Artalk.cz

Výpisky a poznámky ke kosmické estetice

Jakub Stejskal byl osloven, aby sepsal příspěvek do rubriky Knihovničky. Ta se sice tradičně věnuje jednotlivým publikacím či textům, tentokrát však esej vychází z několika literárních odkazů. Ústřední otázka, kterou si Stejskal položil, zní: Jak vypadá a jak je možné formulovat kosmickou estetiku? Ve svém textu poukazuje především na autory sci-fi literatury, jako příklady však také uvádí setkání s malbami jeskynního člověka nebo chováním některých zvířat, přičemž zkoumá, jak mohou být podobné paralely užitečné pro estetickou práci s mimozemskými tělesy.

Výpisky a poznámky ke kosmické estetice

 

„Podle vnitřních stěn je ten kruh pravidelný, což naznačuje pečlivost při stavbě budovy,“ řekla antropoložka.

[…]

„Ale jaký je její účel?“

Jeff VanderMeer, Annihilation[1]

[1] Jeff VanderMeer, Annihilation. New York: Farrar, Straus and Giroux, 2014, s. 22 (čes. Argo 2015).

 

1. V jedné z krátkých povídek Isaaca Asimova, Nothing for Nothing, přistanou mimozemšťané na Zemi v období mladého paleolitu.[2]

[2] Isaac Asimov’s Science Fiction Magazine, 1979, č. 2.

Nic zajímavého na místní formě inteligentního života nenachází, dokud neobjeví jeskynní malby a slonovinové sošky. Slovy jednoho užaslého mimozemšťana: „Ona zpodobení byla příliš propracovaná, aby byla dílem náhody. Jen si představte tu tvůrčí odvahu – uspořádat barvy do libých tvarů a kompozic, a to tak, aby se zraku zdálo, že se dívá na skutečný objekt. Tyto organismy vynalezly umění, které reprezentuje realitu. Klidně bychom mu mohli říkat figurativní umění.“[3]

[3] Tamtéž, s. 144.

Jedna podoba inteligentního života narazí na výsledky dosud neznámé aktivity radikálně jiné formy života a z jejich vzhledu, který se jí líbí, vyvozuje, že:

– jsou záměrným produktem;

– jsou vytvořené proto, aby se líbily.

Říkejme tomu optimistická hypotéza.

2. Asimovovi téma povídky navrhla legenda paleoarcheologie, Alexander Marshack. To by mohlo částečně vysvětlovat podezřelou shodu kognitivního profilu mimozemšťanů a jeskynního člověka, kterou Asimov předpokládá: zhruba stejné smysly, zhruba stejné pojmové členění světa. Lze si domyslet, co motivovalo Marschacka navrhnout autorovi sci-fi zrovna toto téma: paralela mezi meziplanetární etnografií z povídky a moderní paleoantropologií. Marschack studující pravěké artefakty je jako návštěvník z jiné planety. Problém s touto paralelou je však zjevný: mysli bytostí, které produkovaly malby a sošky v paleolitu, se od myslí bytostí, které se věnují jejich vědeckému zkoumání dnes, pravděpodobně příliš neliší. Je ale možné něco takového předpokládat od stvoření, jejichž evoluce je zcela nezávislá na té lidské?

3. Mimozemšťané z povídky sdílejí s pozemšťany optické orgány a také to, čemu říká filozof Alva Noë „estetický smysl“, tedy schopnost „poodstoupit a podívat se, odpojit a oprostit se“.[4]

[4] Alva Noë, Strange Tools, New York: Hill and Wang, 2015, s. 51.

Noë se domnívá, že takovým smyslem disponuje na Zemi pouze lidstvo, ale jiný filozof, Peter Godfrey-Smith, nedávno věnoval celou knihu, Other Minds, obhajobě tvrzení, že podmořská pozorování velkých hlavonožců jako chobotnice nebo některé druhy sépií jsou „asi nejblíže, co se kdy dostaneme k setkání s inteligentním mimozemšťanem“, tedy právě vědomím obdařenou bytostí schopnou reflexe, která se ovšem vyvinula nezávisle na evoluci lidské inteligence.[5]

[5] Peter Godfrey-Smith, Other Minds: The Octopus and the Evolution of Intelligent Life, New York: Farrar, Straus and Giroux, 2016, s. 9.

4. V knize Other Minds narazíme na pozoruhodný popis setkání autora se sépií vějířovitou, tedy příslušnicí druhu známého schopností měnit barvu povrchu svého těla, navíc v různých vzorcích. Sépie zřejmě tuto schopnost uplatňuje bez zjevného účelu a bez souvislosti se svým okolím, jakoby zabraná do sebe. Výsledkem je „uhrančivá“ podívaná připomínající „střídající a překrývající se akordy“.[6]

[6] Tamtéž, s. 133–134

Jako u Asimova, i zde jedna forma inteligentního života pozoruje výsledky aktivity jiné, radikálně odlišné formy a nachází v ní zalíbení. Godfrey-Smith je však opatrnější než Asimovovi mimozemšťané a ze svého prožitku nevyvozuje, že by záměrem sépie bylo takto působit. Jako nejpravděpodobnější se mu jeví, že sépie prostě ventiluje přebytečnou energii; její mentální kapacita není schopná využít plně komunikační potenciál, který jí vlastní orgány nabízejí.

5. V románu Temný les, druhém dílu trilogie Problém tří těles od Liou Cch’-sina, dorazí k planetě Zemi sonda trisolaranské civilizace „dokonalého kapkovitého tvaru“ s „hladkým a reflexním“ povrchem „jako dokonalé zrcadlo“. Na pozemšťany působí „jako umělecké dílo“, „jeho elegantní zevnějšek je doslova uchvátil. Rtuťová kapka byla tak nepopsatelně krásná, tak jednoduchá, a přesto po všech stránkách dokonalá“. Vykazovala pro ně „nefunkční design krásného zevnějšku“. Kapka se ale záhy ukáže být trisolaranskou zbraní, která během chvilky zničí lidskou vesmírnou flotilu čítající stovky lodí.[7]

[7] Liou Cch’-sin, Temný les. Brno: Host, 2017, s. 468-471.

6. „Matematická struktura kosmické sociologie je nesrovnatelně přesnější než lidská sociologie,“ říká její iniciátorka Jie Wen-ťie na začátku Temného lesa. Přesnost kosmické sociologie je „znouzectnost“, prostým důsledkem toho, že její základní jednotky zkoumání jsou vzdálené civilizace, do jejichž vnitřního fungování není z praktických důvodů možné nahlédnout: neexistuje způsob, jak se k nim přiblížit, jak jim porozumět, jsou to jen „prosté referenční body“.[8]

[8] Tamtéž, s. 13–14.

I přesto je možné vyvozovat z jejich existence ve vesmíru sociologické důsledky (o tom je vlastně celý román, ne-li celá trilogie). Jedním takovým důsledkem – důsledkem, který lidstvo ke své škodě ignorovalo při kontaktu se sondou – je, že nechat se tak jako Asimovovi mimozemšťané vést svými estetickými instinkty při určování účelu radikálně vzdálených artefaktů je heuristicky nespolehlivé. Optimistická hypotéza je proto neslučitelná s kosmickou estetikou.

7. Kosmická sociologie má dva základní axiomy: „přežití je primární potřebou každé civilizace“; „civilizace se neustále rozvíjí a šíří, ale celková hmota ve vesmíru zůstává konstantní“.[9]

[9] Tamtéž, s. 14.

Kosmická estetika operuje také se dvěma: (1) každá civilizace si organizuje a reprodukuje svůj prostor v souladu se senzomotorickým aparátem své formy života; (2) organizace prostoru je nutně hierarchická: něco má více vyčnívat, něco méně podle toho, jak se daná civilizace prostorově reprodukuje. Kosmická estetika stanovuje meze pro meziplanetární etnografii s ohledem na lidskými smysly vnímatelnou materiální kulturu. V její perspektivě se „umělecké dílo“ redukuje na „percepčně autoritativní objekt“.

8. Příběh o trisolaranské kapce lze číst jako podobenství o skutečném, nezpochybnitelném a univerzálním uměleckém díle. Avšak umění, o jehož působení nelze pochybovat a které zasáhne každého, přestává být uměním a začíná být zbraní, před kterou nelze uniknout – je splněným snem dadaisty Richarda Huelsenbecka, který chtěl dělat literaturu revolverem. Takové podobenství je namířeno proti optimistické hypotéze, kterou odhaluje jako kombinaci hned dvou naivních představ: o univerzálně sdílené potřebě „zbytečných hezkých věcí“ a o jejich univerzální srozumitelnosti. Dle současné analýzy historika umění a nezdolného kritika vlastní disciplíny Christophera Wooda obory, které studují pozemské vzdálené umění, často pohání fantazie o takovém skutečném umění, co již není uměním. Stávají se z nich „falické diskurzy“, protože si kompenzují nespokojenost s údajně sociálně impotentním uměním studiem světů, ve kterých obrazy a artefakty „před“ uměním či „mimo“ něj vykazují přímý dopad na realitu: vykazují „živou přítomnost“ či „agenci“.[10]

[10] Christopher Wood, Image and Thing: A Modern Romance, in Representations 2016, č. 133.

9. Kosmická estetika ale musí být vůči této fantazii o „skutečném umění“ imunní, stejně jako musí být imunní vůči blouznění o estetickém citu lidí jako antény přijímající kosmickou hudbu sfér či cokoli jiného nelidského „tam venku“. Příběh o kapce pro ni není legendou o vzniku jejího pravého předmětu, ale upomenutím na její skutečný smysl: generovat hypotézy o percepční autoritě objektů ze vzdálených světů, tedy takové odhady, které dostačují vzhledem k nulovému přístupu k jejich významu a zároveň vycházejí z oněch dvou axiomů. Nesmí přitom propadnout „archeologické závrati“, tedy fascinaci objektem, který je radikálně kulturně vzdálený, a přitom na dosah ruky. Pro některé se tato závrať stala bezmála prokletím jejich kariér. Po té, co strávil značnou část svého odborného života studiem rané kykladské kultury doby bronzové, prohlásil v bilančním rozhovoru Colin Renfrew o mramorových soškách charakteristických pro tuto civilizaci: „Je mi stále záhadou, co činí produkt této specifické kultury tak krásný v našich očích. Je totiž mimo pochyb, že byl ve své době viděn zcela odlišně.“[11]

[11] Colin Renfrew: A Conversation, in Art and Archaeology, ed. I. A. Russell a A. Cochrane, New York: Springer 2014, s. 15.

10. Kosmická estetika se kategoricky liší od estetiky blízkých světů, tedy světů, do jejichž hodnotového horizontu můžeme vstoupit. Sice odmítá optimistickou hypotézu, ale zároveň musí nabídnout něco místo ní, co může být vodítkem pro meziplanetární etnografii prováděnou lidmi. Klíčovou otázkou pro kosmickou estetiku tak je, jak lze něčemu připsat účel vyčnívat bez toho, abychom se optimisticky spoléhali na vlastní cit, při zachování předpokladu, že produkující forma života je na nás evolučně nezávislá.

11. Dalo by se namítnout, že současná kosmická estetika „nemá, co by studovala. Průzkumy ani experimenty zatím nejsou možné“.[12]

[12] Liou Cch’-sin, Temný les, s. 14.

Na to se dá odpovědět tak, že průzkumy a experimenty nejsou náplní práce kosmické estetiky, ale meziplanetární etnografie. Estetika stanovuje podmínky připsání estetického účelu artefaktům ze vzdálených světů. A etnografický sběr dat ostatně už mnoho desetiletí probíhá na stránkách sci-fi literatury. Autor bude proto vděčný laskavým čtenářkám a čtenářům za sdílení odkazů (v komentářích zde či na Facebooku) na popisy toho, kdy jedna podoba inteligentního života pozoruje výsledky aktivity jiné, radikálně odlišné podoby inteligentního života, a na základě takového pozorování jim připisuje estetický účel (na široké škále od „vyčnívání“ po „umění“).


Ilustrace: Dana Balážová

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *