Artalk.cz

Tekutá těla na okraji zamrzlé scény

Jan Zálešák píše o výstavě kurátorky Sandry Baborovské, která do prostorů kulturního centra Art Quarter Budapest vybrala díla od skupiny současných českých umělců. Prezentovaní umělci a umělkyně sdílí podle kurátorky téma vlivu ekonomického systému na emocionální a tělesné prožívání lidí a lze jejich díla rámovat myšlenkovým konceptem „tekuté modernity“, který popsal sociolog Zygmun Bauman. Zálešák se ve své recenzi ptá, nakolik je Baumanova „tekutost“ dostačujícím pojmem, a také popisuje, v jakém lokálním kontextu v rámci Budapešti se výstava odehrává.

Tekutá těla na okraji zamrzlé scény

V slunečném sobotním odpoledni na konci července jsme se s několika přáteli vydali z rozpáleného centra Budapešti do areálu bývalého pivovaru v jižní části města, kde sídlí kulturní centrum Art Quarter Budapest (AQB), na vernisáž výstavy Liquid Bodies. AQB zahrnuje ateliéry stálých rezidentů, ateliéry určené pro krátkodobé tvůrčí pobyty a působivý výstavní prostor sloužící také pro hudební, divadelní či taneční představení. V zemi, jejíž vláda po dubnovém znovuzvolení zahájila nové kolo ofenzívy proti již tak notně zdecimované nezávislé kultuře, je podobný projekt/prostor raritou. Ovšem byť by se z pohledu místní scény mělo jednat o významnou událost (tematické výstavy zahraničního umění jsou tu vzácností), byli jsme na vernisáži, kromě vystavujících a několika přítomných rezidentů AQB, téměř sami.

Tato zkušenost mi potvrdila pracovní hypotézu o situaci scény výtvarného umění v Budapešti, jak ji znám ze své fragmentární, ale přece jen již nějaký čas trvající zkušenosti. Především celá scéna působí roztříštěným dojmem. Umělecké školy si žijí vlastním, relativně izolovaným životem. Privátní galerie živoří ve svých malých „sociálních bublinách“ tvořených přáteli a přáteli přátel zastupovaných umělců (a v případě těch šťastnějších také několika sběrateli). Téměř zcela zde chybí větší, skupinové nebo tematické výstavní projekty představující aktuální diskurz, na jejichž vernisážích by mohla místní scéna tím nejjednodušším možným způsobem – účastí – manifestovat svou soudržnost. Do jisté míry tuto úlohu naplňuje Galerie Trafó, ale i s ohledem na svou velikost a četnost výstav, nemá šanci tento strukturální deficit kompenzovat.

Důsledkem výše naznačené situace je to, že pokud právě nevystavuje někdo, koho dobře znáte, tak většinou ani nejdete ven. Mám v živé paměti rozčarování, které nedokázal skrýt majitel Galerie Horizont Balázs Arató, když na květnovou vernisáž výstavy Igora Hosnedla v jeho galerii nedorazily ani dvě desítky lidí. V AQB byla v jistém ohledu naše zkušenost podobná. Nikde nikdo, až na několik čestných výjimek. Sandře Baborovské se přitom podařilo sestavit výstavu, která nejenže svou vizualitou dobře zapadá do výstavního prostoru a do nálady letních dní, ale zároveň nabízí srozumitelnou a relevantní sondu do stavu současného českého umění.

Výstavu Liquid Bodies (Tekutá těla) rámuje Sandra Baborovská odkazy k textům nedávno zesnulého britského sociologa polského původu Zygmunta Baumana o globalizaci, tekuté modernitě a tekuté lásce. Osobně jsem se nechal při prvním zběžném přečtení kurátorského textu trochu odradit, zdálo se mi, že psát o tekuté modernitě a globalizaci je „démodé“. V kompletní zmíněné trojici Baumanových textů se nicméně skutečně dá vysledovat pohyb či rozpětí, které k uchopení na výstavě zastoupených umělkyň a umělců může posloužit.

