Vojtěcha Preissiga tvořícího plakáty a pohlednice pro nábor Čechů a Slováků do vojenských jednotek v Americe a ve Francii. Důležitou roli na výstavě hrají i obrazy Otakara Nejedlého, Ladislava Šímy a Oldřicha Koníčka, kteří válkou prošli, ale obrazy francouzského a italského bojiště vytvořili až po ní, kdy byli vysláni Ministerstvem národní obrany, aby je svými obrazy dokumentovali – byly to také převážně obrazy devastovaných krajin, hořících lesů, bombardovaných kostelů a hřbitovů.

Maurice César Joseph Pellé (1863, Douai – 1924 Toulon) se v rámci rodinné tradice stal vojákem. Jeho diplomatická kariéra započala v Berlíně a poté se přestěhoval ve velitelské funkci do Maroka. Se svou armádou se vyznamenal v bitvě u Chemin des Dames. Na počátku roku 1918 zabránil postupu vojsk Ústředních mocností na Paříž, což obrací situaci na bojišti ve prospěch vojsk Dohody, posílených už americkými jednotkami. Po válce je na žádost presidenta T. G. Masaryka a Edvarda Beneše povolán do čela vojenské mise do Československa, aby dal podobu Hlavnímu štábu čs. armády. V Praze se zúčastňuje příprav výstavy československého lidového umění v Paříži (1920). Seznamuje se s mnoha umělci, kupř. s F. Kupkou, M. Švabinským, B. Kafkou a dalšími. Při návštěvě Zdenky Braunerové v Roztokách se seznamuje s její neteří Jarmilou, která se r. 1921 stane jeho ženou. Ještě předtím končí jeho československá mise a Pellé je vyslán jako diplomat do Turecka (1921 -1923) a na mírové jednání do Lausanne. V roce 1924 generál Pellé umírá v nemocnici v Toulonu na leukémii.

Výstava se koná pod záštitou J. E. Rolanda Galharaquea, velvyslance Francie v České republice a Mgr. Ondřeje Koláře, starosty Městské části Praha 6 a Jana Wolfa, radního pro kulturu hlavního města Prahy. Vznikla v úzké spolupráci s Isabelle Monzini Pellé a s Vojenským historickým ústavem v Praze.