Šťastně spolu u stolu, kde nikdo další nesedí

Když jsem prvně letmo zaznamenal, že Jimena Mendoza bude mít v brněnském Domě pánů z Kunštátu výstavu, nevěnoval jsem pozornost pořadovému číslu v jejím názvu. Až při návštěvě galerie jsem si uvědomil, že Cuerpo V je již čtvrtou iterací projektu, u jehož počátku jsem měl tu příležitost být. Když jsme na sklonku roku 2021 s Jimenou uvažovali nad jejím příspěvkem pro výstavu Shirt Skirt Skin Kin v pražské Galerii Kurzor, bylo dané jen to, že se ve výstavním prostoru její práce setkají s tvorbou Gizely Mickiewicz a Dominiky Jackuliakové. Jinak jsme neměli žádné pevné souřadnice a možných cest se nabízelo vícero. Jimena nakonec přišla s novým projektem, kterému dala název Cuerpo (Tělo).

Jimena Mendoza, která je běžněji spíše chápána jako sochařka, s malbou pracuje dlouhodobě. Jednak aplikovaně, v polychromii keramických, dřevěných či textilních objektů, ale také volněji, v polohách ryze malířských. Významu a místa malby v její tvorbě jsem si byl vědom, přesto mi Cuerpo I a Cuerpo II připadaly jako radikální vykročení novým směrem. Jimena v těchto dílech pojednala jednoduchým geometrickým vzorem celé role plátna. Plně rozvinuté, jsou to extrémní formáty, dlouhé přes 20 metrů a široké necelý metr. První inspirací byl Jimeně dekorativní vlys v průjezdu do vnitrobloku budovy, kde sídlí Centrum pro současné umění, provozující Galerii Kurzor. Dutina v těle budovy „opásaná“ zevnitř slušivou štukovou mašlí. V galerii byla tehdy dvojice maleb Cuerpo přítomná v zásadně odlišných polohách. Cuerpo II byla téměř celá svinutá. Z role umístěné horizontálně na stojánku vyrobeném na míru byl odvinut jen krátký úsek, gravitací k zemi ohnutý obdélník, měkký vyplazený jazyk plátna překrytý vrstvou geometrické abstrakce. Cuerpo I obepínala místnost galerie zevnitř po celém jejím obvodu, orientovaná lícem dovnitř.

Aby se diváctvo dostalo z jedné strany místnosti na druhou, muselo projít souvislým pásem, který takto instalovaná malba vytvořila. Toto „klasické“ gesto místně specifického umění, spočívající ve zvědomení fyzického těla návštěvnic a návštěvníků, se nicméně zdaleka nevyčerpávalo aspirací na přiřazení do paradigmatu modernistického/současného umění. Zároveň totiž série Cuerpo od počátku – a v souladu se zbytkem Jimeniny tvorby – obsahuje jasné mimoevropské reference. Jsou to jednak formální odkazy k barevnosti a vzorům látek tradičních oděvů Střední a Jižní Ameriky; ke specifickému abstraktnímu jazyku, který nemá nic společného s modernistickým příběhem o zrodu abstrakce. Zároveň je tu přítomna hlubší kulturní vrstva spojená s kosmogoniemi původních obyvatel Ameriky, v nichž se přírodní a kulturní, živé a neživé proplétají ve složitých vztazích, namísto aby byly vydělovány do separátních oblastí, jak je tomu v evropské tradici.

Nyní bych už rád obrátil naši pozornost k aktuální brněnské výstavě. Jak je již z názvu patrné, když si jej přečtete pozorněji než já, jedná se o další epizodu v sérii, která po svém počátku v Kurzoru (2022) pokračovala v roce 2023 v Berlínském modelu (Cuerpo III) a bez explicitního pojmenování pak přispěla k výstavě Deep Time Walk v Pragovka Gallery (2023, kurátorka Lenka Dolanová). Co bylo v Kurzoru přítomno v zárodečné, smělé a vlastně dost nekompromisní podobě, je v Domě pánů z Kunštátu rozvinuto do komplexního, důsledně promyšleného a zároveň lyricky lehkého celku. Jimena Mendoza perfektně ovládla prostor a Cuerpo V, stejně jako tomu bylo u předchozích iterací, není v galerii jen umístěno, ale dělá z ní svou součást.

Vstupní a nejdelší místnosti dominuje nízký horizontální plán dvojice pláten, z nichž jedno je pojednané pruhy a druhé kostkovaným vzorem aplikovaným v barevně redukované verzi již v Cuerpo III. Obě dvě plátna jsou rozvinuta do plné délky a položená na tmavém podkladu. Barevnost těchto maleb předznamenává barevnost druhé místnosti, v níž barvy expandují na stěny. Kompozice vytvořená z pláten na podlaze je zároveň platformou, na které jsou umístěny desítky drobných objektů: keramických dekorativních „cihel“, drobných svitků černé gumy, několik abstrahovaných „větviček“ s rašícími pupeny nebo extrémně naddimenzovanými „perlovými“ náhrdelníky. Celá kompozice má na délku nějakých dvacet metrů, nemůžeme do ní vstoupit, pouze ji obcházet ze stran, zaměřovat se na jednotlivé detaily a drobná setkání, a chceme-li se skutečně zastavit a soustředit, můžeme k tomu využít autorkou navrženou dvojici soch-lavic.

V první místnosti se před námi v horizontálním plánu rozvíjí roztroušená, jen volně a organicky propojená abeceda, ze které Jimena sestavuje svůj autorský „idiolekt“, a díky mnoha referencím (k přírodninám, předkolumbovské keramice nebo olověným a gumovým objektům Richarda Serry) nám nabízí otevřený jazyk ke svobodnému čtení. V druhé místnosti potom tato abeceda vstupuje na stěny a skládá se do obrazů-slov. Přesné významy artefaktů a jejich kombinací jsou nám, podobně jako je to u abeced a jazyků zaniklých civilizací, skryty. Ovšem to, že bychom je měly*i číst jako významuplné znaky spíše než prostě dekorativní „dlaždice“, je zřejmé i ze způsobu, jakým je jejich tvarosloví začleněno do syntaxe celé výstavy. To neznamená, že bychom nemohli ocenit každý z přítomných artefaktů pro jeho jedinečné estetické kvality, ony si ostatně o tento mód recepce (svým umístěním na stěnu ve výšce očí) také říkají. Celkový důraz na syntax a na význam vyrůstající z prostorů mezi znaky nicméně komplikuje bezpříznakový estetický režim vnímání a posouvá náš prožitek z toho typicky galerijního spíše k tomu z etnografického muzea, kde je ovšem čistě estetická recepce přinejmenším nepatřičná.

Zatímco prostřední místnost je vystavěna jako polyekran s barevným tónováním stěn, jež bylo předurčeno malbami ze vstupní místnosti, třetí a závěrečné místnosti dominuje hnědá barva stěn odkazující k barvě keramické hlíny. Obklopena tímto dominantním pozadím je v místnosti zhruba desítka soklů, které nás ihned zaujmou tím, že jde víceméně o vertikální překlopení lavic z první místnosti. Zatímco lavice jsou potenciální oporou pro naše těla, každý z podstavců nese jeden solitérní keramický objekt. Barevnost vypálené hlíny, kterou jako by pokrývaly lazurní vrstvy zelených, šedých a dalších odstínů, kontrastuje s monochromatickou hnědí stěn. Takto naprosto jednoduše se tu před našima očima manifestuje napětí mezi materiálem a znakem, mezi různými elementy a vrstvami, z nichž je výstava tvořena. Jednotlivé artefakty mohou připomenout zárodečné podoby či fragmenty architektury, stěny a schodiště a římsy.

Jestliže je celá série Cuerpo mimo jiné o aktivizování vztahu mezi různými „těly“ (tělem galerie, tělem artefaktu a tělem diváctva), pak poslední místnost potvrzuje, že pro Jimenu je tu stejně důležitý také vztah mezi médii. Pigmenty, často minerálního původu, opouští tělo země, spojují se plochou plátna a stávají se znakem (nikdy ne zcela abstraktním, vždy trochu „ušpiněným“ esencí svého těla). Jazyk abstraktní malby v Cuerpo V vystupuje z plátna, určuje syntax celé výstavy i tvarosloví jednotlivých artefaktů. Uvnitř rozšiřující se série přibyla nová těla, vyrostla z chladného klidu pomalu natahované barevné hmoty i z ohnivé výhně. Tady stojí a leží na sobě, opírají se, ukazují k sobě, opravdu hodně spolu souvisí. Ale zároveň jsou otevřena naší přítomnosti, jemně ji vedou, užívají si ji – a předávají nám tak něco z hřejivé vzájemnosti, která je spojuje.

Jimena Mendoza / Cuerpo V / kurátorka: Marika Svobodová / Dům umění města Brna – Dům pánů z Kunštátu / Brno / 20. 3. – 2. 6. 2024

foto: Polina Davydenko