Tekutost, o které píše Bauman v Tekuté modernitě, je projevem změn „chování“ kapitálu. Odpojení od materiální základny výroby a posun ke spekulativnímu a rychlému oběhu kapitálu napříč globálně propojenými, elektronicky řízenými trhy, vedly v polovině minulé dekády k finanční a následně globální ekonomické krizi, jejíž důsledky mnozí dodnes prožívají na velmi osobní, emocionální, často tělesné úrovni (od depresí a úzkostí po zhoršenou dostupnost základních potřeb jako bydlení, voda a zdravé potraviny). I v tomto extrémně zkratkovitém popisu lze snad demonstrovat, jak se abstraktní síly globalizace a financializace kapitálu propisují do velmi konkrétní, v tělech ukotvené zkušenosti.

Tekuté modernitě Bauman nicméně nejde tak daleko, aby se zabýval metaforou tekutosti na úrovni (lidské) identity. Tento prostor Bauman otevírá až v souvislosti s „tekutou láskou“, přijde-li však na tekutost jako rozpouštění donedávna pevných kategorií lidského a nelidského, subjektu a objektu, přírodního a kulturního, jichž se většina vystavených prací nějak dotýká, bylo by jistě zajímavé sáhnout i po aktuálnějších referenčních textech. Tělo je nakonec nejjednodušším vstupním bodem k uchopení celé výstavy. Tělo chápané a uchopované jako citlivé rozhraní, na němž se výše zmíněné dichotomie hroutí, někdy jako důsledek intelektuální spekulace, jindy během intenzivního prožitku způsobeného setkáním s novým technologickým rozhraním nebo drogou.

Sandra Baborovská do výstavy zahrnula aktuální tvorbu Valentýny Janů, Marie Tučkové, Radka Brousila, Martina Kohouta, Pavla Příkaského a Adama Vačkáře, práce vytvořené většinou během posledních dvou let. Téma „těla jako rozhraní“ (těla postrádajícího exkluzivitu něčeho lidského či výhradně lidského) vystupuje do popředí hlavně v těch novějších dílech, já zde nicméně začnu z opačného konce. Nejstarším vystaveným dílem je fotografie Adama Vačkáře Still Life / Nature Morte (2013) stojící na počátku autorovy série květinových zátiší – studiových fotografií polních květin umírajících v PET lahvích plněných různým obsahem (kolou, benzínem, močí). Na pozadí chladně čisté studiové fotografie se odehrává příběh setkání různých systémů cirkulace. Zatímco na úrovni tělesného metabolismu se jakýkoli zádrhel mění v okamžité drama, v nejhorším končící smrtí, na úrovni cirkulace zboží je možné udržovat těla, jejich opotřebení, stárnutí a umírání, z dohledu.

Jiný druh spekulování o tělesnosti nacházíme v pracích Pavla Příkaského – v malbách a velkoformátových printech mikroskopických fotografií přestává být tělo disparátní, jasně ohraničenou jednotkou, ukazuje se jako zvláštní krajina na okamžik ustrnulá v neustálém pohybu a změně. V kontextu ostatních působí Příkaského práce snad až trochu dekorativně, na druhou stranu svou roli výrazných vizuálních „atraktorů“ v celkové skladbě sehrály velmi dobře. V pracích Radka Brousila figuruje tělo jako jakási formální matrice. Textilie, buďto přímo identifikovatelné kusy oblečení nebo „polštáře“ zavěšené v prostoru na „gumicukách“, fungují jako indexy těla – nesou jeho otisk a vnášejí osobní, až intimní rovinu do prací, které se na obsahové rovině vztahují k „abstraktním“ problémům globalizovaného světa, od otrocké práce ve sweatshopech po bezohledný extraktivismus.

Sandra Baborovská pro Liquid Bodies získala kopii krátkého filmu Slides, s nímž Martin Kohout uspěl v loňské edici Ceny Jindřicha Chalupeckého. Namísto důsledně světelně a zvukově izolovaného blackboxu byl v AQB film Slides instalován na menší ploché obrazovce v otevřeném prostoru. Těžko soudit, do jaké míry to byla daň za práci v nezávislém prostoru s omezeným rozpočtem, nicméně z hlediska celku instalace mi toto řešení, v němž video nebylo od zbytku vystavených prací výrazněji izolováno, přišlo šťastné. Slides jsou spekulativním pohledem do nedaleké budoucnosti, v níž nezadržitelně pokračuje série malých revolucí na rozhraních těl a technologií, které v důsledku vedou k jinému druhu tekutosti, než o jaké uvažoval Bauman. Připomeňme si, že aktuálně prožívaná „tekutost“ (těla, identity) je důsledkem masivních změn smyslově vnímaného „životního prostředí“ a těsného tělesného kontaktu s rychle se vyvíjecími technologiemi nebo s dopady globální změny klimatu.

V rámci výstavy tvoří Slides dílčí soudržnější celek s pracemi Marie Tučkové a Valentýny Janů. Na pomyslné ose, rozpínající se od tekutosti chápané jako index vývoje společnosti k tekutosti vyvstávají z intimního vztahu těl k novým technologickým rozhraním, se jejich práce nachází výrazně v té druhé polovině. Za pozornost stojí to, jak výrazné místo má v jejich práci vyprávění. Zatímco v Kohoutově případě jde v zásadě o klasický narativ (vyprávění sledujeme jako děj odkrývaný pohledy kamery do fikčního světa), u Valentýny Janů je hranice mezi vyprávěním jako fikcí a vyprávěním jako osobní výpovědí záměrně setřena. Hlavní aktérka videa Is Your Blue the Same As Mine? mluví někdy k sobě, a zůstává tak uzavřena ve fikčním světě, jindy ale přímo oslovuje diváka, a akcentuje tak problematickou povahu interface (projekční plochy obrazu) jako hranice mezi tělesným prostorem skutečnosti a odtělesněným prostorem (digitální) reprezentace. Tekutost projevující se nejen zmíněnými posuny vypravěčské perspektivy, ale i neustálými vizuálními proměnami hlavní aktérky a prostoru, v němž se pohybuje, je dnes zcela „přirozeným“ znakem identity utvářené v digitálním (virtuálním) prostředí, v němž všichni trávíme stále více času, aniž by to mělo nádech dramatu, s nímž operovaly rané vize zabydlování „kyberprostoru“.

Podobně pracuje také Marie Tučková, zastoupená na výstavě videem konstruovaným jako milostný rozhovor s osobní virtuální asistentkou Siri. Drobný, až přehlédnutelný displej s tímto videem vyvažuje na opačné straně výstavního prostoru působivý textilní objekt s fragmentem audio textu Monuments of Love. Co obě umělkyně spojuje – a čím se liší od svých mužských protějšků – je způsob, jakým samy přímo vstupují do prostoru svého díla. Valentýna Janů jako protagonistka svého videa, Tučková prostřednictvím svého digitálního alter ega Ursula Uwe. Tekutost těla zde přestává být záležitostí spekulování a reprezentace, ale je v díle přímo provedena (performována).

Co říci na závěr? Na jednu stranu je zpráva o tom, že se v Budapešti odehrála výstava současného českého umění (a že to byla dobrá výstava), pozitivní. Svědčí o existujících a dále se rozvíjejících vztazích mezi oběma scénami. Výstava jistě přispěla k posílení několika osobních kontaktů a nejspíš přinese další profesní spolupráce. Fotodokumentace výstavy si během jejího trvání našla cestu na několik portálů, které se na tento způsob referování o výstavním provozu zaměřují – např. zde nebo zde). Na druhou stranu ve mně zkušenost s téměř liduprázdnou vernisáží a fakt, že jsem nezaznamenal (s výjimkou výše uvedeného odkazu na lokální webový portál Art Mirror) žádný ohlas v maďarských médiích, vyvolává otázky a pochybnosti. Zdá se, jako by výstava sama o sobě reprezentovala paradox tekutého těla, toužícího rozplynout se v post-lidské identitě, stále však ještě příliš lidského, navléknutého v propoceném oblečení, s občankou středoevropského státu v kapse.


Radek Brousil, Valentýna Janů, Martin Kohout, Pavel Příkaský, Marie Tučková, Adam Vačkář / Liquid Bodies / kurátorka: Sandra Baborovská / aqb Project Space / Budapešť / 28. 6. – 9. 9. 2018

Foto: Áron Weber. Fotoreport výstavy najdete zde.