Artalk.cz

Bienále v uchu jehly

Poměrně nedávno se na mapě pražských výstavních prostor objevila holešovická galerie lítost, která aktuálně prezentuje kurátorský projekt Ruth Noack věnovaný v současnosti frekventovanému tématu spánku. Tereza Rudolf oceňuje na této podle ní profesionálně připravené přehlídce takřka bienálového typu její „ekologický aspekt“ spočívající ve skromnosti rozpočtu i velikosti vystavených prací, zároveň si však všímá, že spíše než momentálně nejpalčivější biopolitickou rovinu spánku zdůrazňuje jeho psychoanalytické konotace, jako se o to pokoušelo umění první poloviny 20. století.

Pohled do instalace výstavy Sleeping with a Vengeance, Dreaming of a Life, 2018. Foto: Lenka Glisníková, publikováno s laskavým svolením galerie lítost

Bienále v uchu jehly

O politických souvislostech spánku jsem poprvé začala přemýšlet s vydáním knihy Jonathana Craryho 24/7: Late Capitalism and the Ends of Sleep. Kniha vyšla v roce 2013 a od té doby se se spánkem, respektive nespaním, roztrhl pytel. Ne že by snad již před tím nebyl spánek jedním z nejoblíbenějších uměleckých témat – ať již po stránce určité neuchopitelné mystiky (například Bill Viola, The Sleep of Reason, 1988 nebo The Threshold, 1992), nebo právě v konceptuálnějším a současně politicky exponovanějším vyznění, jako například práce Mladena Stilinoviće Artist at Work z roku 1978. Skupinová výstava kurátorovaná Ruth Noack v galerii lítost, která může na první pohled působit právě jako další z příspěvků k biopolitice spánku, uchopuje problematiku archetypálněji a východiskem pro řadu představených umělců je spíše téma snění nežli důsledky pozdního kapitalismu na tuto doposud výsostně soukromou oblast života.

Galerie lítost, která momentálně a podle slov jednoho z jejích zakladatelů – Jana Petýrka – dočasně sídlí v pražských Holešovicích, otevřela v tomto roce již tři výstavy, jejichž struktura, stejně jako samotná vize galerie, balancovala mezi představením jednotlivých tvůrců ve stylu komerční galerie a skupinovou výstavou s tématem snažícím se o společensky hodnotný přesah. Sám Petýrek, který po pražské AVU studoval na londýnské RCA (Royal College of Art), se o dosavadním fungování galerie vyjadřuje jako o experimentu s různými formáty. Výstava Sleeping with a Vengeance, Dreaming of a Life, která do Prahy přijela z galerie Yellow Brick v Aténách a bude pokračovat do Institute for Provocation v Pekingu, má rovněž ambice být chápána jako experiment, současně je však extrémně konvenční. Do prostoru galerie lítost je vměstnáno skoro třicet umělkyň a umělců, přičemž každý je zastoupen buď jedním dílem, nebo sérií prací, od videa přes fotografie a grafiky k instalacím. Důraz je kladen také na díla pracující s textem, což má být i jedno ze stěžejních dlouhodobých témat galerie. Instalace však působí i přes velký počet vystavujících zdařile, a to především díky formátu vybraných prací, které by se vzhledem ke své velikosti vešly všechny do jednoho příručního zavazadla. Celkové vyznění je profesionální a návštěvník může mít pocit, že zavítal do soukromé galerie na jednom z berlínských dvorků – i přesto, že drtivá většina děl vznikla v tomto roce, což může vyvolat dojem návštěvy (skutečně velmi povedených) klauzurních prací. Na druhou stranu právě potlačení jednotlivců, které podtrhuje kompaktnost výstavy a jejího tématu, může být chápáno jako umělecké gesto samotné kurátorky Ruth Noack.

Pohled do instalace výstavy Sleeping with a Vengeance, Dreaming of a Life, 2018. Zleva: Alaa Abu Asad, I love, I touch, I sleep, therefore I am, 2018; Ibon Aranberri, Miniopterus and Rhinolophus!, 2003; Annette Ruenzler, Übersprungschlaf, 2006–2018. Foto: Lenka Glisníková, publikováno s laskavým svolením galerie lítost a umělců

Ruth Noack, která mimo jiné působí také jako lektorka na Dutch Art Institute, poskládala dohromady výstavu ze studentů i zavedenějších uměleckých jmen. Projekt, který má tendenci se dále rozšiřovat přidáváním dalších prací, má ale současně zůstat ekologickým, a to především ve smyslu jeho mobility. V tomto gestu spatřuji největší klad celého projektu, který může jinak působit jako kurátorčina sbírka známek a trpět podobnými neduhy, jaké jsou opakovaně vyčítány velkým bienále. Ať už je to přílišné elitářství, nečitelnost sdělení jednotlivých prací nebo megalomanský budget, který často vyčerpá lokální instituce. Touto miniaturní „documentou“ se snad ale nikdo nezadluží (možná tedy kromě studentů, kteří na Duch Art Institut studují a za své roční působení v rámci DAI – Roaming Academy zaplatí něco kolem 400 000 Kč), přičemž téma snění a spánku jako takové, zůstane-li divák na povrchu, je jednoduše srozumitelné. Problém nastává až ve chvíli, kdy se chceme jednotlivými pracemi zabývat důkladněji a současně je stále číst v kontextu výstavy.

Řada prací se totiž snaží přetlumočit hlubší rozpor, nesoulad nebo trauma, které jak známo může právě skrze snovou práci vyplout na povrch z hlubin nevědomí. Autoři a autorky se nesnaží toto trauma hledat u sebe jako jednotlivců, nýbrž ve společnosti. I takové je možné vyznění prací Anny Daučíkové (Towards the Visa) a Zbyňka Baladrána (Diderot’s Dream), které na sebe jednou jako koláž z fotografie a textu na průhledné fólii a podruhé jako video-koláž (pracující s překrýváním statických fotografií, pohyblivých záznamů a mluveného slova) vrství spolu s obrazy a textem i významy, které nejsou jednoduše racionálně rozpletitelné. Koláž je nakonec dominantním způsobem uměleckého vyjádření výstavy, které souzní s kurátorským záměrem dolepování nových částí během jejího putování.

Anna Daučíková ve spolupráci s Jiřím Thýnem, Towards the Visa, 2018. Foto: Lenka Glisníková, publikováno s laskavým svolením galerie lítost a umělců

Dílo Liquidacion.org holandského umělce Matthijse de Bruijne je velmi zdařile instalováno v prostoru toalety. Kromě nezadržitelných post-freudovských interpretací, které se v kontextu se záchodovou mísou (a Slavojem Žižekem) a projekcí, kterou tvoří vyprávění snů, v nichž se často objevuje autoritativní postava otce, je místo dobře zvolené pro svou intimitu. Celá práce je tak až dojemně upřímná, což je motiv, který sdílí celá řada dalších děl – ať již jde o oblečení řidiče kamionu, který v něm urazil 2100 mil od Florencia Almirón, nebo o vystavený text Sanne Kabalt, v němž autorka popisuje pořízení fotografie spícího otce, který později na stejném místě zemřel.

Většina vystavených prací však působí spíše jako vzdálené echo autorů počátku 20. století, k čemuž může svádět právě forma koláže a její surrealistické konotace, nežli jako příspěvek k aktuálně pulzující biopolitice spánku, které se i v lokálním kontextu kvalitně věnovala řada autorů: Martin Kohout například v publikaci Sleep Cures Sleepiness (2014 ) nebo ve filmu Slides (2017), Barbora Kleinhamplová a Tereza Stejskalová ve hře Spáči (2014) nebo Václav Jánoščík a Boris Ondreička v právě vydané knize Nespavost. Většina z nich však pojímala téma na úrovni určité spekulativní fikce, tedy s pohledem zaměřeným od přítomnosti k budoucnosti. Výstava Sleeping with a Vengeance, Dreaming of a Life má odlišný charakter, z přítomnosti se dívá na minulost, což ji uzavírá do příjemně lyrického, avšak – v rozporu z kurátorským textem – také apolitického klidu.

Baha Görkem Yalım, The inside which is merely the fold of the outside, as if the ship were a folding of the sea, 2018. Foto: Lenka Glisníková, publikováno s laskavým svolením galerie lítost a umělce

Florencia Almirón, Clara Amaral, Ibon Aranberri, Alaa Abu Asad, Zbyněk Baladrán, Matthijs de Bruijne, Livio Casanova, Ulufer Çelik, Agata Cieślak, Chris Curreri, Danica Dakić, Anna Daučíková, Teresa Distelberger, Ines Doujak, Nikos Doulos, Gangart, Tina Gverović, Dominique Hurth, Luis Jacob, Sanne Kabalt, Gülsün, Karamustafa, Alejandra Riera, Annette Ruenzler, Jürgen Stollhans, Isabelle Sully, Leeron Tur-Kaspa, Simon Wachsmuth, Baha Görkem Yalım and Zheng Mahler / Sleeping with a Vengeance, Dreaming of a Life / kurátorka: Ruth Noack / galerie lítost / Praha / 31. 8. – 28. 9. 2018

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *