Artalk.cz

Volala jsem, ale nikdo mě neslyšel*

Podle Terezy Rudolf je letošní ročník festivalu mUmění v prostoru nenápadnou vsuvkou do pražské městské krajiny, jeho výstupy je třeba soustředěně hledat a věnovat jim patřičnou pozornost a trpělivost. Festival se letos koná podruhé a za konceptem tohoto ročníku stojí kurátorská dvojice Laura Amann a Jen Kratochvil, přičemž podle Rudolf se „terčem jejich kritiky [stalo] především odcizení města jeho obyvatelům“. Autorka recenze porovnává festival s významnou německou přehlídkou Skulptur Projekte, která se také odehrává ve veřejném prostoru, a ptá se, jak by mohl vypadat další ročník, který by šel více naproti divákům a mohl by působit i na mezinárodní úrovni.

Viktor Dedek, Play Today – ludologie ve dvoře, 2018, performance. Foto: Dita Havránková

Volala jsem, ale nikdo mě neslyšel*

V posledním měsíci měl pověstný pražský chodec možnost zahlédnout v centru města řadu nových objektů. Které z nich přibyly nedávno darem do městského mobiliáře a které obsadily ulice jako součást projektu Sculpture Line, poznáte na první pohled jen stěží. Vcelku jednoznačně však většinu těchto masivních, rezavých a nevkusných překážek pro pěší a cyklisty odlišíte od prací umělců prezentovaných v rámci festivalu m3/Umění v prostoru, jejichž práce v záplavě vizuálních podnětů spíše přehlédnete, pokud po nich nebudete vysloveně pátrat. V tom je kouzlo, záměr a zároveň možná i slabina druhého ročníku festivalu, který letos nese titul „VICE VERSA: Our Earth is Their Moon, Our Moon is Their Earth“. Cílenou neviditelností se tento ročník kurátorovaný dvojicí Laura Amann a Jen Kratochvil nejen vymyká dominantnímu uvažování o „umění ve veřejném prostoru“, ale i o veřejném prostoru jako takovém. VICE VERSA se snaží komunikovat podstatná sdělení o politice městského prostoru – některá explicitně, skrze kurátorský text – jiná čitelná z výběru umělců a z procesu vzniku jednotlivých intervencí v centru města. Terčem jejich kritiky je především odcizení města jeho obyvatelům. Zatímco některá prohlášení kurátorů zůstanou spíše na papíře, jiná se díky úsilí malého festivalového týmu podařilo zhmotnit.

Přestože se kurátoři snaží výrazným gestem jdoucím proti převládající logice monumentálních soch přesměrovat naše uvažování o veřejném prostoru jako o živé spleti vztahů, reakce většinového publika – tedy zhruba 99 % pozemšťanů, kteří pravidelně nenavštěvují instituce současného umění – jsou plné nepochopení a zděšení. (Jako poctivá recenzentka kontemplující jednotlivá díla, kterých je spolu s performance a rotující vizuální identitou od Liama Gillicka sedmnáct, jsem měla možnost vyslechnout množství komentářů náhodných diváků). Většina turistů se tak stále spíše s chutí fotí u obří ruky kostlivce ohnuté do facebookového likeu (součást paralelně probíhající přehlídky Sculpture Line) instalované mezi Jungmannovým a Václavským náměstím nežli s letištními zábranami pro chodce, které vytvořil Christoph Meier pro m3 o pár metrů dále na nádvoří kostela Panny Marie Sněžné.

Christoph Meier, Bez názvu, 2018, instalace. Foto: Marek Volf

Neznamená to, že by intervence umělců festivalu m3 nebyly fotogenické, naopak – řada z umělců si citlivě vybrala místa již silně umělecky zpracovaná, a jejich práce svědčí o pochopení lokality, aniž by se museli zříci svého uměleckého výrazu. Jakési fosilní nálezy Anny Hulačové se lepí na žulové obklady horního vestibulu metra na Karlově náměstí a autorčina nenápadná ornamentika přechází i na žulové homole v tomtéž místě. Zdmi schodiště a kavárny Nové scény Národního divadla se proplétá poetický text umělkyně Barbary Kapusty a černé ruce od Ute Müller se plazí spolu s břečťanem po domě v Revoluční ulici. Umělci, kteří se doposavad představili skrze performance (např. Viktor Dedek nebo Christian Jankowski), zvolili pro svá vystoupení působivé, nikoliv však laciné kulisy (Vltavská náplavka pod Palackého náměstím nebo průchozí dvůr domu bývalé tiskárny mezi Opatovickou a Spálenou). Z výše jmenovaných je patrné, co zbytek umělců prezentovaných festivalem potvrzuje, a sice že se jedná o umělce, na něž jsme zvyklí narazit buď v soukromých galeriích orientovaných na mladé a středo-generační umělce, nebo na přehlídkách současného umění. Jejich přístup je tak zcela odlišný od většiny sochařů naplňujících ulice veřejnými zakázkami a nejrůznějšími (především velkými) pomníky a monumenty.

*Ostatně právě nepatrnost některých zásahů si žádá velkou dávku trpělivosti od samotných návštěvníků. Na pražském Klárově, kde žlutý nápis na bývalé transformační stanici (a budoucí Kunsthalle) od umělce Antonise Pittase hlásá: „ I will close my eyes and put my finger on the map“, je na dveřích kus papíru hlásající: „Festival m3 – If the door is closed please call Christelle or Jen“. Pokud jste bloudícím stopařem po festivalu a nevíte, o koho se jedná, je to hezká pobídka k soukromé performance na trochu zapomenutém místě v srdci Prahy.

Antonis Pittas, Who Cares, 2018, plastika. Foto: Daniel Suška

Tato anekdota z výletu snad trochu vystihuje pozadí festivalu pořádaného sdružením Bubec, o. p. s., jehož druhý ročník stojí na vydřené práci, kontaktech a schopnostech dvou mladých kurátorů. Možná i proto působí většina intervencí intimním dojmem. Návštěvník je musí objevit a často projevit velkou míru empatie, aby došel k pochopení, s čímž mu mnohdy úplně nepomůže ani doprovodný text v hezky graficky zpracované brožuře. Silnou míru vcítění a času si zaslouží nejen například pohybové představení Viktora Dedka, ale třeba i projekce hodin Hynka Alta ve vstupním vestibulu Národní knihovny v Klementinu. Jiné práce pak z celkového výběru spíše vybočují a zdá se, že pokračují v trendu „zdobení“ města monumenty, přestože jejich záměr je zcela odlišný. Druhá práce Antonise Pittase na Náměstí Franze Kafky s názvem Who Cares na sebe klade vyřazené sochařské podstavce z depozitáře GHMP, která zodpovídá za stav svěřených pomníků v Praze. Jakým způsobem však může být taková práce kritická ve chvíli, kdy se nešvar zhmotněný v přehlídce Sculpture Line odehrává jen o kus dále?

VICE VERSA je proto zvláštním hybridem, který odpovídá sci-fi románu Vyděděnec, z nějž si vypůjčuje nejen citaci pro svůj název, ale přirovnává i stav města k nesourodým společnostem daného příběhu. Snaží se být citlivý k lokálnímu kontextu, snaží se problematizovat vizuální smog skrze vlastní neviditelnost, ale nekomunikuje své myšlenky opět jen těm, kdo se s nimi již dávno ztotožnili? Sama vnímám festival jako zhmotněnou pobídku k tomu dělat přehlídky ve veřejném prostoru jinak. Ovšem ve srovnání s tím, co metropoli zaplavuje a s čím se denně potýká, je tento ročník m3 skutečně sci-fi, jím vyslovená přání jsou krásná utopie a představené umění působí jako manýristické šperky plné melancholie. Je jasné, že radikální gesta, která by skutečně, nebo alespoň na čas změnila odcizenost Staroměstského náměstí, jsou odvislá nejen od odhodlání kurátorů, ale i od možností financování, které – co si budeme povídat – má svůj politický podtext. Festival, který by chtěl být podvratný, a to navíc v rámci Prahy 1, by musel disponovat armádou vyjednavačů, osvícených soukromých sponzorů a vidinou toho, že si v dalším roce pod stejným jménem možná již neškrtne.

Anna Hulačová, Doteky bohů a jiné zoomy, 2018, instalace. Foto: Daniel Suška

Letošní ročník má i tak daleko větší potenciál přiblížit se současnému mezinárodnímu měřítku přehlídek ve veřejném prostoru. Na druhou stranu jeho aktuální styl trochu zápasí s pojetím, které v důsledku působí jako jedna velká skupinová výstava přenesená mimo galerijní prostor. Nebo naopak soubor lokáních intervencí, které bez dodatečného vysvětlení nejsou s to vyjádřit kritiku, která je mnohým z nich vlastní. Projekt tak patrně hledá jiné cesty vyjádření nežli například Skulptur Projekte v německém Münsteru, který také pracuje se site-specific instalacemi a intervencemi, které jsou ovšem publiku prezentovány daleko přístupnějším způsobem. Skulptur Projekte dospěl stejně jako letošní m3 již daleko za moderní pojetí sochy jako kusu matérie na podstavci, jeho poslední přehlídka v roce 2017 si však vybírala divácky atraktivnější lokality, jako byla například zahrádkářská kolonie, asijská večerka nebo hudební klub, a promlouvala jazykem bližším video-popkultuře spíše nežli strohému prostředí soukromé prodejní galerie. Pravdou zůstává, že zatímco Münster je roztomilé provinční město, Praha se pomalu blíží přeplněné metropoli. A právě proto se stává, že cokoliv nově přilepeného do veřejného prostoru tak bude vždycky trochu bolet do očí. Jestli by centru Prahy pomohlo něco z oblasti současného umění, pak by to byl spíše festival, který by pokaždé citlivě odstranil kus vizuální bažiny anebo byl schopný dlouhodobě podporovat snahy lokálních komunit a minoritních skupin, jako jsou právě třeba zahrádkáři, lidé s kočárky nebo kolečkovými křesly, lidé, co mají rádi stromy a lavičky, nebo cyklisté. Ale není to jen další utopie?


Hynek Alt, Matyáš Chochola, Jasmina Cibic, Viktor Dedek, Deniz Eroglu, Feld72, Liam Gillick, Anna Hulačová, Christian Jankowski, Barbara Kapusta, David Maljković, Christoph Meier, Ute Müller, Antonis Pittas, Boris Ondreička, Lisa Reitmeier, Sofie Thorsen / Festival m3 / Umění v prostoru / Kurátoři: Laura Amann a Jen Kratochvil / 9. 6. – 30. 9. 2018