Zhasněte lampiony, já chci vidět ekologii

Galerie Rudolfinum prezentuje na aktuální výstavě Unplugged site-specific projekty, které vznikly za minimálního užití energií na jejich výrobu i transport a s důrazem na ruční práci. Výstava ale kromě environmentální linky nabízí také zamyšlení nad samotným místem, v němž se nachází, a směřuje naši pozornost „k odkazu minulosti, s níž je potřeba se vyrovnat,“ píše Tereza Rudolf v recenzi.

Tomáš Džadoň, Dědictví, 2020, fragment instalace

Zhasněte lampiony, já chci vidět ekologii

Od elektřiny odpojená, nebo také ideově odšpuntovaná skupinová výstava v Galerii Rudolfinum pracuje s anglickým názvem Unplugged, který podobně jako samotná výstava kurátorsky připravená Davidem Koreckým evokuje mnoho různých výkladů. Výstava, která, zdá se, vychází z více dlouhodobých frustrací současné společnosti, si jako nosné téma, jež ji proplétá v různých rovinách, vybírá environmentální uvažování. Jak píše v doprovodném textu kurátor, jedná se podle něj o postoj „při kterém jsou kladeny otázky po vztahu a rovnováze mezi přírodními a umělými (kulturními) entitami“. Environmentální uvažování, nikoliv ekologie jako vědecký přístup, tak udává rytmus výstavě, která se snaží být manifestem nového, aniž by opustila tradiční hodnoty.

Je to právě tato zvláštní polarita mezi progresivním (ve smyslu environmentálního uvažování) a tradičním, která dělá výstavu v první řadě rozporuplnou. Kdo již výstavu Unplugged viděl, ví, že v ní není použito umělé osvětlení a klimatizace je krocena na nejnižší možnou míru. Celé toto gesto je od počátku propojeno s vystavenými díly, která po formální stránce doplňuje. Mnoha malbám i sochařským pracím (s výjimkou těch, kde má být něco k přečtení) ono příšeří, či jemně rozptýlené denní světlo, pomáhá a halí je do více kontemplativní, až mystické náladovosti. Umělecké duo unconductive trash (Michal Pěchouček a Rudi Koval) tak své malby vystavuje v místnosti, jejíž stropní světlík nechalo překrýt barevnou fólií, která barví celý prostor do jemného růžového karnátu. Lenka Vítková nechává malbu spíše mizet, když využívá aluzi na klasickou obrazárnu, ale v místech, kde by visely obrazy, vymalovává prázdná místa, která působí, že dlouho zavěšené malby kdosi sňal a zbyl po nich na omítce jen neosvícený obdélník. Podobně svědčí zvolené denní světlo i práci Habimi Fuchs, jejíž plastiky s mystickými konotacemi jsou umístěny na starých dřevěných (měšťanských) stolech, nebo Patricii Fexové, která vytvořila pro výstavu monumentální malbu. Viditelnost jiných prací, ať již velkoformátové podlahové malby Tomáše Džadoně, působivé kresby belgického umělce Rinuse van der Velde, nebo konceptuální práce rakouského dua Nicole Six a Paul Petritsch, závisí na konkrétních podmínkách daného dne.

unconductive trash, Burning Daylight, 2019–2020, fragment instalace

Gesto zhasnutí je tak podobně umírněné a vřelé jako způsoby dopravy jednotlivých děl. V doprovodném textu je zdůrazňováno, jak se který exponát na výstavu dostal, anebo (v případě kreseb Johna Cage) proč ve výstavě není. Způsoby dopravy (na kole, koňským povozem nebo pěšky) podobně jako aura obklopující vznik některých prací působí jako zhmotnění romantické představy umění bojujícího proti všemu, avšak zůstávajícího ve vlastním vězení uměleckého světa. Výstavě se však daří, byť poměrně ilustrativně, upozorňovat na podmínky současného fungování světa umění, které různými způsoby limitují jeho možnosti být ekologicky odpovědným. Rudolfinum tak může vzhledem ke své více středové a popularizační pozici ono environmentální uvažování, nebo lépe jeho provozní limity, tlumočit širšímu publiku. Současně je zmíněná polarita či nejednoznačnost toho, co chce vlastně výstava říci, dána i vyhraňováním se vůči „trendovosti“ ekologicky či environmentálně zaměřených nedávných a současných uměleckých projektů. Pokud by ale měla být výstava skutečně jakýmsi manifestem jiného pro-ekologicky orientovaného smýšlení v rámci uměleckého provozu, měla by se své strategie držet i v případě dalších výstavních projektů. Pokud tomu tak není, je celé „environmentální“ vyprávění výstavy Unplugged úplně stejným využíváním trendu, vůči kterému se snaží vymezit.

Environmentální linka výstavy již svým sebe-pojmenováním a definováním pracuje sama proti sobě, neboť ji lze jen stěží nevnímat jako parodii takového přístupu, kterou ale není. Jiným silným motivem, který s touto linkou přímo souvisí, ale funguje podstatně lépe, ať již v práci Habimi Fuchs, Tomáše Džadoně, Tomáše Moravce, nebo Lenky Vítkové, je vracení se k odkazu minulosti, s níž je potřeba se vyrovnat. Nejvíce ilustrativně, byť v dobrém slova smyslu pojal tento „odkaz předchozích generací“ Tomáš Džadoň, jehož prostorová kresba zaplňuje podlahu celé jedné místnosti a diváci po ní mohou přecházet. Džadoň vychází z konkrétní publikace, která již v roce 1956 reflektovala a skrze mírně humornou kresbu i kritizovala ničení životního prostředí. Nezvětšovaná kresba postindustriální krajiny továren a aut, kde jsou komíny umně maskovány jako stromy, vytváří divadelní kulisy světa, který je stále uložen v základech toho současného. Environmentální podtéma však reflektuje především instituci jako takovou a její postavení v rámci světa umění. Výstavě se toto ohledávání sebe samé a své historie skrze architektonické řešení prostorů a konceptuální intervence některých umělců daří, zároveň je patrné, že dědictví neoklasicistních muzejních a výstavních budov je něčím daleko zásadnějším, nežli jen příliš rozměrnou a provozně neekonomickou zátěží. Architektura paláců kultury a umění s sebou nese mnoho dalších aspektů dané doby, ať již to je nacionalismus, elitářství, nebo panovačný vztah vůči přírodě, ne vše je však přirozeně možné reflektovat na jedné výstavě. Zdá se, že Unplugged tato témata velmi opatrně odšpuntovává.

Tomáš Moravec, Manuport, 2020, fragment instalace

Jako pozitivní rozhodnutí se v současném kontextu jeví způsob prezentace projektu Ryoanji Johna Cage. Místo rozměrných kreseb, které předcházely Cageově hudební kompozici, je vystavena část partitury a autorova monografie. Zásadní součástí prezentace Cageovy hudby je pak ale přímo její zpřítomnění díky spolupráci s Českou filharmonií, s níž galerie budovu Rudolfina sdílí. Přeci jen dává v současné době větší smysl zaplatit honoráře hudebníkům, nežli za stejnou, ne-li vyšší cenu, zajišťovat zápůjčky, pojištění a nákladné transporty muzejních exponátů.

Výstava nás tak sice nepřinutí jezdit více na kole místo autem, nakupovat a konzumovat méně, začít jít rostlinné výrobky namísto masa nebo aktivně prosazovat větší ekologickou spravedlnost. Co ale dělá, je prohloubení pocitu zpřítomnění – tady a teď. Zastavení se a možnosti přemýšlení o tom, jaká je možnost angažování se jako jedinec. Příkladem mohou být přístupy – ať již umělecké, nebo životní – jednotlivých vystavujících, které jsou poměrně zevrubně popsány a současně i interpretovány v doprovodných textech. Výstava tak formálně nepřekračuje stín modernistické individuality a umělce jednotlivce jako tvůrčího génia. Legitimně tedy volí evoluci místo revoluce, a to jak v rovině ideové, tak formální.

John Cage, Ryoanji, 1983–1987, fragment instalace, v popředí Habima Fuchs, 108, 2020, fragment instalace


John Cage (v podání členů České filharmonie), Tomáš Džadoň, Patricie Fexová, Habima Fuchs, Tomáš Moravec, Nicole Six & Paul Petritsch, unconductive trash (Michal Pěchouček a Rudi Koval), Rinus van de Velde, Lenka Vítková / UNPLUGGED / kurátor: David Korecký / Galerie Rudolfinum / Praha / 15. 8. – 29. 11. 2020

Foto: Martin Polák, © Galerie Rudolfinum. Fotoreport výstavy naleznete zde.

Tereza Rudolf Hrušková | Narozena 1991, absolvovala magisterské studium Katedry dějin a teorie umění Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, bakalářský titul získala na katedře Dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Absolvovala studijní pobyt v belgické Liège a pracovní stáž v německé galerii D21 v Lipsku. Podílí se na vedení platformy UMA Audioguide a na vzniku audioprůvodců pro nezávislé galerie. Jako kurátorka provozovala prostor NIKA – malá galerie VŠUP. Spolupracuje na přípravě a realizaci Fotograf Festivalu.